O K O l o n a k o l e

20.5. večer, šestnáctý den Bajkaroundu.

O patnáctém a šestnáctém dni, takový záznam spíš aby byl a taky abych vám řekl to nejdůležitější, proč je ten Bajkaround tak prospěšný. 

A tak jsem i v neděli vstal a pak jsem se probudil, vzal jsem sprchu a vyčistil si horní i dolní chrup a dojedl, co zbylo ze včerejška, protože penzion Hudebka snídaně nedělá. A toho ze včera vymydlenýho Antonína jsem vyvezl úzkou klikatou chodbičkou přes vchodovou bránu až na ulici a začal ho osazovat brašnami, co se jim na Kyjovsku říká "kabelke". A jak tam nasazuju ty zadní, zjišťuju, že vzporník u nosiče je zase prasklý.  Tentokrát mi představa, že o tom jednou napíšu, už žádný rajc nepřináší. Vypadá to, že ty kovové plátky, kterými se přichytává, vydrží při tom nákladu zkrátka tak pět dní a pak chtějí taky na víkend. 

Jen tak halabala Tondu dostrojím a odvezu ho do parčíku k památníku všech odbojářů a padlých a tam mu věnuju lazaretní péči, jako by se taky účastnil frontových bojů. Chvíli to trvá, ale s pomocí toho kusu gumy od Pavla, co si vezu ještě z Vanovic, se to daří a tak, i když s hodinovým zpožděním, jedu hledat Billu. Je totiž neděle a břicho má hlad. 

Jamile vyřídím tohle, už se udělá dost horko a my s Anotnínem jedeme na Zeměchy, Lipenec a Drahomyšl, ale nejdřív docela dlouho po takové docela frekventované státovce. Pak Dubčany, Liběšice, Kluček  a za Klučkem už po 227 na Velkou Černoc. Myslím, že je to v Černoci, kde mají na jednom domě ještě pořád rudou hvězdu a v ní mají hnízdo jiřičky. A pak, že je ten marxismus-leninismus jalový.

A někde, snad u Drahomyšle, trochu si zajedu, abych viděl ten Menhir, co je na něj ukazatel hned před biotronikovým domkem. Ten menhir je v poli a vede k němu cestička a nakonec vypadá dost majestátně. Jak si ho prohlídnu, chci jet dál, ale pak zase slezu z kola, vezmu flašku a objedu ten šutr a provedu rituální úlitbu, během níž se pomodlím Otčenáš, odrecituju "Aj ty myško, myško malá" a ještě i mumlám tak, aby mi to znělo keltsky. Celé to čarování tam přitom dělám bez konkrétního záměru, spíš tak nějak z pocitu, že se to na takových místech má. Až večer mi dojde, že jsem tím asi přivolal tu šílenou bouřku. 

V Děkově, kus za Věkovem,  objednávám si na zahrádce nefiltrovaného Gambrinusíse, ale paní mi ho nedonese, i když ho natočí, protože hned zjistí, že manžel včera vypnul chlazení. A tak místo toho dostávám jedenáctku a ještě nějaký ovocný Birell a piju to od nealkoholického k alkoholickému. Odsud už celkem příjemnou cestou (a je to pořád skoro po rovině nebo z kopce, takže takový odpočinek) projíždím Bílencem, Černčicemi, Stebnem a pak už je Blatno, kde dojím zbytek dobrot z té Billy a bláhově si pomyslím,  že už je to kousíček. 

Bláhovost té myšlenky, dojde mi nejdřív v kopci do Tisu, který je takovou dlouhou parafrází něčeho hodně dlouhého a přitom strmého. Kopec k Tisu u Blatna je vyhlášený přírodní rezervací a já se tomu celou tu dobu, když zrovna neplivu plíci nebo nechytám dech, divím, protože nechápu, komu by se tam chtělo vyrazit a udělat něco přírodě nepřátelského. Něco takového dá se s mnohem větší rozkoší dělat přeci na rovinách.  Ale už jsem nahoře a tak si lebedím, jak teď pojedu aspoň 8 km z kopce a tak na čtvrtém si dám kontrolní pohled na mapu v telefonu a zjišťuju, že jsem blbě odbočil. Takže ještě jednou kopec do Tisu, tam rada od milenců (je květen!!!) kudy do Rabštejna a k Rabštejnu je to pak paráda: asi deset kilometrů z kopce dolů:)

A pak to zase vystoupat:(. Kolem půl sedmé dorážím do Manětína, kde jsem předtím objednal spaní a než vylezu ze sprchy obklopí to město frontální systém, takže na večeři už nejdu. Povečeřím tatranky,  vypiju slivovici od Lenky a upadám do komatu. Taky hezký den. 

Ráno se budím s takovým už mazáckým pocitem, že je to kousek, a ukáže se, že je to dokonce ještě míň než jsem čekal. 39 km vypadá po tom všem jako etuda pro první ročník hry na flétnu. Na náměstí v Manětíne jsem jen o pár minut dřív, než otevřou v curkárně a tak jdu a nakoupím v Coopu. Snídám mezi sochami na lavičce před zámkem a nebe vypadá trpělivě - jako by včera nedštilo a nehromovalo. 

Z Manětína do Nečtin a pořád všude samé sochy. I ta socha školáka, před ZŠ Nečtiny, který si čte sedě na třech tlustých knihách. Z Březína si pamatuju jen krávy a pak i bejky, pak Račín a ve Skelné huti fotím si kozu, na které tam čert jezdí. Hned mě ale perlustruje paní odnaproti, protože focení vypadá podezřele a žijeme v hrozném světě a už dvakrát ji vykradli. Ach jo. 

Ani ne za hodinu jsem v Konstantinkách a chci se pořádně naprat, ale to už mi přichází esemeska od synovce, jak bych chtěl dnes poobědvat kýtu, a tak si v hotelu Jirásek objednávám jen mátový čaj a polévku a malé pivo a do třičtvrtě hodinky vyrážím k Domaslavi. Tam mě ale opustí síly a dostanu hladík (to je cyklistický terminus technikus!). Sním hned všechny rohlíky i plátkáč a dvě musli tyčinky a banán, a tebe bábo, tebe bych taky sněd, i dědka s vozem, ale nebyli jste tam. Pak už se jen pomalu vleču přes Lestkov k Jamné a v Jamné doleva a pak Stan. 

A ve Stanu končí to všechno tak náhle, že se vůbec nestačí udělat tomu příběhu pointa. Je prostě konec. Před dvěma týdny jsem tady startoval, teď tady končím. A jak nad tím přemýšlím, cítím, že bych měl zformulovat nějaké poselství, které by té cestě dalo hlubší smysl a napadá mě jen to, co řekl Forrest Gump, když konečně přestal běhat: "Už to stačí". I mě. Ostatně, vypadá to, že i kdybych chtěl, o moc dál už to nedotlačím. 

...

A teď, navečer, s odstupem několika málo hodin, během nichž sníme tu kýtu, vypijeme pivo, opravíme sekačku a umejeme Antonína, se nakonec odhodlávám nezatloukat a řeknu vám to, jak to je. Pokud byste chtěli vědět, co je na Bikearoundu tak skvělé, aby to stálo za to třeba vám, si ho někdy dát, tak je to tohle: 

Tím, jak šlapete, řetěz přenáší energii do kol a ta točivým pohybem kolo pohánějí po zemi. Já vim, to je jasné. Má to ale i druhou stranu rovnice. Tím jak se kola vašeho kola poháněná řetězem hýbou valivým pohybem po zemi, přirozeně působí na Zemi a ovlivňují její rotaci. Takže, když jste na Bajkaroundu, vlastně hýbete Zeměkoulí. Nebo skroměji: přizpůsobujete její rotaci vlastnímu rytmu. 

Ano, určitě máte pravdu v tom, že něco podobného se děje vždycky, když jedete nějakým dopravním prostředkem, ale rozdíl je v pohonu. Tady jste pohon vy, vy dáváte rotaci rytmus a sílu, vy cítíte odpor, který Zeměkoule vašemu tlaku přirozeně klade. Zeměkoule se točí podle vás, ne podle nějaké řídící jednotky. A také jedete dostatečně pomalu, takže máte příležitost si tu osobně vyladěnou rotaci Zeměkoule reálně užít.  

...

Byl jsem na Bajkaroundu a zítra budu doma. A až tam dorazím, udělám si čaj.  Tak. 

Hadží ben Bajkaround a jeho věrný přítel Kára-ven-Nesmí. 

P.S. Tím, že jsem odstříhl Ostravsko, ušetřil jsem nějaké dni zbylé dovolené. Takže je docela možné, že tahle sága ještě o pár odstavců povyroste. V létě nebo na podzim. Přidáte se? 

18.5. večer, čtrnáctý den Bajkaroundu

O dnešku, což vy si přečtete až zítra, který začal příjemně, i když pršelo. 

Ono tedy celé to psaní má jednu zápletku a tou je takzvaný future-back princip, o kterém psal před několika dny kdosi na Twitteru. Nic mě nebolí? Měl jsem dobrý jídlo? Ozvala se mi rodina dřív, než jsem loudivě zavolal já? Jestli ano, je i popis dne zpravidla veselý a milý. Nemůžu za to, je to tak. Jsem zatraceně subjektývní. O to víc, že v televizi běží film s Brůsem Výlisem, a to je po Nicku Jaggerovi jediný muž, který mě opravdu bere. 

Takže, pokud jste nepřeskočili předchozí odstavec, je vám asi jasný, že to dneska bylo žůžo, bájo bágo a tralaláááá. Probudil jsem se sice už ve dvě ráno a chvíli si četl, ale to proto, že jsem brzo usnul. Číst mi stejně moc nešlo, protože v podkrovním pokoji nešlo neslyšet poryvy větru a pleskání kapek, které v tom sourčenství porývaly a pleskaly ještě v deset. 

Na snídani sešel jsem se studem ranního loudy až v půl desáté, ale byl jsem asi druhý z celého osazenstva. Mimochodem, ten penzion. Je v takovém ďolíku mezi Mšenem a Kokořínem, býval tam německý statek. Hospoda, co k němu patří je před zatáčkou a penzion je za zatáčkou. Dáte si v hospodě baštu, dostanete do sebe zrzavou zimu s pěnou a šněrujete si to za zatáčku spát. Za dveřmi penzionu vás úplně odrovná horko z krbových kamen, které osvětlují celý prostor. A ten prostor je udělaný, přátelé, citlivě, stylově a vlídně. Já tam snad ještě znova pojedu. 

No, zpátky na dráhu: snídám hodně a přitom si povídám s paní domácí. Slíbí mi, že se za chvíli počasí zlepší a odpustí mi 20 korun z ceny pobytu a snídaně, protože nemá nazpátek. Udělá mi to dobře a asi nejde o tu dvacku, ale o to, že jsem právě prošel rukama někomu, kdo je spokojený a vyrovnaný a má se fajn a tak si - asi i pro svůj dobrý pocit - dopřeje ten luxus být velkorysý. Lidi, co dělají ve službách, měli by v chvílích takového rozpoložení nosit nějaké znamení, abyste si je mohli vybrat. 

