Březen je pryč a - třeba si to přiznat - trochu jsme ho promarnili. Já i <3>.
Je to ostuda. Je. Jenže, když není kde brát, ani smrt nebere. Smrt je zmíněna záměrně. Jednou mi moje menší starší sestra říkala, že když se blíží narozeniny, naše tělo znovu prožívá předporodní úzkost a propadá. Buď do deprese, nebo do nemoci. Nebo do obojího. Moje menší starší sestra to musí vědět. Je totiž vědma.
Přesvědčivým důkazem toho, že má vědma pravdu, je i to, co se děje s naším sedmasedmdesátiletým, světem milovaným kyborgem. Když se blíží únor, většinou onemocní. Někdy před vánoci, někdy po nich. Ale většinou docela fest. Naštěstí pro nás, je to bojovník.
Takže, abych se dostal z objížďky zpět na původně plánovanou trasu, chci říct, že to mrhání březnem nebylo jen tak, z lenosti. Tak trochu jsme totiž umírali. <3> i já. Oba jsme měli narozeniny.
Bývalo to tak dřív a je to tak i teď. Jen se na to lepí čím dál tím méně poezie. Březen na škole byl krásně vláčný, chvíli rozmazaný a chvíli dopředujdoucí skokem. Zkoušky za námi, a před námi proto stála, od prvního do jednatřicátého, zázračná, nikdynevysychající sklenka. Pokud by někdy někdo rozklíčoval tu ekonomickou záhadu, ukrytou v banálním faktu, že v březnu švorcovým studentům nikdy nedojde hotovost na chlast, záhy by asi bylo po krizi.
Takže, dovolte, abych vás informoval, že 30. března <3> po roce zavřelo víka, aby se odpíchlo k dalšímu ročnímu mrku. Umíralo, ale už je tu zpět. Zavřelo se, ale už zase zízá. S jasnější jiskrou, s menším šilhem, s delšími a mnohem hustšími řasami a zcela bez dioptrií.
Tak to prostě chodí. Březen dosněžuje a odtává, blátí a šplíchá, surově hýbe s časem - hoďka nehoďka. Asi proto končí Aprílem. Magickou chvilkou, která nám dává bianko licenci pomstít se za všechna ta příkoří přírody na svých bližních. Promiň, synku!
Apríl je za námi a duben v plné síle. A je to znát. V tomhle tenkém příspěvku s tlustým úvodem bych o tom rád přesvědčil několika důkazy.
Tím prvním jsou novotvary. Možná jste si toho ještě nevšimli, ale tyhle potvůrky prorazí promrzlý permafrost hned poté, co to soudruzi z Hustonu odpočítají sněženkám a bledulím.
Novotvarem tohoto měsíce je "PARADOGMA". Pokud nevíte, co paradogma je, nic si z toho nedělejte. Nemůže být každý mičurincem. Paradogma vznikne, když v jedné rychle pronesené větě zařadíte za sebe slova "Paradigma" a "Dogma". Byl jsem u toho. Když se to stalo, svět se otřásl. A když se ustálil, byl zase o fous jiný.
Paradogma je tím slovem, které mi tak zoufale chybělo, když jsem si tu vypisoval konečky prstů v příspěvcích na téma "Ceteris Paribus". Paradogma je viděním reality, o němž všichni už začínáme tušit, že je pokřivené, ale kterého se stále ještě držíme, protože nikdo "důležitý" v našem okolí ještě nezařval "pusť se!"
Tak třeba dneska. Byl v televizi pán, co se jmenoval americky, protože asi je Američan, i když mluvil česky, protože žije v Čechách. Řekl dvě věci:
a) když to dopadne dobře, bude hůř
b) a když to dopadne jinak, bude válka
Kdo se narodil v sedmdesátých letech a umí otočit oční bulvu dovnitř očních důlku, možná tam tohle rozechvělé strachování ještě najde. Tehdy to - tak nějak tiše výhružně - lítalo z každého textu, zejména pokud byl na červeném podkladu žlutým písmem. Aspoň mě to tak tehdy přišlo.
Tak ten pán to v té televizi vykopl, ale paní moderátorová to rychle zpracovala a zahrála do autu. Možná byl ten pán Lunetik. Možná to byl prorok. Možná byl na práškách. Není to podstatné. Podstatné na té věci je, jak rychle se paní moderátorová dostala k puku a jak rychle ho pak poslala do autu.
Asi jako když přijdete do hodně drahého klenotnictví v hodně drahém obleku a řeknete to slovo na p..., co si Veruna s Bobunou doma nikdy nesměly ani pomyslet. Když to uděláte - a jsem si v tom naprosto jistý - personál vám odpoví: "Krásný den i vám, pane/paní XY".
