Tak jsem se vzdal Ucha a něco mi tu chybělo. Přidal jsem Mžiky OKA TŘI. Pro ty z vás, kteří umějí používat RSS feeds a zároveň je baví (aspoň občas) číst OKO TŘI. Využijte podle libosti.
Pro ty z vás, kteří sice RSS feeds používat neumíte, ale OKO TŘI stejně čtou (aspoň občas) docela rádi/y: Na pravé straně pod profilem je taková ikonka "vysílání". Poklikem na tuhle ikonku si můžete objednat všechny nové příspěvky OKA TŘI. Výběrem služby zařídíte, že se vám začnou automaticky objevovat v nabídce některé z vašich oblíbených aplikací. Třeba na hlavní stránce vyhledávače Google.
Pro ty z vás, kteří OKO TŘI rádi/y nečete: Proč? Dejte vědět:)?
LIP
neděle 13. července 2008
Neobsahuje ořechy
Mám rád Futuramu. Našel jsem ji náhodou, na jednom - přiznám se - nelegálním zdroji. Až se bude prodávat na DVD, koupím si ji i legálně. Pustil jsem si první díl a díval jsem se pořád dál. Dlouho jsem nevěděl proč.
S odstupem si myslím, že je to tím, jak dokáže z kopie vykřesat originalitu a neustálou změnou udržovat konzistenci a kontinuitu.
Tenhle seriál je totiž trochu záhada: vystupují v něm figurky více či méně vypůjčené z jiných děl, děj jednotlivých epizod není ničím jiným než parodií na filmové a seriálové ikony a samotná animace se ničím příliš neliší od toho, co od původních tvůrců znáte už díky Simpsonům. Stejně je ale jiný. A nakažlivě návykový.
Jedna z věcí, ve které dosáhl tenhle seriál hranice geniality, jsou slogany. Stejně tak, jako Google každou významější příležitost oslaví upraveným logem...
... a Absolut nevynechá příležitost popostrčit realitu o malý kousek tak, aby ukázala, že celý svět je tu jen a jen kvůli vodce....
... ukazuje Futurama, že každý profláknutý marketingový slogan, který jste slyšeli už tolikrát, že se nemůžete ubránit kopřivce, byl jen pilotním jezdcem pro slogan uvozující další díl tohohle seriálu.
Uvádím jen prvních třicet. A sním o tom, že za nějaký čas bude pod Okem v pravém horním rohu tohohle blogu každé pondělí podobně povznášející nový slogan. Nevíte o nějakém?
LIP
S odstupem si myslím, že je to tím, jak dokáže z kopie vykřesat originalitu a neustálou změnou udržovat konzistenci a kontinuitu.
Tenhle seriál je totiž trochu záhada: vystupují v něm figurky více či méně vypůjčené z jiných děl, děj jednotlivých epizod není ničím jiným než parodií na filmové a seriálové ikony a samotná animace se ničím příliš neliší od toho, co od původních tvůrců znáte už díky Simpsonům. Stejně je ale jiný. A nakažlivě návykový.
Jedna z věcí, ve které dosáhl tenhle seriál hranice geniality, jsou slogany. Stejně tak, jako Google každou významější příležitost oslaví upraveným logem...
... a Absolut nevynechá příležitost popostrčit realitu o malý kousek tak, aby ukázala, že celý svět je tu jen a jen kvůli vodce....
... ukazuje Futurama, že každý profláknutý marketingový slogan, který jste slyšeli už tolikrát, že se nemůžete ubránit kopřivce, byl jen pilotním jezdcem pro slogan uvozující další díl tohohle seriálu.
Uvádím jen prvních třicet. A sním o tom, že za nějaký čas bude pod Okem v pravém horním rohu tohohle blogu každé pondělí podobně povznášející nový slogan. Nevíte o nějakém?
In color
In hypno-vision
As seen ot TV
Presented in BC (brain control) where available
Featuring gratuitous allien nudity
Loading...
Presented by DoubleVision (where drunk)
Mr. Bender's Wardrobe by ROBOTANY 500
Condemned by Space Pope
Filmed on location
Transmitido en Martian en SAP
Proudly made on Earth
Live from Omicron Persei 8
Made from meat by-products
Not Y3K compliant
From the makers of Futurama
Based o a true story
From the network that brought you the Simpsons
Not based on the novel by James Fenimore Cooper
The show that watches back
Nominated for three Glemmys
This episode has been modified to fit your primitive screen
As foretold by Nostradamus
Comming soon to an illegal DVD
A stern warning of things to come
Simulcast on crazy people's fillings
For external use only
Larva-tested Pupa-approved
Painstakingly drawn before a live audience
Touch eyeballs to screen for cheap laser surgery
Not a substitute for human interaction
LIP
Hon na policajty
"Pořádáš ještě hon na policajty?"
Tak tohle stálo v mailu od O., ve kterém už pak byla přibalená jen fotografie:
Zajímavé. Minimálně ze tří důvodů.
Za prvé: vlastně jsem nikdy hon na policajty pořádat nechtěl. Ale zase si říkám, že ty pomíjivé chvíle, kdy může i malý hlodavec prožít radost z lovu, je třeba prožít se vší parádou a oslavit.
Za druhé: z fotografie není jasné, jestli vůz stojí nebo jede. Fakt, že se stala prvním vizuálním příspěvkem, který OKO TŘI od svého narození obdrželo, ale napovídá, že, ať už jsem chtěl nebo ne, hon na policajty de facto přádám.
Za třetí: trochu té synchronicity. Když jsem po půlhodině bloudění v úterý konečně našel jediné použitelné místo k parkování v Jindřichově Hradci, ukázalo se, že bez ohledu na to, zda hon pořádám nebo ne, nepřestávám být honěn. Naproti kostelu Nanebevzetí panny Marie v JH je dvůr, který slouží jako městské placené parkoviště. Je uzavřený a má půdorys srpu. Takže když tam vjíždíte, nevidíte jestli je tam volno nebo ne. O to větší radost vám to udělá, když na konci najdete dvě volná místečka. Zaplatíte a zajedete do prázdného slotu. Ale pozor. Jsou to železa, do kterých vás pojenými silami právě lapil management pensionu Na poledníku a městská policie. Na tom uzavřeném a placeném parkovišti jsou totiž tři místa vyhrazena právě tomu penzionu. Kouzlo nečekaného. Teda, spíš černá magie. Když jsem se zeptal policisty číslo 29, jestli to není trochu píčovina, odpověděl, že jo. A že mu dám celkem 200 Kč, protože tolik platili i ti mladí manželé, co parkovali vedle mne. Tolik o tom, jak jsou konstruovány ceny. Pro úplnost dodávám, že za 200 Kč máte nárok obržet ještě mapičku, na níž vám strážce veřejného pořádku ukáže, kde jsou další placená parkoviště, na nichž můžete naletět.
Čili, když jsme se dostali až sem. Dokud mi někdo ty dvě kilča nevrátí, pořádám hon na policajty i de jure. Pište, foťte, posílejte.
Konečně mám POSLÁNÍ:))
LIP
Tak tohle stálo v mailu od O., ve kterém už pak byla přibalená jen fotografie:
Zajímavé. Minimálně ze tří důvodů.
Za prvé: vlastně jsem nikdy hon na policajty pořádat nechtěl. Ale zase si říkám, že ty pomíjivé chvíle, kdy může i malý hlodavec prožít radost z lovu, je třeba prožít se vší parádou a oslavit.
Za druhé: z fotografie není jasné, jestli vůz stojí nebo jede. Fakt, že se stala prvním vizuálním příspěvkem, který OKO TŘI od svého narození obdrželo, ale napovídá, že, ať už jsem chtěl nebo ne, hon na policajty de facto přádám.
