neděle 29. června 2008

Velká prázdninová výzva

Tak. Je to tady. Zítra začne první den prázdnin a poslední den června. Poslední den června prvního roku OKA TŘI.

Někteří z Vás - a předpokládám, že většina - na nějaký čas vysmahnete z každodennosti do "dovolené". Moc vám to všem přeju. Krásný prázdniny.

Ale budete mi tu chybět. Trochu se bojím o traffic. Říkám to otevřeně - když na OKU nelítají čísla návštěvníků aspoň rychlostí čtyř očí denně, ztrácím motivaci.

A tak vás chci vyzvat k Velké prázdninové soutěži:

Až budete u moře.
Až budete v polích.
Až budete na konferenci.
Až budete u tety.
Až budete na služebce.
Až budete v lázních.
Až budete na táboře.
Až budete v lese.
Až budete v kopcích.
Až budete na vodě.
Až budete v jeskyních.
Až budete na safari.
Až budete v letadle.
Až budete na kurzu pro přežití.
Až budete ve Vatikánu.
Až budete v Mekce.
Až budete v Moskvě.
Až budete v celním prostoru.
Ať budete kdekoliv mimo své každodenní dráhy!

Utraťte trochu svého času a pár megapixelů digitálního prostoru v zájmu OKA TŘI:

Najděte nějaké pitoreskní místo, kde by se vyjímala webová adresa OKA TŘI.

Napište ji tam křídou.
Vyšijte ji tam nití.
Složte ji ze šišek.
Vytlačte ji podpadkem do hlíny.
Poskládejte ji z kamínků.
Vytvořte ji z lidských těl.
Upečte ji bez mouky.
Vystřílejte ji kulovnicí do zdi.
Vymodelujte ji z jílu.
Vyšlapejte ji v obilí.
Vyfoukněte z cigaretového dýmu.
Vyrovnejte ji z bot.
Napište ji do hotelové knihy.
Signujte s ní účet v restauraci.
Upleťte ji z proutí.
Svažte ji do kytice.
Nebo to udělejte jinak.

A až to budete mít, vyfoťte jí a pošlete mi obrázek na alameljan@gmail.com. Jestli se sejdou aspoň tři, hrdě je tady na pravé straně vystavím. A ten nejlepší ... však víte co! Dostane tričko OKA TŘI.

OKO to potěší:)

LIP

Serendipity

"It was once when I read a silly fairy tale, called The Three Princes of Serendip: as their highnesses travelled, they were always making discoveries, by accidents and sagacity, of things which they were not in quest of: for instance, one of them discovered that a camel blind of the right eye had travelled the same road lately, because the grass was eaten only on the left side, where it was worse than on the right—now do you understand serendipity? One of the most remarkable instances of this accidental sagacity (for you must observe that no discovery of a thing you are looking for, comes under this description) was of my Lord Shaftsbury, who happening to dine at Lord Chancellor Clarendon's, found out the marriage of the Duke of York and Mrs. Hyde, by the respect with which her mother treated her at table."
Tolik Wikipedia v rámci hesla, které vysvětluje, kdy byl poprvé použit termín v nadpisu.

O víkendu jsem narazil hned na tři. Serendipity. Nikoli Wikipedie.

Serendipita první:

Blogger verze 0.001, model Nippon, r.v. 1880



Serendipita druhá:

Pokud už tři hodiny čekáte na někoho pod koněm na Václavském náměstí, existuje určitá pravděpodobnost, že postává - už pěkně naštvaný - v parku Zbraslavského zámku.



Serendipita třetí:

Na pánských záchodcích se zřejmě děje mnohem více zajímavého než na dámských. Alespoň v prvním patře nákupního centra Novodvorská. Zase jeden film, o němž si raději přečtu, než bych si tam na něj zašel do kina...




A to nechávám stranou, že v tom filmu - aniž bych prošel jakýmkoliv castingem - asi hraju!

LIP

sobota 28. června 2008

V sobotu bude jarmark v Úterý

Tak tihle borci organizují jako každý rok hezký jarmark v Úterý. Předpokládám, že aby se to nepletlo, i letos to bude v sobotu. Konkrétně 12.7. 2008.

A výstavičku fotek "Místa v srdci" tam budou mít Československo-východoněmečtí manželé Mantelovi, čímžto tě Lůco moc zdravím a těším se, že vás všechny uvidím.

Kdo nevíte - Úterý je krásné, dnes už ohnivzdorné městečko v Západních Čechách. A každý rok tam dělají tenhle jarmark. A co si pamatuju, vždycky to byla prča.

Howg.

Lip

pátek 27. června 2008

Patlámo Patlámo

Je pár takových věcí. Vidíte je a říkáte si, kdo má na něco takového čas. Případně, komu stojí za to, se něčím takovým zabývat. Znáte to: "Patláma, patláma, patláma...e paprťála, patláma, patláma."

Jeden náš známý vymýšlí dekorace do televizních seriálů. Třeba z jaké skleničky bude pít ten a ten primář v tom a tom seriálu. Blbost, řeklo by se, když zrovna přemýšlíte, jak to udělat, abyste stihli zároveň navštívit rodiče, vyzvednout dítě ze školky a vyřídit na úřadě špatně vyplněné daňové přiznání. A máte pravdu. Blbost. Jako řada jiných.

U nás na chodbě je například možné vídat paní, jejímž zaměstnáním je každý druhý týden setřít prach z listů korporetin. Ne, není to překlep. Korporetiny. Korporetiny jsou zvláštním druhem ozdobných květin, které rostou pouze na chodbách korporací. Rozmnožují se pravděpodobně nějakou formou leasingové smlouvy. A nebo jsou možná na paušál. Nevím. Prostě zdobí chodbu firmy, aby to tam vypadalo jako na zahrádce. Kdo za tím stojí, říkáte si, když běžíte s nějakým bolestně nevyplněným formulářem po chodbě, a na hrudi vás tíží pocit, že pokud ho neproškrtáte do dvaceti minut, dojde k nezvratné změně v předivu univerza.

Trochu jim oběma závidím. Tomu s tou seriálovou skleničkou i té paní s útěrkou na korporetiny. Podařilo se jim unikátní. Našli si své "patlámo, patlámo...". Jedinečný prostor na světě, který je z pohledu nerelevantních ostatních tak zbytečný a tak malinký, že se do něj nevejdou žádné normy, názory a postoje. Prostě si to dyzajnují a utírají, jak sami považují za vhodné.

Zavidím jim ale jenom trochu. Nechci totiž na takové prkotiny plýtvat svojí drahou závistí. Tu jsem si dlouho šetřil na něco jiného. Na něco opravdu hodně hodně neúčelného. Na losovací osudí.

Viděli jste někdy to slosování Sportky mezi filmem, který vás nezajímal, a tím druhým, který vás za chvíli uspí? Je tam takový ten pán s hlavou, co přes den visí na plakátě v kadeřnictví a večer recituje čísla objevující se na dně obrazovkynapsaná na míčcích. Dneska jsem se probudil v pravou chvíli a - jak mi startoval operační systém - nedopatřením jsem se dopustil objevu.

Zase se změnily. Jednou za pár let prostě zfejsliftují ta osudí. Ty plexisklové fukary, ve kterých se honí vzduchem poháněné pingpongáče s vytetovanými čísly. Díval jsem se na ten nový model a vybavilo se mi, že je za posledních třicet sedum let už asi pátý.

Nemyslím, že někdo potřeboval nové. Nemyslím, že je vůbec někdo někdy potřeboval. Ostatně, fungovalo by to i tak, kdyby ten pán náhodně odrecitoval čísla, která ho v tu chvíli prostě napadnou. Někde asi žije nějaký šťastlivec, který si z losovacích osudí udělal své "patlámo, patlámo...". A možná na to má i firmu. Patlámo Patlámo Solutions, Inc. Třeba.

Tak tomuhle chlapíkovi posílám celý zbývající náklad své vysoce kvalitní, stařené, prémiové závisti. Představuju si, jak přichází do Sazky na prezentaci nových návrhů. Na slajdech jedna až dvanáct ukáže, které dimenze jsou pro sázející veřejnost u losovacích osudí důležité. Pak pět až sedm slajdů s fotografiemi detailů: plexisklová kolena, hauptny fukaru ze všech úhlů, sexy close-up mechanismu zachycujícího vylosované míčky,... a tak. A na konec pár slov fontem velikosti čtyřicet sedm. Takových těch, co když si je přečtete, naskočí vám na rukou husí kůže a chlupy se postaví do pozoru. Thrill. Game. Divine beauty. Nebo jiná.