Navzdory mapám.cz volím delší cestu do Mělníka, anžto mapy.cz neuvádějí na mobilu převýšení a ta značka, co říká, že kratší to bude po silnici s dvěma kilometry 12% stoupání si prostě nevidí do huby. A za Mělníkem, v obci Býkev, zajdu si do obchodu, protože se trochu bojím hladu. Na oprýskaném venkovském stavení v okně svítí informační světelná tabule, že mají otevřeno. Vejdu dvoukřídlými dveřmi tak z roku 1900 do předsíně a za stejnými, ale ještě oprýskanějšími dveřmi, které už vedou do krámu slyším bodrý rykot venkovské hospodyně. Povídá si s personálem prodejny a já si představím, že vejdu do typického konzumu s tělnatou prodavačkou. 

Místo toho, jakmile se dveře otevřou, aby tu bodrou mluvčí vypustily s nákupem ven, zazní intenzivně Hanoiský pop a já jsem v asijském obchodě v obci typu prdel světa a zničeho nic si uvědomím, že český venkov prostě není mrtvý. Mrtví jsme my, v těch městech. V téhle prodejně, kde za pultem stojí asi dvacetiletý Tran se zlatým řetězem kolem krku, je totiž něco nepostřehnutelně významného jinak. Hanoiský Michal David řve z reproduktorů a prodavač, zabraný do rozhovoru s dvěma holčičkama pod 10 let, se podle jejich vzoru snaží vyslovit "tsikaani", protože tatínek té starší holčičky je nemá rád a ta se mu to teď snaží všechno vysvětlit.  Tohle je ten objektivní děj. 

Subjektivní kamera si ale všímá toho, že Tran si s holčičkama povídá, protože v nich asi vidí svý ségry, který právě teď někde čtyři tisce kilometrů daleko třeba mlátěj rejži nebo bůhví co, a holky tam za ním lezou možná i proto, že tatínek má problém přijmout  "tsikaani" i kohokoliv ostatního a ony prostě trochu toho nepodmíněnýho zájmu potřebujou. Navzdory tomu kulturně, jazykově, rasově, věkovému rozdílu, co nelze přehlídnout, je tu cítit jednotu obce. Protože tenhle Tran  není takový ten, co se za dva dny změní na jiného. Je jako Chico, co se usadil v té vesnici ze Sedmi statečných. Tak jiný a tak stejný, že je předurčený zůstat. A možná si za pár let vezme holku toho tatíka, co nemá rád "tsikaani".  Skoro se mi odtam nechce, takový je to mysticko-multikulturní zážitek.   

Sním banán z toho obchodu a razím na Horní Beřkovice, Černouček. U Mnětěše se octnu bok bo boku  Řípu, na který jsou všude ukazatele "Hora Říp", i když je otázka, zda ti, kdo dokáží ty cedule přečíst, by mohli ten kopec uprostřed placky přehlídnout. Jsem rád, že se s Řípem po čase potkáváme, nechávám ho za zády a projíždím Račiněvsí, Martiněvsí, Charvatci a pak Mšené-Lázněmi a Ředhoští. Někde tam nebo v Ječovicích či  Černochově potkávám za plotem Lamu a říkám si, že ta Chytilová je prostě vizionář. 

Celou dobu se těším do Peruce, protože si říkám, už podle jména, že to bude obec, kde se najím a nakonec je tam skutečně hospoda a v ní talíř polévky pro mě. Uprostřed výčepu je stůl pro štamgasty, dlouhý jak na řecké svatbě, a baví se  o tom, že si může Samsung s Applem strčit ty dotykáče do zadku, protože oni na to nemají prsty. A všichni mručivě souhlasí s neformálním vůdcem, který rce, že by šel zas jedině do Nokie. Vědí o tom ti Fini? 

Když odcházím, diskuse se pomalu stáčí k zubním implantátům, a já zjišťuji, že zájem o Nokii není  této skupně zdaleka dán neschopností platit Jobbsovské ceny. Za zuby kolem stolu přiznávají společně skoro půl milionu. No jo, Naši furianti rádi titan. 

Z Peruce je to do Loun asi jen patnáct a tak po chvíli znervozním a zastavím, abych pojednal ubytování. Namátkou volím penzion s názvem Hudebka a na druhé straně telefonu se mi ozve bratr Slovan s výrazně východním přízvukem. "Taáák prijeéďte." Přijíždím a jeho paní, když mě ubytovává mile mi půjčí kýbl i jar na to, abych z Toníčka smyl to napřšené Kokořínsko, ale neubrání se a tím svým voroněžským přízvukem mě zpytavě dotazuje, co že to mám za příjmení, že je divné a vůbec ne české. No jo, no. 

Chvíli jen tak ležím v posteli, pak sprcha a odchod do - opět - mexické restaurace, která ale tentokrát hodně pálí a navíc má na stole materiál, který vysvětluje vše o tequillách a mezcalu. Tak už teď vím. 

Byl to príma den a kdyby nefoukalo, byl by to květen. 

I zavtra? Pojechali. Do Žlůtic íli do Manětína. 

Lip a Antonius, kolo pro život

17. 5. večer, třináctý den Bajkaroundu

O dvanáctém a třináctém dni, kdy se z Jaroměře přepravíme až do Mšena.

Ve středu večer večeřím v mexické restauraci naproti penzionu Expanze a jídlo je celkem fajn a je krásný večer a u stolků sedí hloučky smějících se paní a slečen. Vypadá to, jako bych byl v lázních, ale ještě nejsem. Ještě ne. 

Ráno rychle a se spoustou chyb vysmahnu post z předchozího dne, nasnídám se spolu s mladým německým párem a pak si ustrojím kolo a vyrážím směr lázně Velichovky. Trochu bloudím a tak místo původní trasy jedu chvíli jinudy. Napojuju se v Miletíně a dozvídám se tam, že se tu narodil Karel Jaromír Erben. O důvod víc zítra ráno raději nic nepsat a nemíchat se do řemesla těm, co opravdu znali.

Z Miletína po dvěstěosmdesátčtyřce na Lázně Bělohrad, kde paní, co mi prodává zmrzlinu má v uších nášnice ve tvaru zmrzliny, a tak hned vím, že má svou práci ráda, a to i přes to, že strašně fouká a od stánku jí odletují různé cedule a plastové koše. Než dolížu míchanou vanilkovo-pistáciovou, projedou přes náměstí tři kluci na jedné skládačce, jako medvědi v cirkuse a já jim závidím, že jsou na tom kole tři, zatímco já tam mám jen tři brašny, ale jinak jedu sám. A tenhle pocit je asi tak trochu základem té depky, co mi přes noc vyleze za krk. 

Jenže mezi tím ještě někde špatně odbočím a tak místo přes Újezd pod Troskami jedu přes Lomnici a prosím vás pěkně, tohle bych vám rád doporučil, ten kopec od Železnice do Lomnice si dejte, to je trochu jako se potápět a místo šnorchlu si vzít duté vlákno ze spacáku. Až do Lomnice dorazím, složím se u kašny a rychle volám tomu pánovi, co na něj mám číslo do Lucie, aby mě ubytoval. Pomalu dorážím do Rovenska, kde mimochodem jsou si všichni hodně podobní, dostanu v hospodě u radnice poslední porci boršče a poslední porci vrabců a pak už jdu bydlet a usínám vlastně hodně rychle, a ne sám. Depka už je na místě a lebedí si mi za krkem. 

Ráno z okna uvidím potraviny přes ulici a jdu si koupit nějaké rohlíky, jabka, plátkáč a tatranky. Což mi připomíná, co jsem vám chtěl už dávno říct. Během téhle cesty poznávám, že už vůbec nic není, jako bývalo, ani to, co se tváří, že je pořád právě takové, jak si to pamatuju. Před několika dny jsem si koupil Kofilu a takovou tu "socialistickou" tatranku, co vypadá, jako by ji vyrobili v 1977. Obojí mám hodně rád a tak jsem si to chtěl dát do batohu jako motivační libůstku. Jenže Kofila se přehřála a UŽ NIKDY NEZTUHLA!!! A tatranka se tlakem ostatních věcí v batohu ne rozlámala ale atomizovala. Fakt. Rozpadla se na takový jemný píseček, co byste mohli klidně nasypat do přesýpacích hodin.  Ježiš!

Posnídá, zaplatím, a vyrazím směr Sobotka (tentokrát už přes ten Újezd) do Mladé Boleslavi, kam mě to vede asi dvacet kilometrů po šílené silnici číslo 16, po níž tiráci pádí dvoustovkou a v tom větru, který zuří mě vždycky i s kolem roztančí. V Boleslavi u McDonalds krátká telekonference a pak rezervuju bydlení. Teď už vám můžu říct, že to byla skvělá volba, Penzion Ráj u Mšena je krásný (i když drahý) a hospoda je plná cyklistů a cyklistek a všichni něco luští z mapy a diskutují zaujatě, co dnes a co zítra. Tak asi jedou nějakou soutěž. Zase jim závidím a tak po jídle hned jdu raději bydlet a psát a trasovat. 

Ze slunce a větru hodně  mě dnes bolí hlava. A tak se dívám na Fulghuma v Hydeprku a pak na dokument na dvojkce (!) o zvířatech na jiných planetách (emzácíííííí!)

A to je všechno. Dneska žádný parádičky, normální písmáctví:)

Zítra buď do Loun, nebo malá domu odpočinout svalům a šlachám. Podle toho, co ta prcka Achilka. 

Lipa a Anton, Liberecký kanton

16.5. ráno, dvanáctý den Bikearoundu

O dni jedenáctém, kdy se vlastně nic nestane, jen je to tak nějak zábavné. 

Ráno po dvojí kávě na Žamberském náměstí ještě si dojdu pro rohlíky, cheddar a nějaký jogurtový

nápoj a vyrazím na Vamberk, což je cesta hezká, ale blbá pro kolaře. Takový ten východočeský model "hezká silnička, žádná krajnice, spousta tiráků". Ve Vamberku se dosnídám tím proviantem z Žamberka hned na náměstí, kde mají hezkou kašnu, přejedu přes starý most a odbočím doprava ke kruháku, jak mi to na tom náměstí doporučili.

Na kruháku se rozjíždí slečna, co telefonuje a proto nekouká, respektive kouká někam v představách a nevidí mě. Skoro dojde ke kontaktu, ale ona to roztomile vyřeší úsměvem a zamáváním, které mi ten den nabídne ještě asi dvakrát, když se při různých příležitostech míjíme cestou do Rychnova. Asi to vnímá tak, že teď už jsme nadosmrti spojeni, když jsme jí společně tak pěkně unikli na tom kruháku:)

V Rychnově přejedu Kněžnu a jsem spokojený, že už teď vím, že je to fakt řeka a jedeme na Domašín a Opočno, což je hezká cesta je to celé po rovince, takže jedeme skoro pořád na 3: 5-9 a po cestě potkávám všechny ty hady, jeleny, bažanty, co vás s nima krmím na facebooku. Je to zábavné a jede to.

