Non-višňovka, čili Kokořínská píča 2010

Letošní podzimní Ne-višňovka v obrazech a komentářích - s týdenním zpožděním. Omlouvám se za dlouhé období ticha Připadám si jako turnusový opilec, který - dlouhém tahu - vrací se domů "jakoby nic" A protože jakoby nic, zkusme přimhouřit oko a přejít to tiše.
.....

Začnu nečekaným leitmotivem celé akce. Pravou Kokořínskou píčou vyrytou do zámeckého podloží. Tady je:

Normálně bych jí věnoval pozornost jen proto, že tak trochu na vedlejšák "práskám" Rudymu všechny graficky zajímavé kosočtverce a bubáky, které kde potkám. Rudy na tom má postavený projekt a fotí je krásné.  V tomto případě byla ale pointa okamžiku mnohem silnější.

O půl hodiny dříve, než jsem ji - zardělý - vyfotil, opustili jsme Restauraci U sportovce v osadě Grobián. Jméno restaurace mátlo, jméno osady nikoliv.

Po 45 minutách čekání na jídelní lístek, v restauraci, kde bylo jen nás dvacet a nikdo další, přišel pán, aby od našeho stolu odnesl objednávku. Nutno zmínit, že počítal s tím, že jíst bude vždy jen jeden volený zástupce stolu, protože po zapsání jednoho jídla vždy se měl odcházet. Bylo třeba se vždy ozvat, že "i já" a "já taky" a "my určitě taky" budeme chtít jíst. Bylo třeba, ale bylo to nic platné.
....

Po další hodině čekání dostali jsme polovinu nápojů a pak třípětinový podíl objednaných polévek. Po téměř dvou hodinách tak začali první od našeho stolu dostávat i hlavní jídlo. Někteří dostali jídlo upravené, nicméně objevily se i hranolky uvnitř zasněně vzpomínající na bílé pláně a na Káje s Gerdou.

Když jsme se osmělili zeptat na zbývající dvě polévky z těch pěti, co jsme si objednali, vyhuboval mi ten sportovní člověk, že na papírku má jasně zapsané, že jsme chtěli jen tři. S tím se nedalo polemizovat. Na papírek to psal on, takže to tam tak bylo.

O dva stoly dál, netuše, že stále uprostřed jediné společnosti, posteskl si na adresu mé ženy, že ta "píča objednala si tři, ale teď chce pět." S tím už se polemizovat dalo. Přiznám se, trochu se mi i chtělo. Žena je na mě poslední dobou milá a vlídná, koupila mi tričko s jednookou opicí a dokonce jedno s geneticky mutovaným rajčetem a navíc jsem jí loni trochu ošidil na vánoce.

Tudíž jsem si řekl, že to doženu kašírovaným hrdinstvím: nasadil jsem helmu (Už vím, proč ....), vzal do ruky pumpičku a dva větší klíče, narovnal se a ještě stoupl si na špičky.... a vletěl jsem za ním za bar.

 Z toho, co jsem viděl v akčních filmech, rychle jsem si upletl libreto a za chvíli se nejen já slyším mezi kokořínskými kopci ječet:

".... 's to řek, tak tě tady zabiju, rozumíš mi ty č.... u, se s tebou už mazlit nebudu a vůbec, doufám, že to máš proti vohni pojištěný... " a já nevím, co všechno dalšího ještě.

Role jako by pohltila svého herce. Ovšem polodementní, napůl roky a napůl alkoholem strávený idiot za barem se nejprve pobaveně usmíval. Poměrně dlouho, ale pak - najednou - sarkastický úsměv vystřídaly známky strachu v očích.

KONEČNĚ! říkám si.  Havranpírko je velký muž a lovec! Havranpírko zahnal Divouse!

Nasycený tím strachem, co jsem vyvolal, chci ho nechat být, pokořeného a zahanbeného. A když se otáčím, vidím, že mnou celou tu dobu stojí dvoumetrový blonďák. Pěsti  má zaťaté, oči vyboulené, zuby vyceněné - jen skočit. Po tom, co dojedl nedosmažený řízek s mraženou hranolkou, prostě doufal, že k něčemu takovému dojde. Že to někdo začne a on to pak dokončí celou vahou své osobnosti.  Přichystaný chlapa nejdřív zalehnout a pak zatlouct do země, hned jak se naše slovní potyčka přesune prvním dotykem do rvačky.

