Je krásný den a tak jedeme. Jedeme vozem. Na výlet do Prachovských skal. Prachovské skály jsou, milí horolezci, horolezkyně a horolezčata, moc pěkné místo.
Přiznám se, že jsem měl v uplynulých několika dekádách tendenci na to zapomínat. Což si teď zpětně vyčítám. Protože když jsem tam byl naposledy, tak to byla "divočina" a teď je to "gejopark" - čili divočina, kde se platí vstupné. A taky tam nesmí žádnej, ale vůbec žádnej horčík! (Počítám, že potáhne do Humpolce za Hliníkem, ale sázet se nebudu...)
...
Jedeme tím autem a kocháme se. Tím krásným sluncem venku a zpravodajskou relací, kterou evaporuje koncesovaný rozhlasový přijímač uvnitř vozu. Rádio hlásí, že nějaký echt mamrd na jednom konci světa spálil tu svatou knihu, o které toho, dáno souhrou kulturních a geografických okolností a jeho ignorance, nejméně věděl. A že na jiném konci světa pak, v souvislosti s touhle klukovinou (ale ne výlučně kvůli ní) opustilo několik krků několik hlav. Auvajs. Teda Amen!
...
Jedeme tím autem, venku to pere jak v květnu a já se pořád snažím si myslet, že se kocháme. Už kvůli dětem, které stejně zprávám nikdy nevěnují pozornost. Vědomou ne, ale i tak je ovlivňují, zjišťuju.
"
Tati, jak jsme byli u tety v restauraci na obědě, byli tam lidi, co vás nemají rádi. Dupali a křičeli."
"Proboha který? Snad ne ten kretén odnaproti?" ujišťuju se, ještě pořád trochu zmatený vývojem konverzace v kabině vozu.
"Nee, takový ty, co vás nemaj rádi - Araby, Cikány a Židy. My jsme jedli a voni venku dupali. Bylo mi tě líto. Ale byli plešatý, jako ty." (Moje lebenbornsky blonďatá dcera, zdá se, udržuje si důsledný rasový odstup:).
"A jo, TYHLE lidi," říkám ještě nahlas a chvilku to vypadá, že nevymyslím, jak navázat.
....
Zastavujeme v Sobotce. Sobotka je krásné město pod Troskami. Na náměstí maj bezva cukrárnu s větrníkama a spoustu motorkářů v kůži. A kousek od náměstí nádherný kostel. A v něm nástěnku.
O tu nástěnku se tam stará asi nějaký hodně zažraný
bohuslav. K 25. březnu, dni vtělení, dávají pár aktuálních slov o ochraně nenarozeného života:
Třeba tyhle:
"Pane, do Veroničiny roušky jsi utřel svou krvavou tvář. Mou krví se zbarví jen pár kousků buničiny". A tyhle:
"Pane, nejtvrdší byl tvůj třetí pád. Mne nechají padnout. Vypočetli totiž, že má smrt je levnější než můj život." A tyhle:
"Pane, mocní tohoto světa zapečetili tvůj hrob. Ti, co měli v moci můj život, jsou také spokojeni. Zbavili se břemene."
...
Tak nejdřív si představím dva po chodbě jdoucí andělíčkáře, jak si po náročné šichtě dávají "five" a na skalpelu si nadšeně ukazují na zářezech, kolik neviňátek zamordovali. A pak ty holky, jak tam v bezstarostně ležej a cejtěj se takový uvolněný, bezstarostný a sebestředně si užívají svůj první príma den po potratu.
Nakonec mi dojde, že dostat do politiky - i maloměstské - hlasy mrtvých plodů je ještě lepší než ty ruský mrtvý duše. Mrtvý těla jsou přeci jen takový líp představitelný a mediálně použitelný.
Maně mi v hlavě naskočí pachuť toho nejlepšího titulků v Blesku, ale statečně to dočtu. Úžasná kominace novozákonního jazyka a nováckotelevizního naturalismu.
Kdepak maj asi nástěnku ty předčasně přerušený maminky, říkám si ještě a začínám tak nějak brát na vědomí, že tohle bude asi jeden z víkendů, který mají vlastní téma, ať chci nebo ne.
....
A taky jo. V neděli nakupuju na Novodvorské rohlíky a pórek (z nějakého důvodu nedokážu při návštěvě supermarketu nekoupit pórek a pořád nemůžu rozklíčovat, jestli je to nějaká falická fixace nebo symbolické volání jara, obojí nebo něco mezi tím) a pak zabrousím i do Levných knih. A tam se mi konečně pořádně uleví.
"V zemi, kde zlevnila Bible, Korán i Velký prognostikon zároveň, nakonec asi žádný fundamentalistický fanatismus nezakoření," uklidňuju sám sebe a je mi hned líp.
...
Lip
P.S. Téměř neslyšné
"hehehe" kosterních pozůstatků z let 1419-1948 schválně a ostentativně ignoruju. Je přeci víkend a je tak krásně....
