čtvrtek 15. května 2008

Oko má i ucho!

Nadpis neznamená, že nějaké ucho má oko. Nadpis má upozornit na to, OKO TŘI má ode dneška také své lačné ucho, do kterého můžete zašeptat cokoliv.


Reakce na příspěvky
Zdrcující kritiku
Povzbudivá zvolání
Co viděly vaše oči
Co slyšely vaše uši
Co cítil váš nos
Z čeho jste se necítili dobře
Co by OKO TŘI nemělo přehlédnout
Otázky na OKO TŘI

Říkala mi dneska v kuřárně K., že nikdy neví, jestli má oprávnění něco tady okomentovat. To mě přimělo vložit sem to ucho.

A následující oficiální prohlášení OKA TŘI:

"OKO TŘI je zplnomocněno prohlásit, že vítá jakékoliv komentáře a podněty, ať už přímo pod příspěvky nebo prostřednictvím nově vloženého ucha.

Oprávnění komentovat mají ode dneška jmenovitě tito současní a možní budoucí návštěvníci OKA TŘI: A., B., C., D., E., F., G., H., CH., I., J., K., L., M., N., O., P., Q., R., S., T., U., V., X., Y., Z.

Oprávnění se automaticky vztahuje také na ty, jejichž jméno začíná samo- či souhláskou s diakritikou a výše uvedený jmenný list je tudíž nezahrnuje. Rovněž tak se oprávnění vztahuje na ty, jejichž jména začítnají samo- nebo souhláskou, která z výše uvedeného jmenného seznamu vypadla.

OKO TŘI bude potěšeno jakýmkoliv komentářem a zavazuje se, že v případě těch opravdu zdařilých zaslzí dojetím."


Za OKO TŘI,

LIP

středa 14. května 2008

Květa a Boženka to dělají fresh

Úterý odpoledne, zhruba v čase, kdy od oběda už je dlouho a do večeře daleko. Honí mě Mlsoun. Mlsoun je bageta, co si ji v tomhle čase musím občas koupit. Není v ní salám, ale plesnivý sýr.

Sedím u počítače a koušu. Ve dveřích se objeví O. a ptá se: "Boženka?" Dělám, že pochopím až za chvíli, abych nemusel jít s pravdou ven, že asi nepochopím vůbec.

"Kdo to balil?" upřesňuje a ukazuje na etiketu na bagetě, na níž stojí "za kvalitu ručí Květa S114". "Jo, Květa! Ta to taky dělá fresh," doplní ještě a zmizí na chodbě.



O chvíli později se k tématu vracíme. Padají různé hypotézy:

H0: Květa a Boženka jsou pravá jména pracovnic výstupní kontroly.
H1: Květa a Boženka jsou pseudonymy dam, které se mohou jmenovat třeba Mercédes a Sofie, ale hrají to na dojem, aby vyvolaly pocit poctivé domácí svačinky.
H2: Květa a Božena jsou krycí jména. Petra a Zdena, které se za ta jména schovávají, vědí, co do těch baget přijde a tak s nimi nechtějí být spojované ve svém občanském životě.
H3: Květa a Boženka neexistují. Jsou to virtuální marketingové entity podobné třeba "pomalým glycidům", "cukralóze" a nebo mesijášskému "el kasej imunitás".

O den později kontrolujeme Mlsouna druhé generace. Je na něm podepsaná Květa V112. Buď tam mají hodně Květ, nebo něco nehraje.

Popravdě, hodně věřím hypotéze H3. Když za císaře Rudolfa II. bylo všechno tak nějak strašně obyčejně normální, napadlo nějakého vykuka (čert ví, kellýho) představit Kateřinu jako Syrael a celý dvůr byl vzhůru nohama, jak jim přišla zajímavě umělá. Dnes, v době pečení bez mouky, jsou podpisy Květy a Boženky nedocenitelným signálem, že v bagetě nějaká mouka být musí a že je to určitě bateta poctivá a čerstvá.

Není to datum výroby, ani datum doporučené spotřeby. Nejsou to ingredience ani křupavost bagety. To Květa a Boženka to dělají opravdu fresh.

Možná by Fresh Crocodille Company měla zvážit, zda místo "za kvalitu ručí" na štítcích neuvádět spíše "freshened by..." nebo "powered by Květa".

LIP
P.S. A zítra zkusím Boženku...

úterý 13. května 2008

Možná komunikuje i kouzelník

Na úlohu reklamního sdělení při budování značky a vytváření uspokojivých obchodních výsledků neexistuje v současnosti jednoznačný názor.

Na úlohu reklamního sdělení při budování značky a vytváření uspokojivých obchodních výsledků existují v současnosti jednoznačné názory tři. Je to tím, že žijeme v postmoderní době.

Názor první: "Bez reklamy to nejde"

Názor druhý: "Reklama je magie. Její úspěšnost nelze objektivně posoudit."

Názor třetí: "Reklamní sdělení ztratilo svoji někdejší účinnost. Reklama v postmoderní době nefunguje."

