Na pamětnou. Hranice bolí.

Okolo Protivína vede naučná stezka Zelendárky. Jestli je někde, pokud jde o informační hodnotu tabulí podél cesty, nějaká užitečnější, tak jsem jí ještě neviděl. Řadu tabulí jsem omeškal, částečně proto, že se mi nechtělo sesedat z kola, částečně proto, že jsem se při průjezdu zrovna kochal na druhou stranu.

J. všechny ty tabule fotil. Díky jeho pohotovosti teď vím, co jsem dříve nevěděl. Překračování vymezených hranic bolí a vždycky bolelo. Buď vám namlátí, nebo vás zavřou, nebo se vám z toho neznáma udělá slabo a zabolí u žaludku. Myslíval jsem si, že to tak bylo odnepaměti. Ale asi ne. Začalo to dost možná až v 18. století. Aspoň to naznačuje text jednoho ze Zastavení na Zelendárkách věnovaného Hraničnímu Mezníku, které přikládám níže (couresy J.). Praví se tam:

"Pro zamezení sporů se sousedy bylo nutné, aby byli poddaní dobře seznámeni s průběhem hranic. Proto při osazování nových mezníků probíhal tradiční a praxí prověřený rituál. Na klíčových místech hranic dostávali mladí chlapci důkladný výprask (tzv. na pamětnou). Protože kromě výprasku před veřejností dostali ještě drobnou finanční odměnu, vtisklo se jim místo takto rozporuplného zážitku pevně do paměti. Díky těmto představením si lidé dokonale pamatovali umístnění mezníků a tím i průběh hranic."

Co by tomu řekla Džamila?

Lip