Chatičky jsou - abyste to dobře pochopili - tím, co vznikne, když zároveň milujete koncept druhého bydlení a zároveň trpíte chorobným odporem k monumentům. A to v tak pokročilém stádiu, že za monument považujete už jen chatu v Posázaví.
Trpíte-li tedy takovouhle kombinovanou diagnozou, je jasné, že si v Posázaví koupíte pozemek, kde jsou vedle sebe chatičky dvě, ale hodně malinké. A aby to nevypadalo divně, postavíte si tam ještě třetí, úplně nejmenší.
Tenhle chorobopis sedí na moji tchýni. Je moc fajn a fajn jsou i ty Chatičky. Akorát si musíte zvyknout, že cesta z pokoje do pokoje vede přes zahradu:)
...
Ale zpátky na začátek. Poslal jsem je na Chatičky, že je tam dojedu na kole, vyzvednu je a pojedeme dál na virtuální Kanadu.
...
Kůůůrňa. Zase odbočka: Virtuální Kanada je to, co dostanete, když si na prázdniny objednáte chatu na České Kanadě. A jak pak projíždíte tou krásnou Českou Kanadou, zjišťujete, že tam ta chalupa vůbec nikde není. Je až za ní. Tam, co už neloví ani ti nejodvážnější Čeští indiáni. Tam co sídlí Český Manitou. Má tam, v polích ocelových kaktusů, na každém rohu svoje totemy.
...
A tak jsem vyrazil z Modřan, v příjemném třicetistupňovém odpoledni, na svém neježděném kole. Jak pomalu přibývalo kilometrů, velkou rychlostí ubývalo zásob, které jsem si celou zimu syslil okolo pasu. Začala Cesta do pravěku.
Vrstva první: jak se z domovů stávají chlévy
Už kousek za Písnicí se to začíná válet u cesty a v Jesenici se tomu prostě nevyhnete. Možná, že vy to nevidíte. Ale já jo. Narodil jsem se v paneláku. První zuby mi vyrostly v paneláku. První cigaretu jsem vykouřil v paneláku. První mejdan jsem měl v paneláku. A když jsem po revoluci poprvé vyjel k moři, bydlel jsem v paneláku. Takže mi můžete věřit. Poznám je. Stejně jako po pádu Tunguzského meteoritu přežili ze všech dinosaurů jen varani a ještěrky, přežily pád Berlínské zdi jen menší paneláky. Ale stále je to tatáž konstrukce. Jedu okolo a říkám si, jako bych byl doma.
Když podlehnete mámení CK a necháte se navábit do bezřízkového Chorvatska, každý pravdomluvný Jihoslovan vám potvrdí, že se tomu říká "apartmány" - tedy paneláky postavené naležato místo do výšky. Vlastně takové Chatičky. Jenže když se přiblížíte k tomuhle nebo podobnému komplexu, většinou vás uvítá billboard: "Poslední volné rezidence". Naležato postavený panelák je totiž rezidenční čtvrť. Jasný důkaz toho, že billboard nevymysleli Jihoslované.
...
Podřadit na menší kolečko ve předu a přišlápnout. Jsem na kopečku. Před očima se otevírá o jednohory starší vrstva. A pomalu to začíná dávat smysl. Narážím na vývojově starší verzi těchhle privátních králíkáren. Jednotná Zemědělská Doupata.
...
Limonáda, zklidnění bušícího srdce a krátký vysvětlující telefonát na Chatičky: "Ale jo, vyrazil jsem ráno. Ale dorazím až večer." To rok nové, neježděné kolo ještě moc neumí. Musím všechno dělat za ně. Proč jsem s nima nejel autem?
...
O další jednohory hlouběji. Zbavuju se všeho, co něco váží. V okolobující flóře pomalu začíná vítězit zamindrákovaná luční květena nad moderní a hrdou řepkou. Musím už být hodně hluboko v Pravěku. A po chvíli narážím na nejprimitivnějšího předchůdce rezidenční čtvrti. "Náš Domov, 1934". Tfuj, cihlový primitive!
....