V Opočně beru malý prohlídkový okruh, na kterém se mimo jiné dozvídám, proč je tu v kraji tolik Bezoušků, Beznosků a Kratinohů. Ona to Opočno vybudovala za Valdštejna jedna vznešená paní, co se hodně inspirovala,  co se z hlediska přístupu k poddaným dost intuitivně inspirovala starým Egyptem a tak ty své kmány strašně exploitovala a když nechtěli, něco jim prý uřízla. Nevím, jestli je to pravda, je to tu teda drsný kraj.  Jinak tam mají taky moc krásnou ležící Venuši (úplně nahá, fakt!) a nejstarší obrázek Prahy vůbec (v knihovně, jako knižní ilustraci).

Ještě si dám pod Trčkovým náměstím míchanou Opočenskou (a měl jsem ji i v Praze den před odjezdem) a dojíždím zbývajících 20 km do Jaroměře. Nad Josefovem na mě popadají parašutisti a Josefov je takový zvláštně smutný a přitom hezký, že vypadá jak Smíchov za Hrabala. A prý se tam točilo Musíme si pomáhat, protože je to tam ještě hodně neporušené rekonstrukcemi. 

V Jaroměřském penzionu Expanze, čeká na mě pak koruna krále horního nebo dolního egypta, umotaná z ručníku a já jsem rád, že její fotka rozesměje přítele O. v autobuse, "až vyprskne" a že mi o tom napíše, protože já si ho pak u jídla přestavuju, jak kouká z nudy do telefonu a pak ho rozesměje takováhle píčovina a on ví, že to je to zanedbáníhodná píčovina, ale o to víc ho to nutí se smát a tak je z toho takové malé odpolední osvěžení. A to je dobře. 

No, jak říkám, moc se toho nestalo, ale bylo to fajn:)

Zítra do Rovenska pod Troskami. Pojechali. 

Lip a Antonius

P.S. V noci se mi zdálo o invazi marťanů. Šíleně realistický!!!!!! Mordovali nás, jak zahrádkář krtky. 

15.5. ráno, jedenáctý den bikearoundu. 

O dni desátém, v němž potkávám kominíka a jím podezřelá jídla. Ale nakonec stejně dojedu do Žamberka. 

Do Letovic rychlíkem Macocha a z Letovic procházkou do Vanovic. Ze dvou důvodů: už jsem to dlouho nešel a taky chci vědět, jak budou po dvou dnech katatonie reagovat klouby a šlachy. K tomu druhému důvodu: kolena jsou frajeři, pravá achilovka je pěkná fiflena. Začne zlobit během chvíle a nenechá toho ani teď, když už jsem na cestě druhý den. 

V úterý ráno se pomalu posbírám, nasnídám (díky Leni!) a přistrojím si kolo. Jak se ta šlacha toho řeckýho fanatika pořád ozývá, je mi trochu slabo na duši, že kam až to dojedu, ale hned za zátočinou na Borotín připojuje se ke mě kominík. KOMINÍK!!! Na cestě jsou prostě nejlepší ta dobrá znamení. Kominík je sběratel starých kol ("Jak chodim po tech hůrách, vemetat babám komine, tak tam ležijó různi arabi - nedávno taková eska po nebožíkovi, jen jsem jo dofókl a dojel na ní dom") a cyklista labužník. Štětku a to druhé (vypadá to jako ty sentinely z Matrixu) má omotané kolem konců řídítek, takže to vypadá, jako by měl na kole volant. Povídáme si až k odbočce na Cetkovice a tam se rozloučíme. 

Nejlepší na tom setkátní je tohle: Ptá se mě, kam jedu a já říkám, že asi až do Žamberka. A on na to, že zrovna včera se díval na stránky kempu v Žamberce, že by tam taky dojel, ale že mají zavříno. Pokud znáte Vanovického kominíka, prosím vás, vyřiďte mu, že jsem v tom kempu spal a že je otevřený! To je jak z Fimfára, tohle. Půjčím si nářadí a dojedu jim tam vytrhat topení. Pod některým z těles asi bude putna zlaťáků a my se se selkou postěhujem někam do tepla. Třeba k Neapoli. 

Někde za Opatovicemi pomalu vstoupím do Pardubického kraje a říkám si, že je ta naše Zahrádka vlastně malá. Moravskou Třebovou profičím, i když s výčitkou, protože jsem chtěl navštívit strýce. Ale mám zpoždění, trochu jsem bloudil a místo na Letohrad jel jsem kus na Mohelnici. 

Po cestě se chvilku trápím s tou patou, ale ne moc divoce a za chvíli jsem v Lanškrouně, což je pro mě objev. Město jak z vystřihovánky. Akorát mám dojem, že jdou víc po formě než po obsahu. V restauraci U pastýře, objednávám si žampionovou polévku a Tatranské halušky (ještě se teda raději zeptám, zda budou dobré). Dostávám nazdobený talíř s žampionovým krémem, který vypadá trochu jako negativ krupicové kaše: je to hnědé a bublinkato-zrnkaté a má to v sobě bílé proužky zdobení asi nějakou smetanou. Vypadá to honosně a je toho moc. A je to zajímavé. Na škále od 1-100 byste tomu dali 98 za autenicitu. Ty žampiony tam nějak jsou, jsou cítit jako ďas a nemáte pocit, že vás někdo ošidil. Na škále od 1-100 byste tomu ale dali tak maximálně 30 za chuť, protože rozmixované žampiony s vodou ohřáté a ne moc dochucené, to celé v půllitrové porci, prostě nejsou zas takový chuťový zážitek. O Tatranských haluškách nemluvím, to byla prostě moje blbost. Ani v Tatrách to kolikrát nestojí za moc a tady jsme aspoň 400 km na západ. 

Od Třebové dál už se krajina hodně změní. Především zmizí malá políčka a otevřou se louky. A ještě ta Orlice - je to kočka mezi řekama. Myslím, že naposled jsem byl v tomhle kraji, když mi bylo asi 5 a jediné, co si z něj pamatuju, je několik "veselých" příhod, které o mě maminka vylpravuje, kdykoliv přijdou hosté. Tenhle se týká panického strachu ze vztekliny a vysoké zvěře na Vamberecku. 

Z Lanškrouna přes Jakubovice na Čermnou a pak přes Letohrad do Žamberka. Celou tu dobu už jsem napořád uzavřený ve vystřihovánce z ABC, tak je to všude pitoreskní. Do Žamberka přijíždím chvíli po šesté, projedu se vychládajícím městem a vrátím se ke kempu, tentokrát trochu ušetřit za ubytování. Nemá se na tom šetřit a nemá. V chatičce je zima a všechny matrace jsou počurané tím smutkem po mámě, co tam ty děti v létě prožívají. Konečně použiju stan: rozložím si ho přes matraci a vlezu si do spacáku. Nakonec je mi fajn. Nakonec, protože to, co dostanu před tím v přilehlé restauraci k jídlu je skandáááááál. Jmenuje se to pikant a podává se to s upozorněním, že jsou v tom chilli papričky. Nejsou a je to nedosmažený neochucený bramborák se syrovou zeleninou uvnitř. Uáááááá. 

Ráno vstanu celkem brzo, protože ten vysokoškolský tým, co kempuje se mnou, brzo odjíždí a dělá to nahlas. Sním chleba od Lenky (Leni, ty vejce to nepřežily, byly z nich nakonec míchaný, ale se skořápkama), dám si studenou sprchu a fičím na žamberské náměstí snídat. A psát, protože tu mají slunečníky a je tak na displeje vidět. 

Dnes: Jaroměř přes Opočno a já se tam Káčo podívám, o co jsme v neděli přišli jo?:)

Pojechali! Pogoda krasivaja. Jako by měl přijet Putin, nebo co...

11.5. ráno, desátý den Bajkaroundu

O dni osmém, kdy necháme zmateného Araba projet vojenským újezdem armády severoatlantské aliance, vstoupíme na drahanskou Vysočinu a naznáme, jak hluboké jsou hustiské revoluční tradice poloviny rodokmenu. A pak s pochopením a steskem po rodině zatáhneme do vozovny. 

Tohle si trochu dlužím a nevím, možná i vám. Netuším, jak to s tímhle místem máte. Ale já bych měl. Je to tak zadané:)

V pátek ráno se probouzím v hotelu, který mě přesvědčil o tom, že i vedle Dinoparku, dá se dělat dobré jídlo a po té včerejší dávce skvěle nachucené panenky, snídám o trochu míň hltavě než jindy. Z Vyškova se odrážím skoro až v 11, hlavně proto, že už zaplacený a  sbalený před hotelem zjišťuju defekt. Tak už achilovky povolily i Antonínovi. Tím, jak je rám netypický, postrádá standardní přípravu pro nosič, a ten je proto přichycený takovými těmi píšky, co je všichni nemáme rádi, protože jsou nespolehlivé. A protože to o nich víme, ani mě nepřekvapí, že ten, kterým je k rámu přichycen levý vzporník, to nevydržel. Ostatně i já chystám se na druhý den domů, takže se nedá říct, že bych byl z odvážnějšího těsta. Rychle vybalím podsedlovou brašnu a z jejího dna zazipovaný igelitový sáček se šroubky a plíšky. Vybírám ty, které by se mohly nejvíc hodit a rychle se snažím všechno fixnout. Navíc si užívám představu, jak to sem budu zítra nebo později psát a že napíšu "kterým je k rámu přichycen levý vzporník". Nevím, co to vzporník je a jestli něco takového existuje, ale napadá mě to slovo, když koukám na tu uvolněnou packu nosiče a dělá mi dobře, že o ní můžu přemýšlet takhle světácky. Tak to byl ten vzporník, o kterém jsem se chtěl trochu rozepsat, anžto je to fajn slovo a zároveň ten druh závady, co umím odvadit. 

Z Vyškova vyjíždí se podobným způsobem, jako se objíždí Hradec Králové. Vlastně takový střídavý proud, jímž to město opouštíte. Konec Vyškova, začátek Vyškova, jiný konec Vyškova a jiný začátek Vyškova a za chvíli už máte dojem, že jste už museli udělat kruh, ale ne, tím střídáním Vyškova a Nevyškova nechá vás to vystoupat až k začátku vojenského újezda Březina. Jakmile se jím probojuju nakonec, nastoupím ve Studnici na trasu 5076 a jedu až do Otínovsi a odtamtud už po silnici do Nivy. Z tama vede 5029, která by měla vést až do Bukové. A myslím, že právě tam si v restauraci u U Veverků dávám polívku a bahno a ta slečna, co tam obsluhuje, mě podezírá, že jsem idiot už jen proto, že jí na "dobrý den" odpovídám "dobrý den i vám". Podezření pak přechází v jistotu, když zjistí, co to vlastně budu chtít pít, A nepomůže ani, když se snažím tvářit hodně cool, nebo jak teď říká Kašpin, swag. 