Nikdy jsem si to nepřiznal, protože jsem nechápal, co těm mágům tajného umění "Patlámo, patlámo..." vlastně závidím. Už vím. Je to Zen.

Dokázali nepodlehnout pozemsky existenciálním tlakům. Nepracují v nějakém oboru, který vyrábí něco, s čím se vám něco jiného dělá snadněji. Nepracují v oboru, který pomáhá jinému oboru vyrábět něco, s čím se vám něco jiného dělá snadněji. Nepracují ani v oboru, který tyhle obory reguluje a hlídá, jestli si to snad nedělají snadnější by se slušelo. Nepracují zkrátka v oboru, který JE perpektivní.

Naopak. Dělají v oboru, který je - nahlíženo pohledem bytosti zachycené v pasti reality - zcela jalový. Který je vesmírem o sobě. Nezávislým na všem ostatním. Vesmírem, na kterém je vše ostatní nezávislé. Vesmírem z jiného vesmíru.

Možná je to tak, že to, co při pohledu od země vypadá jako naprostá zbytečnost, je jen proprietou na Zem spadlou z vyšších sfér. A možná je to i tak, že si každým výběrem primářovy sklenice, každým setřením prachu z listů, každým novým fejsliftem slosovacích osudí pěkně properou jednu z čaker. Dočista dočista.

Nevíte, kde se tahle osudí dyzajnují? A jestli ještě nabírají lidi?

LIP

středa 25. června 2008

Skrytá identita a vlastní život Oka Tři

Když jsem začínal, bylo jen tak na zkoušku. Když jsem se rozhodl pokračovat, bylo to ze zvědavosti. Když jsem na tom ujel, bylo to proto, že mít druhý hlas je někdy hrozně fajn. Když mi to začalo přinášet radost, bylo to pro ty krátké chvíle, kdy si říkáte "Tak takhle má vypadat život!"

Už během GreekTekku jsem naznal, že jsme se dostali zase o úroveň dál:

"Poslední, kdo vystupoval pod vlastním jménem byla Irena."
"Vyhrála tričko V. nebo to byl V.?"
"A nevíte, kdo je ten s tou rukou za zády?" "No, to jsem já, paní A."
"Byl Z. ten Z., co si myslím?"
"A kdo prosím vás je Bubák?"

Tyhle podobné věty byly a mohly být slyšet v sobotu na zahradě a já měl radost. Když pro nic jiného, tak proto, že OKO TŘI ne snad žije, ale alespoň začíná živořit. To znamená, že je na stopě té správné cestě.

Za uplynulých pár dní začalo fungovat i Ucho OKA TŘI. Na Shoutboardu už nemluví jen můj druhý hlas. Už se tam ozývají i Vaše výkřiky. I to je moc fajn.

Jen jsem se přistihl, že se mi to začíná vymykat z rukou. Dokud bylo ticho, mohl jsem si jen představovat, co se Vám v těch hlavách honí, když se s očima na monitoru pokoušíte stanovit diagnozu. Teď, když si tu diagnozu čtu, kolikrát zjišťuji, že nejsem schopný posoudit, jak je vážná. Sdělení bez kontextu překvapivě získává na mnohovrstevnatosti. Komentáře skrytých identit rovněž tak.

A tak to po třech hodinách obsahové analýzy vzdávám a otevřeně přiznávám, že jsem nedokázal rozklíčovat, kdo je J. Posuďte sami a naznáte, že analýza v tomto případě naráží na řadu pastí:

"Drúzy a podloží" naznačují slušný přehled v geologii.
Ale co ty "cicváry"? Tam vůbec netuším, odkud fouká vítr.
Jistou stopou může být příspěvek, ke kterému se sdělení vztahuje.
Nicméně ani tahle indicie nepomáhá, protože postojový podtext sdělení je buď ironický, nebo ambivalentní.
A pak samozřejmě iniciála. Jenže J., jež přicházejí v úvahu jsou minimálně čtyři
A vezmete-li v úvahu, že dnešní první návštěvník OKA TŘI přikliknul někdy kolem půl druhé ráno, je zřejmé, že jich může být mnohem víc, protože takového šílence ve svém okolí nejsem schopen zidentifikovat pod žádným z písmen známé abecedy.

Dočetli jste až sem? Tak už je vám asi jasné, kam mířím. Přistihl jsem se, jak tři hodiny přemýšlím o tom, kdo je J.! Lapený do hry OKA TŘI. Uvízlý ve vlastní pasti.

Začíná být zřejmé, že pocit, že mám OKO TŘI ve svých rukou, byl jen optickým klamem. Nachytalo mě a tím jasně ukázalo, že začíná žít svým vlastním životem. A překvapivou roli v tom hrají právě ty skryté identity.

Chvála jim, pravím. Pěstujte si je. Množte je. Zkuste je křížit. A hlavně - nechte je mluvit. Když dokázaly OKU TŘI vdechnout vlastní život, musejí být o Boha.

LIP

úterý 24. června 2008

Pro Bubáka



Lip

Sebevědomí v akci

V tramvaji, co jezdí z Karláku ke Kohinorce, jsem fascinovaně zíral na reklamu společnosti www.veselysenior.cz. Oko mi k ní zabloudilo buď proto, že se akce konala ve stejný den jako Kasparidy-GreekTekk, anebo proto, že z ní to sebevědomí prostě stříkalo kolem dokola.

Je mi jasné, že ještě netušíte, co myslím. Tak se - jestli to uvidíte - podívejte seznam sponzorů.

walmark, rwe, nestle, městská část praha 2 a...JIŘÍ JANOUŠEK, PEKAŘ Z RUDNÉ U PRAHY

Myslím, že Jiřímu Janouškovi, pekaři z Rudné u Prahy, se z podpory toho projektu podařilo - myšleno jen v dobrém - dostat absolutní maximum. Když čtete ta neživá loga, co visí de facto všude, a pak to živé jméno, prostě se neubráníte obdivu.


...

A ještě jeden roztomilý sponzorský kousek. Čekal na mě ráno na Smíchově. Opravdu by mě zajímalo, jak na něj silniční kontrola reaguje. Každopádně, nechat si to vytetovat na kapotu vyžaduje kus odvahy. Když na Radiožurnálu ohlásí Kryštofa XXXIII., už to asi nejde sloupnout.


...

Nakonec už jen ETA. Vždycky to byli teroristi. V Baskicku separatistický, v Česku ekologický.



LIP

pondělí 23. června 2008

Synchronicita

"Synchronicita je zážitek dvou nebo více událostí, jejichž následnému výskytu přikládáme určitý specifický význam. Aby mohly být tyto události považovány za projev synchronicity, musí po sobě následovat v relativně krátkém sledu, a šance, že by k tomu mohlo dojít náhodně, musí být velmi malá."
Tolik Wikipedia (volný překlad).

A nyní z domova:):
...
Synchronicita se hlásí

S Bubákem (který mi nerozumí - viz Shoutboard vpravo) jsme minulý týden pracovali na značce, která má lidem pomoci zdravě se vypořádat s volbou. Značce, o které je řeč, jde vlastně o jediné - pomoci vám uvědomit si, kdy máte poslechnout stádní instinkt a kdy naopak máte nahlas říct "já tedy ne". Někdy hodně tenká hranice, že? To nejlepší slovo, které ji vystihuje, je velmi tlusté: Svobodná vůle.
...

Nevím, jestli je to univerzální zkušenost, ale kdykoliv mám pocit, že jsem se přiblížil trochu pochopení Světa, Vesmíru a Vůbec, přepadne mě šílená euforie. A tak to bylo i v pátek. Ještě jsem pokecal s O. v garážích na téma "co si doba žádá a co se s tím dá dělat", a pak jsem vyrazil, zase po nějakém čase, políčit na MHD.
...

Vydal jsem se do Petrohradské, kde už jsem několikrát předtím chytit pěkně urostlou Stodevětatřicítku. Macatou a trochu neurotickou, pěkně stavěnou harmoniku, která spojuje Želivárnu s Komořanami (je to mluvnicky správně?). A jak jsem si tak na mobilu připravoval návnadu SMS jízdenky, málem jsem se zamotal do tohohle sdělení. Poletovalo si na igelitové tašce jakoby nic tou Petrohradskou ulicí.


