středa 31. prosince 2008
úterý 30. prosince 2008
Proč měli Britové Impérium a Češi tak maximálně Protektorát!
Možná to není úplně dobrý nadpis, ale lepší jsem nevymyslel. Nakonec, je to jen nadpis. Podstatná je myšlenka samotná nikoli její titulek.
Dnes na vleku jsem konečně pochopil, co je na těch Britech velikého. Měl jsem je rád ještě dřív, než jsem je vůbec poznal. Miloval jsem to tam od prvního vylodění.
Jezdím tam opravdu rád, i když je to skoro vždycky jen na den a skoro nikdy tam s nikým nemluvím.
Prostě jsem tam a cítím, že někde poblíž se děje něco opravdového.
A dneska mi to konečně došlo.
Oni prostě vědí!
....
Jel jsem s E. na vleku a s překvapením jsem zjišťoval, že z ní nevypáčím více slov, než z K. K. je můj syn. E. je dcera L. Oba jsou asi stejného věku. A oba jsou to prepubertální upíři.
....
Měl jsem psa K. Už ho nemám. Moje dcera A. z něj totiž dostávala A-lergii. Tak bydlí u mé matky (ten pes). A moje matka s ním má trápení. A mě se po něm občas moc stýská.
...
Naštěstí jsou si K. (ten pes) s A. (mojí dcerou) velmi podobní. Oba se s gustem vyválejí v jakémkoliv sajrajtu, oba se z prázdnin vracejí plni cizopasníků a oba jsou hrozně roztomilí.
....
No, a právě ta chvilková zkušenost s jízdou na vleku s E. (což je dcera L., pokud byste se v tom stále nedokázali zorientovat) mi v kombinaci s dlouhodobou zkušeností s A. (mojí dcerou - ale to už jste buď pochopili, nebo jste oligofrenní), ještě delší zkušeností s mým synem K. (bacha, neplést se psem!) a dočasnou zkušeností se psem K. (no, s tímhle jsem myslel...) společně přihrály tohleto nahlédnutí.
....
Britové jsou skvělí a jedineční, protože to vědí. Vědí, že ve věku kolem 9 let se z vašich roztomilých dětí stávají fúrie. A vědí taky, že žít s fúriemi pod jednou střechou je psychologicky i sociálně velmi vyčerpávající a úmorné.
A tak je v tom věku posílají do internátních škol.
....
A místo nich si tihle jedineční a vědoucí AngloSaxoni nosí domů pejsky. Z chovné stanice nebo z útulku. Je to jedno.
U psů máte téměř jistotu, že svoji roztomilost neztratí, po celou dobu svého psího života.
....
A když se s vámi nakonec rozloučí, nezůstanete smutní moc dlouho. Vašim (britským) dětem je tou dobou už 26 pryč, právě absolvují na Oxfordu a s mírně omluvným výrazem vám vezou domů ukázat tu dívku/chlapce, kterému/jíž shodou okolností udělali dítě.
Nebude to trvat dlouho a zase budete mít doma něco mazlivě přítulného.
...
Tak tohle mají ti Britové prostě zařízené líp! Kdybych neuměl na lyžích, nikdy bych na to nepřišel.
....
Lip
P.S. Našel jsem pod stromečkem brusle a byl jsem z toho trochu rozpačitý. Teď už se ale těším! Třeba si uvědomím něco zajímavého o Francouzích. Nebo o Finech...
Dnes na vleku jsem konečně pochopil, co je na těch Britech velikého. Měl jsem je rád ještě dřív, než jsem je vůbec poznal. Miloval jsem to tam od prvního vylodění.
Jezdím tam opravdu rád, i když je to skoro vždycky jen na den a skoro nikdy tam s nikým nemluvím.
Prostě jsem tam a cítím, že někde poblíž se děje něco opravdového.
A dneska mi to konečně došlo.
Oni prostě vědí!
....
Jel jsem s E. na vleku a s překvapením jsem zjišťoval, že z ní nevypáčím více slov, než z K. K. je můj syn. E. je dcera L. Oba jsou asi stejného věku. A oba jsou to prepubertální upíři.
....
Měl jsem psa K. Už ho nemám. Moje dcera A. z něj totiž dostávala A-lergii. Tak bydlí u mé matky (ten pes). A moje matka s ním má trápení. A mě se po něm občas moc stýská.
...
Naštěstí jsou si K. (ten pes) s A. (mojí dcerou) velmi podobní. Oba se s gustem vyválejí v jakémkoliv sajrajtu, oba se z prázdnin vracejí plni cizopasníků a oba jsou hrozně roztomilí.
....
No, a právě ta chvilková zkušenost s jízdou na vleku s E. (což je dcera L., pokud byste se v tom stále nedokázali zorientovat) mi v kombinaci s dlouhodobou zkušeností s A. (mojí dcerou - ale to už jste buď pochopili, nebo jste oligofrenní), ještě delší zkušeností s mým synem K. (bacha, neplést se psem!) a dočasnou zkušeností se psem K. (no, s tímhle jsem myslel...) společně přihrály tohleto nahlédnutí.
....
Britové jsou skvělí a jedineční, protože to vědí. Vědí, že ve věku kolem 9 let se z vašich roztomilých dětí stávají fúrie. A vědí taky, že žít s fúriemi pod jednou střechou je psychologicky i sociálně velmi vyčerpávající a úmorné.
A tak je v tom věku posílají do internátních škol.
....
A místo nich si tihle jedineční a vědoucí AngloSaxoni nosí domů pejsky. Z chovné stanice nebo z útulku. Je to jedno.
U psů máte téměř jistotu, že svoji roztomilost neztratí, po celou dobu svého psího života.
....
A když se s vámi nakonec rozloučí, nezůstanete smutní moc dlouho. Vašim (britským) dětem je tou dobou už 26 pryč, právě absolvují na Oxfordu a s mírně omluvným výrazem vám vezou domů ukázat tu dívku/chlapce, kterému/jíž shodou okolností udělali dítě.
Nebude to trvat dlouho a zase budete mít doma něco mazlivě přítulného.
...
Tak tohle mají ti Britové prostě zařízené líp! Kdybych neuměl na lyžích, nikdy bych na to nepřišel.
....
Lip
P.S. Našel jsem pod stromečkem brusle a byl jsem z toho trochu rozpačitý. Teď už se ale těším! Třeba si uvědomím něco zajímavého o Francouzích. Nebo o Finech...
Fakt ho tam stříhali!
Je vždycky inspirativní pozorovat, co se s "kultovním" stane v okamžiku, kdy se jej zmocní následující generace. Právě dnes jste měli jedinečnou možnost vzoreček něčeho takového pozorovat u horní stanice lyžařského vleku v areálu Šachty.
Co že se tam dělo?
Pár kluků a holek, co před pár měsíci opustili Vydríska kvůli Snowboarďákům, tam po svém inscenovalo klasiku. Prostě tam nahoře u bufíku Stříhali dohola malého chlapečka, kadeře padaly k zemi a zmíraly...
Musím říct, že mě to vzalo. Čitával jsem ty veřše. Posvátně jsem tu hudbu poslouchal. Extaticky jsem ji u gramofonu zpíval s Míšíkem. Ale nikdy mě nenapadlo to zkusit na sjezdovce.
"Vodprejskni, debile!" řekl mi ještě ten stříhaný malý chlapeček a... ono to zaznělo, jako kus masa, když pleskne o zem....
A stejně jsem rád, že jsem byl přitom:)) I když mi trochu vadily ty ostříhané vlasy, co potom celé odpoledne poletovaly po svahu...