Hmm, takže bzdino Havranpírko, bál se, až když uviděl tu blond horu masa za mnou, uvědomuju si a konečně mám opravdu chuť ho praštit.
....

Blonďákovi už ovšem vztek a spotřebitelské uvědomění už dávno tepou ve spáncích a organismus jasně signalizuje, že ten adrenalin prostě hodlá nechat konat. Frustrovaný tím, že nakonec nedochází k boji, aspoň smete všechno sklo z baru a doukonejší se do klidu sérií nadávek na celý personál. Ten se během konfliktu se postupně vynořoval z různých částí hospody. Zjišťujeme, že na tu rychlost a profesionalitu, kterou předvedli jich tam tvrdě pracuje asi šest.
...

O půl hodiny dál a třista metrů výš, pobaví mě ta na tom úvodním obrázku, protože mi dojde, že máme co dělat se symbolem v kraji o opravdu frekventovaným. A o deset minut později, v zámeckých sklepech, na jednom z fotografických panelů, zjišťuju, že možná bylo všechno opravdu jinak....

Asi si nás jen spletli s místní, a  historicky vlivnou rodinou...

Takže, věda, že nás svým komentářem vlastně jen "přijímal" mezi místní a sobě podobné, po týdnu se  "Sportovci" se omlouvám. S tím, že vám ostatním radím, abyste:
- při cestě Kokořínskem rozhodně vynechali restauraci U Sportovce
- neuvěřili ani nápisům o uzených kolenech, ani nápisům o minutkách (protože ty jsou opravdu drzou lží)
- zcela ignorovali poutače na dny slovenské gastronomie, které mají v tom soudností zapomenutém podniku snad někdy probíhat (nebo je to s nimi jako s těmi koleny?)

A slovenského konzula v ČR tímto vyzývám, aby si tam zajel ošahat, jak je slovenská gastronomie v prezentována v srdci Čech. "Medailonky, které svět neviděl," komentovaly to naše již hladem zdevastované děti a zasněně vzpomínaly na Peškovu jiternici, u které se aspoň zasmály.
....

"Pane, to sou pičou, to on nepovedal vašej manželke, ale mne!" zní mi ještě podivný pokus paní Sportovcové o to, nějak logicky a jedinou všeobjímající větou vysvětlit Sportovcovu dvouhodinovou neschopnost připravit 6 jídel a zároveň udržet svoji koprolálii na uzdě. Věta, která ve 190 minutě naší návštěvy vysvětluje vlastně leccos.
....

A teď už konečně ten telegrafický fotoreport:

Detlefek - malý cyklonácíček. (Odpověď neonacistické propagandy na
ruský titutl Borisek - malý seržant)

Svatební disneyland na Kokoříně, tentokrát s Obelixem.

Kokořínská zdravověda I.

Kokořínská zdravověda II.

Kokořínský koštýřský pes

Kulturní domeček, místo tak pěkné a na svém místě překvapivé...

...že si skoro nevšimnete kulturního Dómu, ke kterému těsně přiléhá.

Krásná ves Nosálov I.

 

Krásná ves Nosálov II. Neuvěřitelná a se "Sportovcem" zcela nezpřízněná hospoda "U Nás".
Tisíce děkovných dopisů, hlavně za tu bramboračku. Ale i ostatní bylo skvělé.

Krásná ves Nosálov III.  Výčep - místo pro nabíjení a vybíjení zbraní.

Krásná ves Nosálov IV. Kočky by rozhodně nekupovaly nic jiného...

 Krásná Ves Nosálov V. Náves.

Krásná ves Nosálov VI. Ještě jednou náves.

Kamená hlava.

Hospoda Na konci sil. Na kopci u hradu Houska. Vůbec největší překvapení celého výletu. Ten večer tam měly hrát Tiger Lillies. Pane jo.

Díky všem, zejména pak HaDa2Š. Bylo to skělé, jako vždy.

Lip