Po cestě registruju pár strašáků různého stáři a designu, a tak si o nich píšu s R., a než se nadám, vjíždím zaskočeně do Šebetova. Zaskočeně proto, že jsem netušil, jak je velký, jak vysoko se táhne po úbočí a že tam budu tak brzo. Na křižovatce si proto v hospodě dám Braník a ten udělá pěnu, jako kdyby do ní mělo havarovat letadlo. 

Ještě je dost brzo a tak do Vanovic vyrážím po cyklostezce přes Moravské Knínice, což je cesta delší a pro traktory, jejíž údržbu evidentně sanoval nějaký strukturální fond na rozvoj cyklistiky. Do Vanovic vjíždím odspodu a rovnou jedu za babičkou na hřbitov  a po cestě se podívat na ten kostel v lešení. Stojí před ním už zbrusu nová měděná špička věže, o níž se později dozvídám, že ji nasadí 21. května. Vanovice totiž, abyste věděli, mají unikátní evangelický kostel, do nějž kdysi dávno věnovalo péra na zvonění Její Veličenstvo Královna Anglická. Bylo to v době, kdy už směli mít evangelíci kostely, ale bez věží a bez zvonů. A tak místo zvonů zvonili takovými pérovými systémy. Jak na to myslím, vybaví se mi ten bezhřebíkový artikulární kostel ve Svatém Křízi pod Tatrami. Taky unikát a taky asi proto, že to neměl na začátku moc jednoduché. 

Před šestou zastavím  u vrat a ty dvě staré feny spustí takový jekot, že než se dotknu zvonku, otevře mi  negativ mý mámy, protože jsou s tetou dvojčata a každá si - snad z identititních důvodů - dlouhodobě udržuje jinou barvu kadeří. Navzdory tomu, že už mají možná obě vlastně barvu stejnou. 

Vanovice mě přijmou vlídně a můj vlastník Jan (tohle příbuzenské označení se u nás v rodině používá odvěků pro pojmenování příbuzenského vztahu, který je dost blízký na to, abyste si jej byli vědomi, a dost vzdálený na to, abyste na něj měli přesný jednoslovný termín - je to taková obdoba "vzporníků" u nosičů na kole). Vlastník Jan je geniální mladý pěstitel a chovatel, schopný nakřížit i křemen s opukou, nemluvě o živé přírodě, která se pod jeho péčí množí více méně sama. Dostane se mi snad všech T, které strádající poutník potřebuje (teplo, ticho, tekutiny, some talking, teplá voda, toaleta, tradiční slivovice a Tety Pepiny (Pepina byla prateta, ale říkalo se jí teta i v naší generaci, tak to sedí) pokoj, kde už v deset serfuju na vlnách alfa. 

Ráno před pátou posnídám chleba s máslem od Tety Jitky a naskakuju do prvního raního letovického autobusu. Ještě si užiju novou "bódko", což je místní t. technicus pro jednoduché přístřeší, v němž se čeká na spoj, učí kouřit a diskutuje s vrstevníky (když je vám méně než  20 a dá se vám tudíž ještě bezpečně věřit), která má nejen veliký popelník, ale i osvětlení na fotobuňku a info panel s faktografií obce, z níž se dozvídám víc o revolučních husitstkých tradicích moravské části mé rodiny. Z jedné strany sektářští alawité, z druhé zarputilí bratří, domů na víkend dorážím s mnohem větším pochopením pro urputnost mých dětí ve věcech hájení vlastní pravdy. A moc se tam těším. 

....

Je sobota ráno, jsem za dveřmi bytu a dělám si čaj. Po první třetitně je zápas Česká Republika proti LIPovi nerozhodně 1:1. Druhou třetinu spustíme v úterý. Doufejme, že se nám do té doby podaří vmasírovat do kolen a šlach alespoň jedno celé balení Koňské masti. 

.....

Pojechali domoj. Prodolžajem kataťsja sledujuščuju nedělju. 

A Anonín je zatím ustájen ve stodole. 

Lip v expresu Brněnský drak

10.5. ráno, devátý den Bikearoundu

O dni osmém, kdy Kyjov vyměníme za Vyškov a podruhé překročíme bájnou Déjedničku. Kromě dvou varovných křupnutí v levém kolenním kloubu moc už se toho nestane. 

V penzionu Pod lípami dostávám k snídani krásně zpracovaný "ham-and-eggs", zaplatím včerejší Budvary a dlouho si chystám kolo a trasu, ale to už na terase, protože v domě pak už nikdo není a potřebují zamknout. Vracím se do Kyjova a po cestě začínám chápat, co myslela paní domácí tím "hlavně opatrně". Na Kyjovsku hrobečky u silnice nejsou. Ta rychle jedoucí auta zjevně odhazují těla mnohem dál. Kyjovští podnikatelé totiž dobře chápou, že čas jsou peníze a tak vydělávají rychlou jízdou. 

Přes Boršov se vydávám na Bohuslavice a krajina se hodně zvlní, takže i když to nejsou žádné smrťáky, připadáte si jako v textu Voskovce a Wericha, chvíli dole, chvíli nahoře. O tom, že je život vlastně dost velká náhoda vás už dávno přesvědčily ty závodící stroje kyjovského entrepreuniorátu. 

V Jestřábicích opravdu asi uvidím jestřába, protože káňata, kterých bylo po cestě všude vidět hrozně moc, vypadají jinak. Při sjezdu z kopce poblíž Jestřabic, ještě mi proběhne hlavou, že scenérie úplně nabízí setkání s nějakou stále ještě bloudivší jednotkou Vlasovců a pomalu se dostáváme do sekce hmyzích obcí - Mouchnice a Nemotice, za kterými těstě následují Snovídky. Přiznám se, že ten poslední název mě okouzlí a jen tak zkusmo rozehrávám v hlavě plán na výrobu gumových medvídků s příměsí makového odvaru. Myslím, že by to šlo dobře. Ve Snovídkách se taky připojím na stezku číslo 5029  a rozhodnu se na ní zůstat až do Vyškova, i když je to cesta asi o deset kilometrů delší. V Nesovicích se vracím k ptačímu místopisu dnešní cesty a v krámě neodolám šílené svačinové kombinaci: banán, Activia nápoj a Radegast. Celkem hezky se to snese a tak asi za hodinu a půl nebo dříve vjíždím do Orlic. Sice tam Orla nevidím, ale sjezd je k nim tak dlouhý, že si připadáte jak stíhač z válečného filmu. 

Orlice jsou asi taky posledním rozloučením s terénem okolo Kyjova. Odteď už je to až na výjimky zase celkem placaté a je to dobře, protože koleno nechalo se za tu cestu slyšet celkem dvakrát, ale důrazně. Ve Vyškově na náměstí se proto definitivně rozhoduju dojet v pátek ještě do Vanovic a pak na víkend zatáhnout do vozovny. Odpočinout kolenům, deratizovat stejnokroj, políbit děti a ženu a spát ve svém. 

Takže, prosím pěkně, neberte to jako nějaký konec cesty. Je to podobné jako s vaším internetovým bankovnictvím, také přes víkend někdy vypne, aby od  pondělka fungovalo lépe. V sobotu, cestou vlakem sem ještě hodím report z pátku, a pak odstávka až do úterý. 

....

Lip a Anotnín na konci dne devět

P.S. Ještě jednu věc jsem vám chtěl říct. Už tři dny beru Brufen. Já a Lance. My nejlepší prostě berem, no. Tak je to:)

9.5. osmý den Bikearoundu ráno

Den sedmý, který možná bylo lepší světit a možná ne, kdy pochopíme marketingový koncept vinnařskéh kraje (2:1) a naznáme, že půvab úpravnosti je v přímém protikladu s divokostí a neohraničeností přirozeného života. Což vysvětlí ty hrobečky u silnice před sklípky. Také si popíšeme fenomén "miniversaj" a  rozloučíme se s koleny.

Probouzím  se už v šest a z okna s nadějí sleduju nebe. Na Šanovském sportcentru je skvělé, že je a jaké je, jeho slabinou je, že mi nedovedou udělat snídani. Tak snídám poslední Vonkův rohlík a poslední plátek sýra z Jemnice v kombinaci s dvěma 7Days korysanty (nebo croissanty, pokud jste puristi). Trochu si všechno přeskládám v brašnách a za chvíli se mi chce zase spát. Ještě si na chvíli lehnu. Šanovští na kolech se mezitím srocují pod okny ke každoročnímu otevírání studánek. Je jich velká síla a vyrazí akorát, když si začnu před dům nosit svoje švestky. 

Vleze tam ráno při trasování a neopustí mě celý den: neodbytná myšlenka 7. dne, který je třeba světit. Vzhledem k okolenostem minulého dne si říkám, že by možná bylo nejlepší zůstat, nebo jet jen málo, ale pohled do mapy a na kalendář mě vrátí zpět do reality. Jsem na cestě už týden a ještě pořád jsem nezatočil. Totiž, jako že jsem ještě neobjel Brno. 

Při nasazování brašen probereme aktuální počasí a strasti a krásy cyklistiky s vlídným ragbistou, který je v centru zaměstnaný. Věnuje mi pět minut konverzace a dlouhé potřesení ruky a mě to trochu nabije, tak vyrážím chutě. V Hrušovanech ve Flopu (což je, Caizli, zdejší síť supermarketů) ještě koupit rohlíky, plátkáč, rajčata, jablka, Kofilu a ochucenou Poděbradku (protože přeci minerály, si říkám, mezi těmi regály). Vyjíždím z města, popíjím tu Poděbradku a je mi fajn. 

V dálce vidím Pálavské vrchy a bavím se tím, že tu trčí z roviny, jakoby je sem po válce shodila Unra. Každopádně bych to nechtěl přejíždět. Tady - v Brodě nad Dyjí a Dunajovicích je to placka nad placky a jede to samo. Na křižovatce u Perné zastavuju traktor a ptám se na Klentice. Pán je ochotný, ale snad tomu pěknému počasí natruc, ukazuje mi přímo do sedla mezi pálavskými vrchy. A tak vystoupám Pálavu, svezu se dolů do Pavlova a pomalu vplouvám do Dionýsovy zahrádky. 

První charakteristika vinařského kraje, kterou si uvědomuju, je, že to není ani rovina ani hory, ale 2 v 1. Chvíli si zvyknete na placku a posadí vám do cesty Zaječí, Vrbice nebo prostě nějaký jiný kopec, který tam muší bejt, protože je z něho pak dobré víno.

