Po dvaceti letech Jeníkovi Říhovi opožděná omluva. A Eohippus.

Je mi osmnáct. Doba je zlá, všeho je málo, používají se náhražky. Jenom díky tomu je možné, abych i já mohl dělat dětem lyžařského instruktora. Chvála nedostatku.

Mám v oddíle Honzíka Říhu. Milej kluk. Zpožděnej, ale. Řadu věcí, poměrně důležitých na svůj věk, neumí. Pátý den zájezdu třeba zjišťujeme, že si zatím nepřevlékl vrstvu 1. Inu všechno je jednou poprvé a tak mu odpouštím.

Pak to ale přežene. Na svahu:

„Jendo, kolik je ti vlastně let?“
„No, kolik myslíš, Jendo?“
„Ne moc. Tak čtyřicet?“Idiot!
……

Je mi o dvacet jedna víc. Je pátek ráno, syn má prázdniny. Dívá se na video. Pán prstenů. Krásné ženy, krásní koně, stateční mužové. Zaujmou nás ty koně, chvíli si o nich povídáme.

„Tati, víš, že v Simpsonech byl kůň vysokej jen po kolena, co toho vykadí tolik, kolik měří?“

„Fakt? To je zajímavý, protože koně se vyvinuli z takovýho třetihorního koníčka, co byl velkej jako pes. Takže ještě menší než ten v Simpsonech…“

„Týýý jo. A tys ho zažil? Měli jste ho doma?“
??????.....

Promiň, Jeníku Řího…..trochu jsem se tenkrát ukvapil:)
...
Lip