Kdybyste mi změřili v tu chvíli tlak, měli byste jistotu, že mě od infarktu dělí jen dvě autobusové zastávky. Reakce nepřipravého na synchronicitu.
...

Z hluboka jsem zadýchal a - protože na zastávce byly i nějaké středoškolačky - nakonec ustál situaci i pokerface. Je to ostatně snazší, když si obličej zakryjete knihou. Čtu pomalu, takže stále Ariely. Dočetl jsem pár posledních stránek předchozí kapitoly a otočil na novou. Jmenovala se takhle:

"Why the Mind Gets What it Expects"

Synchoronicita zákonitě chodí v kvantech, uvědomil jsem si.
...
Arachnofilia

Na druhý den jsme pořádali Kašparidy. Nebo by možná bylo lepší říct GreekTekk. Vzniklo to jako oslava narozenin mého syna a jak šly roky, stala se z toho pěkná oslava Slunovratu. Kluk dostane tisíce hraček z různých druhů plastu, s vrstevníky je společně na místě rozčtvrtí a dospělí se na červnovém sluníčku vykalí Retsinou dost na to, aby si začali povídat, i když se neznají.
¨


Moc hezká věc. K. říká, že zahrada v okamžiku, kdy GreekTekk kulminuje, vzdáleně připomíná pohled na Košické sídliště Luník9. Díky všem, kdo našli chvilku!



Okolo třetí jsem ze zahrady vybíhal pro led a taky zkontrolovat, jestli děti stále ještě nechávají elektrické zásuvky nepovšimnuté. Jak jsem míjel pohovku, strašně jsem se polekal: Ležel tam Spiderman a byl úplně mrtvý.



Oživování meruňkovým koláčem nakonec přimělo superhrdinu dýchat. Ale stejně - než hupsnul z okna vstříc dalším výzvám, dal všem jasně najevo, že Modřany opouští natrvalo.


...

Původně jsem tomu nechtěl věnovat pozornost. Jenže, jenže, jenže.... Jak jsem šel s tím ledem dolů, přišel za mnou P. a říkal mi: "Tata se mi začal politicky profilovat. Není to tak dávno, co zformuloval své osobní stanovisko k čínské politice vůči Tibetu, a chce je uveřejnit na webu. Původně po mě chtěl, abych mu na to udělal webovky, ale pak jsem si vzpomněl na OKO TŘI." A pak mi poslal e-mail, ve kterém stálo:
"Ahoj Honzo, v příloze zasílám slíbené (vyšší a nižší kvalita rozlišení) a těším se na brzké zaslání linku…"


Tak tedy, milý P.! Link vytvořím samostatný (zde). A aby bylo synchronicitě učiněno zadost, dovoluji si toho SpiderChinaMana uveřejnit i tady.
Sláva Tibetu! Hanba stádnímu Středu!



Hop! A jsem v politice. Lenovo, neLenovo. Čína, neČína! Aniž bych stačil zformulovat svůj osobní postoj k čínskému postupu vůči Tibetu, aniž bych se snažil trochu víc dohledat, jak to tam vlastně všechno bylo, už se hlásím ke konkrétnímu postoji. Stádní instikt chtělo by se říct. Ale popravdě: P. je můj kamarád. Poslední svého druhu. I kdybych měl nakrásně nakoupené akcie Čínského Olympijského Výboru, tohle mi za to stojí:))
...

Synchronicita je zážitek dvou nebo více událostí, jejichž následnému výskytu přikládáme určitý specifický význam. V tomto případě význam vymezující tenkou hranici mezi Svobodnou vůlí a Stádním instinktem. Víte, kudy vám vede?

LIP

čtvrtek 19. června 2008

Eventful Times, aneb o číslech a lidech

Leitmotivem jednoho ze svazků Úžasné Zeměplochy je heslo Welcome in Eventful Times.

Pokud to mohu říct, je tenhle týden pravdu Event Full - tedy plný íventů.

Ten první ívent byl opět Smart Casual záležitost (přísahám, že se k tomuhle tématu vracím naposled!). Že Smart Casual není Terra Incognita jen pro mě, se ukázalo už během dne před samotným začátkem obřadu. Diskuse o tom, kde na ose mezi Smart a Casual ten Smart Casual vlastně leží, bzučely firmou jak strunová sekačka.

A nešlo jen o řeči. Když se zamlžené oko chvílemi přinutilo zaostřit, nemohlo si nevšimnout třeba právě tohohle:



"How typical!" zareagoval lakonicky P., když pochopil, proč ho fotím v pase. Ze všech čísel, která tam zazněla, je 285 jedním z mála, která si z toho setkání pamatuju.

...

Tím druhým je číslo jedna. Věřte nebo ne, bylo to číslo háčku, které v šatně přidělili nově pomazanému. "This is the time for change," zaznělo tam mimo jiné a taška nového ředitele, pověšená na háčku číslo jedna, tím získala bezmála symbolický rozměr.


...

Tak jako mnoho jiných, fotila na íventu i C. Ovšem fotila zcela jedinečně. Fotila totiž tímhle foťákem zn. Diana, který je slavný, protože je prý z Ruska, protože si ho C. koupila v Vídni a protože do něj ještě donedávna zatékalo světlo. Bylo tudíž bylo třeba ušít mu skafandr. C. to vyřešila po svém a stylově - použila obálku časopisu Focus. Našla ho v kuřárně, mimochodem.



...

Ten druhý ívent byl zcela nebusinessový. "Nová trojka" - občanské sdružení matek, otců a dětí Prahy 3 - slavilo své páté narozeniny. Všechno nejlepší!

Měl jsem tu čest vést tam dražbu. Dělám to rád zejména na podobných akcích. Jsou prosycené dobrým úmyslem natolik, že něco tak dryjáčnického, jako je trumfování peněženek, na nich působí skoro osvěžujícím dojmem.

Dražily se dekorativní květináče, které navrhly děti z toho centra, s květinami, které budou použity na zušlechtění záhonku před budovou, v níž sdružení sídlí.

Někteří rodiče tam nechávali dražit své děti, aby si zatím mohli v klidu popovídat ve vedlejší místnosti. A bylo tam díky tomu moc veselo. "Kláro, jasně jsem ti říkala, že máš limit jen tři tisíce pět set!!!!!" mohli jste třeba slyšet v okamžiku, kdy se cena květináče přehoupla přes magickou čtyřtisícovou hranici.

Ostatně, jemný humor tam ti malí žižkováci prokazovali, kde se dalo. Posuďte sami.

Z výstavky obrázků "Můj tatínek"
"Táta je moc hodný, a taky trochu blázen."
"Táta léčí pacienty a někdy i mě."
"Táta umí vařit (špagety)."


Hlavně ta poslední mi přijde úsměvně diplomatická:))
...

Teprve v průběhu dražby mi došlo, jak to vlastně celé funguje. Děti chodí do kroužku. V kroužku vyrobí květináče. Květináče se draží. A každý rodič cítí před svým potomkem morální povinnost vydražit jeho či její vlastnoručně vyrobené umělecké dílo.

Když si uvědomíte tohle, nepřekvapí vás, že za šest (ale opravdu moc hezkých) květináčů tam tátové a mámy vyplázli 25 kolíků. Když si to ale uvědomíte v širších souvislostech, teprve potom doceníte některá z vystavovaných dalších dílek. Třeba obrázek s oběšenými tatínky:))

Lip

pondělí 16. června 2008

Elevatorium podle M. a V.

Výtahová konverzace je asi stejně nápaditá jako výtahová hudba. V obou případech jde o to, aby nebylo trapné ticho, nikoli o obsah. Výtahová konverzace je obzvláště inspirativní po ránu, když vylezete v podzemní garáži z auta, jehož kapota vás po celou cestu chránila před vnějšími vlivy. Přicházíte k výtahu a stále ještě odmítáte připustit, že byste měli začít interagovat s někým jiným než sami se sebou.
...



Minulý týden jsem ráno před výtahem narazil na V. Konverzaci předcházela němohra na téma 'který ze dvou výtahů přijede asi dříve'. Němohra nám pomohla překonat nerozcvičené ticho. A pak už bylo snadné začít:

Lip: "To by mě zajímalo, jak by to dopadlo, kdybych jako Gregory Peck v Milionové bankovce podle těch šipech nad výtahy radil investorům."