Za třetí: trochu té synchronicity. Když jsem po půlhodině bloudění v úterý konečně našel jediné použitelné místo k parkování v Jindřichově Hradci, ukázalo se, že bez ohledu na to, zda hon pořádám nebo ne, nepřestávám být honěn. Naproti kostelu Nanebevzetí panny Marie v JH je dvůr, který slouží jako městské placené parkoviště. Je uzavřený a má půdorys srpu. Takže když tam vjíždíte, nevidíte jestli je tam volno nebo ne. O to větší radost vám to udělá, když na konci najdete dvě volná místečka. Zaplatíte a zajedete do prázdného slotu. Ale pozor. Jsou to železa, do kterých vás pojenými silami právě lapil management pensionu Na poledníku a městská policie. Na tom uzavřeném a placeném parkovišti jsou totiž tři místa vyhrazena právě tomu penzionu. Kouzlo nečekaného. Teda, spíš černá magie. Když jsem se zeptal policisty číslo 29, jestli to není trochu píčovina, odpověděl, že jo. A že mu dám celkem 200 Kč, protože tolik platili i ti mladí manželé, co parkovali vedle mne. Tolik o tom, jak jsou konstruovány ceny. Pro úplnost dodávám, že za 200 Kč máte nárok obržet ještě mapičku, na níž vám strážce veřejného pořádku ukáže, kde jsou další placená parkoviště, na nichž můžete naletět.
Čili, když jsme se dostali až sem. Dokud mi někdo ty dvě kilča nevrátí, pořádám hon na policajty i de jure. Pište, foťte, posílejte.
Konečně mám POSLÁNÍ:))
LIP
sobota 12. července 2008
Cesta do pravěku. Kůůůrňa!
Poslal jsem je na Chatičky. Že je tam vyzvednu a pak pojedeme dál. Mám už rok úplně nový a neježděný kolo, tak jsem je chtěl pokřtít právě tou cestou na Chatičky.
Chatičky jsou - abyste to dobře pochopili - tím, co vznikne, když zároveň milujete koncept druhého bydlení a zároveň trpíte chorobným odporem k monumentům. A to v tak pokročilém stádiu, že za monument považujete už jen chatu v Posázaví.
Trpíte-li tedy takovouhle kombinovanou diagnozou, je jasné, že si v Posázaví koupíte pozemek, kde jsou vedle sebe chatičky dvě, ale hodně malinké. A aby to nevypadalo divně, postavíte si tam ještě třetí, úplně nejmenší.
Tenhle chorobopis sedí na moji tchýni. Je moc fajn a fajn jsou i ty Chatičky. Akorát si musíte zvyknout, že cesta z pokoje do pokoje vede přes zahradu:)
...
Ale zpátky na začátek. Poslal jsem je na Chatičky, že je tam dojedu na kole, vyzvednu je a pojedeme dál na virtuální Kanadu.
...
Kůůůrňa. Zase odbočka: Virtuální Kanada je to, co dostanete, když si na prázdniny objednáte chatu na České Kanadě. A jak pak projíždíte tou krásnou Českou Kanadou, zjišťujete, že tam ta chalupa vůbec nikde není. Je až za ní. Tam, co už neloví ani ti nejodvážnější Čeští indiáni. Tam co sídlí Český Manitou. Má tam, v polích ocelových kaktusů, na každém rohu svoje totemy.
...
A tak jsem vyrazil z Modřan, v příjemném třicetistupňovém odpoledni, na svém neježděném kole. Jak pomalu přibývalo kilometrů, velkou rychlostí ubývalo zásob, které jsem si celou zimu syslil okolo pasu. Začala Cesta do pravěku.
Vrstva první: jak se z domovů stávají chlévy
Už kousek za Písnicí se to začíná válet u cesty a v Jesenici se tomu prostě nevyhnete. Možná, že vy to nevidíte. Ale já jo. Narodil jsem se v paneláku. První zuby mi vyrostly v paneláku. První cigaretu jsem vykouřil v paneláku. První mejdan jsem měl v paneláku. A když jsem po revoluci poprvé vyjel k moři, bydlel jsem v paneláku. Takže mi můžete věřit. Poznám je. Stejně jako po pádu Tunguzského meteoritu přežili ze všech dinosaurů jen varani a ještěrky, přežily pád Berlínské zdi jen menší paneláky. Ale stále je to tatáž konstrukce. Jedu okolo a říkám si, jako bych byl doma.
Když podlehnete mámení CK a necháte se navábit do bezřízkového Chorvatska, každý pravdomluvný Jihoslovan vám potvrdí, že se tomu říká "apartmány" - tedy paneláky postavené naležato místo do výšky. Vlastně takové Chatičky. Jenže když se přiblížíte k tomuhle nebo podobnému komplexu, většinou vás uvítá billboard: "Poslední volné rezidence". Naležato postavený panelák je totiž rezidenční čtvrť. Jasný důkaz toho, že billboard nevymysleli Jihoslované.
...
Podřadit na menší kolečko ve předu a přišlápnout. Jsem na kopečku. Před očima se otevírá o jednohory starší vrstva. A pomalu to začíná dávat smysl. Narážím na vývojově starší verzi těchhle privátních králíkáren. Jednotná Zemědělská Doupata.
...
Limonáda, zklidnění bušícího srdce a krátký vysvětlující telefonát na Chatičky: "Ale jo, vyrazil jsem ráno. Ale dorazím až večer." To rok nové, neježděné kolo ještě moc neumí. Musím všechno dělat za ně. Proč jsem s nima nejel autem?
...
O další jednohory hlouběji. Zbavuju se všeho, co něco váží. V okolobující flóře pomalu začíná vítězit zamindrákovaná luční květena nad moderní a hrdou řepkou. Musím už být hodně hluboko v Pravěku. A po chvíli narážím na nejprimitivnějšího předchůdce rezidenční čtvrti. "Náš Domov, 1934". Tfuj, cihlový primitive!
....
Dojíždím na Chatičky a snažím se všechny ohromit historkami o tom, jak těžké je přežít to vypětí mezi dvacátým pátým a dvacátým šestým kilometrem. Je těžké být přesvědčivý. Můj nevlastní tchán je triatlonista. Kůůůrňa!
...
Vrstva druhá: Jak snadné je být (zase) australopitékem
Už v autě a směrem na virtuální Kanadu. Irena tam zabukovala tuhle chalupu. Řekla Káče, ať jede s ní. Dovolila jí vzít s sebou děti. A když jsem se pošesté prokázal občanským průkazem, uznala mě za jejího manžela dovolila mi jet s nimi.
Pokud jste znalci, už na pohled musíte vidět, že je to až moc dokonalé na to, aby to tak bylo doopravdy. Pokud jste znalci, mýlíte se. Jestli vám můžu dát, kromě všech těch kydů před tímhle příspěvkem a těch, co přijdou po něm, něco opravdu užitečného, tak je to tahle rada: objednejte si tuhle chalupu na čtrnáct dní a po týdnu si pobyt prodlužte o týden. Je nádherná a krásná a prostorná a vybavená a nekýčovitá a útulná.
Postavili ji v kraji, o němž se Český Manitou snaží už několik desítek let přesvědčit všechny věřící, že na něj dávno zapomněl. Asi proto, že si tam pouští takovýhle duhy (a všimněte si, že ta na tom prvním obrázku je dokonce dvojitá):
...
Už na místě. Je to opravdová prehistorická díra. Tfujtajxl. To jediné, čím můžeme první den zabíjet čas, je pozorování juvenilních australopitéků. Mladí samečkové a mladé samičky probíhají nízkou vegetací a v rituálních soubojích si osvojují některá ze závazných pravidel smečky. Ta nejdůležitější:
Vrstva třetí: pravidla rošťárny
a) nejstarší může
V primitivní smečce platí zákon seniorátu. I v jinak marginální skupině juvenilních jedinců platí, že nejstarší může všechno. Na snímcích níže vidíme nejurostlejšího juvenilního samečka, jak symbolicky pobíjí většinu mladších jedinců smečky a skládá je na hromádku. Dává tak zbytku společenství najevo svoji sílu a odhodlání.
b) když už nejstarší nemůže, pomůže mu druhý nejstarší
Seniorát je základním organizačním principem smečky. Projeví-li se v juvenilní skupině anomální tendence k revoltě, podporuje druhý nejstarší sameček - za každou cenu - nejstaršího juvenilního samečka. V případech, kdy by pacifikace odbojné části smečky vyžadovala agresi proti jedincům ze stejného vrhu, přichází na řadu důmyslné pravidlo. Každý ze dvou starších samečků pacifikuje jedince z jiného vrhu (potomky jiné samice nebo jiného samce, případně potomky jiného samce a jiné samice zároveň).