Lip
Co že se tam dělo?
Pár kluků a holek, co před pár měsíci opustili Vydríska kvůli Snowboarďákům, tam po svém inscenovalo klasiku. Prostě tam nahoře u bufíku Stříhali dohola malého chlapečka, kadeře padaly k zemi a zmíraly...
Musím říct, že mě to vzalo. Čitával jsem ty veřše. Posvátně jsem tu hudbu poslouchal. Extaticky jsem ji u gramofonu zpíval s Míšíkem. Ale nikdy mě nenapadlo to zkusit na sjezdovce.
"Vodprejskni, debile!" řekl mi ještě ten stříhaný malý chlapeček a... ono to zaznělo, jako kus masa, když pleskne o zem....
A stejně jsem rád, že jsem byl přitom:)) I když mi trochu vadily ty ostříhané vlasy, co potom celé odpoledne poletovaly po svahu...
Lip
pondělí 29. prosince 2008
Čerstvá porce kvality!
Ještě k tomu výtrysku textu v příspěvku níže: Tohle viselo onehdá u nás v Bille. Všimněte si (kromě toho nápaditého použití slovíčka absolutně), jak dva po sobě následující body na plakátě napovídají, že čerstvost masa lze podpořit jeho pravidelným porcováním na části.
To je myslím postup, který by mohl postupně vytlačit z trhu mrazící boxy. Přinesete si domů mršinu a když už se začne hýbat, prostě ji rozpůlíte. A bude zase na chvíli čerstvější!
LIP
P.S. Pokud se vám zdá, že v poslední době poklesla přispěvatelská disciplína Oka3 a čestvý obsah se tu objevuje čím dál méně často, prosím, zkuste si poslední příspěvěk rozdělit na pomyslné poloviny a každou - nyní mnohem čestvější - porci si přečtete znovu. Uvidíte, co to udělá!
To je myslím postup, který by mohl postupně vytlačit z trhu mrazící boxy. Přinesete si domů mršinu a když už se začne hýbat, prostě ji rozpůlíte. A bude zase na chvíli čerstvější!
LIP
P.S. Pokud se vám zdá, že v poslední době poklesla přispěvatelská disciplína Oka3 a čestvý obsah se tu objevuje čím dál méně často, prosím, zkuste si poslední příspěvěk rozdělit na pomyslné poloviny a každou - nyní mnohem čestvější - porci si přečtete znovu. Uvidíte, co to udělá!
Apage, Expertus! Anebo Sood Koolatee, Rees Too Peye, Too Yeah Cara'h, Tan Too Reeye'ah!
Experti. .. Znáte nějakého? Myslíte si, že ne? Kecáte!
Učitelka vašich dětí. Váš pojišťovák. Chlap nebo ženská, co uřízli vašemu dědečkovi nohu. Kominík. Váš automechanik. Všechno jsou to experti. A to ještě existuje dost velká pravděpodobnost, že i vy jste někomu z vašeho okolí expertem.
Jestli je to tak, tak se styďte!
Proč byste se měli stydět? Protože s experty to jde v poslední době hodně z kopce. No, asi to s nimi šlo z kopce už dávno, jenom jsem si toho jako do věci zažraný expert nestíhal všímat.
Ale k věci – co je na tom expertýrování tak moc špatně?
Vlastně nic. Tedy pokud vaše autorita experta opravdu stojí na specializovaném a u jiného nedostupném vědění.
A tak učitelka vašich dětí má mít patent na to, jak z toho retarda, co se nepodobá ani vám, ani vaší paní ačkoli se o něj minimálně osmnáct let budete muset starat, udělat skoro-génia. A tak má váš pojišťovák vždycky vědět, jak to zařídit, abyste po těžké čelní srážce s lokomotivou obdrželi kompenzaci velkosti několika desítek milionů mexických dolarů a aby vám – když už vás tam stejně budou dávat dohromady - na traumatologii udělali i liposukci a nové zuby. A tak dál, a tak dál.
Když se ale podíváte na své experty z blízka a pořádně – a když třeba seberete i dost odvahy podívat se do své vlastní expertní tváře – naznáte, že to tak často není!
Mnohdy místo expertova specializovaného vědění dostáváte jen kombinaci ignorance, obsedantní neurózy a pár špetek sadismu. Jako u té paní učitelky, co učí L.-iinu dceru E.
Tahle paní učitelka si do školy nechala zavolat maminku, aby jí řekla, že se za čtyřicet let své praxe ještě nesetkala s případem, kdy se dítě vydrží celý den nepřítomně dívat z okna a přitom pokaždé, když ji vyvolá, ví o čem se mluví a odpovídá správně.
Nenechte se mýlit, nebylo v tom ani zbla obdivu. Byl v tom jen odsudek a temná výhružka. A následovalo doporučení, aby maminka trénovala s dcerou „jak na učitelce očima viset“. Jenom tak je možné stát se expertně uznanou „jedničkářkou“ (nestačí totiž jen odpovídat na výbornou, musíte se také jako „jedničkářka“ chovat)....
Tak tohle je jeden z příkladů toho, proč byste raději měli být opatrní, pokud jste na své expertsví pyšní. Nechci ale zůstávat u jediného nahodilého příkladu.
Jako expert můžete také podlehnout pokušení dělat z lidí blbce. Víte, co myslím?! Patlámo, patlámo, patlámo... i paprťála... Pokud vás tohle pokušení ovládne, skončíte asi jako expert v oblasti pojišťovnictví... Pojišťovnictví je totiž expertní vyšší dívčí.
Nastojte. Tohle jsou výňatky z „Doplňkových pojistných podmínek pro pojištění staveb k podnikání“, které s vážnou tváří vydává jedna Česká pojišťovna:
„Požárem se rozumí oheň v podobě plamene, který provází hoření...“ A po této pasáži následuje lišácké: „požárem není žhnutí a doutnání s omezeným přístupem kyslíku...“ Nezapomeňte svému požáru dostatečně větrat, chcete-li získat pojistné plnění!
„Výbuchem se rozumí náhlý ničivý projev tlakové síly spočívající v rozpínavosti plynů nebo par (velmi rychlá chemická reakce nestabilní soustavy).....“ I za touto pasáží následuje dvakrát tak dlouhý odstaveček o tom, co výbuchem v žádném případně není, i kdyby to tak vypadalo, znělo, bouchalo a pálilo. Není a není a není. Jako že jsem pojišťovna!
„Přímým úderem blesku se rozumí přímý zásah blesku (atmosférického výboje) do pojištěné věci....“ Z toho jakoby vyplývá, že pokud blesk udeří do nepojištěné věci, žádný blesk to nebyl. A to se vůbec neodvažuji pomyslet na možnost, že by blesk nezasáhl přímo, ale jen tak trochu tečoval)!
„Vichřicí se rozumí dynamické působení hmoty vzduchu, která se pohybuje rychlostí 20,8 m/s a více. Není-li rychlost pohybu vzduchu v místě pojištění zjistitelná, poskytne pojišťovna plnění, pokud oprávněná osoba prokáže, že pohyb vzduchu v okolí místa pojištění způsobil obdobné škody na řádně udržovaných stavbách, nebo shodně odolných jiných věcech....“ Je tedy dobré si vždy stavět vše 2x – jednou pro potřebu a jednou pro případ, že byste potřebovali dokladovat, že škoda byla způsobena i na podobně odolných a řádně udržovaných stavbách. Asi proto postavili Dvojčata jako Dvojčata...