Druhá věc, které si všímám, jsou ty hrobečky u silnic. Tak proto mi to tak připomíná zahrádku - je tu vlastně takový hřbitůvek. Vyšli ze sklípka, vlétli pod kola... a nebo hůř, rovnou tu svojí gilotinu nastartovali. Chvílemi mě je z toho až ouzko. Ostatně do téhle nálady dostávám se záhy za Hrušovanama, už u Drnolce, kde je v zatáčce pomníček neznámého cyklisty. Z dřevěného kříže tam do prostoru vyjíždí přední polovina favorita (to kolo, ne závoďák ze Škodovky) a kolem je to udržované a ozdobené, jak opravdový hrob. A tak si už v tom Drnolci v duchu napíšu takovou poznámku, že je to dneska pietní, za tohohle pána. Ty hroby u silnic od Zaječí dál mi to pak jen a jen připomínají.

A třetí věc je fenomén, který nazývám miniversaj. Nebo chcete-li Versailles Minuscules (hehe, Francky opravdu neumím:)). Tady na Slovácku platí pravdilo, že čím menší předzahrádka, tím komplexnější a francouzstější (kvalifikují se rovněž japonské styly) je.  Jsou to výtvory svým způsobem úchvatné a úctyhodné, ale mají ten bezprostřední efekt pecky, na níž je vyryt celý Jasoňův hrad. Co to tam mají, napadne vás nejdřív, a teprve potom jste schopni rozlišit chtěnou krásu té liliputí versajskosti. Chvála jednoduchosti chtělo by se říct, ale nejde to, protože když už do toho koukáte delší chvíli, začne se vám to líbit. Jako sádrový trpaslík, k němuž časem přilnete, protože se na vás tak pěkně dívá. 

Mimochodem, Zaječí - nomen omen: tolik, jako tady a v okolí, jsem jich ještě neviděl. Většinou sedí zády k vám, jak pes, když kadí, ale uši mají obráceny k vozovce, a těmi vás sledují jako Sauronovo oko, tedy ucho. No, a když naznají, že je čas, vydají se rychlenetušeným směřem někam. Jeden utíkal dlouho vedle mě, jen za rigolem po louce a jsme si sladili frekvence. Já 3:5 a on hooop, hoooop, hop hop. Pak to chvíli vypadalo, že na mě zaútočil, ale asi to byl jen manévr zmatení nepřítele. Sbohem zajíci, nebyl-li jsi králík. Dost se mi to plete...

Obědvám až ve Velkých Pavlovicích okolo třetí hodiny a mám už hlad, že by chcíp. Na ty čokoládové korysanty daleko nedojedeš. Zahrádku nenacházím a tak jdu do restaurace Vinopa, která zdá se mít něco společného s Vinium Pavlovice. Tím hůř pro ně, chtělo by se říct, ale aspoň dávají zrovna Švejka. Sním nedosolený řízek s zahnilým bramborem (Velké Pavlovice - Malá gatronomie), vypiju bahno a plzeň a když vylezu ven, praští mě do hlavy radioaktivní jaro. Bouřkový mrak, co mě stíhale už od Zaječí a když se mu chtělo i zahřměl, odvolali zřejmě na nějaké místo, kdo si ho přáli ještě míň a v Pavlovicích na návsi najednou skutečně probíhá jaro. Zmožený z toho slunce si bez ohledeu na pohoršení mění "dlouhý" dres na "krátký" a tím, jak si odhalím kolena si asi zadělávám. 

V Kobylí už je to v levém koleni taková bolest, že nakonci obce u sklípků vyndám masti a gely a zbývající obinadlo a obinám se, nutno říct, že sinalý představou zbývajících 35 Km do Kyjova. 

Kombinace Koňská mast - Voltaren - pružné obinadlo zabírá aspoň natolik, že když na ta kolena netlačím, jede se dobře a já do hodinky protínám Čejč, což je taková mentální meta, že už jsem skoro na místě. Taky se tam zbavuju té myšlenky o 7 dni, který kdybych světil, neměl bych teď probémy. Dochází mi, že sedmý den nemyslí se od startu, ale neděle. Což fakt normálně, když jsem jinak dobře orientovaný, samozřejmě vím. Jen jsem si to asi zaomněl přibalit nebo co. 

Kyjov mě překvapí kopci typu "zničeho nic" a mě dochází, že selanka skončila. Příjíždím do Kostelce u Kyjova, a poté, co objasním svůj původ a adresu (které uznávám, vyvolávají podezření tím, jak jsou sémanticky propojeny) ubytovávám se ve skvěle situovaném penzionu, ze kterého je výhled na celý kraj. Tři Budvary, turek a mulťák před spaním a asi hodinka na telefonu s rodinou a kolegy. Takový sociální tělocvik, který po dnešku opravdu potřebuju. 

Tolik den sedmý. Den osmý zamíříme na Vyškov, protože dnes si dáme skutečně odpočinkovou, jen 40 km trasu. Z nějakého důvodu je to zatím, co do ubytování, nejdražší město vůbec. Tak snad tam budou lítat pečení holuby do huby. Nebo kloubní implantáty do kolen, to bych asi i připlatil.

Pojechali, i kdyby to mělo být po čtyřech. 

Hans Solo (jako, že jedu sám) a Antonius sebrancec (jako, že recyklovaný, ne kradený)

8.5. sedmý den Bikearoundu, ráno

O dni šestém, ve kterém zjišťujeme, že málokterá je skutečně černá, potkáváme kouzelného seniora a unikáme bouři.

Z jemnického penizonu se odčekovávám svépomocí - klíček se vhazuje do takové tajné schránky nad dveřmi - a sjíždím ke krámku, kde nakupuju jablka, rohlíky, Leerdamer plátky a jahodovou Activii nápoj. Jak na lavičce před obchodem snídám, přiloudá si to jedna ze zdejších koček loudit. 

Včera jsem vám o nich nechtěl psát, protože mě trochu děsilo. Od okamžiku, kdy jsem do Jemnice přijel, byla plná černých koček. U kostela mezi hroby, kde jsem si to byl prohlédnout hned po příjezdu do města, před dveřmi penzionu, když jsem potom večer vycházel na procházku, a po cestě z Penny, odkud jsem si rezignovaně odnášel svou večerní dávku anestetik. No a teď se ukazuje, že možná ani nebyly černá. Tahle má takovou sotva znatelnou bílou nákrčenku, kterou vidíte, jenom když loudí a zvedá k vám zdola oči. Jakmile poznám, že je neškodná, zákeřeně vyměním úlitbu v kouscích sýra za asertivní kššš kššš a spokojeně dojídám sám. 

Když sednu na kolo a šlapu od řeky k zámku, dojde mi, že ta Česká Kanada dala včera šlachám zabrat - nejspíš to všechno nastydlo sice relativně teplým, ale intenzivním větrem. A křupe to a bolí při každém šlápnutí. V lékárně u zámku kupuju dvě elastická obinadla na kolena a dostávám návdavkem vzorky koňské masti (dík! paní magistro). 

Všechno to natřu a zavážu a vydávám se na podél trati na Slavíkovice a Dobrou vodu (tam bude dnes pouť matek) do Hornic a z Hornic do Děšova. Pak na Zálesí, Štítary a Šumnou a tam někde nějak odbočím jinak, i když ne špatně a jedu neplánovanou trasou. Bypassuju Citonice a Cínovou horu a do Znojma přijíždím od Hradiště. Ve městě chvíli hledám zahrádku, objednávám bahno, polévku a kávu a pak obtelefonovávám Hrušovanské penziony. Jeden nebere telefon, druhý je plný, ale odkazuje na Sport centrum v Šanově, kam za chvíli vyrážím. 

Znojmo už je velké město a tak intuitivně vyrazím na druhou stranu, než bych měl. Když mi to dojde, ptám se nevinně vypadajícího seniora u zaparkovaného auta na cestu k Náměstí republiky, odkud už bych měl vědět. Nakonec se z města vypotácím trochu i díky navigaci. 

Když si asi za 15 kilometrů za křižovatkou sundavám bundu, objeví se najednou tentýž senior a žoviálně rozhazuje rukama: "Tak cóóóóó'? Všecko v pořádku? Potřebojete ještě poradit? Jedete mojí trasu, vidim, tak se klidně ptéte. Kouzelný senior, zkrátka. A vybaví se mi Čapkova pohádka Kouzelník, kterou jsem četl teprve loni na podzim a úplně mě odrovnala. Pokud jste jí taky ještě nečetli, tak šup šup, už to mělo bejt. Je fakt mimořádná. 

U Jaroslavic se ptám na cestu na pumpě a asi vyruším pumpaře od sledování nějakého porna. Má tam asi 4 monitory kolem sebe a úplně nepřítomný výraz. Ukáže směr, já poděkuju a poodjedu asi 100 metrů, když se z nebe spustí vertikální kaťuše. Nejdřív hloupě pomyslím na pláštěnku, ale pak mi dojde, že jsem už dlouho žádné porno neviděl a že to bude v tomhle počasí určitě ten nejlepší program. 

Takže zpět na pumpu, jednoho Hradního Hostana a konverzace střídavě s pumpařem a na FB. Za pět minut je na zemi deset čísel vody. Čina utichá do 40 minut a posledních 10 km uteče stejně rychle, jako se ta dešťová voda ztratí ze silnice. 

V Šanově najdu sportcentrum a když se hlásím o ubytování, klíč mi na baru předává zdejší černá kočka. Ty Jemnické by sem mohly jezdit učit:) Pivko, pizza, plkání, chvíli se dívám na místní kuželkáře u drah a chvíli na hokej na velké televizi a do deseti se už začínám sklápět. Usínám v pikosekundě a spím s krátkou pauzou non-stop. 

Teď jsem dosnídal korysanty 7 days, poslední z rohlíků Vonkova pekařství zakoupených v Jemnici (ó, ty byly dobré!) a nějakou pomerančovou žbrďolu - taková improvizovaná snídaně z nabídky sportbaru - a jdu si ještě ne chvíli lehnout. Budu přemýšlet nad tím, jak dnes dojet do Kyjova a neunavit se:)

...

Lip, jezdec na Antonínovi

7.5. šestý den Bikearoundu

Den pátý, který by byl celkem fajn, nebýt té jemnické depky. Opět se ukazuje, že když přijde na běžnou, občanskou depresi, nic nepomáhá tak jako chlast, telka a rodina. 

Dneska začínám psát už večer. Sedím u TV, čumím na reklamy, piju víno z Penny, jím předevčerejší housku od Jarky z Bavorova a přikusuju k ní nasolenou ředkev. O nasolené ředkvi zmiňujou se už dávno ti dva řemeslníci, co opouštějí království Krále Já Prvního v Soli nad zlato. Nasolená ředkev prostě růlez, jak si teď zvykáme říkat, stejně jako popíjení u telky. Zejména když máte takovou tu běžnou, občanskou depku. 