Přiznám se, že jsem nikdy pořádně nevěděl, ke kterému názorovému proudu se přihlásit. Až do neděle.
....

V neděli se přede mnou, zničeho nic, mezi smíchovským a zlíchovským tunelem zjevilo auto kouzelníka Pavla Dolejšky. Ze zadních dveří vozu ke mě promlouvala tahle reklama: Přední český iluzionista - www.paveldolejska.com - PD.


Auto kouzelníka Pavla Dolejšky a reklama, kterou nese na zadních dveřích, jsou zajímavé tím, že dávají zapravdu všem třem v současnosti uznávaným jednoznačným názorům na úlohu reklamního sdělení při budování značky a vytváření uspokojivých obchodních výsledků.

Odpověď první: "Jestliže i kouzelníci lepí na své vozy reklamní sdělení propagující jejich služby, je jasné, že bez reklamy to nejde, ať už vás právě živí cokoliv."

Odpověď druhá: "Mají-li kouzelníci na vozech reklamu, je jasné, že reklama MUSÍ být taky trochu magie."

Odpověď třetí: "Reklama neúčinkuje. Ani po prostudování inzerovaných stránek www.paveldolejska.com nemám chuť objednat ho dětem domů."

K odpovědi tři jen dodávám, že za to může zejména následující pasáž (cituji doslov):

"Pro Pavla Dolejšku není vůbec žádný problém nechat zmizet auto či motorku, rozesmát desítky dětských obličejů či prezentovat nový produkt vaší firmy. Může zpestřit maturitní ples či vystoupit jako překvapení na svatbě. Potěší a pobaví jistě každého."
....

Profesor Bělohradský, který měl na přednáškách vždycky narváno, tvrdívával, že jednou z výzev demokracie v postmoderní době je navracení hlasu umlčeným instancím. Důkazem toho, že se umlčené instance hlásí o slovo, mu byl například sílící hlas přírody promlouvající ústy ekologických hnutí, nebo příklon k nové, nekřesťanské spiritualitě charakteristický pro New Age devadesátých let.

S nadějí, že se tím přiživím na Bělohradského géniovi, dodávám, že důkazem je také sílící share of voice českých kouzelníků a iluzionistů v marketingové komunikaci.

LIP
PS. Pokud namítáte, že na tom autě může být v zásadě cokoliv, protože fotka není čitelná, nezbývá než zopakovat:

1. Bez reklamy to nejde v žádném oboru. Tak co by tam, prosím vás, asi tak měl jiného?!

2. Reklama je magie a magie je kouzlo. Dvoumegabitovým foto-telefonem kouzlo nezachytíte. A zachytíte-li, stejně tam není vidět...

3. Reklamní sdělení v postmoderní době nefunguje. A reklamní sdělení, které na fotografii není vidět, je klasickým příkladem toho, že reklamní sdělení v postmoderní době nefunguje!

Další otázky?

Umělá inteligence a případná pošta

GPS. Google Earth. Mapy na Seznamu. Mapy na Atlasu. Stále bdící mýtné brány. Jen někdy probuzené radary. Informace o platbách kartou a výběrech z bankomatu. Informace o přihlášení na váš e-mailový, linked-inový, plaxový nebo facebookový účet. Elektronické informace o čase vašeho příchodu a odchodu ze zaměstnání zprostředkované kartovým identifikačním systémem. Umělá inteligence žije.

Umělá inteligence žije svým vlastním životem a když vy na konci dne konečně ulehnete do postele, začíná o vás přemýšlet. Posouvá a porovnává údaje. Přemýšlí, proč jste udělal zrovna tohle a jestli jste to udělal správně. Baví se myšlenkou, co asi budete dělat až ráno zjistíte, že vám na účet ještě nepřišly peníze. Srovnává vás s vaším sousedem a říká si, že nebudete nejchytřejší, když platíte vyšší daně a přitom vyděláváte mnohem míň. Škodolibě se usmívá nad tím, kde všude platila vaše partnerka vaší kartou a kolik to dohromady dělá. Je znepokojená rychlostí, s níž jste projížděl nejnebezpečnějším úsekem D1. Eviduje, archivuje, analyzuje.

Pokud nejste bača nebo asketický jogín, musí už být bublina Umělé Inteligence, která parazituje na transakcích vašeho života už dost velká. Kdybyste ji chtěli celou narvat do jediného počítače, myslím, že by to musel být laptop velký aspoň jako garáž. No, a TAKOVÝ laptop by musel hučet jako veleslavínská teplárna. Zatím nic neslyšíte, protože bublina umělé inteligence, kterou bezděky živíte, volně pulzuje po síti. Ačkoli o sobě nedává vědět nahlas, stále na vás ale myslí. A když na vás někdo myslí hodně, začne vám vstupovat do snů.
....