Dojíždím na Chatičky a snažím se všechny ohromit historkami o tom, jak těžké je přežít to vypětí mezi dvacátým pátým a dvacátým šestým kilometrem. Je těžké být přesvědčivý. Můj nevlastní tchán je triatlonista. Kůůůrňa!
...
Vrstva druhá: Jak snadné je být (zase) australopitékem
Už v autě a směrem na virtuální Kanadu. Irena tam zabukovala tuhle chalupu. Řekla Káče, ať jede s ní. Dovolila jí vzít s sebou děti. A když jsem se pošesté prokázal občanským průkazem, uznala mě za jejího manžela dovolila mi jet s nimi.
Pokud jste znalci, už na pohled musíte vidět, že je to až moc dokonalé na to, aby to tak bylo doopravdy. Pokud jste znalci, mýlíte se. Jestli vám můžu dát, kromě všech těch kydů před tímhle příspěvkem a těch, co přijdou po něm, něco opravdu užitečného, tak je to tahle rada: objednejte si tuhle chalupu na čtrnáct dní a po týdnu si pobyt prodlužte o týden. Je nádherná a krásná a prostorná a vybavená a nekýčovitá a útulná.
Postavili ji v kraji, o němž se Český Manitou snaží už několik desítek let přesvědčit všechny věřící, že na něj dávno zapomněl. Asi proto, že si tam pouští takovýhle duhy (a všimněte si, že ta na tom prvním obrázku je dokonce dvojitá):
...
Už na místě. Je to opravdová prehistorická díra. Tfujtajxl. To jediné, čím můžeme první den zabíjet čas, je pozorování juvenilních australopitéků. Mladí samečkové a mladé samičky probíhají nízkou vegetací a v rituálních soubojích si osvojují některá ze závazných pravidel smečky. Ta nejdůležitější:
Vrstva třetí: pravidla rošťárny
a) nejstarší může
V primitivní smečce platí zákon seniorátu. I v jinak marginální skupině juvenilních jedinců platí, že nejstarší může všechno. Na snímcích níže vidíme nejurostlejšího juvenilního samečka, jak symbolicky pobíjí většinu mladších jedinců smečky a skládá je na hromádku. Dává tak zbytku společenství najevo svoji sílu a odhodlání.
b) když už nejstarší nemůže, pomůže mu druhý nejstarší
Seniorát je základním organizačním principem smečky. Projeví-li se v juvenilní skupině anomální tendence k revoltě, podporuje druhý nejstarší sameček - za každou cenu - nejstaršího juvenilního samečka. V případech, kdy by pacifikace odbojné části smečky vyžadovala agresi proti jedincům ze stejného vrhu, přichází na řadu důmyslné pravidlo. Každý ze dvou starších samečků pacifikuje jedince z jiného vrhu (potomky jiné samice nebo jiného samce, případně potomky jiného samce a jiné samice zároveň).
c) Pokud jde o vši, seniorát neplatí
Paraziti jsou pro smečku stejně zásadním ohrožením, jako povodně nebo požáry. V situaci, kdy smečku napadnou, má pravidlo rychlé vivisekce prioritu nad seniorátem. Obrázky níže ilustrují, jakým způsobem je smečka v okamžiku ohrožení parazity schopná přehlížet jinak svaté zásady seniorátu: Staré samice ochotně vybírají vši juvenilním jedincům (obrázek A). A i mezi dospělými jedinci není výjimečnou situace, kdy se mladší samice nechává odvšivit od starší (obrázek B).
obrázek A
obrázek B
d) smečka je vždy na prvním místě. Vůči vnějšímu světu ji nikdo nesmí nesmí znevýhodnit ani zesměšnit
Jestli mě nezabije žena, zabije mě Irena. Kůůůrňa!
e) špagety se na vidličku namotávají VŽDY ve směru hodinových ručiček
Zajímavé - a z pohledu kulturního antropologa již zcela reziduální - pravidlo, jehož přesný symbolický význam a původ již pod nánosy historie není možné dohledat. Nicméně, jako jedno z mnoha pravidel, o kterých vám tu povídám, i tohle platí dodnes. Až budete zase v pizzerii, rozhlédněte se okolo a uvidíte, že všichni špagety na vidličku natáčejí dycynky posměru. Čert ví proč. Australopiték to už neví. Ale je to tak.
f) pokud nevíš, co to je, obrať to
V podkroví primitivní chýše nacházíme překvapivě čistě vydělanou kůži zatím neidentifikovaného savce. Vedeme dlouhé diskuse na téma "dlouhoocasý pes versus přerostlá vydra".