c) Pokud jde o vši, seniorát neplatí
Paraziti jsou pro smečku stejně zásadním ohrožením, jako povodně nebo požáry. V situaci, kdy smečku napadnou, má pravidlo rychlé vivisekce prioritu nad seniorátem. Obrázky níže ilustrují, jakým způsobem je smečka v okamžiku ohrožení parazity schopná přehlížet jinak svaté zásady seniorátu: Staré samice ochotně vybírají vši juvenilním jedincům (obrázek A). A i mezi dospělými jedinci není výjimečnou situace, kdy se mladší samice nechává odvšivit od starší (obrázek B).
obrázek A
obrázek B
d) smečka je vždy na prvním místě. Vůči vnějšímu světu ji nikdo nesmí nesmí znevýhodnit ani zesměšnit
Jestli mě nezabije žena, zabije mě Irena. Kůůůrňa!
e) špagety se na vidličku namotávají VŽDY ve směru hodinových ručiček
Zajímavé - a z pohledu kulturního antropologa již zcela reziduální - pravidlo, jehož přesný symbolický význam a původ již pod nánosy historie není možné dohledat. Nicméně, jako jedno z mnoha pravidel, o kterých vám tu povídám, i tohle platí dodnes. Až budete zase v pizzerii, rozhlédněte se okolo a uvidíte, že všichni špagety na vidličku natáčejí dycynky posměru. Čert ví proč. Australopiték to už neví. Ale je to tak.
f) pokud nevíš, co to je, obrať to
V podkroví primitivní chýše nacházíme překvapivě čistě vydělanou kůži zatím neidentifikovaného savce. Vedeme dlouhé diskuse na téma "dlouhoocasý pes versus přerostlá vydra".
Teprve mnohem později přicházíme na stopu jednomu z nejdůležitějších pravidel pomáhajícímu primitivním australopitékům přežít v drsné, nevyzpytatlené a stále se měnící přírodě. Když nevíš, co to je, obrať to. Třeba to z druhé strany bude napsané.
Modří už vědí. Savec to teda nebyl.
...
Vrstva čtvrtá: Ur, Uruk, Lagaš a Slavonice
Bolševik pokřivil všechno, co se dalo ohnout. Tedy i dějepis. Ur znám, Uruk znám, Lagaš znám, ale na Slavonice jsem koukal, jak Babička na císaře Josefa, když trubičkou zízal po krajině.
Slavoničtí vědí, jak se dělá město. Oprava. Slavoničtí vědí, jak se dělá Město.
Zásady, jimiž se řídí, lze shrnout do několika málo bodů. Vůbec nechápu, proč se v jiných městech neřídili tímtéž:
1) Pojmenuj město jménem, které se v cizojazyčných bedekrech neobjevuje příliš často. Zabráníš tak tomu, aby se z města stal dyznylant.
2) Postav to město do krajiny, o níž se Manitou už několik desítek let snaží věřící přesvědčit, že neexistuje. Zabráníš tak tomu, aby se v blízké budoucnosti dostalo do těch zahraničních bedekrů.
3) Postav to město malé a kompaktní. Lidé jsou blbí a roztěkaní a v malém a kompaktním městě se dobře zorientují.
4) Doprostřed města zapíchni věž. I ti úplně nejblbější při pohledu z věže pochopí, že jde o malé a kompaktní město.
5) Aby se město nedostalo příliš rychle do bedekrů, je třeba zabránit sebevražedným skokům z věže. Pro tento účel polož hned pod věž malebný hřbitůvek. Každý si rozmyslí skákat, když uvidí, že ta nejlepší místa už jsou obsazená.
6) A pro debily a krátkozraký, co ani z věže neuvidějí, jak malé a kompaktní je to město, vyrýpej do země katakomby. Město se rozlézá do všech stran, ale když jde o podzemí, má vždycky svůj začátek i konec.
7) Zdánlivě nepodstatné, a přesto jaksi vlivné: nauč číšníky a servírky dělat obličej "opravdu rád vás vidím". I ti nejprotřelejší světoběžníci se stávají bezbrannými a důvěřivými, kdykoli ho na ně zkušený hostinský vybalí.
8) Zdánlivě nedůležité, a přesto tak efektní: nauč kuchaře dobře vařit. Myslím i jiné věci, než je smažený sýr, smažený hermelín a smažené tvarůžky. Víc k tomu už neřeknu - ostatně, s plnou pusou se nemluví.
9) Naprosto neintuitivní a přesto extrémně důležité: nauč číšníky a kuchaře, že to, kdy snídáte, je věcí vašeho unikátního bioritmu. Nikoli věcí společenské normy. Kůůůrňa!
To be continued...(další vrstvy až se vyspím)
...
Dobré ráno, hezkou neděli!
Abych navázal na předchozí: byl jsem se podívat an internetové stránky www.permanentbreakfast.org. Zajímavý happening - řetězcové obsnídávání veřejných prostor. Každý trendhunter by z téhle "guerilla-gladwelliády" poskočil vzrušením. Jukněte na to, jestli se nechcete přidat. V podsekcích lze volit i jiné jazyky než aufdojčtinu. Kupříkladu i češtinu, což svědčí o tom, jak důležitým národem jsme, pokud jde o snídaně. Jo, a takhle to vypadalo, když se konalo první světové obsnídávání. Před dvěma lety. Je to z dálky, aby bylo vidět, jak se připojovali i kolemjdoucí "neaktivisté".
Vrstva čtvrtá: zkameněliny
Kůůůrňa, odbočka hned po ránu. No nic, vracím se na trasu: Neoddiskutovatelnou výhodnou České i virtuální Kanady je i to, že byla v minulosti hojně oseta hrady a zámky, z nichž některé dorostly ohromujících rozměrů. Krásný je Landštejn, hezké je dvojhradí Cornštejn-Bítov. Ale úplně nejlepčejší jsou Uherčice.
Víte jak to chodí: jdete na hrad nebo zámek a v podstatě může nastat jen jedna ze dvou situací. Buď jdete mezi pobořené zdi, které se památkáři snaží rok po roce zpevňovat a konzervovat, a nebo procházíte sérií propojených pokojíčků pro panenku. S postelemi a brněními, u nichž průvodce či průvodkyně nikdy nezapomene upozornit na malé rozměry.
No, a Uherčice jsou jiné. Je to, jako byste šli na prováděnou exkurzi do ještě rozestavěného hotelu nebo divadla. Zpřístupnili je v situaci, kdy ještě nejsou zbořené, ale už dávno nejsou obyvatelné. Na jedné straně se z nich sype kamení a na druhé už restaurátoři vydrolené zdivo dozdívají. Úchvatné na pohled. Navíc mimořádný genius loci.
Mimochodem, genius loci je - pochopitelně - jen latinským výrazem pro místního chytráka. A toho právě v Uherčicích mají. Nevím, jestli průvodce nebo kastelán. Spíš to druhé. Bude vás tam možná provázet. Asi třicetiletý mladík, trochu neduživého a zneklidňujícího zevnějšku. Nenechte se odradit. Je nejlepší z celých Čech. V první řadě: během prohlídky propadnete podezření, že je to určitě potomek Collaltů, posledního šlechtického rodu v držení zámku. V druhé řadě: používá slovní obraty a spojení, pro která by za ním mohl na doúčko dojíždět i Oldřich Nový. A za třetí: nepodlézá. Je mu trochu jedno, co vás zajímá. Má svojí představu o tom, co byste měli vědět a slyšet, než Uherčice opustíte, a prostě to do vás svým hlubokým a pomalým hlasem postupně napumpuje. Bohužel, ještě se nestalo zvykem, aby se průvodci na hradech a zámcích představovali jménem. Škoda. Rád bych ho tu jmenoval. Je fakt dobrý. Kůůůrňa!
Vrstva pátá: návrat přiměřenými prostředky
Když už jednou jedete z Pravěku zpátky do útulné a životu vstřícné civilizace, je dobré volit adekvátní cestovní prostředky. Nabízí se samozřejmě možnost začít koňmo. Musíte ovšem brát v potaz, jak hluboko v minulosti se nacházíte. Dobře v tomto smyslu instruují informační tabule jezdecké stezky Lichtenberg-Telč. V posledním bodě svého desatera správného jezdce uvádějí:
Pár vět, které mohly z Čingischánových jezdců udělat osvoboditelskou armádu.
...