Problém s experty může být někdy i v tom, že expertem se člověk nerodí, nýbrž postupně stává, zatímco organizace, která experta pase, na něm musí udělat marži většinou už od začátku.
A tak si, když otevíráte čtvrtou láhev, občas vyslechnete historky o tom, jak si vaše kamarádka z očního v rámci kolečka vyzkoušela třeba svoji první amputaci nohy, a že to nakonec moc dobře dopadlo... Pacient stejně spal a kolegové radili a ta noha byla stejně tak hnilá, že by se za chvíli tak jak tak pustila sama...
I experti prostě občas něco dělají poprvé. Když budete mít štěstí, třeba se to dozvíte předem.
Zdálo by se, že jsme na expertech nevyhnutelně závislí a že s tím nemůžeme nic udělat. A dost možná je to i pravda.
Nechci ale končit pesimisticky a tak přikládám, na co jsem narazil nedávno. Pár ukázek chvatů a hmatů, které na vás experti pravděpodobně vyzkouší, až za nimi přijdete, a Cipollovy zákony lidské stupidity. Dohromady by vás to na nechráněný styk s experty mělo docela dobře vybavit.
Tak tedy za a) expertní chvaty a hmaty. Použije-li je na vás váš expert, kopněte ho do mezi a najděte si jiného...
i. Změna důrazu ve větě:
Něměli bychom o bližních mluvit ošklivě.
O bližních bychom neměli mluvit ošklivě.
ii. Zobecnění náhodného jevu:
Tento dům zůstal při poslední vichřici nepoškozen.
Z toho je vidět, že vichřice domy nepoškozují.
iii. Argumentace zdánlivým důsledkem
Kdyby byl svět stvořen nadpřirozenou mocí, byli bychom všude kolem sebe svědky uspořádanosti a jasné struktury. A protože věci kolem nás jsou spíše uspořádané a rozhodně nikoli pouze náhodné, máme jasný důkaz, že svět byl nadpřirozenou mocí vskutku stvořen.
iv. Anekdotické příklady
Lze předložit tisíce důkazů skutečné existence Boží a toho, že Bůh stále koná zázraky. Například minulý týden psali o jedné dívce, která umírala na rakovinu a byla náhle uzdravena díky modlitbám svých blízkých.
v. Odkaz na tradici
Tento postup je využíván již desítky let a samotný fakt, že zůstal desítky let nezpochybněn, je snad dostatečnou obranou proti jeho napadání ze strany dnešních pochybovačů!
vi. Odkaz na vyšší či větší sílu
A jestli budete naše závěry nadále zpochybňovat, zažaluji vás u soudu!
vii. Odkaz na úspěšné
Tento postup je rozhodně ten nejlepší, protože ho používají ti nejúspěšnější v oboru!
viii. Osobní útok
O tom, co je dobré a co je špatné, se nás snaží poučovat někdo, o kom si dnes a denně čteme pikantní články na stánkách bulvárních plátků!
ix. Odmítnutí neznámého
Tento stroj nikdy nepoletí! Žádný stroj těžší než vzduch přeci nikdy neletěl!
x. Zdůraznění svaté chudoby
Komu bychom měli více věřit čistotu pohnutek nežli našim učitelům, kteří své povolání vykonávají za tak nízké platy. Už jen volbou špatně placeného povolání přeci jasně dokazují, že jejich priority jsou postaveny na principech vyšších než jsou naše partikulární, osobní zájmy.
xi. Zdůraznění na novosti/modernosti
O tom, že naše výrobky jsou tou nejlepší v současnosti dostupnou volbou, svědčí už sám fakt, že jde o naprostou technologickou novinku.
xii. Odkaz na množství
Naší věci věří tisíce lidí. Kdo si troufá tváří v tvář takovému množství tvrdit, že se mýlíme, je šílenec!
xiii. Vzývání mas
Všichni tito lidé si myslí pravý opak toho, co teď tvrdíte. Chcete snad naznačit, že nejsou nic víc, než jen hrstka pomýlených bláznů?
xiv. Odkaz na (nerelevantní) autoritu
Kdo říká, že neexistuje věděcký důkaz existence Boha? I Albert Einstein přeci věřil!
xv. Falešné zobecnění
Osobní automobil vyloučí menší množství splodin nežli autobus. Osobní automobily tedy poškozují naše životní prostředí méně nežli autobusy.
xvi. Vzývání autenticity
Žádný čech by nikdy nepil pivo z PET flašky. Že znáte spoustu Čechů, kteří to dělají? Když říkám žádný Čech, myslím tím žádný OPRAVDOVÝ Čech!
xvii. Falešná kauzalita
Problémy s vašimi eletrickými rozvody nastaly poté, co jste začali používat úsporné žárovky. Z tohoto důvodu byste se napříště měli používání úsporných žárovek rozhodně vyhnout.
xviii. Klasifikace na základě shodného rysu
Češi jsou Slované. Rusové jsou Slované. Nejsou tedy Rusové jen jednou odnoží Čechů?
A za b) zákony lidské stupidity podle Cipolla. Vzpomeňte si na ně poté, co kopnete svého abuzivního experta do mezi, a před tím než si vyberete jiného...
Zákon první: Je lidskou přirozeností vždy a nevyhnutelně podceňovat reálné množství stupidních individuí.
Zákon druhý: Pravděpodnost, že konkrétní osoba bude stupidní je statisticky zcela nezávislá na všech ostatních charakteristikách této osoby.
Zákon třetí, řečený „zlatý zákon stupidity“: Za stupidní můžeme oprávněně považovat takovou osobu, která působí škody jiné osobě nebo skupině osob, aniž by z toho jakýmkoliv způsobem profitovala. Opravdoví idioti škodí ostatním i sobě.
Zákon čtvrtý: Ne-stupidní individua vždy poceňují ničivý potenciál stupidních jednotlivců. Zapomínají především na to, že obcovat či spolčovat se za jakýchkoliv okolností, v kterémkoliv čase a na libovolném místě se stupidními individui – ať už z jakýchkoliv pohnutek - vede vždy k citelným a nesmazatelným ztrátám.
Zákon pátý: V konečném důsledku je nebezpečnost stupidního individua vyšší než nebezpečnost individua, které se pokouší vám uškodit s vidinou vlastního obohacení či jinak definovaného prospěchu. Blbec je horší než bandita.
Tolik dnes k expertům. Uvidíme, jestli se nějací ozvou:)
LIP
P.S. Musím říct, milá V., že jak jsem si čet' ty pojišťovací podmínky, najednou se mi vybavil ten Moribundus, ale nedokážu si vybavit, z jakého je to filmu...
Učitelka vašich dětí. Váš pojišťovák. Chlap nebo ženská, co uřízli vašemu dědečkovi nohu. Kominík. Váš automechanik. Všechno jsou to experti. A to ještě existuje dost velká pravděpodobnost, že i vy jste někomu z vašeho okolí expertem.
Jestli je to tak, tak se styďte!
Proč byste se měli stydět? Protože s experty to jde v poslední době hodně z kopce. No, asi to s nimi šlo z kopce už dávno, jenom jsem si toho jako do věci zažraný expert nestíhal všímat.
Ale k věci – co je na tom expertýrování tak moc špatně?
Vlastně nic. Tedy pokud vaše autorita experta opravdu stojí na specializovaném a u jiného nedostupném vědění.