Teprve mnohem později přicházíme na stopu jednomu z nejdůležitějších pravidel pomáhajícímu primitivním australopitékům přežít v drsné, nevyzpytatlené a stále se měnící přírodě. Když nevíš, co to je, obrať to. Třeba to z druhé strany bude napsané.
Modří už vědí. Savec to teda nebyl.
...
Vrstva čtvrtá: Ur, Uruk, Lagaš a Slavonice
Bolševik pokřivil všechno, co se dalo ohnout. Tedy i dějepis. Ur znám, Uruk znám, Lagaš znám, ale na Slavonice jsem koukal, jak Babička na císaře Josefa, když trubičkou zízal po krajině.
Slavoničtí vědí, jak se dělá město. Oprava. Slavoničtí vědí, jak se dělá Město.
Zásady, jimiž se řídí, lze shrnout do několika málo bodů. Vůbec nechápu, proč se v jiných městech neřídili tímtéž:
1) Pojmenuj město jménem, které se v cizojazyčných bedekrech neobjevuje příliš často. Zabráníš tak tomu, aby se z města stal dyznylant.
2) Postav to město do krajiny, o níž se Manitou už několik desítek let snaží věřící přesvědčit, že neexistuje. Zabráníš tak tomu, aby se v blízké budoucnosti dostalo do těch zahraničních bedekrů.
3) Postav to město malé a kompaktní. Lidé jsou blbí a roztěkaní a v malém a kompaktním městě se dobře zorientují.
4) Doprostřed města zapíchni věž. I ti úplně nejblbější při pohledu z věže pochopí, že jde o malé a kompaktní město.
5) Aby se město nedostalo příliš rychle do bedekrů, je třeba zabránit sebevražedným skokům z věže. Pro tento účel polož hned pod věž malebný hřbitůvek. Každý si rozmyslí skákat, když uvidí, že ta nejlepší místa už jsou obsazená.
6) A pro debily a krátkozraký, co ani z věže neuvidějí, jak malé a kompaktní je to město, vyrýpej do země katakomby. Město se rozlézá do všech stran, ale když jde o podzemí, má vždycky svůj začátek i konec.
7) Zdánlivě nepodstatné, a přesto jaksi vlivné: nauč číšníky a servírky dělat obličej "opravdu rád vás vidím". I ti nejprotřelejší světoběžníci se stávají bezbrannými a důvěřivými, kdykoli ho na ně zkušený hostinský vybalí.
8) Zdánlivě nedůležité, a přesto tak efektní: nauč kuchaře dobře vařit. Myslím i jiné věci, než je smažený sýr, smažený hermelín a smažené tvarůžky. Víc k tomu už neřeknu - ostatně, s plnou pusou se nemluví.
9) Naprosto neintuitivní a přesto extrémně důležité: nauč číšníky a kuchaře, že to, kdy snídáte, je věcí vašeho unikátního bioritmu. Nikoli věcí společenské normy. Kůůůrňa!
To be continued...(další vrstvy až se vyspím)
...
Dobré ráno, hezkou neděli!
Abych navázal na předchozí: byl jsem se podívat an internetové stránky www.permanentbreakfast.org. Zajímavý happening - řetězcové obsnídávání veřejných prostor. Každý trendhunter by z téhle "guerilla-gladwelliády" poskočil vzrušením. Jukněte na to, jestli se nechcete přidat. V podsekcích lze volit i jiné jazyky než aufdojčtinu. Kupříkladu i češtinu, což svědčí o tom, jak důležitým národem jsme, pokud jde o snídaně. Jo, a takhle to vypadalo, když se konalo první světové obsnídávání. Před dvěma lety. Je to z dálky, aby bylo vidět, jak se připojovali i kolemjdoucí "neaktivisté".