Po koních železnice. Bystřice - Jihdřichův Hradec za dvě hodiny.V Bystřici jezdí dobře utajená parní souprava. Aby vám hned nebylo jasné, že je to turisticky vstřícná souprava tažená kouřící parní lokomotivou, říká se jí kódově "úzkokolejka". Je to lepší, protože to vyvolává pocit, že se budete v úzkých vagonech mačkat. Přirozeně tak dochází k regulaci poptávky a ve vagonech nedochází k mačkanicím.
...
Cesta se chýlí ke konci. Je třeba projít dekompresním prostorem mezi krajinou a městem. Někde za Jirčanami se mi dostává za ten týden už druhé (po těch koních) dobré rady. Touhle se s vámi pro dnešek loučím. Bude to myslím docela hezká tečka za tím naším případem...
...
Ahoj zítra v procesu. Kůůůrňa!
LIP
Chatičky jsou - abyste to dobře pochopili - tím, co vznikne, když zároveň milujete koncept druhého bydlení a zároveň trpíte chorobným odporem k monumentům. A to v tak pokročilém stádiu, že za monument považujete už jen chatu v Posázaví.
Trpíte-li tedy takovouhle kombinovanou diagnozou, je jasné, že si v Posázaví koupíte pozemek, kde jsou vedle sebe chatičky dvě, ale hodně malinké. A aby to nevypadalo divně, postavíte si tam ještě třetí, úplně nejmenší.
Tenhle chorobopis sedí na moji tchýni. Je moc fajn a fajn jsou i ty Chatičky. Akorát si musíte zvyknout, že cesta z pokoje do pokoje vede přes zahradu:)
...
Ale zpátky na začátek. Poslal jsem je na Chatičky, že je tam dojedu na kole, vyzvednu je a pojedeme dál na virtuální Kanadu.
...
Kůůůrňa. Zase odbočka: Virtuální Kanada je to, co dostanete, když si na prázdniny objednáte chatu na České Kanadě. A jak pak projíždíte tou krásnou Českou Kanadou, zjišťujete, že tam ta chalupa vůbec nikde není. Je až za ní. Tam, co už neloví ani ti nejodvážnější Čeští indiáni. Tam co sídlí Český Manitou. Má tam, v polích ocelových kaktusů, na každém rohu svoje totemy.
...
A tak jsem vyrazil z Modřan, v příjemném třicetistupňovém odpoledni, na svém neježděném kole. Jak pomalu přibývalo kilometrů, velkou rychlostí ubývalo zásob, které jsem si celou zimu syslil okolo pasu. Začala Cesta do pravěku.
Vrstva první: jak se z domovů stávají chlévy
Už kousek za Písnicí se to začíná válet u cesty a v Jesenici se tomu prostě nevyhnete. Možná, že vy to nevidíte. Ale já jo. Narodil jsem se v paneláku. První zuby mi vyrostly v paneláku. První cigaretu jsem vykouřil v paneláku. První mejdan jsem měl v paneláku. A když jsem po revoluci poprvé vyjel k moři, bydlel jsem v paneláku. Takže mi můžete věřit. Poznám je. Stejně jako po pádu Tunguzského meteoritu přežili ze všech dinosaurů jen varani a ještěrky, přežily pád Berlínské zdi jen menší paneláky. Ale stále je to tatáž konstrukce. Jedu okolo a říkám si, jako bych byl doma.
Když podlehnete mámení CK a necháte se navábit do bezřízkového Chorvatska, každý pravdomluvný Jihoslovan vám potvrdí, že se tomu říká "apartmány" - tedy paneláky postavené naležato místo do výšky. Vlastně takové Chatičky. Jenže když se přiblížíte k tomuhle nebo podobnému komplexu, většinou vás uvítá billboard: "Poslední volné rezidence". Naležato postavený panelák je totiž rezidenční čtvrť. Jasný důkaz toho, že billboard nevymysleli Jihoslované.
...
Podřadit na menší kolečko ve předu a přišlápnout. Jsem na kopečku. Před očima se otevírá o jednohory starší vrstva. A pomalu to začíná dávat smysl. Narážím na vývojově starší verzi těchhle privátních králíkáren. Jednotná Zemědělská Doupata.
...
Limonáda, zklidnění bušícího srdce a krátký vysvětlující telefonát na Chatičky: "Ale jo, vyrazil jsem ráno. Ale dorazím až večer." To rok nové, neježděné kolo ještě moc neumí. Musím všechno dělat za ně. Proč jsem s nima nejel autem?
...
O další jednohory hlouběji. Zbavuju se všeho, co něco váží. V okolobující flóře pomalu začíná vítězit zamindrákovaná luční květena nad moderní a hrdou řepkou. Musím už být hodně hluboko v Pravěku. A po chvíli narážím na nejprimitivnějšího předchůdce rezidenční čtvrti. "Náš Domov, 1934". Tfuj, cihlový primitive!
....
Dojíždím na Chatičky a snažím se všechny ohromit historkami o tom, jak těžké je přežít to vypětí mezi dvacátým pátým a dvacátým šestým kilometrem. Je těžké být přesvědčivý. Můj nevlastní tchán je triatlonista. Kůůůrňa!
...
Vrstva druhá: Jak snadné je být (zase) australopitékem
Už v autě a směrem na virtuální Kanadu. Irena tam zabukovala tuhle chalupu. Řekla Káče, ať jede s ní. Dovolila jí vzít s sebou děti. A když jsem se pošesté prokázal občanským průkazem, uznala mě za jejího manžela dovolila mi jet s nimi.
Pokud jste znalci, už na pohled musíte vidět, že je to až moc dokonalé na to, aby to tak bylo doopravdy. Pokud jste znalci, mýlíte se. Jestli vám můžu dát, kromě všech těch kydů před tímhle příspěvkem a těch, co přijdou po něm, něco opravdu užitečného, tak je to tahle rada: objednejte si tuhle chalupu na čtrnáct dní a po týdnu si pobyt prodlužte o týden. Je nádherná a krásná a prostorná a vybavená a nekýčovitá a útulná.
Postavili ji v kraji, o němž se Český Manitou snaží už několik desítek let přesvědčit všechny věřící, že na něj dávno zapomněl. Asi proto, že si tam pouští takovýhle duhy (a všimněte si, že ta na tom prvním obrázku je dokonce dvojitá):
...
Už na místě. Je to opravdová prehistorická díra. Tfujtajxl. To jediné, čím můžeme první den zabíjet čas, je pozorování juvenilních australopitéků. Mladí samečkové a mladé samičky probíhají nízkou vegetací a v rituálních soubojích si osvojují některá ze závazných pravidel smečky. Ta nejdůležitější:
Vrstva třetí: pravidla rošťárny
a) nejstarší může
V primitivní smečce platí zákon seniorátu. I v jinak marginální skupině juvenilních jedinců platí, že nejstarší může všechno. Na snímcích níže vidíme nejurostlejšího juvenilního samečka, jak symbolicky pobíjí většinu mladších jedinců smečky a skládá je na hromádku. Dává tak zbytku společenství najevo svoji sílu a odhodlání.
b) když už nejstarší nemůže, pomůže mu druhý nejstarší
Seniorát je základním organizačním principem smečky. Projeví-li se v juvenilní skupině anomální tendence k revoltě, podporuje druhý nejstarší sameček - za každou cenu - nejstaršího juvenilního samečka. V případech, kdy by pacifikace odbojné části smečky vyžadovala agresi proti jedincům ze stejného vrhu, přichází na řadu důmyslné pravidlo. Každý ze dvou starších samečků pacifikuje jedince z jiného vrhu (potomky jiné samice nebo jiného samce, případně potomky jiného samce a jiné samice zároveň).
c) Pokud jde o vši, seniorát neplatí
Paraziti jsou pro smečku stejně zásadním ohrožením, jako povodně nebo požáry. V situaci, kdy smečku napadnou, má pravidlo rychlé vivisekce prioritu nad seniorátem. Obrázky níže ilustrují, jakým způsobem je smečka v okamžiku ohrožení parazity schopná přehlížet jinak svaté zásady seniorátu: Staré samice ochotně vybírají vši juvenilním jedincům (obrázek A). A i mezi dospělými jedinci není výjimečnou situace, kdy se mladší samice nechává odvšivit od starší (obrázek B).
obrázek A
obrázek B
d) smečka je vždy na prvním místě. Vůči vnějšímu světu ji nikdo nesmí nesmí znevýhodnit ani zesměšnit
Jestli mě nezabije žena, zabije mě Irena. Kůůůrňa!
e) špagety se na vidličku namotávají VŽDY ve směru hodinových ručiček
Zajímavé - a z pohledu kulturního antropologa již zcela reziduální - pravidlo, jehož přesný symbolický význam a původ již pod nánosy historie není možné dohledat. Nicméně, jako jedno z mnoha pravidel, o kterých vám tu povídám, i tohle platí dodnes. Až budete zase v pizzerii, rozhlédněte se okolo a uvidíte, že všichni špagety na vidličku natáčejí dycynky posměru. Čert ví proč. Australopiték to už neví. Ale je to tak.
f) pokud nevíš, co to je, obrať to
V podkroví primitivní chýše nacházíme překvapivě čistě vydělanou kůži zatím neidentifikovaného savce. Vedeme dlouhé diskuse na téma "dlouhoocasý pes versus přerostlá vydra".