Ale popořadě. V penále Na Lukách dostalo se mi slušného raního zachácení a rozumné snídaně, po níž jsem ustrojil Antoníčka a vydal se směřem na Starou Hlínu. Úsměvnost místopisného pojmenování omrzela po chvíli jízdy po neobyčejně frekventované hlavní na Jindřichův Hradec. Jede se rychle, ale kluci v mastodontních tirácích cákaj, odfukujou tlačenými válci vzduchu a nemají moc smysl pro moji bublinu osobního prostoru. Kilometr před Stráží nad Nežárkou mi hodná paní na pumpě nechá vyfotit kus mapy a konečně jedu v klidu. Ve Střáži doleva, přes Plavsko, Vydří a dolní Lhotu odkud hezkou cestou na Lásenici. 

Tam se připojuju na 1117 a s klidným svědomím jedu na Číměř, protože ještě nevím, co mě čeká. Do Číměře jede se do kopce, který hlavní komunikace zdolává 4 kilometry, ale my to máme už za dva:) Převod 1:1 a ještě mám pocit, že potřebuju infuzi. Odměnou je Senotín - důkaz, že Česká Kanada není jen blbý název. Krásná vesnice citlivě opravených chalup s dřevěnou sochou, které pracovně říkám Krakonoš a Lolita, ale to je asi tím, že jedu 5. den sám. 

Za Senotínem na Klenovou, Rožnov a Matějovec, kde opouštím 1117 a připojuju se na 1004. Do Slavonic je to odtud jen kousek a od okamžiku, kdy projedu Stálkovem už jen pořád z kopce. Tam mi asi nastydnou ty achilovky, ve kterých to pak celou noc popraskává. Pochválen buď Voltaren, vkládám do něj dnes velké naděje a právě kvůli těm achilačkám rozhoduju se dnes spíše pro relaxační trasu s pravděpodobným koncem ve Znojmě (40 něco).

Ve Slavonicích nesmyslně nakoupím balík ředkviček a k tomu nějaká rajčata a jablka a zapomenu na pečivo. V restauraci dostanu polévku i smažený sýr skoro zároveň, takže vlastně polévku a tvrdý sýr v trojobalu. I tak to pomůže a udělá se trochu lepší počasí. Šestnáct kilometrů do Jemnice už jen takové vyklusávání. 

To nejlepší je v cíli. Sama Jemnice. Místo nádherné - tak asi před 90 lety nebo dřív. Pavel mi píše na FB, abych navštívil kafé v židovské čtvrti a věž a mě po prohlídce totálně mrtvého centra pomalu dochází, že to byla rada pro Slavonice. Pomalu, ale úporně na mě přichází depka a tak se chytnu zjevivšího se Penny marketu jak stébla afgánské trávy a jdu si koupit červené víno. V kamrlíku penzionu Pod kaštany mě pak zastihuje zpráva, kterou už vím, ale když ji slyšíte, je to horší. Takže tento týden žádní spojenci, už jsem moc daleko a musím pokračovat sólo. 

V tu chvíli je tam, sedí za krkem a kdybych jí nesmyl tím červeným, byla by tam pořád. K tomu TV a nasolená ředkev, protože ta těm řemeslníkům ze Soli nad zlato taky symbolizovala lepší zítřek. Nakonec, abych se nerozbrečel, zavolám domů postupně na všechny tři telefony až mi to konečně žena zvedne a provede se mnou krizový pohovor na lince Úzkost. Když pak za chvíli volá sestra, jsem už dekompenzovaný a je mi líp. Usínám v polovině poslední deci toho červeného, rozhodně ale v okamžiku, kdy už nejsou ředkvičky. 

Ráno mě probouzí zvuky čísi májové lásky a tak zjišťuju, že v Penzionu jsou i jiní hosté. A protože je máj, zazní ještě nekolikrát než si dobalím. Asi ten Krakonoš s Lolitou ze Senotína. 

Tak ještě trasu a jedem. 

Pojechali, jesli vozmožno!

...

Lip a Antonius, kolo které se včera chovalo nadmíru statečně. 

6.5. ráno, pátý den Bajkaroundu

Den čtvrtý, zasvěcený kritickému zkoumání melancholie a léčivé síle vlídného slova a podzemnice olejné. Mimochodem, sice jsem napočtvrté nepích, ale s tím animovaným filmem v úvodu předchozího příspěvku to zas tak vedle nešlo...

Probouzím se kolem sedmé na privátě u Cardů a cítím se pořád malinko TeleTele. Ještě v posteli trasařím a nakonec si to přeci jen napíšu až do Třeboně. Bude to poprvé lehce nad 80, ale říkám si, že už více méně po rovině. Potom hygiena a nakonec se pustím to těch datelovských sendvičů. Během snídaně píšu včerejší text. 

Za okny je celkem nadějně a já do devíti scházím z patra. Pan domácí mi ochotně půjčí kýbl, vapku a hadr a tak můžu z Tondy sundat přischlé kousky Šumavy a před cestou ho promazat. V 10.30 stojím v přímém slunci na náměstí a vydávám se na Bavorov a Bavovské svobodné hory. Když jsem byl malý, měli jsme tam s rodiči půjčenou od tatovy kolegyně chalupu a jezdili jsme po okolí na kole (to jsme si je tam na tom malym autě vezli???). Pamatuju si výlet na zříceninu Helfenburk, během nějž se tata rozpálil do ruda, to jak mu ten oheň z denní třicítky cigaret rozfoukávaly rychlé výdechy vyčerpání. Mamě pak dost vyčítal tu trasu. Míjím Helfenburk a sice se usmívám, ale začíná mi být trochu nostalgicky, což bude asi hlavní hudební téma dne až do klekání. Přes Štětín dojíždím do Bavorova a ve Smíšence u Jarky, která je těsně před koncem nedělní prodejní doby, vyberu včerejší housky (dnešní už nejsou, ale dostanu v igelitu "tester-housku" na ošahání, jak moc je tvrdá - je to super, pražská čerstvá houska by do ní klidně udělala vryp), dva bílé jogurty, tři jablka, pár rajčat a červenou vineu. Obědvám přesně ve 12.00 za zvuku radničních hodin na horní straně náměstí. 

Z Bavorova bohužel zabloudím a místo na ty Bavorovské svobodné hory a Vodňanské svobodné hory dostávám se úplně jinam. Ono odevšad se pak stejně dostanete do Vodňan, ale asi si najíždím takových deset navíc, k tomu docela vlnitý terén. Mimochodem, jedna z teorií dne o tom, proč jsem tak melancholický souvisí s prudkou změnou rázu krajiny. S opuštěním Šumavy se kopce sice zjemnily, ale rozvlékly a navíc se změnil charakter obcí, kterými projíždím. Předtím to byly mikrovesnice o 10-50 číslech, kde byl pokaždé někdo na zahradě, před domem, nebo u hospody a z úzké silničky bylo snadné s nimi zapříst řeč na téma "jak se dostanu tam a tam". Teď už je to sice stále o slabším, ale přeci jen čilém provozu,  silnice jsou širší a v chalupách se život odehrává "za branami" a "za zdmi"  - jakoby ukrytě před těmi, kdo přijíždějí po silnici. A tak mám jen chudou konverzaci. Tolik tedy hypotéza H0 o příčinách  faktorech dnešní melancholie s přihlédnutím k charakteru sídelní struktury. Budou další, nebojte. 

Přes Radomilice do Mydlovar a Zahájí na Munice a pak už Hluboká nad Vltavou. Na zahrádce hotelu jedno "bahno" (kola a džus do půllitru), káva a štrůdl se šlehačkou a spousta přeslechnuté ruské konverzace. Chvíli přemýšlím, proč je tu tolik ruských a skoro žádný český turista a docházím k přesvědčení, že domácím prostě vadí ten nesmysl v názvu. Hluboká nad čímkoliv. Blbost ne? Ale východoslovan to tak úplně neprokoukne a kdyby jo, na masážích mu to z těla vymnou.

Přes Lhotice na Kolný a za Kolným, už to je jen lepší a lepší. Nejprve mi zvednou náladu lajky od Františka a Bohouše a v tu samou chvíli narazím na řadu asi pěti strašáků, kteří se z pole nalevo, kde se líhnou v jedné brázdě, sápou na vozovku. Udávám je Rudovi a mám aspoň na chvíli pocit, že ten den konečně za něco stál. Ono taky konečně vyšlo c e l é sluníčko. Ulehčeně si sjíždím z kopce směrem na Velechvín, pod nímž mi dojde, že jsem asi u těch strašidel nechal brýle. Roztroušená euforie je pryč, vztekle šlapu zpět do kopce a tam je hledám asi patnáct minut. Když už to vzdám, nacházím me položené na brašnách za sedlem - jely se mnou celou dobu dolů i nahoru, jen jaksi na druhém konci než jsem zvyklý je nosit. 

V Dunajovicích dávám si proto na uklidnění pivo a arašídy a jak do sebe ty oříšky sypu, pregnantně formuluji H1 o příčinách a fakorech dnešní melancholie s přihlédnutím k nedostatku soli. Do toho zavolá Radek a uskuteční se mnou konverzaci, čímž výrazně zkomplikuje kritické posouzení H0 (melancholie pro nedostatek konverzace) proti H1 (melancholie pro nedostatek soli). Ale udělá mi to s těmi oříšky dobře, tak se na něj ani trochu nezlobím. 

Před osmou jsem pak už v penzionu, který se měl myslím jmenovat U nádraží, ale pojmenovali ho Na Lukách. Jsem tím sémantickým diferenciálem trochu zaskočený, ale pak naznávám, že jde asi o poezii. Rychle platím (v turistické Mecce už se o placení nežertuje jako na vysokém Čachrově- transakce probíhá rychle, předem a s jasným varováním, že mohu mít na pokoji v zásadě cokoliv, ovšem za příplatek), rychle se zcivilizuju a vyrážím do města, kde na velké plátno uprosted náměstí promítají soutěžní filmy Anifilmu. Jím, dlouze telefonuju s rodinou a Vladem a dívám se na příběh malého Frankensteina. Tedy konverzace, dost soli a ještě k tomu až lázeňská atmosféra - prostě na melnacholii skvělý koktejl. Ve 22.30 uléhám šťastný a to, že se nesměju nahlas radostí je jen proto, že to přes zívání není fyzicky možné. Nebo vám to jde? 