A tak učitelka vašich dětí má mít patent na to, jak z toho retarda, co se nepodobá ani vám, ani vaší paní ačkoli se o něj minimálně osmnáct let budete muset starat, udělat skoro-génia. A tak má váš pojišťovák vždycky vědět, jak to zařídit, abyste po těžké čelní srážce s lokomotivou obdrželi kompenzaci velkosti několika desítek milionů mexických dolarů a aby vám – když už vás tam stejně budou dávat dohromady - na traumatologii udělali i liposukci a nové zuby. A tak dál, a tak dál.
Když se ale podíváte na své experty z blízka a pořádně – a když třeba seberete i dost odvahy podívat se do své vlastní expertní tváře – naznáte, že to tak často není!
Mnohdy místo expertova specializovaného vědění dostáváte jen kombinaci ignorance, obsedantní neurózy a pár špetek sadismu. Jako u té paní učitelky, co učí L.-iinu dceru E.
Tahle paní učitelka si do školy nechala zavolat maminku, aby jí řekla, že se za čtyřicet let své praxe ještě nesetkala s případem, kdy se dítě vydrží celý den nepřítomně dívat z okna a přitom pokaždé, když ji vyvolá, ví o čem se mluví a odpovídá správně.
Nenechte se mýlit, nebylo v tom ani zbla obdivu. Byl v tom jen odsudek a temná výhružka. A následovalo doporučení, aby maminka trénovala s dcerou „jak na učitelce očima viset“. Jenom tak je možné stát se expertně uznanou „jedničkářkou“ (nestačí totiž jen odpovídat na výbornou, musíte se také jako „jedničkářka“ chovat)....
Tak tohle je jeden z příkladů toho, proč byste raději měli být opatrní, pokud jste na své expertsví pyšní. Nechci ale zůstávat u jediného nahodilého příkladu.
Jako expert můžete také podlehnout pokušení dělat z lidí blbce. Víte, co myslím?! Patlámo, patlámo, patlámo... i paprťála... Pokud vás tohle pokušení ovládne, skončíte asi jako expert v oblasti pojišťovnictví... Pojišťovnictví je totiž expertní vyšší dívčí.
Nastojte. Tohle jsou výňatky z „Doplňkových pojistných podmínek pro pojištění staveb k podnikání“, které s vážnou tváří vydává jedna Česká pojišťovna:
„Požárem se rozumí oheň v podobě plamene, který provází hoření...“ A po této pasáži následuje lišácké: „požárem není žhnutí a doutnání s omezeným přístupem kyslíku...“ Nezapomeňte svému požáru dostatečně větrat, chcete-li získat pojistné plnění!
„Výbuchem se rozumí náhlý ničivý projev tlakové síly spočívající v rozpínavosti plynů nebo par (velmi rychlá chemická reakce nestabilní soustavy).....“ I za touto pasáží následuje dvakrát tak dlouhý odstaveček o tom, co výbuchem v žádném případně není, i kdyby to tak vypadalo, znělo, bouchalo a pálilo. Není a není a není. Jako že jsem pojišťovna!
„Přímým úderem blesku se rozumí přímý zásah blesku (atmosférického výboje) do pojištěné věci....“ Z toho jakoby vyplývá, že pokud blesk udeří do nepojištěné věci, žádný blesk to nebyl. A to se vůbec neodvažuji pomyslet na možnost, že by blesk nezasáhl přímo, ale jen tak trochu tečoval)!
„Vichřicí se rozumí dynamické působení hmoty vzduchu, která se pohybuje rychlostí 20,8 m/s a více. Není-li rychlost pohybu vzduchu v místě pojištění zjistitelná, poskytne pojišťovna plnění, pokud oprávněná osoba prokáže, že pohyb vzduchu v okolí místa pojištění způsobil obdobné škody na řádně udržovaných stavbách, nebo shodně odolných jiných věcech....“ Je tedy dobré si vždy stavět vše 2x – jednou pro potřebu a jednou pro případ, že byste potřebovali dokladovat, že škoda byla způsobena i na podobně odolných a řádně udržovaných stavbách. Asi proto postavili Dvojčata jako Dvojčata...
Problém s experty může být někdy i v tom, že expertem se člověk nerodí, nýbrž postupně stává, zatímco organizace, která experta pase, na něm musí udělat marži většinou už od začátku.
A tak si, když otevíráte čtvrtou láhev, občas vyslechnete historky o tom, jak si vaše kamarádka z očního v rámci kolečka vyzkoušela třeba svoji první amputaci nohy, a že to nakonec moc dobře dopadlo... Pacient stejně spal a kolegové radili a ta noha byla stejně tak hnilá, že by se za chvíli tak jak tak pustila sama...
I experti prostě občas něco dělají poprvé. Když budete mít štěstí, třeba se to dozvíte předem.
Zdálo by se, že jsme na expertech nevyhnutelně závislí a že s tím nemůžeme nic udělat. A dost možná je to i pravda.
Nechci ale končit pesimisticky a tak přikládám, na co jsem narazil nedávno. Pár ukázek chvatů a hmatů, které na vás experti pravděpodobně vyzkouší, až za nimi přijdete, a Cipollovy zákony lidské stupidity. Dohromady by vás to na nechráněný styk s experty mělo docela dobře vybavit.
Tak tedy za a) expertní chvaty a hmaty. Použije-li je na vás váš expert, kopněte ho do mezi a najděte si jiného...
i. Změna důrazu ve větě:
Něměli bychom o bližních mluvit ošklivě.
O bližních bychom neměli mluvit ošklivě.
ii. Zobecnění náhodného jevu:
Tento dům zůstal při poslední vichřici nepoškozen.
Z toho je vidět, že vichřice domy nepoškozují.
iii. Argumentace zdánlivým důsledkem
Kdyby byl svět stvořen nadpřirozenou mocí, byli bychom všude kolem sebe svědky uspořádanosti a jasné struktury. A protože věci kolem nás jsou spíše uspořádané a rozhodně nikoli pouze náhodné, máme jasný důkaz, že svět byl nadpřirozenou mocí vskutku stvořen.
iv. Anekdotické příklady
Lze předložit tisíce důkazů skutečné existence Boží a toho, že Bůh stále koná zázraky. Například minulý týden psali o jedné dívce, která umírala na rakovinu a byla náhle uzdravena díky modlitbám svých blízkých.
v. Odkaz na tradici
Tento postup je využíván již desítky let a samotný fakt, že zůstal desítky let nezpochybněn, je snad dostatečnou obranou proti jeho napadání ze strany dnešních pochybovačů!
vi. Odkaz na vyšší či větší sílu
A jestli budete naše závěry nadále zpochybňovat, zažaluji vás u soudu!
vii. Odkaz na úspěšné
Tento postup je rozhodně ten nejlepší, protože ho používají ti nejúspěšnější v oboru!
viii. Osobní útok
O tom, co je dobré a co je špatné, se nás snaží poučovat někdo, o kom si dnes a denně čteme pikantní články na stánkách bulvárních plátků!
ix. Odmítnutí neznámého
Tento stroj nikdy nepoletí! Žádný stroj těžší než vzduch přeci nikdy neletěl!
x. Zdůraznění svaté chudoby
Komu bychom měli více věřit čistotu pohnutek nežli našim učitelům, kteří své povolání vykonávají za tak nízké platy. Už jen volbou špatně placeného povolání přeci jasně dokazují, že jejich priority jsou postaveny na principech vyšších než jsou naše partikulární, osobní zájmy.
xi. Zdůraznění na novosti/modernosti
O tom, že naše výrobky jsou tou nejlepší v současnosti dostupnou volbou, svědčí už sám fakt, že jde o naprostou technologickou novinku.