Teprve mnohem později přicházíme na stopu jednomu z nejdůležitějších pravidel pomáhajícímu primitivním australopitékům přežít v drsné, nevyzpytatlené a stále se měnící přírodě. Když nevíš, co to je, obrať to. Třeba to z druhé strany bude napsané.
Modří už vědí. Savec to teda nebyl.
...
Vrstva čtvrtá: Ur, Uruk, Lagaš a Slavonice
Bolševik pokřivil všechno, co se dalo ohnout. Tedy i dějepis. Ur znám, Uruk znám, Lagaš znám, ale na Slavonice jsem koukal, jak Babička na císaře Josefa, když trubičkou zízal po krajině.
Slavoničtí vědí, jak se dělá město. Oprava. Slavoničtí vědí, jak se dělá Město.
Zásady, jimiž se řídí, lze shrnout do několika málo bodů. Vůbec nechápu, proč se v jiných městech neřídili tímtéž:
1) Pojmenuj město jménem, které se v cizojazyčných bedekrech neobjevuje příliš často. Zabráníš tak tomu, aby se z města stal dyznylant.
2) Postav to město do krajiny, o níž se Manitou už několik desítek let snaží věřící přesvědčit, že neexistuje. Zabráníš tak tomu, aby se v blízké budoucnosti dostalo do těch zahraničních bedekrů.
3) Postav to město malé a kompaktní. Lidé jsou blbí a roztěkaní a v malém a kompaktním městě se dobře zorientují.
4) Doprostřed města zapíchni věž. I ti úplně nejblbější při pohledu z věže pochopí, že jde o malé a kompaktní město.
5) Aby se město nedostalo příliš rychle do bedekrů, je třeba zabránit sebevražedným skokům z věže. Pro tento účel polož hned pod věž malebný hřbitůvek. Každý si rozmyslí skákat, když uvidí, že ta nejlepší místa už jsou obsazená.
6) A pro debily a krátkozraký, co ani z věže neuvidějí, jak malé a kompaktní je to město, vyrýpej do země katakomby. Město se rozlézá do všech stran, ale když jde o podzemí, má vždycky svůj začátek i konec.
7) Zdánlivě nepodstatné, a přesto jaksi vlivné: nauč číšníky a servírky dělat obličej "opravdu rád vás vidím". I ti nejprotřelejší světoběžníci se stávají bezbrannými a důvěřivými, kdykoli ho na ně zkušený hostinský vybalí.
8) Zdánlivě nedůležité, a přesto tak efektní: nauč kuchaře dobře vařit. Myslím i jiné věci, než je smažený sýr, smažený hermelín a smažené tvarůžky. Víc k tomu už neřeknu - ostatně, s plnou pusou se nemluví.
9) Naprosto neintuitivní a přesto extrémně důležité: nauč číšníky a kuchaře, že to, kdy snídáte, je věcí vašeho unikátního bioritmu. Nikoli věcí společenské normy. Kůůůrňa!
To be continued...(další vrstvy až se vyspím)
...
Dobré ráno, hezkou neděli!
Abych navázal na předchozí: byl jsem se podívat an internetové stránky www.permanentbreakfast.org. Zajímavý happening - řetězcové obsnídávání veřejných prostor. Každý trendhunter by z téhle "guerilla-gladwelliády" poskočil vzrušením. Jukněte na to, jestli se nechcete přidat. V podsekcích lze volit i jiné jazyky než aufdojčtinu. Kupříkladu i češtinu, což svědčí o tom, jak důležitým národem jsme, pokud jde o snídaně. Jo, a takhle to vypadalo, když se konalo první světové obsnídávání. Před dvěma lety. Je to z dálky, aby bylo vidět, jak se připojovali i kolemjdoucí "neaktivisté".
Vrstva čtvrtá: zkameněliny
Kůůůrňa, odbočka hned po ránu. No nic, vracím se na trasu: Neoddiskutovatelnou výhodnou České i virtuální Kanady je i to, že byla v minulosti hojně oseta hrady a zámky, z nichž některé dorostly ohromujících rozměrů. Krásný je Landštejn, hezké je dvojhradí Cornštejn-Bítov. Ale úplně nejlepčejší jsou Uherčice.
Víte jak to chodí: jdete na hrad nebo zámek a v podstatě může nastat jen jedna ze dvou situací. Buď jdete mezi pobořené zdi, které se památkáři snaží rok po roce zpevňovat a konzervovat, a nebo procházíte sérií propojených pokojíčků pro panenku. S postelemi a brněními, u nichž průvodce či průvodkyně nikdy nezapomene upozornit na malé rozměry.
No, a Uherčice jsou jiné. Je to, jako byste šli na prováděnou exkurzi do ještě rozestavěného hotelu nebo divadla. Zpřístupnili je v situaci, kdy ještě nejsou zbořené, ale už dávno nejsou obyvatelné. Na jedné straně se z nich sype kamení a na druhé už restaurátoři vydrolené zdivo dozdívají. Úchvatné na pohled. Navíc mimořádný genius loci.
Mimochodem, genius loci je - pochopitelně - jen latinským výrazem pro místního chytráka. A toho právě v Uherčicích mají. Nevím, jestli průvodce nebo kastelán. Spíš to druhé. Bude vás tam možná provázet. Asi třicetiletý mladík, trochu neduživého a zneklidňujícího zevnějšku. Nenechte se odradit. Je nejlepší z celých Čech. V první řadě: během prohlídky propadnete podezření, že je to určitě potomek Collaltů, posledního šlechtického rodu v držení zámku. V druhé řadě: používá slovní obraty a spojení, pro která by za ním mohl na doúčko dojíždět i Oldřich Nový. A za třetí: nepodlézá. Je mu trochu jedno, co vás zajímá. Má svojí představu o tom, co byste měli vědět a slyšet, než Uherčice opustíte, a prostě to do vás svým hlubokým a pomalým hlasem postupně napumpuje. Bohužel, ještě se nestalo zvykem, aby se průvodci na hradech a zámcích představovali jménem. Škoda. Rád bych ho tu jmenoval. Je fakt dobrý. Kůůůrňa!
Vrstva pátá: návrat přiměřenými prostředky
Když už jednou jedete z Pravěku zpátky do útulné a životu vstřícné civilizace, je dobré volit adekvátní cestovní prostředky. Nabízí se samozřejmě možnost začít koňmo. Musíte ovšem brát v potaz, jak hluboko v minulosti se nacházíte. Dobře v tomto smyslu instruují informační tabule jezdecké stezky Lichtenberg-Telč. V posledním bodě svého desatera správného jezdce uvádějí:
Mějte na paměti, že ostatní lidé na stezce nemusejí znát koně a jejich reakce. Váš kůň může být první, kterého ostatní uživatelé stezky poznají. To jak se zachováte, vytvoří obraz místních jezdců. Na otázky odpovídejte s ochotou, jste v té chvíli představitelem všech jezdců."
Pár vět, které mohly z Čingischánových jezdců udělat osvoboditelskou armádu.
...
Po koních železnice. Bystřice - Jihdřichův Hradec za dvě hodiny.V Bystřici jezdí dobře utajená parní souprava. Aby vám hned nebylo jasné, že je to turisticky vstřícná souprava tažená kouřící parní lokomotivou, říká se jí kódově "úzkokolejka". Je to lepší, protože to vyvolává pocit, že se budete v úzkých vagonech mačkat. Přirozeně tak dochází k regulaci poptávky a ve vagonech nedochází k mačkanicím.
...