Vrstva čtvrtá: zkameněliny
Kůůůrňa, odbočka hned po ránu. No nic, vracím se na trasu: Neoddiskutovatelnou výhodnou České i virtuální Kanady je i to, že byla v minulosti hojně oseta hrady a zámky, z nichž některé dorostly ohromujících rozměrů. Krásný je Landštejn, hezké je dvojhradí Cornštejn-Bítov. Ale úplně nejlepčejší jsou Uherčice.
Víte jak to chodí: jdete na hrad nebo zámek a v podstatě může nastat jen jedna ze dvou situací. Buď jdete mezi pobořené zdi, které se památkáři snaží rok po roce zpevňovat a konzervovat, a nebo procházíte sérií propojených pokojíčků pro panenku. S postelemi a brněními, u nichž průvodce či průvodkyně nikdy nezapomene upozornit na malé rozměry.
No, a Uherčice jsou jiné. Je to, jako byste šli na prováděnou exkurzi do ještě rozestavěného hotelu nebo divadla. Zpřístupnili je v situaci, kdy ještě nejsou zbořené, ale už dávno nejsou obyvatelné. Na jedné straně se z nich sype kamení a na druhé už restaurátoři vydrolené zdivo dozdívají. Úchvatné na pohled. Navíc mimořádný genius loci.
Mimochodem, genius loci je - pochopitelně - jen latinským výrazem pro místního chytráka. A toho právě v Uherčicích mají. Nevím, jestli průvodce nebo kastelán. Spíš to druhé. Bude vás tam možná provázet. Asi třicetiletý mladík, trochu neduživého a zneklidňujícího zevnějšku. Nenechte se odradit. Je nejlepší z celých Čech. V první řadě: během prohlídky propadnete podezření, že je to určitě potomek Collaltů, posledního šlechtického rodu v držení zámku. V druhé řadě: používá slovní obraty a spojení, pro která by za ním mohl na doúčko dojíždět i Oldřich Nový. A za třetí: nepodlézá. Je mu trochu jedno, co vás zajímá. Má svojí představu o tom, co byste měli vědět a slyšet, než Uherčice opustíte, a prostě to do vás svým hlubokým a pomalým hlasem postupně napumpuje. Bohužel, ještě se nestalo zvykem, aby se průvodci na hradech a zámcích představovali jménem. Škoda. Rád bych ho tu jmenoval. Je fakt dobrý. Kůůůrňa!
Vrstva pátá: návrat přiměřenými prostředky
Když už jednou jedete z Pravěku zpátky do útulné a životu vstřícné civilizace, je dobré volit adekvátní cestovní prostředky. Nabízí se samozřejmě možnost začít koňmo. Musíte ovšem brát v potaz, jak hluboko v minulosti se nacházíte. Dobře v tomto smyslu instruují informační tabule jezdecké stezky Lichtenberg-Telč. V posledním bodě svého desatera správného jezdce uvádějí:
Mějte na paměti, že ostatní lidé na stezce nemusejí znát koně a jejich reakce. Váš kůň může být první, kterého ostatní uživatelé stezky poznají. To jak se zachováte, vytvoří obraz místních jezdců. Na otázky odpovídejte s ochotou, jste v té chvíli představitelem všech jezdců."
Pár vět, které mohly z Čingischánových jezdců udělat osvoboditelskou armádu.
...
Po koních železnice. Bystřice - Jihdřichův Hradec za dvě hodiny.V Bystřici jezdí dobře utajená parní souprava. Aby vám hned nebylo jasné, že je to turisticky vstřícná souprava tažená kouřící parní lokomotivou, říká se jí kódově "úzkokolejka". Je to lepší, protože to vyvolává pocit, že se budete v úzkých vagonech mačkat. Přirozeně tak dochází k regulaci poptávky a ve vagonech nedochází k mačkanicím.
...
Cesta se chýlí ke konci. Je třeba projít dekompresním prostorem mezi krajinou a městem. Někde za Jirčanami se mi dostává za ten týden už druhé (po těch koních) dobré rady. Touhle se s vámi pro dnešek loučím. Bude to myslím docela hezká tečka za tím naším případem...
...
Ahoj zítra v procesu. Kůůůrňa!
LIP
Žádné komentáře:
Okomentovat