Ráno jsem se probudil ve 3.30 a už jsem nezabral. V uších mi pískalo, jak si mě ta moje Umělá Inteligence brala do huby. Dorazil jsem do Michle, kde jsem den před tím zaparkoval Šedáka, a pochopil jsem proč. Šedák se popelil v závěji střepů a v předním panelu zela ošklivá rána po někdejším autorádiu. Nemyslím ledajaké autorádio, myslím Autorádio Šesté, hrdého potomka celé dynastie autorádií, která kdy v Šedákovi hrála.



"To je Škoda 20.000," řekl pán, co právě venčil odpadkový koš. Tak tak jsem stihl na poslední chvíli umlčet instinktivní odpověď, že ne, že je to Škoda Octavia... No co, bylo brzo ráno!

Když jsem se podíval přes celou brázdu před a za mnou zaparkovaných aut, všiml jsem si, že jsem jediný. Všichna ostatní auta pospávala u obrubníku, jako by se nepáčilo, nevylamovalo a nevytrhávalo. "Asi je to opravdu Škoda 20.000," napadlo mě a poprvé v životě jsem zazáviděl uživatelům méně povolných vozů.


....

Vytočil jsem 158. Nadiktoval údaje. "Uvedená ulice neexistuje," prohlásil službu konající policista. "Je to tady na takové červené tabulce s velkými bílými písmenky," odpověděl jsem bezradně a cítil se hloupě. "Tak si aspoň stoupněte ke kandelábru," řekl nakonec unaveným hlasem a já si na chvilku připadal ještě blběji. "A přečtěte mi číslo na štítku."



Ulevilo se mi. Přečetl jsem číslo na kandelábru, policista jím nakrmil Umělou Inteligenci, a oba jsme se shodli, že jsem v té ulici, co neexistuje. S Umělou Inteligencí je to jako s ušlechtilými psími plemeny. Také vám nesežere úplně všechno. Teda, sežere vám úplně všechno, ale musíte to napřed vyndat značkovou odměrkou z pytle s nápisem Purina nebo K9.
....

Čekal jsem na NĚ jen krátkou chvilku. Václav nafotil okýnko i zející díru, zaznamenal částečné poškození laku na dveřích a chvíli hledal i organické stopy. "Čekal jsi Užhorodskou domobranu a přijela Kriminálka Miami," pomyslel jsem si. Až jsem se zastyděl, že jsem to s tím Pomáhat a chránit o pár příspěvků níž možná přehnal.
....

"Jen trošku," uklidnil jsem se, když jsem seděl na židličce ve služebně. Václav mě předal Blahošovi a Blahoš mě hned na začátek varoval, že neví, jak dlouho bude příprava protokolu trvat, protože jim upgradují systém, takže počítač běží velmi pomalu. Každý upgrade něco stojí. V tomto případě je zřejmě zisk několika bodů umělého IQ vyvážen úbytkem rychlosti zpracování informací. Ke zvážení je, zda rychlost zpracování informací není proměnnou, která je ve standardních IQ testech trochu přehlížena. Možná, že když vám naměří 80, neznamená to, že trpíte lehkou debilitou. Možná jste jen pomalý génius.
....

Postupně jsme se prokousali všemi kolonkami až k okénku ´Adresa pro zasílání případné pošty': "Kromě té ulice, co máte v občance, bydlíte ještě někde jinde?" Uvedl jsem podle pravdy všechny ulice, kde ještě někdy bydlívám. "A kam vám máme posílat případnou poštu?"

"Posílejte to na firmu, je majitelem vozu," řekl jsem naivně a stal se terčem rozladěného Blahušova pohledu. "Neptám se, kdo je majitel, ale kam vám máme posílat případnou poštu?!" "Jakou případnou poštu?" zkusil jsem to ještě. "Podívejte, je tady kolonka 'Adresa pro zasílání případné pošty', tak mi ji řekněte, ať se můžeme každý začít věnovat tomu, co je opravdu důležité." Už už jsem se nadechoval, že vypustím hrdlem lamentaci sebevědomého občana. Pak mi ale došlo, že za to Blahuš nemůže. Nebylo to pro něj. To jen Umělá Inteligence potřebovala nakrmit něčím trochu speciálním. A nebo kromě systému upgradovali i Blahuše.
....

"Dívej se na to z té lepší stránky," řekl mi L., který si v garáži nemohl nevšimnout vyrabovaného Šedáka. "Od teď se můžeš těšit na případnou poštu..."

Dvě hodiny po události a pět kilometrů od místa činu jsem ten úhel pohledu přijal za vlastní. A tak když se mě G. v kuřárně účastně zeptala, co mi vzali, odpověděl jsem jen "Jako vždycky".
....

Je divné, že i když Umělá Inteligence s bohatstvím našich transakcí roste, na ulicích se stále děje to, co před tím. Možná je to proto, že zloději méně často upgradují systém. Možná je to i tím, že narozdíl od nás spoléhají spíše na Přirozenou než na Umělou inteligenci.

Jen doufám, že až je chytí, přimáčknou je ke zdi a taky z nich dostanou tu jejich 'adresu pro zasílání případné pošty'...

