Neměli jsme ještě chalupu a už jsme neměli brouka, takže se cesty mimo Prahu a s nimi pochopitelně i drápání v hlíně omezily na minimum.
A tak se máma neohroženě pustila do zušlechťování betonové džungle v Arabské ulici. Postupně zryla každý kousek země v okolí. Vytvořila skalky, záhony, trávníčky a já nevím, co všechno ještě. A za rok za dva nato to okolo našeho vchodu opravdu vypadalo moc hezky. Plno kytek.
Květiny jsou krásné a krása inspiruje. To je jasná věc. Jak tak lidi chodili kolem těch Semiramidiných záhonů od tramvaje a z hospod, nejednoho napadlo, že když to vypadá tak dobře venku, bude se to líbit i vevnitř. Napadalo to zejména ty, co se vraceli až po setmění, když už žádné květinářství v okolí nebylo otevřené. A tak tu krásu laskavě šířili dál, z cizího venku do svých domovů a rodin. Čert ví, kolik tehdy máma zachránila manželství a kolik pomohla nastartovat lásek.
….
Jenže máma se na to tehdy ještě neuměla podívat takhle z odstupu, v širších souvislostech. Pořád jí nějak vadilo, že ta pivoňka, co včera nabírala na květ, už tam dnes není. Že ty čajové růže (a to byla tehdy nějaká značka) sotva vykvetly, hned zmizely. A že se pořád ztrácejí narcisky.
….
Máma na sobě nechává od cizích dříví štípat – ví, že když tak může potrestat vlastní -, ale tohle už bylo moc. Nevydržela, protože se na to dívala očima zahradníka, který brání svůj chrám, a ne očima dr. Plzáka, který tehdy zachraňoval naše socialistické rodiny. Párkrát svůj hněv umně odklonila někam jinam (mám sestru, to šlo tak padesát na padesát), ale pak se odhodlala k veřejnému vystoupení.
Vytáhla tátovi z psacího stroje svazek papírů a začala psát. Začala psát ráno a ještě před polednem psala. Nepsala udání. Psala cedule.
Když jsme ji našli v kuchyni po obědě, byla podlaha pokrytá zmačkanými papíry, z nichž na nás vykukovaly útržky různých apelujících sdělení:
„Lidé, dokažte že…“
„Uvědomte si prosím, že….“
„jak by se vám líbilo….“
„….je to tu pro všechny….“
„Buďte ohleduplní…“
„Ať je všude kolem více krásy….“ A další a další.
Byl jsem tehdy ještě malý, ale už tehdy jsem pochopil, že pohnout veřejností nebude žádná legrace.
…
Když jsem se den poté vracel ze školy, už z dálky jsem viděl, jak se na záhonku před naším vchodem bělá nová cedule.
„Chemicky ošetřeno. Zdraví nebezpečné!!!!“ stálo na ní hned vedle obrázku lebky se zkříženými hnáty.
…
Tak to byl den, kdy moje máma zvládla nesnadné umění cedulo-psaní.
…
V pátek ráno jsem spěchal k zubařce a po cestě se zastavil u bankomatu („Dáme tam amalgám, je to v zadu, ale doporučuju ten lepší, co dýl vydrží. Na ten si ale budete muset připlatit….).
Stál jsem tam netrpělivě ve frontě a očima nervózně těkal po okolí, dokud jsem nenarazil na tenhle nápis.
Moje banka ještě zdaleka není tam, kam moje máma, tlakem spoluobčanů, dozrála už na konci osmdesátých let. Zdaleka ne, pokud jde o cedule. A když přemýšlím nad tím, že už začíná být skoupá i na odpadky, říkám si, jestli i nadále mojí bankou zústane…
….
Tolik k netriviálnímu umění cedulo-psaní. Narazíte li na nějaké další do nebe volající příklady naší nezralosti v téhle disciplíně, foťte a posílejte.
….
Lip
P.S. Ale abych nebyl jen hnidopišsky kritický: V jedné ulici za nákladovým nádražím, kde postavili nové bloky domů, bylo na krásném litinovém orientačním stojanu připraveném na stále nepřicházející číslo popisné, donedávna napsáno "tady je číslo osm." Takhle se to má dělat!
Žádné komentáře:
Okomentovat