xii. Odkaz na množství
Naší věci věří tisíce lidí. Kdo si troufá tváří v tvář takovému množství tvrdit, že se mýlíme, je šílenec!
xiii. Vzývání mas
Všichni tito lidé si myslí pravý opak toho, co teď tvrdíte. Chcete snad naznačit, že nejsou nic víc, než jen hrstka pomýlených bláznů?
xiv. Odkaz na (nerelevantní) autoritu
Kdo říká, že neexistuje věděcký důkaz existence Boha? I Albert Einstein přeci věřil!
xv. Falešné zobecnění
Osobní automobil vyloučí menší množství splodin nežli autobus. Osobní automobily tedy poškozují naše životní prostředí méně nežli autobusy.
xvi. Vzývání autenticity
Žádný čech by nikdy nepil pivo z PET flašky. Že znáte spoustu Čechů, kteří to dělají? Když říkám žádný Čech, myslím tím žádný OPRAVDOVÝ Čech!
xvii. Falešná kauzalita
Problémy s vašimi eletrickými rozvody nastaly poté, co jste začali používat úsporné žárovky. Z tohoto důvodu byste se napříště měli používání úsporných žárovek rozhodně vyhnout.
xviii. Klasifikace na základě shodného rysu
Češi jsou Slované. Rusové jsou Slované. Nejsou tedy Rusové jen jednou odnoží Čechů?
A za b) zákony lidské stupidity podle Cipolla. Vzpomeňte si na ně poté, co kopnete svého abuzivního experta do mezi, a před tím než si vyberete jiného...
Zákon první: Je lidskou přirozeností vždy a nevyhnutelně podceňovat reálné množství stupidních individuí.
Zákon druhý: Pravděpodnost, že konkrétní osoba bude stupidní je statisticky zcela nezávislá na všech ostatních charakteristikách této osoby.
Zákon třetí, řečený „zlatý zákon stupidity“: Za stupidní můžeme oprávněně považovat takovou osobu, která působí škody jiné osobě nebo skupině osob, aniž by z toho jakýmkoliv způsobem profitovala. Opravdoví idioti škodí ostatním i sobě.
Zákon čtvrtý: Ne-stupidní individua vždy poceňují ničivý potenciál stupidních jednotlivců. Zapomínají především na to, že obcovat či spolčovat se za jakýchkoliv okolností, v kterémkoliv čase a na libovolném místě se stupidními individui – ať už z jakýchkoliv pohnutek - vede vždy k citelným a nesmazatelným ztrátám.
Zákon pátý: V konečném důsledku je nebezpečnost stupidního individua vyšší než nebezpečnost individua, které se pokouší vám uškodit s vidinou vlastního obohacení či jinak definovaného prospěchu. Blbec je horší než bandita.
Tolik dnes k expertům. Uvidíme, jestli se nějací ozvou:)
LIP
P.S. Musím říct, milá V., že jak jsem si čet' ty pojišťovací podmínky, najednou se mi vybavil ten Moribundus, ale nedokážu si vybavit, z jakého je to filmu...
čtvrtek 11. prosince 2008
Welcome, V2K!
Viděli jste? Teď tu byl! Asi se jen mihl, ale stejně - byl tu!!!
Škoda, že nepobyl dýl... ale třeba se zas vrátí! Rozhodně bych pro to rád udělal, co bude v mých silách.
Kdo?
Visitor2Kilo!
Děkuji všem, kdo sem chodí. Moc. Dva tisíce návštěv je víc, než jsem čekal.
O moc.
Asi tak o dva tisíce.
Škoda, že nepobyl dýl... ale třeba se zas vrátí! Rozhodně bych pro to rád udělal, co bude v mých silách.
Kdo?
Visitor2Kilo!
Děkuji všem, kdo sem chodí. Moc. Dva tisíce návštěv je víc, než jsem čekal.
O moc.
Asi tak o dva tisíce.
sobota 6. prosince 2008
Dougles Adams byl ryba
Losos pochyb, strana 23 úplně dole:
...
Hodlám si do profilu na LinkedInu přidat profesní charakteristiku "zastaralé médium"...
...
Lip
U všech nových, méně zastaralých technologií hrozí nebezpečí, že ze samého vzrušení, jak je posunujete kupředu, zapomenete, co chcete vlastně říct. Takže mě velmi uspokojuje pracovat s médiem, kde nemusíte tyhle věci řešit, protože je to médium zastaralé.
...
Hodlám si do profilu na LinkedInu přidat profesní charakteristiku "zastaralé médium"...
...
Lip
sobota 29. listopadu 2008
Zítřejší zprávy dělají z dneška včerejšek
Když mě dnes ráno dohnaly zítřejší zprávy, uvědomil jsem si, že den, do kterého jsem vstal, je už včerejškem. A to jsem byl vzhůru teprve dvě hodiny.
První, co jsem sem chtěl na to konto napsat byl citát z nějakého DeNirova filmu. Sedí tam na zápraží a čeká, až mu - asi pošesté v tom jednom filmu - na to zápraží přijdou mafiáni namlátit. Sedí tam, a když vystupují z vozů, říká jim jen "mám silný pocit deja vu."
A pak jsem o tom přemýšlel. A pak jsem jel za tátou. A pak mi máma řekla, že náš pes je dárcem krve jinému psovi, co kadí v třešňovce a donedávna nevěděl, že má nádor. A pak jsem si v Ruďásku u našich na botníku přečetl, že podle vědců se na zemi již vystřídalo 107 miliard lidí.
A tak mě nenapadá nic lepšího, než sem napsat, že u vědomí těch 107 miliard lidí je zjevné, že pravidlo č.1 stále platí.
Lip
První, co jsem sem chtěl na to konto napsat byl citát z nějakého DeNirova filmu. Sedí tam na zápraží a čeká, až mu - asi pošesté v tom jednom filmu - na to zápraží přijdou mafiáni namlátit. Sedí tam, a když vystupují z vozů, říká jim jen "mám silný pocit deja vu."
A pak jsem o tom přemýšlel. A pak jsem jel za tátou. A pak mi máma řekla, že náš pes je dárcem krve jinému psovi, co kadí v třešňovce a donedávna nevěděl, že má nádor. A pak jsem si v Ruďásku u našich na botníku přečetl, že podle vědců se na zemi již vystřídalo 107 miliard lidí.
A tak mě nenapadá nic lepšího, než sem napsat, že u vědomí těch 107 miliard lidí je zjevné, že pravidlo č.1 stále platí.
Lip
Downgrade
Včera jsem jel s někým, s kým už se dlouho nestýkám, pozdě večer autem. Dříve jsme tak spolu jezdívávali častěji a tak jsme se pomalu a jistě propracovali přes aktuální témata k těm, která jsme rozebírali vždycky. A co myslíte, zase mi naskočil ten můj automatický program.
Mám dva:
Jeden se spouští, když si povídám v autě za jízdy - ať už face to face nebo po telefonu. Prostě přestanu vědomě ovládat směr jízdy a do 45 minut automaticky zaparkuju v Arabské ulici, kde jsem se narodil. Tedy, pokud do té doby buď nepřestaneme mluvit, nebo mě někdo neokřikne. Už jsem o tom psal. Je to reflex Konrádovy kačenky.
