Adrenalinový hlad dal přirozeně vzniknout tradici, v rámci níž děda Jan pod stromečkem nachází poukazy na různorodé libůstky: tandemový seskok, zorbing, ...... a letos "Mistrovská akrobacie na bezmotorovém kluzáku". Součástí tradice je pak společná rodinná pouť, která vrcholí právě eskamotérským kouskem Janovým.
V zásadě jsem to vždycky dobře snášel. Děda Jan a jeho psí kusy pro mě byly totiž jedinečnou Továrnou na Alibi (Tohle's měl Karle napsat! To má praktickou hodnotu pro každodenní život. A né to tvoje Absolutno, pořád.).
Továrna na Alibi funguje takto:
a) Nějaký idiot ve vašem okolí začne vykládat o tom, jaké neuvěřitelně zběsilé, adrenalinově nebezpečné kratochvíli, že se to věnuje, a jak je to báječné a jak bez takového zážitku, jeví se život vlastně prázdným.
b) V první fázi ucítíte hrozný smutek, že jste něco podobného nezažili a - jak se znáte - určitě ani nezažijete.
c) V druhé fázi si pak s úlevou vzpomenete na více než šedesátiletého kmeta a jen tak mimochodem do strany koutkem ucedíte: "Jo, tohle?! No, to dělá náš děda od tý doby co je v důchodu...."
Efekt je zaručený: všechny žetony, které ten chlubivý vypravěč svou historkou o srdnatém dobrodružství posbíral, jsou anihilovány! Ba co víc, odsunuli jste jakýkoliv diskurs týkající se oblastí, v nichž prostě díky své tělesné nebo jiné nedostačivosti nemůžete!!! soutěžit, do oblasti gerontologie a péče o dlouhodobě nemocné.
Zlomit vaz sokovi pak už můžete třeba jen krátkou a zasvěcenou recenzí o poslední inscenaci Jarryho, nebo povídáním o rozmnožovacích zvyklostech suchozemských želv...
Tak, takhle fungovala Továrna na Alibi až do nedávna: Vše, co bylo nebezpečně adrenalinové, polepovala nápisem "to dělá náš děda" a tím to v konverzaci zbavovala nebezpečné prestiže. Až do nedávna, jak říkám.
....
Nic mě nevarovalo, nic znepokojivého jsem v tom nespatřoval: loni mu na internetu vybrali tu "Mistrovskou akrobacii na bezmotorovém kluzáku". Á, Továrna na Alibi zajíždí výrobní program pro 2010, dalo se k tomu tenkrát říct, pokud by bylo třeba to jakkoliv komentovat.....
.....
Včera měla A. narozeniny a děda Jan, jako každý dědeček sladkých malých blondýn, rád přistoupil na to, že den D odstartujeme právě jeho Zážitkem. Takže jako tolikrát předtím: rychlá snídaně na dvorku před chatičkami, pak naskákat do aut, pár kilometrů krásnou srpnovou krajinou ... a už je tu letiště: Najít někoho, kdo ví, zjistit, že mistr není k zastižení, zastihnout mistra, sledovat dědu při bezpečnostní instruktáži, sledovat dědu, jak nastupuje k mistrovi do kokpitu, dívat se na oba na nebi.. a pak v klidu domů a u večeře poslouchat jaké to bylo...
....
Snad, že po tom sama v skrytu duše - sužované právě mimořádně handicapujícím houserem - toužila. Snad, že je ta životní pojistka už konečně napsaná na ni, a nebo z jiných, mě nesrozumitelných důvodů. Nevím vlastně proč. Ale udělala to.
"Měl bys taky jít, děti si tě budou konečně vážit!", řekla jenom a podala mistrovi svazek bankovek. Než jsem se stačil docela roztřást, zavírali za mnou víko. Ano, byl jsem vybrán. I to moje teď možná vystřelí do vesmíru...
....
A teď k tomu Lesku a bídě zážitkových agentur:
a) Když mu děda podával svůj "poukaz na zážitek", uchechtl se mistr ďábelsky a pravil: "Heh, mistrovská aktrobacie... to je neuvěřitelný, co tam píšou. Já jsem, vážený pane, jenom vicemistr, takže vás v tom krámě ošidili..."
b) Mnohem podstatnější je ale ta manipulace se slovem zážitek. Nejde si to totiž koupit. Ten si vytváříte jen a jen vy.
To, že vás odněkud někam vystřelí velkou rychlostí, odněkud spustí do díry nebo nechají pérovat na gumě, s tím má pramálo společného. To je jen to CO S VÁMI DĚLAJÍ. Ale není to zážitek. Ten si z toho buď uděláte nebo ne. Buď to ve vás zůstane, a pak, kdykoli si na to vzpomenete, to ve vás zazvoní, jako když si vybavíte spolužačku, co vás učila líbat... a nebo ne.
K tomu "nebo ne" jen podotýkám, že vyplavení velké dávky adrenalinu do těla zpravidla výrazně změní režim, v němž mozek zapisuje vzpomínky. Mnohdy dokonce jejich zápis zcela zastaví.
Takže nakonec to, že jste něco prožili, víte jen z vyprávění ostatních a z těch fotografií, co vám u podobných atrakcí stihnou ještě udělat a přihodit k účtu....
....
K mému osobnímu "zážitku mistrovské akrobacie na bezmotorovém kluzáku" mohu říci:
1. byl jsem zpocený, jak myš
2. dvakrát jsem se hystericky rozesmál: Poprvé, když jsem vise v upínacím popruhu viděl nad hlavou zemi a z pilotova stanoviště slyšel zcela zbytečnou větu "letíme na zádech"; podruhé, když mu uprostřed dvougéčkového manévru zazvonil mobilní telefon a já si nebyl zcela jistý, zda ho bude ingorovat či nikoliv...
3. s výjimkou několika málo chvil jsem nepřetržitě cítil, jak se mi tváře snaží spočinout na pokrčených stehnech
4. v těch výjimečných chvílích, kdy se mi tváře nestažily spočinout v klíně, se snažily plácnout mě do čela
5. na nevolnost a strach jsem myšlenky opravdu neměl - kromě několika málo záblesků, v nichž mě napadlo, že pilot, zatímco si pouští tváře po kokpitu stejně jako já, u toho ještě řídí...
6. a pak samozřejmě vizuální vjemy: modrá, zelená, zlatá, zlatá, zelená, modrá, modrá, modrá, zelená, zelená.... a tak různě na střídačku a dokola
7. asi sedm hodin po přístání jsem se na dvě hodiny roztřásl - bohužel v okamžiku, kdy jsem si zrovna naléval z konvičky čaj....
Víc fakt nevím. Paměť zaznamenala jen tohle, a to ještě takovým tím stylem, jakým si zapisuje informace z manuálu k obsluze automatické pračky. Zcela bez emoce.
...
Podtrženo, sečteno: Zážitky vlastně pořádně žádný, protože vzpomínky zcela postrádají emoční stopu, a Továrna na Alibi v troskách. Dokonce hrozí, že z toho možná bude tradice "Děda Jan a já".
Do prdele!
...
No co, nedá se nic dělat, budu se muset zařadit a zkusit z toho vyždímat, co se dá. Takže:
Lítal jsem akrobacii na větroni Vážení! Faááááákt Huuuuuuuuuuuuuuuustý.
Jo, a pro ty z vás, který by na mě chtěli judisticky použít můj vlastní chvat: Náš děda vypadá na třicet, volové.....!
.....
Lip
P.S. Mistru Pavlovi díky! Za citlivé zacházení a - doufám - za diskrétnost:))
Žádné komentáře:
Okomentovat