Cesta se chýlí ke konci. Je třeba projít dekompresním prostorem mezi krajinou a městem. Někde za Jirčanami se mi dostává za ten týden už druhé (po těch koních) dobré rady. Touhle se s vámi pro dnešek loučím. Bude to myslím docela hezká tečka za tím naším případem...
...
Ahoj zítra v procesu. Kůůůrňa!
LIP
středa 9. července 2008
Amputace ucha
Jsem velkým zastáncem myšlenky, že život vzniká z chaosu. Sám rád kolem sebe tvořím chaos s myšlenkou, že posiluji životu-vstřícné stránky vezdejšího světa. Ale všechno má své meze. Ty jsou vymezené zejména situacemi, kdy chaos vytváří někdo jiný, navíc způsobem, kterému nerozumím.
Musel jsem to Ucho (shoutboard) uříznout. Jedním důvodem je, že si na něm začali konverzovat vyhledávači vesmírných civilizací jazykem, který je mi neznámý.
Druhým důvodem - a je to spíše kompenzace nežli příčina - je fakt, že z chaosu každodennosti povstal nový blog, který chce být vaším uchem. Říkal mi onehdá J., že rozjíždí blog. Hádejte, jak se jmenuje? Ucho 3:)) Najdete ho na http://ucho3.blogspot.com. Než jsem ujel z Prahy, byla tam jen sloganová výhružka "Ještě o mě uslyšíte". Tak o něm tady píšu - a) abyste tam lezli a rozkývali J. k prvním příspěvkům, b) abyste měli nějakou náhradu za to Ucho Oka Tři.
Jakmile najdu způsob, jak je více ochránit před vyšší než pro mě únosnou měrou spontaneity, zase ho sem vložím. A těm vyhledávačům vesmírných civilizací se omlouvám. Já Marťany rád, ale musej zaklepat, v předsíni se vyzout a zeptat se, jestli můžou dál...
Lip
Musel jsem to Ucho (shoutboard) uříznout. Jedním důvodem je, že si na něm začali konverzovat vyhledávači vesmírných civilizací jazykem, který je mi neznámý.
Druhým důvodem - a je to spíše kompenzace nežli příčina - je fakt, že z chaosu každodennosti povstal nový blog, který chce být vaším uchem. Říkal mi onehdá J., že rozjíždí blog. Hádejte, jak se jmenuje? Ucho 3:)) Najdete ho na http://ucho3.blogspot.com. Než jsem ujel z Prahy, byla tam jen sloganová výhružka "Ještě o mě uslyšíte". Tak o něm tady píšu - a) abyste tam lezli a rozkývali J. k prvním příspěvkům, b) abyste měli nějakou náhradu za to Ucho Oka Tři.
Jakmile najdu způsob, jak je více ochránit před vyšší než pro mě únosnou měrou spontaneity, zase ho sem vložím. A těm vyhledávačům vesmírných civilizací se omlouvám. Já Marťany rád, ale musej zaklepat, v předsíni se vyzout a zeptat se, jestli můžou dál...
Lip
sobota 5. července 2008
neděle 29. června 2008
Velká prázdninová výzva
Tak. Je to tady. Zítra začne první den prázdnin a poslední den června. Poslední den června prvního roku OKA TŘI.
Někteří z Vás - a předpokládám, že většina - na nějaký čas vysmahnete z každodennosti do "dovolené". Moc vám to všem přeju. Krásný prázdniny.
Ale budete mi tu chybět. Trochu se bojím o traffic. Říkám to otevřeně - když na OKU nelítají čísla návštěvníků aspoň rychlostí čtyř očí denně, ztrácím motivaci.
A tak vás chci vyzvat k Velké prázdninové soutěži:
Utraťte trochu svého času a pár megapixelů digitálního prostoru v zájmu OKA TŘI:
Najděte nějaké pitoreskní místo, kde by se vyjímala webová adresa OKA TŘI.
A až to budete mít, vyfoťte jí a pošlete mi obrázek na alameljan@gmail.com. Jestli se sejdou aspoň tři, hrdě je tady na pravé straně vystavím. A ten nejlepší ... však víte co! Dostane tričko OKA TŘI.
OKO to potěší:)
LIP
Někteří z Vás - a předpokládám, že většina - na nějaký čas vysmahnete z každodennosti do "dovolené". Moc vám to všem přeju. Krásný prázdniny.
Ale budete mi tu chybět. Trochu se bojím o traffic. Říkám to otevřeně - když na OKU nelítají čísla návštěvníků aspoň rychlostí čtyř očí denně, ztrácím motivaci.
A tak vás chci vyzvat k Velké prázdninové soutěži:
Až budete u moře.
Až budete v polích.
Až budete na konferenci.
Až budete u tety.
Až budete na služebce.
Až budete v lázních.
Až budete na táboře.
Až budete v lese.
Až budete v kopcích.
Až budete na vodě.
Až budete v jeskyních.
Až budete na safari.
Až budete v letadle.
Až budete na kurzu pro přežití.
Až budete ve Vatikánu.
Až budete v Mekce.
Až budete v Moskvě.
Až budete v celním prostoru.
Ať budete kdekoliv mimo své každodenní dráhy!
Utraťte trochu svého času a pár megapixelů digitálního prostoru v zájmu OKA TŘI:
Najděte nějaké pitoreskní místo, kde by se vyjímala webová adresa OKA TŘI.
Napište ji tam křídou.
Vyšijte ji tam nití.
Složte ji ze šišek.
Vytlačte ji podpadkem do hlíny.
Poskládejte ji z kamínků.
Vytvořte ji z lidských těl.
Upečte ji bez mouky.
Vystřílejte ji kulovnicí do zdi.
Vymodelujte ji z jílu.
Vyšlapejte ji v obilí.
Vyfoukněte z cigaretového dýmu.
Vyrovnejte ji z bot.
Napište ji do hotelové knihy.
Signujte s ní účet v restauraci.
Upleťte ji z proutí.
Svažte ji do kytice.
Nebo to udělejte jinak.
A až to budete mít, vyfoťte jí a pošlete mi obrázek na alameljan@gmail.com. Jestli se sejdou aspoň tři, hrdě je tady na pravé straně vystavím. A ten nejlepší ... však víte co! Dostane tričko OKA TŘI.
OKO to potěší:)
LIP
Serendipity
"It was once when I read a silly fairy tale, called The Three Princes of Serendip: as their highnesses travelled, they were always making discoveries, by accidents and sagacity, of things which they were not in quest of: for instance, one of them discovered that a camel blind of the right eye had travelled the same road lately, because the grass was eaten only on the left side, where it was worse than on the right—now do you understand serendipity? One of the most remarkable instances of this accidental sagacity (for you must observe that no discovery of a thing you are looking for, comes under this description) was of my Lord Shaftsbury, who happening to dine at Lord Chancellor Clarendon's, found out the marriage of the Duke of York and Mrs. Hyde, by the respect with which her mother treated her at table."Tolik Wikipedia v rámci hesla, které vysvětluje, kdy byl poprvé použit termín v nadpisu.
O víkendu jsem narazil hned na tři. Serendipity. Nikoli Wikipedie.
Serendipita první:
Blogger verze 0.001, model Nippon, r.v. 1880
Serendipita druhá:
Pokud už tři hodiny čekáte na někoho pod koněm na Václavském náměstí, existuje určitá pravděpodobnost, že postává - už pěkně naštvaný - v parku Zbraslavského zámku.
Serendipita třetí:
Na pánských záchodcích se zřejmě děje mnohem více zajímavého než na dámských. Alespoň v prvním patře nákupního centra Novodvorská. Zase jeden film, o němž si raději přečtu, než bych si tam na něj zašel do kina...
A to nechávám stranou, že v tom filmu - aniž bych prošel jakýmkoliv castingem - asi hraju!
LIP
sobota 28. června 2008
V sobotu bude jarmark v Úterý
Tak tihle borci organizují jako každý rok hezký jarmark v Úterý. Předpokládám, že aby se to nepletlo, i letos to bude v sobotu. Konkrétně 12.7. 2008.
A výstavičku fotek "Místa v srdci" tam budou mít Československo-východoněmečtí manželé Mantelovi, čímžto tě Lůco moc zdravím a těším se, že vás všechny uvidím.
Kdo nevíte - Úterý je krásné, dnes už ohnivzdorné městečko v Západních Čechách. A každý rok tam dělají tenhle jarmark. A co si pamatuju, vždycky to byla prča.