Ten druhý se projevil poprvé včera. Viděl jsem se s lidmi, co znám dlouho a mluvil o věcech, co jsme řešili vždycky. A tak jsem se propadl o pár let zpátky do minulosti a můj operační systém zaktivoval starší, dnes již neplatné verze obslužných programů a driverů. Třeba ten na tankování pohonných hmot.
Čili, pokud by se vám to někdy stávalo, možná byste chtěli vědět, že:
- Odsátí benzínu Natural z nádrže Dieselového motormu v půl dvanácté večer stojí cca 2000 Kč, v případě, že si to uvědomíte dříve než nastartujete.
- Pokud nastartujete, bude to dvakrát tolik.
- Pokud máte benzíňák a nalijete tam diesel, tak to bude už za 60 tisíc, protože budete muset spoustu věcí úplně vyměnit
...
Včera večer jsem Downgradoval. Co bude zítra?
Lip
Mám dva:
Jeden se spouští, když si povídám v autě za jízdy - ať už face to face nebo po telefonu. Prostě přestanu vědomě ovládat směr jízdy a do 45 minut automaticky zaparkuju v Arabské ulici, kde jsem se narodil. Tedy, pokud do té doby buď nepřestaneme mluvit, nebo mě někdo neokřikne. Už jsem o tom psal. Je to reflex Konrádovy kačenky.
Ten druhý se projevil poprvé včera. Viděl jsem se s lidmi, co znám dlouho a mluvil o věcech, co jsme řešili vždycky. A tak jsem se propadl o pár let zpátky do minulosti a můj operační systém zaktivoval starší, dnes již neplatné verze obslužných programů a driverů. Třeba ten na tankování pohonných hmot.
Čili, pokud by se vám to někdy stávalo, možná byste chtěli vědět, že:
- Odsátí benzínu Natural z nádrže Dieselového motormu v půl dvanácté večer stojí cca 2000 Kč, v případě, že si to uvědomíte dříve než nastartujete.
- Pokud nastartujete, bude to dvakrát tolik.
- Pokud máte benzíňák a nalijete tam diesel, tak to bude už za 60 tisíc, protože budete muset spoustu věcí úplně vyměnit
...
Včera večer jsem Downgradoval. Co bude zítra?
Lip
středa 26. listopadu 2008
Říkal to Jim Bridger... aneb tam co leží Vánoce
Lítá to teď po mailech s titulkem "Víte, kde leží vánoce?". Dávám to sem pro ten pocit, co neumím definovat jinak než jako tabu. Musel jsem se smát, ale pak mi to přišlo nepietní a ošklivé, podílet se na tom, když si někdo dělá srandu z nějakého hrobu. a pak jsem o tom chvíli přemýšlel a zase se smál a zase se cítil trochu divně. No, ve třetím kole jsem si řek, že vám to sem lípnu, ať si to emocionální saunování taky trochu užijete.
Šťastné a veselé!
Lip
Šťastné a veselé!
Lip
čtvrtek 20. listopadu 2008
Pythický pohled pneuservisu (citát týdne)
Říkal ten pán, co mi dnes ráno přezouval Olí z letních na zimní:
Lip
"Kolem poledního hlásili sněžení i v nížinách... to znamená, že odpoledne budu mít trochu volnějš...ale zase budou lítat kluci s odtahovkou. Mě to pak začne v pátek tak kolem 4 odpoledne. Začnou se mi tady štosovat inžynýři a každej mi bude chtít vysvětlit, že to potřebuje přezout rychle, protože zachvíli odjíždí - představte si -právě tam, kde zrovna nejvíc sněží......
A mě to bude jedno. Já nemusim. "
Lip
pondělí 17. listopadu 2008
3N už zase frčí
Všimli jste si těch reklamních bloků v poslední době?
- Zmrlina Míša nostalgicky vzpomíná, jaké to bylo.
- Elektrospotřebiče ETA se bez uzardění hlásí k minulosti.
- COOP ukazuje, že pokud jde o to, jak to vypadá, nežijeme zas tak strašně moc jinak než jsme žili v sedmdesátých.
- A Peugeot se s tím nemastí vůbec a klidně si namaluje TV reklamu ve stylu Anděl na horách.
Je to tak, Husákovy děti se pomalu blíží ke čtyřicítce, finanční krize se prohlubuje, a tak zas na nějaký čas budou 3N dobře prodávat. Co že jsou ty 3N? Naše, Nevinné, Nostalgické.
Po patnácti, dvaceti letech popírání přichází fáze přijetí. Už to není tak, že se za ty tesilky, jovokoktejl a sojový stydíme. Začalo se nám po nich chvílemi i trochu stýskat. A není třeba se bát, že by to vedlo k exhumaci Jakeše, výjezdní doložky a praporků do oken. Je to přirozená fáze.
Po ní už rozhodující vliv na všechno důležité (a tím opravdu nemyslím politiku:) získají kluci a holky, co to nezažili, a bude to všechno už o něčem úplně jiném.
Zlomí se to – podobně jako s těmi 3N - asi nejdříve v muzice.
Všechno mi to došlo, když jsem před pár měsíci četl Špeldovu recenzi na Hřebejkovo „U mě dobrý“:
říká se tam.
A je to Svatá Pravda.
...
LIP
P.S. Jukněte sem. Tam je to všechno ukázané zeleno-oražově na bílém:)
- Zmrlina Míša nostalgicky vzpomíná, jaké to bylo.
- Elektrospotřebiče ETA se bez uzardění hlásí k minulosti.
- COOP ukazuje, že pokud jde o to, jak to vypadá, nežijeme zas tak strašně moc jinak než jsme žili v sedmdesátých.
- A Peugeot se s tím nemastí vůbec a klidně si namaluje TV reklamu ve stylu Anděl na horách.
Je to tak, Husákovy děti se pomalu blíží ke čtyřicítce, finanční krize se prohlubuje, a tak zas na nějaký čas budou 3N dobře prodávat. Co že jsou ty 3N? Naše, Nevinné, Nostalgické.
Po patnácti, dvaceti letech popírání přichází fáze přijetí. Už to není tak, že se za ty tesilky, jovokoktejl a sojový stydíme. Začalo se nám po nich chvílemi i trochu stýskat. A není třeba se bát, že by to vedlo k exhumaci Jakeše, výjezdní doložky a praporků do oken. Je to přirozená fáze.
Po ní už rozhodující vliv na všechno důležité (a tím opravdu nemyslím politiku:) získají kluci a holky, co to nezažili, a bude to všechno už o něčem úplně jiném.
Zlomí se to – podobně jako s těmi 3N - asi nejdříve v muzice.
Všechno mi to došlo, když jsem před pár měsíci četl Špeldovu recenzi na Hřebejkovo „U mě dobrý“:
„Retro je založeno na odpuštění a smíření,”
říká se tam.
A je to Svatá Pravda.
...
LIP
P.S. Jukněte sem. Tam je to všechno ukázané zeleno-oražově na bílém:)
neděle 16. listopadu 2008
Mrs. Robbinson..
Před týdnem Weekend Video na Year in Pictures. Konec filmu, který jsem ve videoklubu kina Světozor (?) viděl 12 x za sebou během deseti dní. Byla to taková místnost velikosti kočárkárny, kde promítali staré filmy asi za 6 Kčs.
Užijte si to. Znovu.
Lip
Užijte si to. Znovu.
Lip
Pravidlo číslo tři
Jedním z důsledků wirevolution popsané v předchozím příspěvku je, že jakákoliv nabídka produktů či služeb, které slibují ušetřit čas, je vlastně podvod.