LIP
P.S. Na té služebně měli takovou rukou psanou cedulku na zdi. Stálo na ní:

Při nahlášení ukradeného vozidla prolustrovat databázi odtahů na číslech XY, YZ, ZZ atd. A pozor! Měšťáci už odtahy do databází nezadávají. Mazáci!!!!!

Měšťáci už se asi s Umělou Inteligencí vyrovnali po svém.

středa 7. května 2008

Pečeme bez mouky

Začala devadesátá léta a televize byla plná reklam na něco s něčím. Na Boernerův vé-krouhač s řadou úžasných nástavců, na fondy s jistotou desetinásobku, na Ariel nebo Palmex s modrými kuličkami a na Tix s výzvou, na kávu s vůní pohody.

Všechno se změnilo, když se devadesátá léta přehoupla do druhé poloviny a když pak piánko, bez slibovaného konce světa a bez Y2K převlékla kabát a stala se léty nultými.

Začala éra "bez".

Hodinka bez sluníčka při zatmění (na Flóře se zvedl vítr a v přítmí nedokonané apolypsy létaly vzduchem igelitové tašky v tak divokých sestavách, že kdyby to viděl režisér Americké krásy, natočil by ještě Dvojku, Trojku a dvanáctidílný seriál pro televizi Fox).

U Bergnerů obsluha nahoře "bez" a pivo bez řečí, protože jste prostě nevěděli, co na to říct.

Máslo bez cholesterolu a bez másla. Pivo bez chlastu. Praní bez namáčení. Calgon bez předmývání.

Vítězné tažení žvýkaček bez cukru proti slazeným žvýkačkám velikosti prkna, které si švihák ve stylu sedmdesátých s lehkými poskoky nesl uličkou supermarketu ke kasám.

Vůbec všechno bylo najednou lehké. Cola, cigára, bonbony, voda, jogurty, energetické nápoje i sýry.

Něco z toho se dalo používat, něco z toho ne. Všechno se ale dalo testovat a výrobci testovali.
...

Testovat výrobky bez něčeho bylo ohromně zábavné. Výrobky se testují na zvláštní sortě senzibilních lidí, kterým se říká respondenti. Jsou citlivější než přecitlivělé lakmusové papírky.

"Co vám to dává?", ptali jsme se těch respo-lidí a chtěli jsme slyšet nějakou tu pěknou univerzální hodnotu, jako třeba "pocit mládí", "zábava s přáteli" nebo "být dobrá matka".

"Chybí mi v tom ten cukr...", trvali na svém hypersenzitivní respo-lidé.

...

Na konci devadesátých a začátku let nultých se to sešlo tak, že jsme velkou řadu výrobků bez něčeho testovali společně s V., která tehdy přišla s vtipem "pečeme bez mouky".
....

Nechci teď moc menšíkovat a tak to vezmu zkrátka. Vtip "pečeme bez mouky" byl asi o tomhle:

Osmatřicetiletý, mimořádně úspěšný manažer krátce po rozvodu hledá nový smysl života a brouzdá po nabídkách různých kurzů. Chce se něco naučit a chce se naučit něco, co by ho obohatilo tak nějak neúčelně, mimo businessplán a ukazatele výkonnosti. Zaujme ho nabídka kurzu "pečeme bez mouky". Zajde do kulturního domu, který kurzy inzeruje, ale ačkoli přichází v době vyhrazené právě kruzu "pečeme bez mouky", nenajde ani frekventanty ani školitele. Přijde několikrát a situace se opakuje. Nakonec, jednoho dne, najde v úplně poslední místnosti na konci chodby tělocvičnu plnou mladých mužů, kteří podle pokynů trenéra dělají stále dokola kliky na jedné ruce.

"Je tohle kurz 'Pečeme bez mouky?'", zeptá se nejbližšího klikaře. "Ne," odpoví nejbližší klikař a levičkou vytáhne tělo zase třicet centimetrů nad úroveň podlahy. "Tohle je kurz 'šukáme bez ženských'," dodá nakonec.
.....

Ať už to bylo dobou nebo špatným vkusem, tenhle vtip mě pravidelně rozesmávál, kdykoliv jsem si na něj vzpomněl. A vzpomněl jsem si na něj nejčastěji tehdy, když přišla k otestování další várka výrobků "bez něčeho".
....

Jak se nultá léta přelévala do své druhé půle, ubývalo testů na výrobky bez ničeho. Část těch výrobků zamřela a část se stala normou. Na pečení bez mouky jsem zapomněl, a, popravdě, nijak mi nechybělo.

A pak jsem našel na internetu tenhle článek.
....

Dříve se - díky Velvarům - u Vltavy stavělo z vajec. Dnes - díky Sasovi - můžeme péci bez mouky. Bůh ti žehnej, Německo. Kdyby Tebe nebylo, museli bychom si Tě vytvořit...