V: "Nulová ztráta, nulový zisk, řekl bych. Ale třeba M. by ti asi řekl, že bys moh' dopadnout i líp."

To mě zaujalo. Začal jsem přemýšlet o tom, zda a do jaké míry může být tenhle bonmot metaforou firemní kultury v posledních x letech. Kombinace dvou pohledů: Jeden, co moc nedoufá a tudíž netrpí úzkostí z nezdaru. A jeden, co věří a asi se i těší....

Když jsem o pár dní později dočetl Predictably Irrational až ke kapitole o sociálních a tržních normách, zase jsem si na to vzpomněl. Ariely v té knize ukazuje, jak odlišně fungují systémy, řízené tržními normami (těmi, které začnou řídit vaše vztahy, kdykoliv řeknete slovo "peníze") a ty, které řídí normy společenské (začnou platit jakmile se vymezíte rolí).

Podle té knihy je to takhle: Řeknete-li "peníze", začne okamžitě platit logika "něco za něco". Má to své stinné stránky - když nemáte nic, nemůžete za to dostat víc než právě to nic. A dáno tím, že v tržním prostředí je klíčovým parametrem zisk, možná ještě méně. Pozitivní na tom ale je, že když nic nemáte, neděláte si ani žádná velká očekávání.

A když řeknete "kamarád", začne okamžitě platit logika "co bych pro tebe neudělal". I to má stinné stránky. Může se stát, že vaše očekávání od "co bych pro tebe neudělal" svým rozsahem výrazně překonávají očekávání toho druhého. Pozitivní na tom ale je, že bez ohledu na to, kolik jste ochotni "pro kamaráda" udělat vy, případně, kolik toho pro vás chce udělat on, je vaše motivace a tvořivost v přístupu zpravidla vyšší, než kdyby to bylo za peníze.

Taky se v té knížce říká, že zatímco implantací tržních norem do mezilidských vztahů vzniká jed, který všechny vztahy otráví, může aplikace sociálních norem v businessu podstatně zvýšit motivaci a tedy i výkon.

Je to tak asi proto, že zatímco tržní normy se vyvinuly v prostředí, které už ovládaly normy sociální, opačně to neplatí. Obchodujeme, směňujeme a pracujeme ve světě, kde věcem a vztahům už byla určitá hodnota přisouzena předtím, než je mohl nacenit trh. Nečiní nám problém uvědomit si, jaká je hodnota věcí a vztahů, které jsou tu už dlouho. A pokud to nejsou právě ty "nezpeněžitelné" je pak i snadné jít s nimi na trh a žádat za ně cenu.

Když ale chcete přivést na svět něco nového, přijít s něčím novotářským, musíte nejprve prosadit určitý pohled na věc. Takový, který mezi lidmi vytvoří shodu o netržní hodnotě. A v tom vám tržní normy nepomůžou, k tomu budete vždycky potřebovat ty druhé.
...

Možná i proto jsou ty nejinovátorštější firmy své doby tak podivné. Někdejší Amway se svým sektářstvím. Dnešní Japonci a Korejci s těmi rozcvičkami před šichtou. Zítřejší Google s tím rozmařile humanistickým designem kanceláří...
...

Už musím letět. Nejdřív k výtahům a pak do banky.



Lip

neděle 15. června 2008

Stalo se dobrým zvykem...

...tady čas od času o víkendu zakřičet radostí a poděkovat vám za přízeň. Tak tedy díky moc. A níže najdete svůj pracovní výkaz za uplynulé tři měsíce. Pěkná práce, mimochodem:))



Lip

P.S. Vítězem nedávno vyhlášené soutěže "Najdi dva cylindry" se stává V. Jestli mi ho ti kulišáci ze Slovenska nakonec pošlou, dostane tohle tričko:))



P.S.2. Mami, děkuju za aktivní a mimořádně sportovní přístup! Myslím, že po všech těch nesprávných, ale zapálených pokusech si zasloužíš znát správnou odpověď. Ty cylindry měl na špičkách chodidel. Sroloval si ponožky až k prstům a připomělo mu to kloubouček. A měla bys už vážně začít nosit brýle:))

Ceteris Paribus versus Do ztracena, Druhé zuby a Business as usual

Začnu tím nejdůležitějším: kontinuita bolí.
...

Ceteris Paribus
Když se podíváte na sebe včera svýma dnešníma očima, nedělá vám problém vidět se jako téhož člověka. Když dnešníma očima sledujete, kým asi budete zítra, nebývá ani tohle příliš komplikované cvičení. Nebývá - za jinak stejných podmínek.

Ceteris paribus je magická formule. Latinský výraz pro "jinak stejné" (rozuměj, nezmění-li se ostatní podstatné podmínky) dobře charakterizuje to, jak přemýšlíme o vlastní změně a budoucích možnostech. O tom, co pro nás bude "lepší" a "horší" volba, často rozhodujeme na základě představy světa, jaký je teď. Platí to v situacích, kdy je na nás, abychom volili, zatímco svět zůstává stabilní.

Má to ale několik háčků:
a) Někdy musíme volit, protože cítíme, že se mění svět okolo nás.
b) Kdykoliv volíme, měníme - více či méně - i okolní svět a - více či méně - tak narušujeme podmínku Ceteris Paribus.
c) To, která naše volba Ceteris Paribus úplně nabourá a která zůstane jen
malým škrábancem na kapotě, lze s jistotou posoudit až v budoucnosti.
...

Když se v úvahách dostanete až sem, nezbývá, než si přiznat, že kontinuita není
přirozenou vlastností dění okolo vás. Naopak, kontinuita je práce jako každá jiná. "Udržovat kontinuitu" za jinak stejných podmínek je de facto nenáročný a z velké části rutinní úkon - práce, která nevyžaduje víc úsilí, než když si ráno čistíte zuby. Ale "udržet kontinuitu" ve světě, který se různě boulí, vychyluje se a mění, už má mnohem blíž tomu, když vám právě vrtají zubní kaz. Za den za dva bude zub fungovat stejně jako předtím. Ale to, čím mezitím projdete na zubařské židli, způsobí, že se něco změní ve vás. Kontinuita někdy bolí. A když něco bolí, hledáme cesty, jak se s tím vypořádat.

V uplynulách týdnech mě potkaly tyhle tři příběhy. Všechny jsou o tom, jak se vypořádáváme s bolestmi provázejícími udržování kontinuity.
...

Do ztracena
Začnu - už kvůli kontinuitě - v kuřárně. H. začíná končit se svým kuřáckým zlozvykem. Asi správnější by ale bylo říct, že H. se svým kuřáckým zlozvykem končit nepřestává.

Před časem mezi řečmi v kuřárně ohlásila svůj poslední šluk a dala tak všem přítomným nikotinistům najevo, že končí. Vzal jsem to na vědomí a učinil tuhle informaci součástí svého Ceteris Paribus. Počínaje tím okamžikem, zdravil jsem H. už jako nekuřáka. Mělo to ostatně i několik výhod. Vzorky cigaret, které zbudou po každém testu, se od nynějška dělily mezi méně zoufalců a pravděpodobnost, že v kuřárně po obědě a před pátou hodinou najdu volnou židli, o nepatrný díl vzrostla.

Co mě ale začalo víc a víc znepokojovat, byla rostoucí indolence úklidové služby. Dříve bývala kuřárna každý den vycíděná, že byste z ní mohli jíst. Teď tam, den co den, zůstával v popelníku stejný nedopalek. Šlendrián a nebo stávka, říkal jsem si, když jsem po několika dnech ten nedopalek s pocitem odpovědného občana konečně cvrknul do popelníku.



"Nééé, to jí nedělej," okřikla mě K. "Má tady tu půlku připravenou na odpoledne. Teď si bude muset zapálit novou a překročí kvůli tobě limit."
Trvalo to chvíli, ale nakonec jsem pochopil. H. nepřestala. Teprve začínala končit. Aby jí to šlo lépe, oznámila své rozhodnutí všem okolo (je známá pravda, že když se k něčemu zavážete, okolí vás pak bedlivě hlídá a všechny případné nezdary vám nemilosrdně omlátí o hlavu). Přestat s koníčkem, kterému se věnujete od dětství ale není žádná legrace. A tak si - aby nemusela tu kontinuitu přetrhnout naráz - stanovila H. limit. Jednu cigaretu denně. A tu jednu cigaretu denně si rozdělila na ráno a odpoledne. A to, co jsem chybně považoval za nepořádek, byly právě ty odpolední dávky.
...