Čas, který ušetříte, budete muset ve stejné či větší míře věnovat aktivitám, které souvisejí s registrací, osvojováním si správných uživatelských zvyklostí, údržbou či obsluhou toho produktu či služby.
Časem nezle šetřit. Čas prostě plyne. Lze ho jen lépe využívat. A v tom vám v žádném případě nemůže pomoci nějaký výrobek nebo služba.
…
LIP
Čas, který ušetříte, budete muset ve stejné či větší míře věnovat aktivitám, které souvisejí s registrací, osvojováním si správných uživatelských zvyklostí, údržbou či obsluhou toho produktu či služby.
Odtud pravidlo č. 3. – Časem nelze šetřit
Časem nezle šetřit. Čas prostě plyne. Lze ho jen lépe využívat. A v tom vám v žádném případě nemůže pomoci nějaký výrobek nebo služba.
…
LIP
středa 12. listopadu 2008
Homo Outlookensis
Třeba takhle:
Spolupracujete s někým na čemsi a najednou si uvědomíte, že komunikace mezi vámi nabývá Kafkovského rozměru.
Jdete něco vyřídit do banky a ta záležitost si vezme dvě hodiny. V době před patnácti lety by ji úřednice vyřešila v deseti minutách prostě roztržením starého formuláře a vyplněním nového na psacím stroji. Pravda, po dvou hodinách čekání ve froně, ovšem.
Od poskytovatele služeb nebo obchodního partnera vám přijde e-mail, který začíná slovy "K tomu, abychom mohli váš požadavek vyřídit, potřebujeme, abyste zadal.... a zaregistroval.... a potvrdil... a vyplnil... " a já nevím, co ještě dalšího.
Voláte kvůli internetu na linku podpory zákazníků. Nějak vám to přestalo fungovat. 45minut - ano, 45 minut - čekáte, až to někdo na druhé straně vezme, a celou dobu slyšíte tu úchylnou hlášku, že v zájmu zkvalitňování jejich služeb odposlouchávají hovory. Je tam proto, abyste té nevinné slečně, co to po třičtvrtěhodině nakonec zvedne, nevynadali do krav jen proto, že se ptá, jak vám může pomoci.
Stane se vám to jednou, dvakrát, třikrát... pak vypěníte a jdete s tím něco udělat. Prolítnete jedněmi dveřmi, probojujete se přes druhé, nakonec se dostanete až k systémovému manažerovi. A ten vám s odevzdaným výrazem v tváři řekne "Rozumím vám, ale naše systémy to neumí. A umět nebudou. Nicméně, už za sedm let je budeme moci odepsat a implementovat nové..."
Je vám z toho smutno a tak trochu nechápete, co se to vlastně stalo. Vždyť probíhá technologická revoluce! Vždyť všechno by mělo fungovat tak nějak líp! Vždyť máme nové vyspělejší a odborníky doporučované značkové systémy!
Hm, to je pravda.
...
A taky je pravda, že ať chceme či nechceme, stáváme se obslužnými programy vlastních outlooků. A nejen jich. Taky všech těch SAPů, eProjektů, SupplyManagerů, Symbianů a Tomtomů.
Když dnes po vysoké škole nastoupíte do zaměstnání mimo státní a neprofitní sféru, které v řadě případů žijí technologicky ještě v romantickém roce 1998, je více než pravděpodobné, že vaše práce bude více či méně spočívat v provádění systémových hlášek firemního systému:
- objednejte....
- prověřte....
- fáze xy úspěšně proběhla, spusťte fázi yz
- a tak všelijak podobě.
Jedním ze symptomů téhle wirevolution je skutečnost, že řada lidí, kteří fakticky neřídí ani jednoho člověka přímo, má na vizitce napsáno manažer. Náplní jejich práce je řídit nějaký proces nebo projekt. Ne lidi. Skutečnost, že fakticky není možné žádný proces nebo projekt řídit, aniž byste řídili i lidi, je tu vyřešena zdánlivě elegantní kličkou: lidé jsou podřízeni tomu procesu (a v důsledku také nástrojům na jeho řízení).
V praxi to pak vypadá tak, že systémy na řízení procesů řídí jak toho manažera tak i ostatní lidi, kterých se ten proces týká. Problém je v tom, že po čase si už nikdo - ani manažer, ani ostatní nesoftwaroví (humanwaroví) aktéři - není schopen uvědomit smysl celého procesu, natož pak jeho dílčích kroků.
...
Dnes ráno jsem se u snídaně díval na epizodu z M.A.S.H. Zásobovací oddělní tam přivezlo polní nemocnici pětset tisíc kusů špachtlí do krku. A nic jiného. Pokus o reklamaci byl zastavený hned: "Plukovníku, já jsem zásobovač. Mám zásobovat podle rozpisu. Ne přemýšlet."
Vida.
...
LIP
Spolupracujete s někým na čemsi a najednou si uvědomíte, že komunikace mezi vámi nabývá Kafkovského rozměru.
Jdete něco vyřídit do banky a ta záležitost si vezme dvě hodiny. V době před patnácti lety by ji úřednice vyřešila v deseti minutách prostě roztržením starého formuláře a vyplněním nového na psacím stroji. Pravda, po dvou hodinách čekání ve froně, ovšem.
Od poskytovatele služeb nebo obchodního partnera vám přijde e-mail, který začíná slovy "K tomu, abychom mohli váš požadavek vyřídit, potřebujeme, abyste zadal.... a zaregistroval.... a potvrdil... a vyplnil... " a já nevím, co ještě dalšího.
Voláte kvůli internetu na linku podpory zákazníků. Nějak vám to přestalo fungovat. 45minut - ano, 45 minut - čekáte, až to někdo na druhé straně vezme, a celou dobu slyšíte tu úchylnou hlášku, že v zájmu zkvalitňování jejich služeb odposlouchávají hovory. Je tam proto, abyste té nevinné slečně, co to po třičtvrtěhodině nakonec zvedne, nevynadali do krav jen proto, že se ptá, jak vám může pomoci.
Stane se vám to jednou, dvakrát, třikrát... pak vypěníte a jdete s tím něco udělat. Prolítnete jedněmi dveřmi, probojujete se přes druhé, nakonec se dostanete až k systémovému manažerovi. A ten vám s odevzdaným výrazem v tváři řekne "Rozumím vám, ale naše systémy to neumí. A umět nebudou. Nicméně, už za sedm let je budeme moci odepsat a implementovat nové..."
Je vám z toho smutno a tak trochu nechápete, co se to vlastně stalo. Vždyť probíhá technologická revoluce! Vždyť všechno by mělo fungovat tak nějak líp! Vždyť máme nové vyspělejší a odborníky doporučované značkové systémy!
Hm, to je pravda.
...
A taky je pravda, že ať chceme či nechceme, stáváme se obslužnými programy vlastních outlooků. A nejen jich. Taky všech těch SAPů, eProjektů, SupplyManagerů, Symbianů a Tomtomů.
Když dnes po vysoké škole nastoupíte do zaměstnání mimo státní a neprofitní sféru, které v řadě případů žijí technologicky ještě v romantickém roce 1998, je více než pravděpodobné, že vaše práce bude více či méně spočívat v provádění systémových hlášek firemního systému:
- objednejte....
- prověřte....
- fáze xy úspěšně proběhla, spusťte fázi yz
- a tak všelijak podobě.
