neděle 9. listopadu 2008

Němá každý perínu, perínu.... anebo Huná Prág

Vyrostl jsem se v ulici, která se jmenuje Arabská. Otec má smysl pro branding.
Když jsem tam ještě s našima bydlel, míval jsem rád jeden moment. Seděli jsme s tátou v kuchyni, pili jsme kávu a kouřili. On ještě a já už. A kecali jsme o tom, co pro něj byla ta důležitější půlka života a pro mě literární krajina.

Před časem jsme se tam takhle zase sešli. Oba bez cigára - on na vozíku a já s náplastí - a zase jsme po delší době kecali. Už jsem si to zkoušel nahrát dřív, ale vždycky jsem pak někam zabordelil ten diktafon. Teď už to jde na telefon a tak tady máte historicky první interview. Interview s hýčkaným dítětem. 70 let, 70 kilo, 70 diagnóz. Ale pořád mu to vypráví:))

Tohle je, milé děti, třetí z Tisíce a dvou pohádek o cestě hýčkaného dítěte za štěstím a za smůlou.

Jmenuje se „Němá každý perínu...“.


Kdybys mi vyprávěl, co jste dělali na tý lodi, když jste pluli ze Sýrie do Rumunska, a jak probíhala cesta vlakem. To musela být docela dlouhá cesta, ne?
No, to trvalo tak sedm dní..nebo tak sešt dní a sedm nocí byla loď a vlak mám dojem že tři nebo dva dni. Už nevím. Cesta byla veselá... jsme zpívali, tančili...

Na lodi byli Libanonci a to byli lepší tanečníci než mi... uměli i ty evropské tance...a jinak jsme si prostě vyprávěli o svých zemích, seznamovali jsme se nazvájem, dívali jsme se na moře.. někteří zvraceli...

Část z nás měla přikrývku, část neměla.. kdo přišel první ten měl, kdo potom neměl...Ono, ta lod byla malá pro takový počet lidí, co nás na ní jelo...

Je někdo, s kým jsi se tam na té lodi seznámil a dodnes jsi s ním v kontaktu?

To ne. Ale konečně jsem se tam seznámil s lidmi, o kterých jsme v Iráku slyšel, ale neměl jsem možnost se s nima vidět. Lidi, co byli zavření, právník strany....

Jeden se na mě ptal, když zjistil, že jsem z učitelského ústavu...ptal se na Sabíha, to bylo moje stranické jméno a oni věděli, že Sabíh studuje na učitelském ústavu...

Takže ty jsi byl Násir podle pasu, v kovářstv í jsi pracoval pod jménem Fárid a ve straně jsi se jmenoval Sabíh jo? Ještě nějaká jména....?

To ne. Ale byli tam lidé, kteří seděli v Sedžen Nurgat Salmán. Ve vězení, kterému se říkalo Salmánova Díra - Nugrat je díra. Je to jedno z nejhorších vězení. Muselo se tam jít podzemím, pak nadzemím a pak zase podzemím. No a někteří přeci jen odtam utekli. S jedním jsem se potkal už ve vojenské nemocnici.

Já už během té vojenské služby jsem věděl, že jeden z Nugrat Salmán leží ve vojenské nemocnici, protože jim tam držel hladovku. Tak jsem si říkal, že ho musím navšívit, abych zjistil, co se pro něj dá udělat. Začal jsem dělat, že mě bolí ledviny a že mám koliku. A hrál jsem to tak, že mě skutečně převezli do té vojenské nemocnice a potkal jsem se s tím chlapíkem. Tam jsme si vyměnili informace a já se od něj dozvěděl, co se děje ve vězení jejich a poslal jsem tu zprávy ven. Oni pak v partaji mohli něco s tím udělat, něco podniknout...No, a takový lidi jsem pak potkával na té lodi...

Vzpomínáš někdy na tu cestu lodí? Je to věc, na kterou často a hodně vzpomínáš?

Už moc ne. Je to dost dávno... víc vzpomínám na cestu z Bagdádu do Damašku a pak do Ladhikíje. To bylo plné napětí. Tuhle cestu lodí, to bylo milé a příjemné, byla tam spousta zajímavých ldií, ale moc si to už nepamatuju...

A co ten vlak?