Kontinuita je někdy zkrátka silnější než my. I když ji chceme zpřetrhat a vyplít, vždycky vypustí nějaký výhonek, jímž se nám chce dostat zpět do života. H. na ní zkouší trik, kterému můžeme říkat třeba "Do ztracena".

"Do ztracena" je termín, který si pamatuju z předposlední strany Sedmičky pionýrů. Bývaly tam texty písní, které se tenkrát, "za sociku", staly hitem - na diskotékách, zábavách nebo u táboráků. Ty nejúpornější a uši drásající odrhovačky, s refrénem neodbytným jako zvuk zubařské vrtačky, končily často několika tečkami a právě tímhle souslovím. Mělo nás připravit skutečnost, že píseň, na kterou jsme si už nedobrovolně zvykli, začíná pomalu končit.

"Majdalenka, Apolenka se Žanetou. A taky Lída, Ančí, Bára, Mančí, už nevím čí. Jéé jéé jééé....[do ztracena]"

Vzpomínáte?
...

Druhé zuby
Mlčoch je kopec, kterému pořád nemůžu přijít na jméno a tak ho už několik let nazývám přezdívkou. Když v kraji pod Mlčochem odbočíte z hlavních silničních tahů, překvapí vás, jak krásné je to místo. Stojí na ohlazených pískovcových skalách, které na okolních kopcích vyčuhují z lesů a ve vsích - už osekané na kvádry - z podezdívek stodol sudetských roubenek.

K. je kamarádka, která pod Mlčochem strávila dětství. Její rodina tam stavěla chalupu. Ten nedokonavý rozměr přísudku v předchozí větě je důležitý. Co K. znám, bylo stavění tím nejpříznačnějším rysem té chalupy. Pokud jste nepatřili mezi zasvěcence, považovali byste tu chalupu za hrubě rozestavěnou a tudíž nepoužitelnou. Ale tak to nebylo. Ta chalupa se stavěla (a staví) už desítky let a právě to stavění bylo důvodem, proč tam jezdit. Jenže, stejně jako u nedělního oběda nejde jen o to, doplnit energii (i když je to ten hlavní důvod, proč obědvat i v neděli), nešlo při stavění té chalupy jen o její postavení.
...

Bývávala ta chalupa důvodem k vtipům. Japným, nejapným i k těm taženým úplně z paty. Dnes to vidím trochu jinak. O poznání víc zenově. Nešlo o to mít chalupu hotovou, protože mít v tomhle případě nebylo vůbec podstatné. Stavění té chalupy byla eschatologická záležitost. Svým způsobem dávala smysl utíkajícímu času, spojovala uplynulé roky smysluplnou linkou a stavěla kulisy událostem, kterými se K. a její blízcí dívali zpět do minulosti.
...

Je to už pár let, co K. a její rodina na tu chalupu přestali jezdit. "Rozumné rozhodnutí", řekl by nezúčastněný pozorovatel. "Když něco nedostavíte za dvacet let, těžko věřit, že to vůbec někdy dokončíte". Na druhou stranu, tolik srandy, jako právě na téhle stále rozestavěné chalupě, jsme s partičkou zažili málokdy.
...

V sobotu jsme se byli podívat na Nové Chalupě (po vzoru Nový York). Nová Chalupa stojí ve stejné vesnici jako ta původní. Na rozdíl od té původní už jednou byla hotová. Asi tak jako Pompeje. Byla hotová a potom ji zanesl čas. Haraburdím, troskami a zbytečnostmi, které tam, jakoby mimochodem, zůstaly po sérii předchozích majitelů. A metráky vlastních ruin, které ze střech a zdí opadaly, jak čas utíkal.

Chvilku potom, co jsme dorazili a dojedli králíka, začala prohlídka objektu. Asi si o to řekla sama situace, že jsme k tomu všichni přistoupili jako k prohlídce starého hradu. Jak jsme procházeli neobydlenými a zatím neobyvatelnými objekty a místnostmi, začali jsme se chovat jako turisti na hradě a K. jako průvodkyně. S jediným rozdílem. Zatímco my jsme viděli zbytky historie, ruiny a roky práce, které si rekonstrukce vyžádá, viděla K. skleník, zašívárnu pro deštivé dny, kuchyni, pařírnu, knihovnu, ložnici pro synovce, výměnek pro mámu, skalku a jezírko s vrbičkami.






Poslouchali jsme ji s nedůvěřivým úsměvem a přemýšleli o tom, kolik let života by jí asi vzalo uvést tuhle vizi v život. Skepticismus vydržel až do okamžiku, kdy jsme naskákali do auta a začali se přesvědčovat, že za chvíli už bychom měli být zpátky v Praze. Nechtělo se mi. Nechtělo se mým dětem. Nechtělo se L. a nechtělo se ani jejím dětem.

Nějak nám začalo docházet, že ta chalupa, která právě začínala být rozestavěná, slibuje spoustu srandy, jakou už s partičkou zažijeme jen málokdy.
...

K. to možná ještě neví, ale nám to v autě začalo docházet někde před Prosekem. To nepochopitelné odhodlání obětovat pět a možná deset let života přeměně Nové Chalupy v obyvatelnou Novou Chalupu, přestává být nepochopitelné, když si uvědomíte, o co tu doopravdy běží. Není to mít či nemít. Být či nebýt, to je, oč tu běží:))

Pro K. a její rodinu byla Stará Chalupa projektem, který je držel pohromadě. A taky projektem, který popři té rodině pohromadě držel blízké, známé a kamarády. Protože tolik srandy, jako na rozestavěné chalupě, zažijete jen málo kde. Ale to už víte.
...

Zpátky v Modřanech si říkám, že způsob, jakým se K. vyrovnává s kontinuitou, je podobný tomu, když vám - po problémech s mlíčňáky - začnou rašit druhé zuby. Bolelo to, když vám ty mlíčňáky rostly, ale bylo to s nimi dobré. Bude to bolet, až se po letech ke slovu přihlásí osmičky. Ale je tu velká šance, že to - kromě těch počátečních bolestí - bude zas dobré.

A bát se, že při tom bourání, přenášení, rovnání terénu a nahazování omítek možná vyhoříte, je nesmyslné. Každý přeci ví, že i ta bájná slepice musela nejdřív vyhořet, aby mohla z vlastního popela vstát znovu. Kontinuita bolí.
...

Business as usual
Nebude to trvat dlouho a M. a V. opustí firmu. M. a V. pro mě třináct let představovali ta dvě "Há", která spolu s "Ó" vytvářejí vodu. A voda je - alespoň pro naše chápání života - pro život nezbytná. Když říkám pro naše chápání života, narážím na Ceteris Paribus. A vracím se na začátek.

Potřeseme si rukou a řekneme něco pěkného. To staré Ceteris Paribus už z velké části nebude platit a nové nebude ještě na světě. Když máte po ruce míň, než pár deka starého Ceteris Paribus, nemůžete si neuvědomit, že:
a) Někdy musíme volit, protože cítíme, že se mění svět okolo nás.
b) Kdykoliv volíme, měníme - více či méně - i okolní svět a s tím - více či méně - narušujeme podmínku Ceteris Paribus.
c) To, která naše volba Ceteris Paribus kriticky nabourá a která zůstane jen
malým škrábancem na kapotě, lze s jistotou posoudit až v budoucnosti.

Organizace, aby se s tím nějak vyrovnaly, mají zpravidla tři možnosti:
i) Mohou to zahrát tak nějak do ztracena, jako H. s tím svým cigárkem a Hložek s Kotvaldem s Holkami ze školky
ii) Mohou to udělat jako K. a dát vám najevo, že nemůžete čekat nic jiného, než pot, krev a slzy, což ale stojí za zvážení, vezmete-li v úvahu, že tolik srandy už těžko někde zažijete
iii) A nebo mohou říct "Business as usual", což - přeloženo - znamená "nic zvláštního se neděje"

Pokud mě podezíráte, že už když to píšu, mám relativně jasno v tom, která volba je ta správná, nemáte pravdu.

Pokud mě podezíráte, že už když to píšu, je mi jedna z těch možností osobně bližší, musím diplomaticky říct, že nemám žádné podstatnější informace o tom, že by váš pohled na věc mohl být mylný.