Ještě se vzbudím ve 3 ráno a asi hodinu přemítám (jsem to teď normálně nejdřív napsal s tvrdým, ale pak se i to nezdálo...)  o tom, že už se mi pomalu nastavuje jasný režim: po šesté budík, v sedm vstávám a trasuju. Pak tahle libůstka a snídaně. Oběd zpravidla hodně přesně okolo dvanácté a pak káva a dortík do 30 km od cíle. Při téhle příležitosti taky objednávám bydlení, protože předtím vlastně nevím, kam až budu umět dojet. Dojezd na osmou a kolem třetí ranní taková slabší svalová horečka, co ale rychle ustoupí a dá se při ní přemýšlet např. o pravidelnosti denního režimu:)

No, a teď je 8.15 a za okny počásko, o kterém nemohu říct křivého slova  - bojím se, že by to pak mohlo být ještě horší. Je morké pondělí a jede se do Slavonic nebo až do Jemnice. K očekávaným událostem: Toník sice jede, ale titul Šlapacího meče od Satori Hansa pro něj morálním závazkem nebyl ani v nejmenším. Až do 5 odpoledne mu to ve středu mezi šlapkama cinkalo jako kdyby tam někdo hrál flipper nebo pouštěl hrací strojek. Buď je to zlomená osa, kterou jsem ale loni měnil, nebo je tam nějaké ložisko a jedna kulička z něj se při každém prošlápnutí sklouzne shora dolů a zazvonila o ložiskový plášť. Nevím, ale něco mi říká, že na dneska přijdem...

Pojechali, kam až to pude. 

...

Lip a Antonín, bicykl loretánský

5.5. ráno, čtvrtý den Bajkaroundu

Den třetí, kdy projedeme Šumavou od zádu až k její bráně, provedeme nějaké čachry, těsně mineme mudžáhida a pak zavzpomínáme na Večerníčka. To celé povětšinou se sluncem v zátyklu, nadhlavníku nebo před očima. 

Ráno dostal jsem královskou snídani s domácím chlebem (UrŠumava), volským okem na slanině, černým a zeleným čajem a kávou na závěr. A. mi ještě přichystá sendviče na cestu a já si lepím vedle domu duši. Tak trochu zbytečně, protože třikrát po sobě přeci nepíchnete, že jo. Ledaže byste byli v animovaným filmu...

Vyrážím z Datelova přes Oldřichovice na Viteň, Březí, a do velkého čarchrovského kopce. Před Čachrovem na celou dobu až do večera odkládám bundu a jedu v tričku. V sedle objíždím starou tvrz a navštěvuju místní hostinec. Segedín - a z osmi to usmlouvám jen na pět, sním ty čtyři, na které se cítím - a přesto dostanu čokoládový peníz za dobře vylízaný talíř. Asi je to tím, že jsem v roce 2013 první kunčoft, co si sedá na zahrádku, tak se mi dostává slitování. Přichází slavná věta "Promluvíme si o drahotě?", na niž po chvíli nechápavého zízání konečně reaguju platbou (Čachrov prostě) a loučím se směrem na Rajský mlýn, Zahrádku, Nemilkov, Radostice a Milínov a všude tam, ale hlavně v první části je to tak krásné! V Hlavoňovicích sedí na poštovní schránce půlmetrový růžový slon s dopisem přilepeným na čele (nekecám!) a obcí Pích projíždím s takovým tím přezíravým "s'upad, ne?" výrazem. Vojetice si nepamatuju, ale v Posobicích za plotem napravo stojí krásný strašák, co vypadá jako mudžáhid nebo Calvera, s prstencem květináčů kolem krku, jako s patronami. Rychle hlásím Rudovi, co strašáky fotí a v Petrovicích už začínám znovu jihnout z krajiny, protože je to krajina mého dětství. Zanedlouho v Sušici a na náměstí v kavárně ořechový dort, espresso a rychlé rozhdonutí pokračovat až do Volyně, protože nejsou ještě ani čtyři. 

Ze Sušice je to parádně až do Volyně po "stodvacetjedničce" a i to je moc pěkná cyklotrasa. Pořád je teplo a slunce spíš svítí než ne a když ne, je i pod bouřkovými mraky útulno. Jen z dálky je slyšet hřmění a když se kounku na facebook, vidím, že z toho mraku prší v Praze. Tady je pořád tak krásně, že by člověk duši vypustil. A taky že jo,  před Žihobci dofukuju a v Žihobcích už to vzdává a přijímám tu skutečnost. Hned na kraji obce jsou tam takové velikánské dřevěné postavičky z Krtečka - zajíc, ježek a Krteček, vyvedené z překližky a sudů. A já tam to kolo rozebírám, jako když Krteček dával do kupy to autíčko. Kujva, kujva, kujva. Konečně mi dochází, že když to potřetí udělá díru na stejném místě, musí být chyba uvnitř a ne venku a nacházím asi čtvrt milimetru úzkou a dva milimetry dlouhou štěpinu nějakého plechu diagonálně procházející pláštěm. Prorazila duši pokaždé kolem čtvrté hodiny, když se všemi možnými otřesy a nárazy povysunula směrem k náboji a při výměně duše zase "zajela" do gumy pláště. Kujva jedna. Ustrojuju kolo a říkám si, že tohle byl vlastně "Zen a umění údržbu bicyklu", pokud vám to něco říká. A odcházím poučený v tom, že když se vás drží nějaká smůla, může to být klidně střepinou, co si v duši vezete už hodně dlouho, jenom o ní nevíte. 

Soběšice, Víska, Nová ves, Hoslovice a tady už se citelně ochlazuje. Vlastně celou cestu ze Sušice se na každém rozcestí postkávám s bouřkovým mrakem ohromným jako kosmírná loď z Independence day, a ten mrak si to pokaždé na tom rozcestí dá na druhou stranu než já... a na dalším ně dojede. Ale fakt, ani kápnutí zatím. Jenže teď je asi o pět stupňů míň než celou dobu a já si začínám ublíženě pokašlávat. Za Němčicemi nasazuju bundu, projedu Střídkou jak nůž a za Doubravicemi do sebe nasoukám banán z Datelova a Delissu z Čachrova. Tu dojídám ještě když se v elegantních serpentýnách snáším k Volyni. 

Právě bije osm a já vedu Antoníčka do stáje a říkám si, že byl dnes svatý. Pro dnešek mu propůjčuju titul Meč Satori Hansa na Kolech, a to i trochu ze lsti, protože mi celé odpoledne divně poškubává v ose... Doufám, že to rozchodí. 

V noci stihnu ještě tři plzeňská a talíř nějaké dobré panenky se zeleninou a vyprat, ale to už se pomalu skláním do vodorovna. Dnes to bylo asi 75 a velká převýšení, zítra snad až do Třeboně, nebo aspoň do Hluboké. 

Segodňa tože. Pojechali. 

....

Lip a Antonín, Meč Satori Hansa na dvou kolech

4.5. ráno, třetí den Bajkaroundu

Den druhý, kdy nás dvakrát píchne až to zabolí a pak projedeme Městem bez duší. Nakonec mrtvá ovce.

Tak v první řadě: beru to vážně, a proto mám nařízeného budíka už na 6.30. Kouknu na něj a spokojeně usnu ještě aspoň na hodinu. Za okny prší. Po snídani si uvědomím smutnou finanční bilanci - mám u sebe právě 200 Kč - a rozhodnu se vyrazit do Staňkova k bankomatu. Je hned vedle Klenot pana Straky, což je krám, který jasně říká, že jméno opravdu předurčuje. 

Cestou koupím ještě duši, protože ta zadní uchází. Celé to nakonec zdrží natoli, že vyjíždím až v 12.30. Už teď je jasné, že pokud nenastane zázrak, nedojedu dál než Železné rudy a to ještě možná ani to ne. 

Včera večer jsem napsal Honzovi K., který farmaří nedaleko Nýrska, že se u nich stavím na kafe, tak mám trasu trochu víc do bojovky tím hledáním. Vypadala nakonec takhle: Staňkov, Čermná, Poděvousy, Srbice, Koloveč, Černíkov, Rudoltice, Vílov, Buková (mami, tady jsem sněd ty sendviče, byly skvělý, dík!), Vráž, Dlažov, Behéřov, Úborsko (a tam jsem asi píchnul), Bystřice (a tam měním tu zadní duši dnes již podruhé a taky je tam pomalu opravovaný zámek), Nýrsko, Milence, Dešenice (krásná trvrz a kostel), Děpoltice, Oldřichovice, Datelov. 

V Černíkově jsem si dovolil se na tu nejlepší cestu do Nýrska zeptat nějakého pána, a bylo to, jako když zadáte něco do vyhledávače: vysypal na mě asi čtyři různé trasy, velmi detailně místopisně je popsal a udělal mi v hlavě takový guláš, že jsem od té doby prakticky nevypnul mapy.cz v mobilu. Teď zpětně musím říct, že trasa, kterou z těch čtyř označil za nejvhodnější, byla popsaná opravdu skvěle: nakonec jsem poznával každý penzion, čističku nebo psí útulek, za kterými mi radil odbočit doleva, doprava nebo jet rovně. Jen jsem neměl tak dobré paměťové médium na to, abych to všechno vstřebal a dokázal použít. 

V Nýrsku úlevně zjišťuju, že Železářství a domácí potřeby jsou ještě otevřené a utíkám tam pro duši. Paní mě vyslechne a praví: "V Nýrsku duši nekoupíte." Svěsím ocas, smutně si pohladím rohy a takovým tím brečavým ble ble ble se vzdálím z krámu v oblacích sirného kouře. Jen mi vrtá hlavou, proč, když po celou cestu narážím tu i one na cedule o využití peněz z fondů EU na rozvoj cykloturistiky, někoho nenapadne i prodávat duše. Přátelé, to cyklistice moc pomáhá! Fakt!!!!!

Mimochodem, bylo to druhý píchnutí na duši v Bystřici, které rozhodlo, že se na dnešek prostě vetřu k Honzovi na byt. K velkému zelenému domu dorazil jsem asi v půl osmé. Otevřel mi holouček dětí, které právě běžely pro dřevo na buřty. Jsem debil, když jsem mu včera volal, napadlo mi zeptat se, jestli zrovna neprobíhá nějaký farmářský deadline, peak, nebo uzávěrka, ale nenapadlo mi si ověřit, zda nepřijede rodina. Dům je plný dospělých a dětí a přijmou mě všichni moc vlídně. S radostí přijímám nabídku prohlédnout si hospodářství, a dostává se mi příležitosti vidět "Život na farmě" i z těch méně idylických stránek: Honza ještě dvě hodiny po kopcích honí býky, kteří překonaly vysokou voltáž ohradníku a prošly se nějakým sousedům po bramborách a mezi 50 ovcemi leží jedna, co to přehnala s trávou a už je jen nafouklá a docela mrtvá.  (K té trávě se pak dostáváme ještě v noci při povídání o  výchově teenagerů v Čechách.)

