Oko 3. Magie banality

Nemám moc rád návštěvy, ale miluju Návštěvníky. Víte, co myslím.... všechny ty amarouny, temperování, CML, akademik Bláha, Dáda Patrasová rozmlouvající s delfíny, lidi, kteří si zakrývají holou hlavu, když je přistihnete nahé, a tak..

A právě v Návštěvnících jsem je viděl poprvé - Oko jedna a Oko dvě. Dva malé šmíráky, kteří spolykají všechno dění v dosahu svých čoček. V jednom souvislém záznamu zachytí všechno to banální, co se kolem nich dělo, spolu s tím dějinně významným.

A pak si to někdo pustí a vidí ty banální věci a říká si, "ježiš, to je banální". A pak někdo vidí jiné banální věci, a říká si třeba "ježiš, to je teda věc, to by mě nenapadlo, vypadalo to jako taková banalita, když jsem u toho byl". A pak někdo vidí ty dějinně významné věci a řekne si, "no jo, takhle to bylo... jo, panečku, to byl okamžik". A nakonec třeba někdo jiný, kdo se účastnil úplně jiné dějinně významné věci, prohlédne ten záznam a řekne "tak nějak jsem si to pamatoval míň banální, než to teď vypadá."

Na Oku jedna a Oku dvě je prostě něco magického. Mají svůj vlastní názor (nebo spíš na-zírání): někdy ukážou věci, které jste ze svého úhlu na-zírání neviděli. Někdy jen zachytí věci, které by vám v tom rychlém střihu běžící reality unikly. A někdy ukáží věci úplně jinak, opačně než je vnímáte běžně. A přitom to nejsou žádní myslitelé, ani umělci, ani revolucionáři. Jsou to jen mašiny na záznam banálního.

O tomhle asi má být tenhle blog. O magii banální reality. Okolnosti předcházejícící jeho vzniku se podobají těm, které nakonec způsobí, že se skromná, tanečně nadaná a mír-na-celém-světě-si-přející dívka z Horní Dolní, stane Miss Tamtoho Kraje nebo Miss Universe. Tenhle blog taky původně nechěl, nijak o to nestál, vůbec ho to nenapadlo, ale přemluvila ho k tomu babička, přítel, kamarádka... a tak.

Ba ne, kecám. Bylo to takhle: Před dvěma lety jsem dostal místo nového služebního telefonu nový služební foto-telefon. Fetišisticky mě vzrušovala ta škála nových možnotí nacpaných do tak malého předmětu, ale na focení rodinky na plážích Balkánu a Peloponésu máme, jako všichni príma přizpůsobiví lidé, digitální foťák.

A tak optické funkce ležely úhorem a jen občas jsem je bezděky pohnojil autoportérem vlastních nosních dírek, záběrem na podlahu v autě, nebo detailem vozíku ze supermarketu... prostě těmi příkladnými záběry, které dosvědčují, že bezděčně zachycená banalita někdy může zůstat jen bezděčně zachycenou banalitou a v nic poetičnějšího se nepromění.

A pak jsem ve Varšavě narazil na opuštěném prostranství mezi fastfoodem a bankou na tohle:
Měl jsem zrovna trochu hlad, ale ne tolik, abych se šel najíst. Byla mi trochu zima, ale ne tolik, abych zaskočil do kavárny. Měl jsem chvilku volného času mezi dopoledním a odpoledním programem a zároveň ani sebemenší představu o tom, co budu dělat. Myslím, že právě tohle marťansky vykořeněné a znuděně zvědavé rozpoložení mi nějak omámilo úsudek, a já měl dojem, že setkání s tím konceptuálním uměleckým výkřikem je magicky silné. Když jsem si na to pak vzpomněl v letadle a chtěl znovu uronit slzu dojetí, na displeji se to objevilo placaté a nudné.

Tak. To byl asi ten maličký moment pravdy, který mě přivedl k tomu, začít si z reality vyřezávat tím úhorem ležícím foto-telefonem "maličkosti" a "velikosti", které mě potkají. Nechávat je na paměťové kartě dozrát a za čas se k nim vrátit a podívat se, jestli "stařením získaly na jemnosti", nebo jestli "se potáhly ušlechtilou plísní, která jim dodává na pikantnosti", jestli třeba nějak zajímavě "nezfermentovaly" a nebo jestli prostě jen shnily či vyschly. Tak trochu jako Mac a ostatní povaleči ze Steineckovy Plechárny, když si po sezóně v baru zakopali všechny nedopité zbytky různých alkoholických nápojů do země a vykopali je za dva, za tři roky aby s odstupem a jinými smysly znovu ohledali, jaký že to byl tehndy rok.

K vidění tu budou magické fotky banálního a banální fotky magického. Případně magické fotky magického s banálním komentářem. A sem tam i něco úplně jiného.

Říkám mu Oko 3, protože mám rád ty Návštěvníky a proto, že mystičtější název "Třetí oko" už dávno zabrali nějací hlastatelé či následovníci východních moudrostí. O to "Třetí oko" jsem trochu stál, protože jsem si nabubřele pohrával s myšlenkou, že tou "magií banality" se také nějak dotknu mystiky a hlubších pravd. Ale teď, když pomalu dopisuju tenhle úvodník, mám pocit, že je dobře, že už nebylo k mání. Tohle je blog Oko 3. Skládka banálního materiálu, který jsem kolečkem svého foto-mobilu svezl na blog-kompost a nechávám ho zrát. Přijďte se čas od času podívat, klidně něco přihoďte a když budete potřebovat trochu materiálu na přihnojení vlastních záhonků, neváhejte si nakopat...

Lip