V každém případě se už několik dní nedokážu donutit přestat přemýšlet o tom, že to, která naše volba Ceteris Paribus kriticky nabourá a která zůstane jen malým škrábancem na kapotě, lze s jistotou posoudit až v budoucnosti.
...

Lip

P.S. Jel jsem - jako každý den - ve čtvrtek do práce kolem Army Shopu v ulici Nad vinným potokem. Před Army shopem tam stává figurína vojáka, kterou oblékají podle aktuální předpovědi počasí.

Stála tam zas, tentokrát sbalená a připravená na cestu. Tak ji sem dávám pro M. a V. Keep walking, džentlmeni!:)) A děkuju moc.

úterý 10. června 2008

Dobré vychování

Po dlouhé době jsem se díval, co je nového na Plaxo Pulse. O.T. tam má video z Olympu, které mě bavilo, protože jsem tam taky byl:) a P. ve dvou sadách krásné fotky z Moskvy.

Jsou na nich ikony moderního ruského konzumerismu. Dělají to dobře, bratři slovanští. Něco si nechali (ty ikony), něco přijali (ten konzumerismus).

Když jsem přecházel z jedné sady moskevských fotek na druhou, asi jsem provedl nějakou akci, kterou Plaxo Pulse nepodporuje. Je to dobře vychovaná aplikace a ví, jak na mě. Napsala mi:

Oops!
There seems to be a problem. I'll tell you what... let us fix it and this can be our little secret. Please wait 30 seconds and try again.

Go back

V. v podobných případech říkává "Promiňte, stalo se mi to poprvé..."

Někdy stačí strašně málo a krev, co se vám hrne z nohou do tváří, si u kolen vzpomene na něco pěkného a v pohodě se vrátí, odkud přišla.

Dobré vychování je zkrátka dobré vychování.

Lip

neděle 8. června 2008

Najdi dva cylindry

Přiběhl za mnou před večerní hygoškou do patra. "Tati, víš, že mám dva cylindry?"

"Proboha, kolik to stálo?", zeptal jsem se jako idiot, který dětskou představivost už dávno zasypal ústřižky zaplacených složenek.

Smál se na mě a čekal, až je najdu.

Jestli je najdete do deseti minut, napište mi na alameljan@gmail.com.



Vyhrajete reklamní tričko OKA TŘI:))

Lip

Bajka o úhoru a balící službě

S koncem trojpolního hospodaření de facto skončil feudalismus. Trojpolní hospodaření je metoda osívání polí pro co nejlepší výsledky při nepříliš extenzivním způsobu rostlinné výroby. Rozdělíte pozemek na tři díly. Jeden necháváte vždy jeden rok neosetý, zbývající dva osejete či osadíte různými plodinami. Každý rok tak necháváte jeden (pokaždé jiný díl) neosetý. Půda se tím rekultivuje a znovu získává živiny a lehkost.

Trojpolní hospodaření hrálo svoji roli hlavně tam, kde půda byla na živiny spíš chudší. V deltách velkých řek na to klidně mohli hodit bobek, protože tam se každé jaro splavily všechny ty živiny, co voda sebrala lidem z hor (Možná i proto se lidé z nížin vždycky báli, že jednoho dne si k nim přijdou ti z hor vzít, co považují původně za své).

Na tom trojpolním hospodaření je zajímavé, že udržování systematické nedokonalosti (záměrné nevyužívání všech možností, jak ze země něco dostat) vlastně přinášelo dlouhodobý prospěch. Asi na tom přístupu něco je. Zejména tady u nás, v zemi která je přeci jenom víc pahorkatá než placatá.

Došlo mi to dneska v nákupním centru Novodvorská. Provozovatel tam zjevně už delší dobu bojuje s tím, že úhorem leží větší než žádoucí míra prodejní plochy. A tak tam zřídil balící dárkovou službu. Pravděpodobně s myšlenkou, že kvalitnější služby přinesou větší spokojenost zákazníků a větší spokojenost zákazníků povede k častějším návštěvám. A že častí a spokojení zákazníci budou přirozeně šířit o nákupním centru dobré zprávy.

Hezká myšlenka uplatněná ve špatnou chvíli, dalo by se říci. Kdykoliv jsem tamtudy šel, nikdy jsem neviděl tu balící službu v akci. Dnes jsem konečně doznal proč.

Pracovníci balící služby asi neměli moc práce a - zjevně nadstandardně motivovaní - zároveň nedokázali zahálet. A tak balili všechno na co přišli, aby ukázali, co dokážou. Nakonec bylo zabalené vše. A tak Jirka zabalil Jitku a Jitka pak zabalila Jirku. Už pár dní tam tak stojí a kolemjdoucím pomalu dochází, že už to asi zabalili.



Chvála úhoru, pravím vám. Když zbrkle osejete všechno, co se dá, sklidíte všechno, co se dá, dříve než byste si původně byli přáli.

Lip

sobota 7. června 2008

Jako houby po dešti

Ačkoliv v zimě se komunikace neudržuje, jakmile začne jaro a v řekách přibyde vody, sprejery u Vltavy znásilní můza. Dostali jsme na víkend na hlídání dědečka a pejska, tak jsem pro OKO TŘI sejmul při venčení to nejlepší, co od března Mezi Vodami vzniklo. Líbí? Mě jo. Hlavně ten Monet:)







Lip

OKO TŘI TV: Lokální oteplování

Ještě Vám dlužím jedno krátké video ze začátku té cesty. Kdyby byla Ořechovka v dolíku a ne na kopečku, měl by Václav asi o pochybnost míň, pokud jde o to globální oteplování. Jenže to by pak byl i Bavorov kousek od Vodňan.



Lip

pátek 6. června 2008

Sanchova cesta na koni(ferenci) a zase zpátky

Hrdina se vydává na cestu

Jedu na konferenci. Konference jsou iniciovány nadnárodně. Pracovníci z nadnárodna věří, že konference pomáhají businessu. Naopak pracovníci z národna jsou přesvědčeni, že konference jsou způsobem, jak potravinářskou nadprodukci vyspělejší části kapitalistického světa využít v podobě cateringu tak, aby ji nemuseli ti nebozí řidiči tiráků vyhazovat na silnice. Zároveň dojde k tomu, že obyvatelé méně vyspělých zemí kapitalistického a rozvojového světa doplní svůj nutriční deficit. Na takových konferencích se podává třeba právě takovýhle chlebíček (je z jiné konference, než o které píšu - z velikosti je asi jasné, že šlo o konferenci, na níž se nad tácy a sklenicemi sešli bankéři).


.......

O přípravách a četných nástrahách hned na začátku

Nejsem létající profesor. Létám jen občas. Myslím, že v segmentaci zákazníků leteckých společností budu někde v kategorii „s potenciálem, ale odmítá se upsat“.

Ano, odmítám se upsat. Frequent flyer míle nerad. Proč? Důvody jsou v zásadě dva:

Jednak jsem to už zkoušel, ale chtěli po mě pak kombinaci tolika kroků, které bych měl udělat, aby to začalo fungovat, že jsem rezignoval.Víte, když vám chce někdo dát najevo, že jste pro něj „mimořádní“, neměl by vás myslím nutit drbat se levou rukou na pravém uchu.

A druhý důvod? Ten je podstatnější: Jednou mě z letiště vezl pan taxikář. Taxíkem, pochopitelně. Přijížděl k parkovišti a hned jak uviděl, že típám cigaretu, spustil na mě:
„A to jste neměééél. U mě můžete, helejte se. Já jsem kuřáckej taxík a kuřáky vozím rád. Dokonce, když si objednáte kuřáckej vůz po telefonu, tak se za tim ritem ženu jak slepice po flusu, fakt. Lidi, co si objednávají kuřácký auta mají před sebou dlouhý rito. Tudle mi volal pán, takovej jako klasa chlap. Z Popovic. A že chce kuřácký auto, říkal tý dispečerce. Tak já jedu od Pakulu jak šílenej, protože říkám deset minut – ale byste musel být kouzelník, ne?! Od Pakulu na Ruzyň... Ale dal jsem to. Stíhám, přijíždim, jako teď pro vás, a ten pán, úplně jako vy, típá cígo. Tak mu řikám, ne, helejtese nemusíte. Šak vám posílaj mě – teda jako kuřácký auto. A von, že dobrý, že jedem.