LIP

pondělí 5. května 2008

Silní by měli být velcí. A k tomu jim dopomáhej bůh.

Hudebně i jinak úchylné Vítkovo kvarteto si ke mě našlo cestu zvláštním způsobem. Nejdřív jsem někde slyšel jen jméno kapely a už to mi přišlo neodolatelné. Pak jsem odposlouchal jejich kultovní "Je to on, je to on, ten démon, pražský démon..." a každý pátek cestou v noci z Rubínu jsem si nezpíval nic jiného. A nakonec, pár let potom, mi někdo vyprávěl o jejich fenomenálním konceptu "Pomozte silným".

Jestli to nemotám, inicovalo tehdy Vítkovo kvarteto benefiční koncert na podporu značky Coca-cola s odůvodněním, že po silných stále někdo něco chce a nic jim nedává. V mých očích tehdy Vítkovo kvarteto povyrostlo ještě o pořádný kus.
...

Nevím, kde je Vítkovu kvartetu konec dnes, ale pokud existuje nějaký Blaník, kde si dávají dvacet, měli by naladit a vyrazit na pomoc potřebným. V první řadě direct mailovému oddělení České pojišťovny.

Rohovníci tohohle týmu totiž zapomněli na dobré vychování a místo očekávatelných direktů solí klientům do schránek rovnou rány pod pás.
...

"Nastojte", říkával charismatický Kurt Vonnegut, než ve třech větách řekl všechno. "Ustojte", zkouším parafrázovat, než vám dám čuchnout, čím je cítit direct mailová pěst České pojišťovny:

"Vážený pane,
ze současné reformy zdravotního systému je jasná jedna věc - budeme PLATIT, PLATIT, PLATIT. A to i v těžké životní situaci, jakou je nemoc nebo úraz a jejich hospitalizace v nemocnici.
Pokud se kdokoli z Vaší rodiny ocitne v nemocnici, budete muset za každý den hospitalizace zaplatit 60 Kč. A jak sami víte, nemusí to být nakonec zanedbatelná částka...."

Na konci dopisu uvozeného logem s lipovými květy a obrázkem sympatického doktora, který nemá chuť odírat pacienty o poplatky, milý pozdrav "S přáním pevného zdraví".

A pak už jen jednoduchý text smlouvy a hezky předvyplněná složenka.


....

Jak empatické od té České Pojišťovny, říkám si, a přemýšlím o tom, čemu se podobá empatie supa.

Asi jako když si v Delvitě (dej jí pánbu lehké odpočinutí a že vzpomínám v dobrém) vybíráte pěkný kus zadního na nedělní oběd a představujete si, jaký to musel být pěkně rostlý, libový volek.
....

Škoda, že ta Delvita je už pryč. Mohli se domluvit s kolportéry Strážní věže třeba na téhle co-brandové kampani:

Kolportér 1 (před provozovnou): "Války a mor zachvátily celý svěéééét!"
Jeho partnerka (před provozovnou na druhé straně vchodu): "Hááááíííívééé a Osáma jsou předjezdci apokalypsýýý!"
Kolportér 1 (ze svého místa, ale trochu více si nakročí k vozíkům): "Nééémeškejtééé a naplňte svou archůůů chlebééém a nevinnými hovádky božíííími!"
Prodavačka1 (zevnitř od kasy): "Óoooomezená nabídka konzééérv a mouky značky Noe's best do začátků dééště za polovíííííc!"
....

Přeju České pojišťovně, aby byla Velká. Silná už je na to dost.

LIP

neděle 4. května 2008

Pomáhat a chránit

Říkal jsem si taky, jestli tomu tady nechybí trocha napětí a vzrušení. Ale nemám rád ty seriály, kde vám před očima rozřežou utonulou oběť a svítí si na ni baterčičkama, aby vzápětí odhalili, kdy byla dotyčná osoba naposledy na kulečníku, co dostala v páté třídě z přírodopisu a proč ji vlastně zahradník zamordoval.

Chtěl jsem pro vás něco opravdového a přitom nervydrásajícího. Chvíli to trvalo. Teď je to tady:

Krátká reality show z policejního prostředí.

1. Nebáli se vstoupit tam, kde se obyčejný smrtelník bojí jen chvilku omeškat.



2. Měsíce vydrželi číhat na velkou rybu.



3. Pak rozhodili sítě...



...a chytili Pabla E. Spotrbara na jeho ranchu.



Konec dobrý, všechno dobré.

LIP

Červený se má k Modrému jako Atlantický k Indickému

Teorie o Červeném a Modrém oceánu je v marketingových vodách dobře známým a populárním příběhem. Zjednodušeně řečeho říká, že když chcete opravdu rozbít bank, nesmíte hrát stejnou hru jako ostatní, ale vytvořit si svoji vlastní se svými pravidly. Nejde o to, dělat to samé, jako lídr na dnešním trhu, ale o to, dělat něco jedinečného, na trhu, který teprve vytvoříte.