Tak, ještě jeden pokus vrátit se z houští zpátky na cestu: To co chci říct je, že dokud nedostaneme něčím přes obličej, většinou se paradogmat držíme, jako klíště plnokrevníka. Jedním ze současných - a popravdě velmi nelogických - paradogmat je, že v Evropě už nikdy válka nebude.
Popravdě, umím si představit, že by to tak mohlo být. Ovšem jen za předpokladu, že Evropa už prostě přestane existovat.... Tolik - a jsem si vědom toho, jak moc to bylo povrchní a přitom rozvláčné - k paradogmatům.
...
A teď z trochu jiného soudku: Powerpoint. Bývaly doby, kdy se na téma produktů Brýlatého Billa žertovalo krutě, byť trochu zaslouženě. Nikoho už to dnes nebaví, tak to nebudu rozvádět, jen připomínám.
Jenže, jenže. Dnes jsem se účastnil něčeho, co začínalo powerpointem a když ten úvod končil, objevila se černá obrazovka. A na té černé obrazovce - no nekecám - se malými písmenky objevilo tohle sdělení: "Klepnutím ukončete předvádění."
Ještě jednou. Klepnutím ukončete předvádění. ! Málem mě z toho kleplo...
Někdy nám zkrátka realita nabízí návody na nejlepší možná řešení. A my je ignorujeme, protože si jich ani nemáme potřebu všímat...
…
A tím se dostáváme k softwaru a vývojářům. Vývojáři softwaru jsou takoví maničtí kazatelé současnosti a jejich software je taková nová pravda o lepším světě. Dlouho poustevničí ve svých jeskyních, trápí se syntaxem, trápí se s překlady, trápí se se zdrojovým kódem. A každý jejich na trh uvedený nový produkt přináší naději na lepší svět. Svět bez nutnosti pamatovat si, svět bez nutnosti psát si, svět bez nutnosti mačkat knoflíky, svět bez nutnosti žít ve světě. Můžete se tomu třeba bránit, ale i tak vás to dostane. Třeba v některém z těch okamžiků, kdy se na chvíli přestanete hlídat.
Poprvé se mi to stalo, když jsem musel vypracovat první školní práci na PC. SPSS běžel na DOSu, a když jste si vyjeli tabulky korelací proměnných, vyjelo vám několik kilometrů zelených obrazovek, střídajících tabulky s nesrozumitelnými systémovými hláškami. Bylo třeba importovat výjezdy do textového editoru a nesrozumitelné systémové hlášky promazat. Výpočty vyjely za necelou minutu, editace trvala hodiny.
Seděli jsme asi v deseti v počítačové učebně a zkoušeli ty počítače zkrotit. Někdo jim ale do jídla nasypal nějaké brouky a počítače padaly a padaly a padaly. A tak jsme začínali znovu a znovu, znovu a znovu čekali necelou minutku na výpočet a znovu a znovu promazávali kilometry nesrozumitelných systémových hlášek.
V sobotu jsme odjeli kalit na Karlštejn. Byl duben a už bylo hezky. Příjemný den uběhl jako když luskne prsty a o statistice nikdo neřekl ani slovo. Trošku jsme se zakecali a někdo si všiml, že vlak z 6 km vzdáleného nádraží odjíždí už za 30 minut. To nejde stihnout, řekl někdo a všichni se panicky rozběhli. To první a jediné, co mě při rozběhu napadlo, bylo, že nejjednodušší by bylo pár kilometrů promazat.
Chápejte. Jako ty systémové hlášky. Nebyl to výsledek cílevědomého přemýšlení. Byla to mozková rutina na překonávání vzdáleností mezi bodem A (jednou tabulkou s daty, nebo třeba Karlštejnem) a bodem B (druhou tabulkou s daty, nebo třeba nádražím). Ten den jsem začal digitálně blbnout. Ten den mi mozek začala zahalovat nezastavitelně se šířící analogová tma.
Vzpomněl jsem si na to včera, když jsem se brzo ráno – ještě za tmy – nechtěně probudil. Nepříjemné věci, které jsem celý předchozí den cílevědomě vytlačoval z vědomí, se mi narvaly do ošklivého snu. A já, napůl probuzený, napůl ještě v limbu, jsem se jim zřejmě podvědomě bránil. Hádejte jak!
Pokaždé, když mi o mé polosnící vědomí zavadila tak nepříjemná témata, uviděl jsem před ještě stále zavřenýma očima dialogové okno s nápisem „Access denied. Enter correct user name and password.“ Zdá se, že od toho Karlštejna postoupila analogová temnota mnohem dál. A mnohem hlouběji.
Tak. To bychom měli.
Lip
Žádné komentáře:
Okomentovat