Hned po prohlídce ovšem postupně dostávám čaj, slivovici, červené, opečený buřť značky "Sauron" (takový černokněžník, co mi speciálně připravily děti), bílé víno a adresu na vinný sklípek v Kobylí, který patří bratranci jednoho z přítomných také na návštěvě. "Až budeš projíždět Moravou, dej se v Kobylí na křižovatce nalevo," řekl mi, "a druhý dům po levé ruce je jeho. Řekni mu, ať tě vezme do sklípku."  Kouzlo cizince na cestách. Tak už mám volňásek do sklípku. Teď už jenom do toho Kobylí dojet, žejo:)

Jdu spát v asi v půl druhé a usínám na nejrychlejší převod. Budík zvoní na sednou a chvíli potom u vám píšu. Dneska s sebou musím hodit, abych zcelil tu duši. Mířím do Sušice a pak, pokud budou ještě síly až někam ke Strakonické Volyni. A po cestě novou duši asi nikde nekoupím. 

Mějte hezkou sobotu a občas si na mě vzpomeňte. Ráno ve frontě na teplé korysanty, v metru, v autě, nebo jen tak, když budete při vaření krájet cibuli. 

....

Lip a Uberfahrrad Antonín, Furst von Bajkazyl, tředí den Bajkaroundu

3. 5. druhý den Bajkaroundu

O dni prvním, ve kterém se setkáváme se Svatým Petrem v přestrojení a poklekáme u hrobu posledního velkého prago-ex-centrika mezi panovníky

Je trochu mokrých 8 hodin a 15 minut ráno a vy jste si naladili Bajkaround - vysílání z prvního dne:

Před devátou ráno naložil jsem včera mamu, Kazi a N. a vyrazili jsme. Trochu tam bylo dohadování, protože N. je penzionovaná učitelka původem z Ruska, tak má přirozenou a logickou potřebu řídit všechno a zasedací pořádek především. Ale podařilo se mi uhájit místo řidiče:) 

Cestou celkem pršelo takovým tím způsobem, kterému jsme si zvykli trefně říkat hodně, a tak když jsme N. vysazovali na malebném místě poblíž Rokycan, měl jsem strach. Ó já se bál. Věděl jsem, že nultou etapu dát musím, abych si ověřil, jestli to všechno (4 brašny a ještě batoh na zádech) uvezu a jak se při tom bude chovat Antoníček. Ale sem se bál, že to v tom dešti bude hrůza.  I proto padla pro první volba na cestu ze Stanu do Krchleb, kterou mám najezděnou autem. 

Hned v Rokycanech proto s trochou náboženského kalkulu beru stopaře s batohem, abych si u osudu udělal Oko:) Vyplatilo se: je to taky bloumal. Je mu kolem dvaceti, tvrdí, že je Pražák jak poleno, ale mluví moravsky ("No, maminka je z Kyjova":) a chce do Starého Plzence, prozkoumat nejstarší rotundu ve střední Evropě, potom do Němec. Čili malý bonus č. 1: dozvídáme se, že v St. Plzenci je najestarší rotunda ve střední nebo jinak definované Evropě.  A malý bonus č. 2: nejsem v tom nečase jediný bloumal.

Kolem 12. vysazuju mámu v Krchlebech, dávám si čaj a svačinu a rovnou prdím do trubek směr Stan. Ve 13.30 parkuju služení Octavii v hodnosti Vraníka před sestřinou brankou, nastrojím Antoníčka, a klíče a papíry od vozu předávám manželům Majerovým z čísla 13. (díky!). Antoníček se chová i s nákladem celkem rozumně - totiž jede! 

Cesta do Stříbra proběhne příjemně a bez deště a já vím, že za to může ten bloumavý stopař, že to byl vlastně Sv. Petr a že ten chcavec prostě poslal někam jinam, protože jsem ho popovez. Ze Stříbra do Vrbic z Vrbic do Kladrub. V Kladrubech je klášter založený v 12. století a v něm restaurace a v té restauraci horká dršťsková, ledový Chodovar a přijemně rozpečené rohlíky k tomu. Krátce se pomodlím ke svatému Espumisanu a rovnou si ty rozpečené rohlíky dávám dva, protože jsou skvělé. Je čtvrtek, já jsem v klášteře, cpu se dršťkovou a rozpečenými rohlíky a zapíjím to ledovým Chodovarem. No řekněte, kdo tohle dneska má!

A jak vylezu s napraným náckem a samolibě se culím na svět  zalévaný několika půlpaprsky slunce, kterým se podařilo najít díru v mracích, jde kolem pán Prohlídka a dva páry, které se rozhodly trochu se kulturně-historicky ochytřit. Na poslední chvíli se přidávám, a děcka, nelituju. Leccos je tam hezký, ale ten kostel je monumentální. MO-NU-MEN-TÁL-NÍ. Hlavně, když vám pan Prohlídka jen tam mezi řečí prozradí, že je v tom kostele pochovaný kníže Vladislav I.

"Ehm, promiňte, říkal jste kníže Vladislav? TEN Vladislav? Jak se mu to stalo?" "Ano, to byl on. Přál si tady být. Ten klášter vybudovali za jeho života a s jeho velkým přičiněním, tak se tady nechal pohřbít. A když to tu v 18. století přestavoval Jan Blažej Santini Aichler, vykopal ho ze středu kostela a udělal mu místečko tady, hned nalevo od oltáře." Když tu stojíte, napravo od panovníka, co si to poslední vůbec rozhodl udělat jinak, začnete se na ten kostel dívat ještě trochu obdivnějc. Tolik o kostele nanebevzetí Panny Marie, svatého Wolfganga a Benedikta v Kladrubech u Střibra. Běžte se tam podívat, leží tam poslední historicky zdokumentovaný Prago-ex-centrik, vzadu kousek od nádob s kropenkou je na sloupu socha sv. Prokopa, jak na čertu jezdí (a je vtipná), a v Lapidáriu najdete sousoší Persea a Andromedy a Perseus drží v ruce hlavu Medusy tak hnusnou, že od ní nelze odtrhnout oči. Tfujtajxl, ta ale uměla bejt hnusná. 

No, a z Kladrub už to bylo na tatranku a jabko až do Krchleb. Příjezd v 7.30 pm  a od půl jedenácté už jsem spal, tak vůbec nevím, co se dělo. Pokud o tom máte někdo nějaké informace, prosím, doplňte je do komentáře. Teď směr farma Datelov. Pojechali ješčo raz!

...

Lip a Uberfahrrad Antonin Furst von Bajkazyl, toho času na cestě

2. 5. 2013, první den Bikearoundu

Budím se v 6.30 z trochu vyděšených snů do dne, který mě počasím vyděsí ještě víc. Včera mi sestra říkala, že by mi přála "lepší než hlásej" a dneska o něco lépe rozumím, co myslela:). Je v tom ta mile nenápadná distinkce mezi chápat (to už včera) a rozumět (to až dnes)...

V 8.30 naberu mámu a její kamarádku do auta, vysadím je postupně v Holoubkově a v Krchlebech a auto nechám pár kilometrů za Stříbrem.

Odtud tedy první - zahřívací etapa: Stan, Jamné, Domaslav, Kladruby, Zhoř, Velký a Malý Malahov, Čečovice, Staňkov, Krchleby.

Na chalupě poslední selekce nákladu podle toho, jak zvládnu těch prvních 60 km. Zatím mi přijde, že toho mám zu viel.

Pojechali!
...
Lip, na začátku Bikearoundu

1. 5. 2013, cca 16 hodin do Bikearoundu

Tak jo, než to spustíme, promrskejme si několik základních pouček, jejichž formulace přispěla k rozhodnutí se vydat na Bikearound. 

Tak tedy v první řadě: 

Alespoň v jednom ze všech možných vesmírů to všechno dopadne dobře. A v jednom z nich dokonce ještě líp.

A rovněž:
Jsou to vlci, co vás dostane RYCHLE přes les.   
A v neposlední řadě:

Výzva je průser, o který jste si explictně řekli.   

No, tohle bychom měli....

...
Lip, těsně před Bikearoundem

18.4. 2013, cca 15 dní do Bikearoundu

S rozpukem května to vypukne.

Všechny ty moje chucpe řeči během minulého roku proměním v nedokonaný čin.

Vyrazím na Bikearound.

Bikearound je projekt pozdní individuace.

Jeho cílem je všem okolo namluvit, že chci objet republiku a pak se nechat odvézt z Berouna taxíkem domů, zmrzlý, vyděšený z toho, že jsem víc než tři hodiny sám se sebou.

 A unavený, protože sport bolí.

Bikeaournd je aktem podpory skomírajícího národního hospodářství. Ve výbavě nakoupené na cestu, nechal jsem už víc, než jsem za uplynulý rok vydal za zubaře, a to je zábava nelevná.

Bikearound je motýl. Bikearound je včela. Bikearound je cesta řetězu a šlapek. Takhle to vidím teď, zhruba 15 dní před startem. Ale dost už  o mě, teď chvíli o vás.
....

Jak jsem říkal, bojím se být sám se sebou, takže jste pro mě důležitý. Takovým tím hlubinně egoistickým způsobem, obávám se, ale to, že si to přiznávám, je už první krok k tomu, abych se stal lepším. Budu moc rád, když si - den po dni - ráno v metru, v autě, na kole, nebo prostě jen ve frontě na čokoládový korisant (nebo croissant, pokud jste puristi), s Vám vlastní škodolibostí řeknete: "Tak jak se asi ten náš blbec má."
...

A já jsem přesvědčený, že to vycítím. Že mě to probudí, pozbudí, popostrčí a pookřeje. Že mi to dodá sílu dojet o zastávku dál. Že si od sebe na chvíli odpočinu, protože na chvíli nebudu sám se sebou, ale s váma.
...

A za to, že si na mě vzpomenete - v metru, v autě, na kole, nebo prostě jen ve frontě na čokoládový korisant - vám tu každý den, nebo skoro každý den, nebo jednou za pár dní, nebo prostě až se z toho Berouna vrátím - něco napíšu. O tom jak se mám. Jak mi se mnou bylo. Kudy jsem jel a co jsem viděl. Co a kdo mě potkalo. Kdo se ke mě připojil. A kolik to stálo z toho Berouna taxíkem domu:)
....

Čímž se dostávám k tomu dalšímu podstatnému. V každém příspěvku zkusím trochu poodhalit roušku dalšího trasování. Pokud budete mít pocit, že byste si chtěli šplápnout do pedálu a zrovna vám geograficky či etnograficky vyhovovala oblast, kam mán namířeno, napiště, zavolejte, cokoliv. Budu rád, když budu mít během cesty příležitost užít si vaši společnost, byť třeba jen na den.

Ostatně, co dělat dýl v Berouně, že jo...
....

Cestu hodlám uskutenčnit na jeho výsosti Uberfahrradovi Antoníčkovi, Furstovi von Bajkazyl. Ke shlédnutí zde a na obrázku nahoře.
...

Tak, víc zase příště. Dost na tom, že jsem se s tímhle nerealistickym, nerealizovatelnym a neracionálnim plánem tady svěřil. Ale co, slibem neurazíš, řikal Pán Reklamy. Třeba je to podobný s takovejmahle plánama.
...

Lip, chvíli před Bikearoundem