Červený oceán je metaforou dnes známého trhu, kde jsou jasně definovaná pravidla i role jednotlivých hráčů. Uspět na něm předpokládá vynaložit ohromné úsilí, vydat hromadu potu a hodně zakrvácet (proto snad červený).

Modrý oceán je přirovnání, které odkazuje k zatím neexistujícímu, vámi vytvořenému trhu, v němž se konkurence stane marginálním hráčem. Podmínkou nezbytnou pro vytváření Modrých oceánů bez krve je Value Innovation - inovace, která přináši novou hodnotu zákazníkům i výrobci.

Teorie je to hrozně hezká a já nevím nic o tom, jak snadné či těžké je uvádět ji v život. Vybavila se mi ale předminulý týden při jednom setkátí třetího druhu.

Setkání třetího druhu říkám těm druhům sociálního kontaktu, kdy se s lidmi, s nimiž běžně fungujete ve velmi formálním vztahu, sejdete velmi neformálně (analogicky setkání prvního druhu = neformální schůzka s lidmi, s nimiž udržujete neformální vztahy, sektání druhého druhu = formální kontakt s lidmi, s nimiž udržejte převážně formální vzthy). Předminulý týden byl na setkání třetího druhu velmi bohatý.

Na tom setkání mi kdosi vyprávěl, jak moc zajímavou zemí je Jižní Afrika a že jednou z největších zajímavostí je tamní podmořský život. Na jihu Afriky je prý Atlantský oceán poměrně chladný a hostí neuvěřitelnou masu ryb. Na tuny je tamní oceánská krajina údajně zdaleka nejbohatší částí podmořského světa. Také proto se tam loví řadu ryb, které důvěrně známe i v našich zeměpisných šířkách díky otvírákům na konzervy.



O kus dál na východ, v trochu teplejším Indickém oceánu, prý žije ryb mnohem méně kilogramů. Ovšem mnohonásobně více druhů.



Moc se mi ta paralela líbila: Když jsou si všichni podobní a je jich hodně, čeká je tlačenice, možná uvíznutí v síti a nakonec smrt ve vlastní (v tom lepším případě) šťávě. Když ale přestanete myslet stádním způsobem, najdete si vlastní parketu a z drobné úchylky od genetické normy uděláte třeba svoji adaptační výhodu, můžete prožít život jako v sasance.
.....

Nosil jsem tu myšlenku v hlavě až do dalšího setkání třetího druhu, které jsem měl ten týden v plánu. Jen tak mezi pivkem a pivkem tam zazněla věta, která mě o nadějnosti teorie o Modrých oceánech přesvědčila už docela:

"Nemám moc dobrou dlouhodobou paměť. Ale mám na starosti inovace a v tomhle oboru je to svým způsobem výhoda:))"

Vždycky jde zkrátka především o to, umět se na věci podívat z toho správného úhlu:))

LIP

Nejpozději za tisíc let dojde k implozi Vašeho univerza

Měl jsem kdysi klienta Honzu, kterému se po nějakém čase, co jsme se znali, narodil syn. Honza byl nadšeným otcem a s napětím sledoval, jak jeho novorozený potomek předpisově nabírá váhu. Byl docela fascinovaný tou rychlostí.

Spočítal si, že kdyby jeho syn přibíral každý den o stejné procento své váhy, jako den předtím, vyplnil by volný prostor mezi Zeměkoulí a Měsícem asi do 1 až 3 let (přesný výpočet si nepamatuji přesně, snad to nevadí).

29. dubna zveřejnila světová média spekulaci o tom, že společnost, která mne zaměstnává jedná o možné fúzi s konkurenční společností. Oba subjekty rostly řadou akvizic už v minulých letech a netroufám si odhadnout, jak velký kus vesmíru by mohly zaplnit, kdyby i nadále přibývaly se stejným zrychlením. Aspoň mi to připomnělo Honzu a jeho syna.

Také jsem si uvědomil, že když jsem před 12 lety nastupoval do středně velké české firmy, vůbec jsem netušil, kolika různých korporací se stanu postupně zaměstnancem. Globalizace je rychlá. Pokud byste si chtěli spočítat, jak moc, můžete zkusit následující index:

sga = (YYYY-1981) x Suma AF / (YYYY - T(uzp))

Kde:
sga je indexem subjektivního globalizačního zrychlení
YYYY- 1981 udává počet let, které uplynuly od okamžiku, kdy byl
termín 'globalizace' široce akceptován ekonomickou vědou.
Suma AF je součtem všech akvizic a fúzí za celou dobu vašeho
zaměstnaneckého poměru u dané společnosti.
A YYYY - T (uzp) je počtem let vašeho zaměstnaneckého poměru
(YYYY = rok, pro který index počítáte, T(uzp) = rok, kdy jste podespsal-a
pracovní smlouvu)

Můj sga činí k tomuto roku 86,7, když nepočítám fúzi, o které se právě spekuluje.