Sem míjel ten Pakul i s ním a bylo mi divný, že ještě nekouří. Tak dyž si objednal kuřáka, ne?? A tak mu zase řeknu, a von mi zase řekne „dobrý, jedem, zatím jsem OK“.

Vyjíždíme z Prahy a říkám si už, že se asi upejpá, protože jsem to měl zrovna ráno naleštěný, tak asi nechce sypat popel na palubní desku, nebo co. A tak vytáhnu svoje cigára a nabídnu a von zas, že ne, a já mám přitom pocit, by si dal.

No, zeptal jsem se ho ještě před Popovicema, a on už to nevydržel, zavřel si ten svůj laptop, a povidá:

Nemusíte si o mě vůbec dělat starosti, opravdu. Já než jste přijel, jsem měl už čtyři cigarety a to mi úplně stačí. Ale když si objednávám taxi, tak si vždycky objednávám kuřácký, i když třeba zrovna nepotřebuju nějak nutně kouřit víte. Prostě chci mít tu možnost."


No a to je důvod, proč se neupíšu a neupíšu. Prostě chci mi mít tu možnost. Nikdy asi nepoletím s Emirates do Polska, ani se Singapore Airlines do Ulambataru. Ale chci mít iluzi volby, aniž bych přicházel o něco "zdarma".

Takže teď si tu iluzi hýčkám a sedím s ní hladový a žíznivý ráno v pět na neergonomické lavičce přímo proti salonku ČSA, z něhož vycházejí najedení a velmi nesvobodní majitelé frequent flyer karet, a vůbec mi to nevadí, protože já se cítím svobodný:)

.....

Kterak se stal rytířem řádu Dress Code a zásluhami vydobyl zbroj

Pokud jde o Dress Code, jsou konference většinou Smart Casual záležitost. Řekli byste – humánnější pojetí. Nevím. Když vám napíšou, že si máte vzít sako a kravatu, je to celkem jasná záležitost. Člověk jich zas většinou nemá moc a tak nějak je udržuje ve stavu, případně včas dokoupí. S tím ostatním je u mě ale problém. Když mám něco rád, nevidím, jak to stárne. A žena mi v rámci emancipace odmítá prát a žehlit, když si zrovna vzpomenu, že potřebuju. Otevřel jsem ráno skříň a podíval se na svoji vetchou garderobu. Udělalo se mi jasno: „Budu muset koupit nějaký Casual, co je trochu víc Smart“.
...

Na chodbě před odjezdem z domu mi dojde, že něco asi není v pořádku. Zvenku se ozývá hluk připomínající tuny lentilek dopadajících na zem z výšky 40 metrů. A na schodišti v prvním patře mě povytaženými parůžky zdraví šneček. Dívá se pohledem, který naznačuje, že do počasí venku by Ferdu Mravence nevyhnal. Každá legrace něco stojí, říkám si odhodlaně a probíhám brankou k autu.



Jak projíždím Modřany směrem ke Smíchovu, dochází mi, že nakupovat hadry v tomhle počasí není ani Casual ani Smart. Je to spíš pitomost a rouhání. Blesk! Prásk!




....

Vejdete do shopping centra a začnete přemýšlet, co to ten Smart Casual vlastně asi je. Určitě to není to, co bych si koupil normálně. To by do pozvánky nic nepsali a nebo by tam stálo "přijeďte oblečeni jako normálně". Asi půjde o něco, co bych si sice nikdy nekoupil (smart), ačkoli mi zas nebude dělat takové problémy si to vzít na sebe (casual). Takový pěkný aparelmetický průměr mezi mým standardem a jejich ideálem. Zaběhnu tedy do těch nejmekdondovatějších obchodů a koupím si kalhoty, košili a bundu. Všechno takové, že by si to asi s klidným svědomím obléklo tisíce lidí, ale nic z toho, co by si opravdu chtěl koupit kterýkoliv z nich. OK, mám Smart Casual, říkám si, a mnu si ruce, jak jsem to pěkně vyřešil.

Setkání s drakem a utětí první hlavy

A pak si vedle mě v letadle sedne kluk ve skotské sukni (zeleno modro žlutý kilt na bílém podkladu – pokud jste někdo znalcem na rody) a já si připadám, jako z plastu a strašně mu závidím jeho vnitřní svobodu.

A pak přijedu na ten mítink, a tam zjistím, že Smart Casual je kód, který všichni ostatní čtou takhle:

„vemte si na sebe drahý oblek jako vždycky a k tomu třeba hodně barevný Swatchky, aby bylo vidět, že jste neformální a v pohodě“. .
Příště to nebudu řešit a vezmu si „Worn For Years“, jako kterýkoliv jiný den....

Utětí druhé hlavy

První den konferencí má zpravidla dvě fáze. Fáze první: Moře Powerpointu. Fáze druhá: Moře jídla a pití. Pozitivně hodnotím, že v našem případě došlo k jistému posunu.

Příboji Powerpointu jsme se sice neubránili a vlny přicházely v mocném příboji prezentací s obrázky a lomcujícími titulky.

Pokud jde o jídlo, situace byla ovšem mojžíšovsky odlišná. Moře jídla se před námi škodolibě rozestoupilo.

Po 45 minutách pěší chůze na konci celodenního schůzování jsme totiž dorazili na místo, kde všichni čekali restauraci. Stála tam polytechnická univerzita. Místo plné chodeb, instrukcí o tom, co dělat, když vzplane požár nebo když vybuchnou zásoby červeného fosforu. A že si máme mýt ruce po každé akci. Čtu tyhle věci pozorně, protože nikdy dopředu nevíte, která rada je ta, co je nad zlato.

Vzrůstající pocit hladu indukoval změněný stav vědomí, díky němuž byla zcela eliminována moje jazyková bariéra. Záhy jsem pochopil, že to, co naše hostitelka říkala před koncem jednání (uíl bí mejkin tchaj fůd) neznamenalo nutně, že budeme thajské jídlo jíst, ale že ho budeme opravdu dělat. Stali jsme se nedobrovolnými účastníky kurzu thajského vaření.

Pokud to snad nevíte, jedno thajské jídlo obsahuje v průměru asi 46 ingrediencí, z nichž většina buď strašně pálí nebo v syrové podobě divně voní a nebo je opravdu odpudivá na omak. A navíc musejí být nakrájeny opravdu najemno, v relativně velkém množství. A navíc musejí být do jídla přidávány postupně a takto povařeny na spíše mírném ohni. Suma sumárum, další dvě a půl hoďky.

Naše změněná vědomí byla hlady přinucena znovu změnit vědomí, čímž se dostala zpět do normálu. A když k tomu došlo, všechna si zničeho nic uvědomila, že kurz thajského vaření je zároveň kurzem přežití v náročných podmínkách džungle. Ale abych nebyl nespravedlivý, byla to i celkem zábava. Vypadalo to tam takhle:







Jak říkám, celkem jsme se bavili. Až do okamžiku, kdy jsem ucítil potřebu jít se vyrestrůmovat a prošel cestou ke dveřím s panáčkem sousední místností.

Sousední místnost byla místností preparační. Studenti tam zřejmě ještě dopoledne pracovali na bezvládných tělíčkách bezobratlých i obratlovců, které jsme večer ve vedlejší místnosti na mírném plameni dusili v bohatě kořeněných zelených nálevech. Vzhledem k tomu, že ze tří týmů, do nichž jsme byli rozděleni, vařil jen jeden vegetariánské menu, mě nepřekvapilo, že hned u ledničky stály tyhle dva skeletony.



A konec konců musím uznat, že po celodenním hladovění stejně ani nepoznáte, zda vývar, který jíte, je spíše slepičí nebo opičí. Zejména obsahuje-li zázvor.
...

Utětí hlavy třetí a poslední

Druhý den konference charakterizuje kromě těžkého trávení včerejší večeře i nové místo konání. Včera v kancelářích důležítého klienta, dnes v našem HQ. Hrdá budova našeho HQ se vyznačuje tím, že hrdě nenese žádné označení. Vytváří tak sebevědomý dojem, že se do ní - za měsíc až za dva - určitě nastěhuje nějaká mnohem vlivnější společnost. Trochu natruc přirozené logice v budově přibývá života s tím, jak vás výtah veze jednotlivými patry výš a výš. Asi proto si na cestu těmi nižšími patry bez známek života všichni do výtahu berou lahvičku vody a nějaké ty uhlohydráty.
....