No, při průjezdu těmi socialistickými zeměmi, to nás vždycky uvítali na nádraží. Zpívali jsme, tančili šáteček.

Já nevím, co je šáteček..
Nevíš jo? No to udělali kruh, holka kluk holka vedle sebe. Holka chodila uvnitř kruhu a který se jí líbil, toho vytáhla, posadili se na kapesník uvnitř kruhu a políbili se. No a holka pak šla do kruhu a kluk zase chodil okolo a vybíral..

A tohle jste dělali na nádražích jo:) ?

No. Tam byla vždycky velká slavnost. Tam jsem taky poprvé slyšel tu Vykrůcaj vykrůcaj. A pak už jsem byl ve Varšavě a tam byl festival a nemusel jsem chodit na všechny programy, ale jenom na ty, co se mi líbí, protože jsem nemocný.

Hele, já měl pocit, žes říkal, že už jsi byl tou dobou vyléčený?

No, ale oni to nevěděli, tak jsem si chodil, kam se mi chtělo. Lepší ne? Ale jeden tam od nás mě dost hlídal. Jako že bych se teda neměl s nikym líbat a že bych mohl nakazit soudruhy.

No a po skončení festivalu jsme jeli do Zakopanýho. Já a ještě jeden Iráčan, co se mnou měl jet do Pekinu. V tom Zakopaném jsme měli počkat, dokud se nevyřeší náš problém s letenkami.

Tam byla taková vedoucí organizace mládeže a ta se o nás starala, dělaly se tam taneční večírky, výlety. A ona si mě vzala stranou hned první večer a učila mě tančit - nepustila mě, dokud jsem se to nenaučil.

Tam bylo moc hezkých holek, ostatně. Jednak byly hezký a jednak byly v pohodě. Rády se bavily. S jednou jsem se seznámil ještě na tom festivalu, povídali jsme si celý večer a ona pak přišla druhý den a ptala se, je tu Násir? A já vstal a říkám já jsem Násir.A ona říká, ukaž nejdřív nohu. Protože mě tam dělali lehký zákrok na palci u nohy a měl jsem ji zavázanou. Tak až viděla obvaz, připustila, že to budu asi jí ten z předchozího večera a šli jsme zase na rande. No, nejsou uzavřený Polky.

V tom Zakopaným jsme byli čtrnáct dní a pak přiletělo letadlo – teda jako do Varšavy - a letěli jsme nejdříve do Moskvy a pak do Pekinu. V Moskvě bylo plánované jen tranzitní zastavení a pak jsme ještě měnili letadlo v Monglosku – kvůli počasí.

V té Moskvě jsme měli být jen jeden večer, ale já jsem si říkal, není možný, abychom byli v Moskvě a já neviděl Rudý náměstí a Lenina. Tak jsme se tam pídili po nějakém odpovědném činiteli na letišti, protože jsme neměli víza a že chceme jet se podívat do Moskvy. A on říkal, támhle staví autobus, tak jeďte.

A my že nemáme peníze, protože jsme delegace. Tak on udělal dva telefonáty, podepsal nějaké papíry a dal nám nějaké peníze – ani jsme nevěděli, kolik to je a na co to vlastně stačí.

No a šli jsme. Oba v takových těch polokošilích, ale byla tam zima. Strašná. No a hledali jsme restauraci nejdřív, že se chceme najíst. Nemohli jsme nic najít. Pak jsme viděli milicionáře, přiblížili jsme se k němu a on šel do pozoru a „čto chotíte?“. Ukázali jsme mu „ham ham“ a on nás rukama nohama nasměroval na restauraci o dvě ulice dál. Říkal, že tam je dobrý ham ham a ukázal i že tam mají vodku. Ukázali jsme mu ty peníze, co jsme dostali, a on dělal jako že to stačí bohatě na jídlo i na pití..

U stolu tam seděl kluk s holkou a s těma jsme si povídali - zase víc posunkama než anglicky - celý večer a pak jsme jeli autobusem zpátky do tranzitní zony do hotelu.

Ráno nás pak vzbudil telefon a pozvali nás nějací mládežníci na snídani a po té snídani se rozhodli nás několik dní hostit a ukázali nám celou Moskvu. Tak se ta cesta do Pekinu zase trochu protáhla.

Žádné komentáře:

Okomentovat