Pokud máte někdo index vyšší, prosím, dejte vědět. Rád bych si s Vámi popovídal, abych si ujasnil, co mě asi čeká.
...................

Přiznám se, že rychlost, s níž globalizace činí svět jednodušším (rozuměj méně různorodým), ve mě vyvolává trochu úzkost z neznámého. Po vzoru klienta Honzy jsem se proto aspoň pokusil načrtnout krizový scénář toho, jak by to mohlo vypadat, kdyby se trend ke slučování a spojování vymanil z úzce korporátního rámce a stal se silou globální. Říkám tomu LIPova prognóza:

I. 2009 Můj zaměstnavatel se spojil s konkurencí
II. 2032 Česká republika se znovuspojila se Slovenskem
III. 2485 zemské kontinentální desky se setkaly a znovuvytvořily jedinou Pangeu
IV. 2987 Země pohltila Měsíc
V. 3008 Vesmír jak ho známe implodoval do singularity

Připravte se, za tisíc let možná dojde k úplné implozi Vašeho univerza. Pip, pip, pip, pip...

LIP

pátek 2. května 2008

Upřímně řečeno, dalo se to čekat...

Pes snědl poslední odměrku žrádla. Někdo musel dojet pro nové.

Je to můj pes. Bylo jasné, kdo pojede pro žrádlo.

Patnácti kilový pytel žrádla, co má rád můj pes, stojí kolem sedmnácti stovek. Bylo jasné kolik zaplatím.

Vzal jsem si pytel z regálu, prodavačka načetla čárový kód scannerem a požádala mě o příslušný obnos.

Zaplatil jsem a převzal účtenku. Stálo na ní:
Cena celkem
1690,oo Kč

Dnes
jste ušetřil (a)
o,oo Kč


Trochu mě to zaskočilo a chvíli jsme se tomu s paní prodavačkou smáli.

Ale upřímně řečeno, dalo se to čekat:))


LIP

Life After Mortgage

Ať už zrovna čtete Tóru, Bibli nebo Korán, jedné věci si nemůžete nevšimnout. Je až s podivem, o kolik musel být život ve 'starozákonních' časech (fanoušky Tóry a Koránu prosím o shovívavost, ale neznám adekvátní synonymum pro 'starozákonní' v jejich terminologii) zajímavější a méně předpovídatelný.

V porovnání se současností to vypadá, že se Starý Pán nějak víc angažoval v tom, co se tady dole děje a tím do událostí vnášel více nevypočitatelnosti: lidi proměnění v solné sloupy, rozestoupivší se mořské vody, velké povodně, zoologická na parníku, a vůbec. Ráno jste nemohli vědět, co přijde večer.

Jakmile se struktura řízení změnila a do funkce byl jmenovaný Náměstek, začaly se věci víc a víc vyjasňovat a zpřehledňovat.

Byly vytvořeny nové úrovně řízení, organizace získala jasnou hierarchii, došlo k výrazným akvizicím v obou Amerikách a v Austrálii, tržní podíly významně vzrostly i v jihovýchodní Asii a v Africe. Současně s tím přibylo směrnic a prováděcích pokynů, normou se staly pravidelné nedělní mítinky a hlavně - budoucnost jednotlivce začala být mnohem přehlednější: Když budete dělat to a to, stane se s vámi nakonec, na onom světě, tohle a tamto. Když to dělat nebudete, je jasné, jak to s vámi skončí.

V původním nastavení s jednoúrovňovou strukturou řízení a navíc v situaci, kdy se veškerá aktivita managementu soustředila na relativně malý a dobře ohraničený region, byl prostě individuální vliv Starého Pána mnohem citelnější. Šéf na všechno a na každého dohlížel osobně.

Standardizace příbývalo s tím, jak operace mohutněla a stávala se složitějí - horizontálně i vertikálně. Zkrátka, od dob Náměstka po dalších dva tisíce let bylo mnohem jasněji v tom, co se hraje za hru a jaká jsou pravidla. Takže není divu, že firma vynulovala kalendář a začala roky počítat zase od nuly. Srovnání s předchozím obdobím prostě s ohledem na kvalitativní změnu přestávalo dávat smysl.

Pořád ale zbylo místo na nějaká ta překvapení. Svět a vaše místo v něm byly sice jasně nalinkovány, ale mezi dneškem a koncem světa se vždycky našla skulinka pro nějaký ten zázrak. Nečekané nepřicházelo každý den, nedocházelo k němu všude stejně často a postihovalo jen vybrané: Neapol, Lurdy, Fátima, abychom jmenovali jen ty nejznámější...

Bylo to, jako hrát stolní hru Z pohádky do pohádky - věděli jste, jak hra začíná, co všechno vás může potkat na hracím plánu, i to, jak může skončit. Nicméně pořád se mohlo stát, že stoupnete na políčko "obří doupě" nebo "zakopaný poklad", a to vás pošle o několik kol dopředu nebo zpět.

No, a teď konečně k pointě. Myslím, že čas dozrál na to, abychom se na věc podívali realisticky a přiznali si, že je načase vynulovat ten kalendář znova.