Howg.
Lip
A výstavičku fotek "Místa v srdci" tam budou mít Československo-východoněmečtí manželé Mantelovi, čímžto tě Lůco moc zdravím a těším se, že vás všechny uvidím.
Kdo nevíte - Úterý je krásné, dnes už ohnivzdorné městečko v Západních Čechách. A každý rok tam dělají tenhle jarmark. A co si pamatuju, vždycky to byla prča.
Howg.
Lip
pátek 27. června 2008
Patlámo Patlámo
Je pár takových věcí. Vidíte je a říkáte si, kdo má na něco takového čas. Případně, komu stojí za to, se něčím takovým zabývat. Znáte to: "Patláma, patláma, patláma...e paprťála, patláma, patláma."
Jeden náš známý vymýšlí dekorace do televizních seriálů. Třeba z jaké skleničky bude pít ten a ten primář v tom a tom seriálu. Blbost, řeklo by se, když zrovna přemýšlíte, jak to udělat, abyste stihli zároveň navštívit rodiče, vyzvednout dítě ze školky a vyřídit na úřadě špatně vyplněné daňové přiznání. A máte pravdu. Blbost. Jako řada jiných.
U nás na chodbě je například možné vídat paní, jejímž zaměstnáním je každý druhý týden setřít prach z listů korporetin. Ne, není to překlep. Korporetiny. Korporetiny jsou zvláštním druhem ozdobných květin, které rostou pouze na chodbách korporací. Rozmnožují se pravděpodobně nějakou formou leasingové smlouvy. A nebo jsou možná na paušál. Nevím. Prostě zdobí chodbu firmy, aby to tam vypadalo jako na zahrádce. Kdo za tím stojí, říkáte si, když běžíte s nějakým bolestně nevyplněným formulářem po chodbě, a na hrudi vás tíží pocit, že pokud ho neproškrtáte do dvaceti minut, dojde k nezvratné změně v předivu univerza.
Trochu jim oběma závidím. Tomu s tou seriálovou skleničkou i té paní s útěrkou na korporetiny. Podařilo se jim unikátní. Našli si své "patlámo, patlámo...". Jedinečný prostor na světě, který je z pohledu nerelevantních ostatních tak zbytečný a tak malinký, že se do něj nevejdou žádné normy, názory a postoje. Prostě si to dyzajnují a utírají, jak sami považují za vhodné.
Zavidím jim ale jenom trochu. Nechci totiž na takové prkotiny plýtvat svojí drahou závistí. Tu jsem si dlouho šetřil na něco jiného. Na něco opravdu hodně hodně neúčelného. Na losovací osudí.
Viděli jste někdy to slosování Sportky mezi filmem, který vás nezajímal, a tím druhým, který vás za chvíli uspí? Je tam takový ten pán s hlavou, co přes den visí na plakátě v kadeřnictví a večer recituje čísla objevující se na dně obrazovkynapsaná na míčcích. Dneska jsem se probudil v pravou chvíli a - jak mi startoval operační systém - nedopatřením jsem se dopustil objevu.
Zase se změnily. Jednou za pár let prostě zfejsliftují ta osudí. Ty plexisklové fukary, ve kterých se honí vzduchem poháněné pingpongáče s vytetovanými čísly. Díval jsem se na ten nový model a vybavilo se mi, že je za posledních třicet sedum let už asi pátý.
Nemyslím, že někdo potřeboval nové. Nemyslím, že je vůbec někdo někdy potřeboval. Ostatně, fungovalo by to i tak, kdyby ten pán náhodně odrecitoval čísla, která ho v tu chvíli prostě napadnou. Někde asi žije nějaký šťastlivec, který si z losovacích osudí udělal své "patlámo, patlámo...". A možná na to má i firmu. Patlámo Patlámo Solutions, Inc. Třeba.
Tak tomuhle chlapíkovi posílám celý zbývající náklad své vysoce kvalitní, stařené, prémiové závisti. Představuju si, jak přichází do Sazky na prezentaci nových návrhů. Na slajdech jedna až dvanáct ukáže, které dimenze jsou pro sázející veřejnost u losovacích osudí důležité. Pak pět až sedm slajdů s fotografiemi detailů: plexisklová kolena, hauptny fukaru ze všech úhlů, sexy close-up mechanismu zachycujícího vylosované míčky,... a tak. A na konec pár slov fontem velikosti čtyřicet sedm. Takových těch, co když si je přečtete, naskočí vám na rukou husí kůže a chlupy se postaví do pozoru. Thrill. Game. Divine beauty. Nebo jiná.
Nikdy jsem si to nepřiznal, protože jsem nechápal, co těm mágům tajného umění "Patlámo, patlámo..." vlastně závidím. Už vím. Je to Zen.
Dokázali nepodlehnout pozemsky existenciálním tlakům. Nepracují v nějakém oboru, který vyrábí něco, s čím se vám něco jiného dělá snadněji. Nepracují v oboru, který pomáhá jinému oboru vyrábět něco, s čím se vám něco jiného dělá snadněji. Nepracují ani v oboru, který tyhle obory reguluje a hlídá, jestli si to snad nedělají snadnější by se slušelo. Nepracují zkrátka v oboru, který JE perpektivní.
Naopak. Dělají v oboru, který je - nahlíženo pohledem bytosti zachycené v pasti reality - zcela jalový. Který je vesmírem o sobě. Nezávislým na všem ostatním. Vesmírem, na kterém je vše ostatní nezávislé. Vesmírem z jiného vesmíru.
Možná je to tak, že to, co při pohledu od země vypadá jako naprostá zbytečnost, je jen proprietou na Zem spadlou z vyšších sfér. A možná je to i tak, že si každým výběrem primářovy sklenice, každým setřením prachu z listů, každým novým fejsliftem slosovacích osudí pěkně properou jednu z čaker. Dočista dočista.
Nevíte, kde se tahle osudí dyzajnují? A jestli ještě nabírají lidi?
LIP
Jeden náš známý vymýšlí dekorace do televizních seriálů. Třeba z jaké skleničky bude pít ten a ten primář v tom a tom seriálu. Blbost, řeklo by se, když zrovna přemýšlíte, jak to udělat, abyste stihli zároveň navštívit rodiče, vyzvednout dítě ze školky a vyřídit na úřadě špatně vyplněné daňové přiznání. A máte pravdu. Blbost. Jako řada jiných.
U nás na chodbě je například možné vídat paní, jejímž zaměstnáním je každý druhý týden setřít prach z listů korporetin. Ne, není to překlep. Korporetiny. Korporetiny jsou zvláštním druhem ozdobných květin, které rostou pouze na chodbách korporací. Rozmnožují se pravděpodobně nějakou formou leasingové smlouvy. A nebo jsou možná na paušál. Nevím. Prostě zdobí chodbu firmy, aby to tam vypadalo jako na zahrádce. Kdo za tím stojí, říkáte si, když běžíte s nějakým bolestně nevyplněným formulářem po chodbě, a na hrudi vás tíží pocit, že pokud ho neproškrtáte do dvaceti minut, dojde k nezvratné změně v předivu univerza.
Trochu jim oběma závidím. Tomu s tou seriálovou skleničkou i té paní s útěrkou na korporetiny. Podařilo se jim unikátní. Našli si své "patlámo, patlámo...". Jedinečný prostor na světě, který je z pohledu nerelevantních ostatních tak zbytečný a tak malinký, že se do něj nevejdou žádné normy, názory a postoje. Prostě si to dyzajnují a utírají, jak sami považují za vhodné.
Zavidím jim ale jenom trochu. Nechci totiž na takové prkotiny plýtvat svojí drahou závistí. Tu jsem si dlouho šetřil na něco jiného. Na něco opravdu hodně hodně neúčelného. Na losovací osudí.
Viděli jste někdy to slosování Sportky mezi filmem, který vás nezajímal, a tím druhým, který vás za chvíli uspí? Je tam takový ten pán s hlavou, co přes den visí na plakátě v kadeřnictví a večer recituje čísla objevující se na dně obrazovkynapsaná na míčcích. Dneska jsem se probudil v pravou chvíli a - jak mi startoval operační systém - nedopatřením jsem se dopustil objevu.
