Znalecky jsem okoukl rozměry a slíbil, že přinesu novou, povrchově i karmicky více kompaktní. A že jí vyměním, protože tohle, tohle teda umím.
Uběhlo pár dní, proběhlo pár telefonických urgencí. Dneska ráno jsem to vzal tunelem do Vokovic a v 8,30 jsem už s vercajkem mistroval u Kyborga v pokoji.
Promyšleně jsem si rozložil nářadí, rozebral vozík a za půlhodinku jsem - o poznání špinavější a trochu překvapený, že mi to zas tolik nejde - nafukoval opravené kolo vozíku.
....
"Od čeho je tahle krytka? Kam patří ten šroubovák? Udělal's to dobře? Nemáš to tam překroucený?"
vystřelila z ničeho nic moje dost dobrá matka (terminus technicus, pokud jste to nevěděli) od boku osvědčenou baterií otázek, které mají smysl samy o sobě, pročež nikdy nečeká na odpovědi...
A něco ve mě, důležité pocitem vlastní opravářské kompetence a znejištěné tím, jak se tato ne zcela suveréně prokázala v praxi, přešlo okamžitě do ostrého protiútoku:
"Ježíši, mámo, už mě ne....r! Nejdřív si...... [několikaminutový výčet jejích nedořešených, nedokončených nebo neúspěšných projektů]... a pak mě teprv kontroluj! A ideálně mi dej čas to tady aspoň dodělat, než mě začneš komentovat...."
Do toho Kyborg, povážlivě tichým hlasem:
"A nedáš si aspoň kafe? Maminka má dneska svátek...."...
Pak už jen dlouho ticho a hmatatelný pocit, že diagnoza byla stoprocentně správná: určitě to byl problém s duší. Jen jsem netušil, že s mojí. Karma zasviněná nejmíň na tejden a ještě vymyslet, jak teď poblahopřát bez pocitu něčeho mazlavého na botě...
...
Tak Všechno nejlepší!
Lip
Žádné komentáře:
Okomentovat