Nejde o to, že firma už není co bývala. Nejde ani o to, že někteří bývalí zaměstnanci si začali zakládat vlastní byznysy a pokusili se firmě ukrojit z koláče. Nejde ani o to, že za 37 let svého života jsem nebyl svědkem žádného doložitelného zázraku.

Jde o to, že žádné zázraky už do budoucna čekat nemůžete, protože došlo k další výrazné kvalitativní změně. A nemůže za ni Náměstek, ani Starý Pán, ale hypotéky.

Zeptejte se dnešního třicátníka, co plánuje v následujících pěti deseti letech. Většina vám odpoví, že teď nic mimořádného nechystá, protože bude deset, patnáct nebo třicet let splácet hypotéku.

S hypotékou je svět ještě o poznání vypočitatelnější než s Náměstkem. Víte, co se za těch deset, patnáct nebo třicet let stane, když budete celou dobu dělat to, co se od vás čeká, a není těžké se domyslet, co vás nemine, když to dělat nebudete. Zamyslíte se nad tím, zvážíte pro a proti a celkem pevně se rozhodnete, že budete raději dělat to, co se od vás očekává.

Postupně se vám do hlavy vkrade takový ten Nádeníčkovský způsob myšlení: za dva roky už bude splátka dělat jen tolik a tolik, takže si budete moct vzít leasing na auto za tolik a tolik, a až se z hypotéky a leasingu splatí aspoň polovina, můžete začít shánět peníze na nějakou slušnou školu pro děti....

Pokud by v tomhle pěkně nalinkovaném světě ještě nastal nějaký opožděný, zbloudilý zázrak, hypotéční civilizace by ho stejně raději ignorovala. Strategické cíle byly stanoveny, detailní plány byly zpracovány, implementace probíhá. Začala doba života po hypotéce.

Srovnejte si kalendáře. Je druhého května roku 1 L.A.M. (Life After Mortgage).

LIP.

čtvrtek 1. května 2008

Dělají nám to přímo před očima

Všechny ty duchařsko-marťanské historky o únosech pozemšťanů, zjeveních a tajemných varováních ze záhrobí. Nebo ty dopisy, co když je zmačkáte a vyhodíte, někdo z vašich blízkých dopadne špatně. A když je vytáhnete z koše, slepíte a přežehlíte, zase se mu uleví.

Víte, co myslím? Vyprávějí se nejraději večer, ve stanu, nejlépe když je vám tak 10-12 let. O deset let později se jim jen smějete, o dvacet let později jim už nevěnujete pozornost.

Podobného tématu jsme se dotkli v seriozní diskusi s O. Jak je asi zřejmé už z předchozího příspěvku, je O. zásobárnou instantních teorií o čemkoliv. Zeptal jsem se ho, co si myslí o plechových cedulkách, co občas stojí jen tak u cesty, dělají, jako by nic, a přitom nesou téměř biblicky závažná sdělení.

Třeba ta, co stála před lety pod schody ke Krumlovskému zámku:

"V zimě se komunikace neudržuje"

Když máte zrovna co dělat, všechno vám v životě vychází, partnerka vás před usnutím nikdy nezapomene pochválit, a navíc vám šéf slíbil váš první samostatný výzkumný úkol, pravděpodobně nebudete této zprávě věnovat mnoho pozornosti.

Je-li ale půlka listopadu, máte depresi jako sekvoj a partnerka vám oznámila, že od příštího týdne bude před usnutím chválit někoho jiného, zamyslíte se nad tím, jestli se to, co se vám ta tabulka snaží říct, týká opravdu jen režimu údržby silnic a chodníků.

Ptal jsem se O., kdo má zapotřebí nám pravdy typu "v zimě se komunikace neudržuje" sdělovat. Tak trochu jsem doufal, že ho tím dostanu do úzkých.

Kontroval otázkou těžkého kalibru: "A proč myslíš, že tahle sdělení jsou tady pro nás?" Začalo to být zajímavé a tak jsem nepřerušoval a nechal ho mluvit.

O. si myslí, že tahle sdělení možná nejsou určena uživatelům zeměkoule. Navrhuje naopak hypotézu, že jde o systémová sdělení, která si přímo před našima očima a přitom naprosto nenápadně vyměňují "správci systému".

Je jen na vás, koho si místo téhle proměnné dosadíte: Mr. Smith z Matrixu, andělíček stážníček, tým mladých osminohých vědců univerzity ve staré a vzdálené glaxii, kteří zeměkouli pěstují v rámci své aspirantury...

Přišel únor, komunikace začala váznout, a tak už jsme se k tomuhle tématu znovu nedostali. Minulý týden jsem ale narazil na další, a musím říct, že mnohem tajemnější stopu: kousek od Rakovníka mají "správci systému" zahušťovací bod.

Netušíte někdo, jestli to není něco nebezpečného? A jaký je proboha ten trest za poškození?

LIP