Zase se změnily. Jednou za pár let prostě zfejsliftují ta osudí. Ty plexisklové fukary, ve kterých se honí vzduchem poháněné pingpongáče s vytetovanými čísly. Díval jsem se na ten nový model a vybavilo se mi, že je za posledních třicet sedum let už asi pátý.
Nemyslím, že někdo potřeboval nové. Nemyslím, že je vůbec někdo někdy potřeboval. Ostatně, fungovalo by to i tak, kdyby ten pán náhodně odrecitoval čísla, která ho v tu chvíli prostě napadnou. Někde asi žije nějaký šťastlivec, který si z losovacích osudí udělal své "patlámo, patlámo...". A možná na to má i firmu. Patlámo Patlámo Solutions, Inc. Třeba.
Tak tomuhle chlapíkovi posílám celý zbývající náklad své vysoce kvalitní, stařené, prémiové závisti. Představuju si, jak přichází do Sazky na prezentaci nových návrhů. Na slajdech jedna až dvanáct ukáže, které dimenze jsou pro sázející veřejnost u losovacích osudí důležité. Pak pět až sedm slajdů s fotografiemi detailů: plexisklová kolena, hauptny fukaru ze všech úhlů, sexy close-up mechanismu zachycujícího vylosované míčky,... a tak. A na konec pár slov fontem velikosti čtyřicet sedm. Takových těch, co když si je přečtete, naskočí vám na rukou husí kůže a chlupy se postaví do pozoru. Thrill. Game. Divine beauty. Nebo jiná.
Nikdy jsem si to nepřiznal, protože jsem nechápal, co těm mágům tajného umění "Patlámo, patlámo..." vlastně závidím. Už vím. Je to Zen.
Dokázali nepodlehnout pozemsky existenciálním tlakům. Nepracují v nějakém oboru, který vyrábí něco, s čím se vám něco jiného dělá snadněji. Nepracují v oboru, který pomáhá jinému oboru vyrábět něco, s čím se vám něco jiného dělá snadněji. Nepracují ani v oboru, který tyhle obory reguluje a hlídá, jestli si to snad nedělají snadnější by se slušelo. Nepracují zkrátka v oboru, který JE perpektivní.
Naopak. Dělají v oboru, který je - nahlíženo pohledem bytosti zachycené v pasti reality - zcela jalový. Který je vesmírem o sobě. Nezávislým na všem ostatním. Vesmírem, na kterém je vše ostatní nezávislé. Vesmírem z jiného vesmíru.
Možná je to tak, že to, co při pohledu od země vypadá jako naprostá zbytečnost, je jen proprietou na Zem spadlou z vyšších sfér. A možná je to i tak, že si každým výběrem primářovy sklenice, každým setřením prachu z listů, každým novým fejsliftem slosovacích osudí pěkně properou jednu z čaker. Dočista dočista.
Nevíte, kde se tahle osudí dyzajnují? A jestli ještě nabírají lidi?
LIP
středa 25. června 2008
Skrytá identita a vlastní život Oka Tři
Když jsem začínal, bylo jen tak na zkoušku. Když jsem se rozhodl pokračovat, bylo to ze zvědavosti. Když jsem na tom ujel, bylo to proto, že mít druhý hlas je někdy hrozně fajn. Když mi to začalo přinášet radost, bylo to pro ty krátké chvíle, kdy si říkáte "Tak takhle má vypadat život!"
Už během GreekTekku jsem naznal, že jsme se dostali zase o úroveň dál:
Tyhle podobné věty byly a mohly být slyšet v sobotu na zahradě a já měl radost. Když pro nic jiného, tak proto, že OKO TŘI ne snad žije, ale alespoň začíná živořit. To znamená, že je na stopě té správné cestě.
Za uplynulých pár dní začalo fungovat i Ucho OKA TŘI. Na Shoutboardu už nemluví jen můj druhý hlas. Už se tam ozývají i Vaše výkřiky. I to je moc fajn.
Jen jsem se přistihl, že se mi to začíná vymykat z rukou. Dokud bylo ticho, mohl jsem si jen představovat, co se Vám v těch hlavách honí, když se s očima na monitoru pokoušíte stanovit diagnozu. Teď, když si tu diagnozu čtu, kolikrát zjišťuji, že nejsem schopný posoudit, jak je vážná. Sdělení bez kontextu překvapivě získává na mnohovrstevnatosti. Komentáře skrytých identit rovněž tak.
A tak to po třech hodinách obsahové analýzy vzdávám a otevřeně přiznávám, že jsem nedokázal rozklíčovat, kdo je J. Posuďte sami a naznáte, že analýza v tomto případě naráží na řadu pastí:
Dočetli jste až sem? Tak už je vám asi jasné, kam mířím. Přistihl jsem se, jak tři hodiny přemýšlím o tom, kdo je J.! Lapený do hry OKA TŘI. Uvízlý ve vlastní pasti.
Začíná být zřejmé, že pocit, že mám OKO TŘI ve svých rukou, byl jen optickým klamem. Nachytalo mě a tím jasně ukázalo, že začíná žít svým vlastním životem. A překvapivou roli v tom hrají právě ty skryté identity.
Chvála jim, pravím. Pěstujte si je. Množte je. Zkuste je křížit. A hlavně - nechte je mluvit. Když dokázaly OKU TŘI vdechnout vlastní život, musejí být o Boha.
LIP
Už během GreekTekku jsem naznal, že jsme se dostali zase o úroveň dál:
"Poslední, kdo vystupoval pod vlastním jménem byla Irena."
"Vyhrála tričko V. nebo to byl V.?"
"A nevíte, kdo je ten s tou rukou za zády?" "No, to jsem já, paní A."
"Byl Z. ten Z., co si myslím?"
"A kdo prosím vás je Bubák?"
Tyhle podobné věty byly a mohly být slyšet v sobotu na zahradě a já měl radost. Když pro nic jiného, tak proto, že OKO TŘI ne snad žije, ale alespoň začíná živořit. To znamená, že je na stopě té správné cestě.
Za uplynulých pár dní začalo fungovat i Ucho OKA TŘI. Na Shoutboardu už nemluví jen můj druhý hlas. Už se tam ozývají i Vaše výkřiky. I to je moc fajn.
Jen jsem se přistihl, že se mi to začíná vymykat z rukou. Dokud bylo ticho, mohl jsem si jen představovat, co se Vám v těch hlavách honí, když se s očima na monitoru pokoušíte stanovit diagnozu. Teď, když si tu diagnozu čtu, kolikrát zjišťuji, že nejsem schopný posoudit, jak je vážná. Sdělení bez kontextu překvapivě získává na mnohovrstevnatosti. Komentáře skrytých identit rovněž tak.
A tak to po třech hodinách obsahové analýzy vzdávám a otevřeně přiznávám, že jsem nedokázal rozklíčovat, kdo je J. Posuďte sami a naznáte, že analýza v tomto případě naráží na řadu pastí:
"Drúzy a podloží" naznačují slušný přehled v geologii.
Ale co ty "cicváry"? Tam vůbec netuším, odkud fouká vítr.
Jistou stopou může být příspěvek, ke kterému se sdělení vztahuje.
Nicméně ani tahle indicie nepomáhá, protože postojový podtext sdělení je buď ironický, nebo ambivalentní.
A pak samozřejmě iniciála. Jenže J., jež přicházejí v úvahu jsou minimálně čtyři
A vezmete-li v úvahu, že dnešní první návštěvník OKA TŘI přikliknul někdy kolem půl druhé ráno, je zřejmé, že jich může být mnohem víc, protože takového šílence ve svém okolí nejsem schopen zidentifikovat pod žádným z písmen známé abecedy.
Dočetli jste až sem? Tak už je vám asi jasné, kam mířím. Přistihl jsem se, jak tři hodiny přemýšlím o tom, kdo je J.! Lapený do hry OKA TŘI. Uvízlý ve vlastní pasti.
Začíná být zřejmé, že pocit, že mám OKO TŘI ve svých rukou, byl jen optickým klamem. Nachytalo mě a tím jasně ukázalo, že začíná žít svým vlastním životem. A překvapivou roli v tom hrají právě ty skryté identity. Chvála jim, pravím. Pěstujte si je. Množte je. Zkuste je křížit. A hlavně - nechte je mluvit. Když dokázaly OKU TŘI vdechnout vlastní život, musejí být o Boha.
LIP
úterý 24. června 2008
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)