Jsme vpuštěni dovnitř a hned obsazujeme zasedací místnost oddělenou od zbytku oupenspejsu krásnými mléčně skleněnými stěnami. Stěny zdobí velká písmena slov, která mají zřejmě každému meetingu dodat na kreativitě a motivaci. Asi je to tím, že jsme všichni z jiných zemí, ale nedá se říct, že by nám to vyloženě pomáhalo. Formulujeme principy, které nám mají pomoci v následujících dvou letech vytvořit větší, krásnější a ušlechtilejší business. To důležité padne v prvních třiceti minutách a zbývající tři a půl hodiny už jen na flipchartu doplňujeme, měníme a umazáváme slovíčka, podle toho, která země má právě slovo. Zejména u některých je patrné, že mají z včerejšího příboje prezentací mořskou nemoc a jejich slova jsou plná neklamných příznaků powerpointoazy v posledním stádiu.
...

Jednání v naší HQ poskytuje větší prostor obětem nikotinismu a tak mám o trochu více času sledovat Londýňany. Už když den před tím letadlo sestupovalo z letové hladiny a chystalo se k přistávacímu manévru, bylo jasné, že jedna věc je pro Albion daná. I mraky jsou tam tak nějak více individualistické a přesto se drží pohromadě. Nemáte tam takové ty velké, naducané, císařské mraky přes půlku nebe. Kdepak. Spíš takovou Magnu Chartu z páry. Jeden jako druhý, malé obláčky v nekonečných řadách a každý mezi ostatními. A tak to vypadá i na ulicích.

Jako by ti Londýňané tak nějak abdikovali na to, bojovat s tou hydrou velkoměsta a pochopili, že se v tom městě, kde ulice na níž stojíte, vypadá přesně jako ty, které se k ní připojují z leva i z prava (a to před vámi i za vámi), prostě musejí nějak naučit žít. Míjejí se v proudech po ulicích a v obličeji mají výraz, který jako by říkal "no co, s tímhle už nic neuděláme, tak se s tím nebudeme moc trápit".

Projevuje se to ostatně různě. I ve velmi našlapaném dopravním prostředku je na tvářích lidí vidět, že jsou duchem přítomni. Neuvidíte tam ten typický "black out" pasažérů pražského metra, kteří - v šoku z toho, že z Malostranské na Floru budou muset koukat do obličeje někoho, koho ani neznají - prostě vystoupí z těla a nechávají svého ducha vznášet se vysoko nad tunelem. Pasažéři MHD v tomhle městě spolu dokonce nezávazně konverzují. Jsou tedy přítomni tělesně i duševně.

Myslím, že odlišnost Londýna třeba od Prahy je i důsledkem toho, že město muselo být pekelné už za nebožky Viktorie. Když máte štěstí a v dlouhé řadě business budov narazíte na starší zástavbu, díváte se o staletí zpět do doby Prince a Chuďase. Strohý, ale ne neživotný duch prvobytně pospolného kapitalismu. A zpoza rohu jako by měl každou chvíli vyrazit pan Pip s nepochopitelným idealismem v tváři. Staví si města stejně nehostinná a kamenitá, jako je okolní krajina. Asi proto, aby po nich mohli chodit, jako my chodíme Průhonickým parkem, a dávat si tak najevo, že se tím nehodlají nechat vyvést z míry.
....

Říkal jsem už, že prší? Ne? Tak samozřejmě ano. Prší. Prší i večer, kdy jsme pozváni na cosi, co se jmenuje London Walks. Mohli byste říct, že se jedná o prohlídku pamětihodností s průvodcem. Mohli byste říct, že je to ochutnávka piv v kultovních pivnicích centrálního Londýna. Ale mohli byste taky klidně tvrdit, že je to stand up comedy v pohybu. London Walks jsou turistické trasy městem, na kterých vás provází herci zdejších divadel. Především pak ti, jejichž proslulost zatím není dost velká na to, aby hypotéku utáhli z peněz za hlavní angažmá. Takže chodíte od hospody k hospodě a o každé se - pokud vám jazykové schopnosti dovolují sledovat řeč místního Luďka Soboty - dozvíte všechno důležité za posledních 200 až 600 let. Zastávku od zastávky se propíjíte do stavu, v němž skoro zapomínáte, že stále prší. Říkal jsem, že pršelo? Ne? Fakt už si nevzpomínám. Ostatně, i ten komik, který se nám věnoval, dělal, jako by se nemrholilo, ačkoli ani on neměl deštník. Z procházky si pamatuju husí kůži, mokré špičky bot všech účastníků, asi šest druhů piva a citát, který zazněl mezi tím třetím a čtvrtým pivem v krásné hospodě okupující bývalou pobočku banky poblíž Fleet Street:

"Je pozoruhodné, že ve světě se každý den stane právě takový počet věcí, aby zprávy o nich přesně vyplnily počet stran hlavních deníků."

Zajímavý pohled na věc.
...

O prozření a pochopení smyslu

Poslední den, tentokrát opět v kancelářích velkého klienta. Jednání se nesou ve znamení únavy pozůstalých a mentální inkompatibility těch, kteří přijeli jen na poslední den. Než opustíme budovu, jdeme se podívat na terasu na střeše majestátní výškové budovy.

A tam to do sebe zapadlo. Město, které zdola působí úplně plně, nasyceně a monoliticky (i když vůbec ne fádně) vyvolává při pohledu z výšky dojem orchestrovaného souladu. Tam, kde zdola nevidíte ani mezírku, ani koutek prostoru, který byste mohli získat pro sebe a začít na něm budovat své osobní štěstí, je při pohledu shora najednou vidět řada míst, kde žít musí být pohádka.








Podobné je to myslím i s korporacemi a businessem. Došlo jim, že všechny niky a mezery na trhu už byly obsazeny a vytvářet nové nadále nebude možné. Bezmocným majítelům kupní síly pomalu dochází, že s tím marketingovým humbukem všude okolo už asi nic neudělají, a tak se jím nehodlají nadále zabývat.

A korporace, jak jejich budovy rostou blíž a blíž k oblakům, začínají na svět koukat víc z výšky, a nacházejí příležitosti v jiném patře než dříve.

Už neměří niky a nepokryté potřeby tam dole, na úplně zastavěných a přeplněných ulicích. Už nehledají cestu, jak svými značkami zastoupit lidem cestu tam, kde se potenciální kupec chytá poobědvat, kde cestuje do práce, kde si zrovna dává dvacet po obědě. Tam všude už je obsazeno. A i kdybyste nějakou novou značku nakrásně svhrnuli, nepropadne tím mořem střech a klobouků až dolů.

V harmonické horní sféře velkoměsta, v níž se nad chaosem a těkavostí jednotlivých těl vznáší duch celku, chtějí velké organizace najít úplně nové eldorádo. Už ne ekonomika, ale kultura. Proto ta semiotika. Proto ta etnografie. Proto ty archetypy.

Korporace pochopila, že být či nebýt znamená dnes být či nebýt součástí kultury, která, napříč tím zmatkem, chaosem a různorodostí dole v ulicích, prostě musí zůstat koherentní a jednotná. Protože je tím, co si vytváříme, abychom tomu zmatku, chaosu a různorodosti dali smysl a řád.

Proto byla na každém druhém slajdu o šamponech Madonna. Proto byl na každém třetím slajdu o čistících prostředcích Arnold Schwarzenegger. Proto citace z Barthese a McCrackena a téměř žádná ze Samuelsona.

"John Lennon said "reality leaves a lot to the imagination" and stories help resolve the contradiction between the different kinds of human experience, physical and mental, providing our lives with a metanarrative that helps us explain ourselves to ourselves.

Brands have a similar cultural function, that allows us create and manipulate meaning in the commercial culture we operate within. As science overtook myth as the dominant paradigm for understanding the world, the importance of myths in our culture began to fade, leaving a gap we capitalists began to unconsciously fill with commercial icons, that became the myths that are brands."
[z jiného blogu]

Doba se mění a značky, aby mohly růst, hledají nové cesty. Není už důležité, napojit se na to, co pro vás v životě něco znamená. Jde o to označovat, co by pro vás důležité být mělo. Všichni už to vědí. Já na to přišel až na té střeše. Hmm, je dobrý pocit být součástí klubu...

Jednoho dne si možná koupíte lístky do divadla a v půlce představení vám dojde, že to hamletovské "být či nebýt" je vlastně reklama na životní pojištění.

Je pozdní doba. Jdu spát.

Lip