Jedním ze symptomů téhle wirevolution je skutečnost, že řada lidí, kteří fakticky neřídí ani jednoho člověka přímo, má na vizitce napsáno manažer. Náplní jejich práce je řídit nějaký proces nebo projekt. Ne lidi. Skutečnost, že fakticky není možné žádný proces nebo projekt řídit, aniž byste řídili i lidi, je tu vyřešena zdánlivě elegantní kličkou: lidé jsou podřízeni tomu procesu (a v důsledku také nástrojům na jeho řízení).
V praxi to pak vypadá tak, že systémy na řízení procesů řídí jak toho manažera tak i ostatní lidi, kterých se ten proces týká. Problém je v tom, že po čase si už nikdo - ani manažer, ani ostatní nesoftwaroví (humanwaroví) aktéři - není schopen uvědomit smysl celého procesu, natož pak jeho dílčích kroků.
...
Dnes ráno jsem se u snídaně díval na epizodu z M.A.S.H. Zásobovací oddělní tam přivezlo polní nemocnici pětset tisíc kusů špachtlí do krku. A nic jiného. Pokus o reklamaci byl zastavený hned: "Plukovníku, já jsem zásobovač. Mám zásobovat podle rozpisu. Ne přemýšlet."
Vida.
...
LIP
pondělí 10. listopadu 2008
Co všechno ještě stále platí
Je to jasné.
Na vzdory vysokorychlostnímu Internetu,
bez ohledu na socanské volební vítězství a modráckou politickou impotenci,
ačkoliv se burzy hroutí a volatilují jak tyrolští jódlejdáři,
tři staré pravdy si zase obhájily svoji platnost:
Za a)
Za b)
Za c)
Díky Bohu a všem zainteresovaným, že už tu trapnou záležitost máme za sebou. Básničku ukládám do archívu.
A díky J a NUK za komentáře k té věci třetí, která nás letos ještě všechny čeká.
LIP (už nebude:)
Na vzdory vysokorychlostnímu Internetu,
bez ohledu na socanské volební vítězství a modráckou politickou impotenci,
ačkoliv se burzy hroutí a volatilují jak tyrolští jódlejdáři,
tři staré pravdy si zase obhájily svoji platnost:
Za a)
Neuděláte-li si v Česku někde na dobrém místě Očko, nemůžete nikdy prosadit věci, které jsou pro vás důležité. A naopak.
Za b)
Trocha poezie zmůže někdy víc, než právníci.
Za c)
Ať jsme jakkoliv bezbožnou krajinou, Ježíšek je pořád ještě téma, které generuje traffic.
Díky Bohu a všem zainteresovaným, že už tu trapnou záležitost máme za sebou. Básničku ukládám do archívu.
A díky J a NUK za komentáře k té věci třetí, která nás letos ještě všechny čeká.
LIP (už nebude:)
neděle 9. listopadu 2008
Jak to teda je
Je mu už osm, ale hraje tu hru pořád. Trochu mě to zaráželo, dokud jsem se nepodíval, co do toho dopisu napsal. Pro sebe Kybernetického dynosaura s dvanácti funkcemi za 9999,- Kč a pro sestru Kybernetického pejska, co se postupně naučí chodit čůrat před dům. Stejná cena.
Nenašli jsme argument, o který by se dala pevně opřít teze, že takový dopis Ježíšek nepřijme. A začalo nám být jasné, že ta hra se pomalu obrací proti nám:
"Hele, on tě přeci viděl celý rok, tak ti nemůže přinést takové dárky. To bys musel být svatej!"
"No, když si bude myslet, že si to nezasloužím, tak ten dopis nechá za oknem, ne?" kontroval bez mrknutí oka.
Pokrčili jsme rameny a dva následující dny jsme významnými pohledy těkali z jeho tváře k oknu, kde se ty dva dopisy stále povalovaly na parapetu. "Tak vidíš...!"
Po dvou dnech to prostě pustíte z hlavy. A v pátek udeřila hodina pravdy. Ještě jsem ve dveřích, zouvám se po příchodu z práce a těším se na nějaký alkohol, kterým si teď vymítám z těla závislost na nikotinu. Před ledničkou mě zastavuje žena s vyčítavým výrazem v tváři.
"Asi máš v tý hlavě už opravdu řezanku, viď? On si teď myslí, že to fakt dostane. Kdybys viděl, jaký vítězoslavný pohledy na mě už od rána vrhá!"
Chvíli mi trvá, než se zorientuji. Z tónu chápu, že jsem vinen vším špatným, ale nedaří se mi rozklíčovat, čím špatným především a v první řadě. Dvě tři zpřesňující otázky a je jasno.
Velmi opatrně a s těžko potlačovaným vzrušením ženě vysvětluji, že pokud jde o ty Ježíškovské dopisy na okně, ani jsem se jich nedotkl.
Jsme spolu už deset let a tak mi naštěstí nevěří. Naštěstí pro ni. Jak skončí drama mezi mnou a synem zatím ale není jasné. Přemýšlím o tom, jestli na internetu nemůže být ke stažení nějaký návod, jak přeprogramovat Cyber Dynosaura na dravou, kousavou svini. Jen ať si mladej pořádně užije dárek....
A pak ho slyším telefonovat. S očima vyvalenýma a dychtivým výrazem kolem úst Vojtovi sděluje, že jeho přání bylo přijaté, protože dopisy jsou pryč. Tak ať prý po vánocích dorazí na dynosauří večírek. Nehraje. Věří. Ono, nevěřte, když jde
o 9999,-Kč.
Bývaly doby, kdy jsem věřil, že Ježíšek je, a byl jsem zklamanej, jak divný dárky mi dává.
Pak jsem byl zklamanej, když jsem zjistil, že není.
Pak jsem byl zklamanej, když mi došlo, že i když není, stejně nijak neovlivním, jak divný dárky dostanu.
A teď mi zůstává rozum stát na tím, že nejen existuje, ale že dokáže být strašně zlomyslný.
...
LIP
Nenašli jsme argument, o který by se dala pevně opřít teze, že takový dopis Ježíšek nepřijme. A začalo nám být jasné, že ta hra se pomalu obrací proti nám:
"Hele, on tě přeci viděl celý rok, tak ti nemůže přinést takové dárky. To bys musel být svatej!"
"No, když si bude myslet, že si to nezasloužím, tak ten dopis nechá za oknem, ne?" kontroval bez mrknutí oka.
Pokrčili jsme rameny a dva následující dny jsme významnými pohledy těkali z jeho tváře k oknu, kde se ty dva dopisy stále povalovaly na parapetu. "Tak vidíš...!"
Po dvou dnech to prostě pustíte z hlavy. A v pátek udeřila hodina pravdy. Ještě jsem ve dveřích, zouvám se po příchodu z práce a těším se na nějaký alkohol, kterým si teď vymítám z těla závislost na nikotinu. Před ledničkou mě zastavuje žena s vyčítavým výrazem v tváři.
"Asi máš v tý hlavě už opravdu řezanku, viď? On si teď myslí, že to fakt dostane. Kdybys viděl, jaký vítězoslavný pohledy na mě už od rána vrhá!"
Chvíli mi trvá, než se zorientuji. Z tónu chápu, že jsem vinen vším špatným, ale nedaří se mi rozklíčovat, čím špatným především a v první řadě. Dvě tři zpřesňující otázky a je jasno.
Velmi opatrně a s těžko potlačovaným vzrušením ženě vysvětluji, že pokud jde o ty Ježíškovské dopisy na okně, ani jsem se jich nedotkl.
Jsme spolu už deset let a tak mi naštěstí nevěří. Naštěstí pro ni. Jak skončí drama mezi mnou a synem zatím ale není jasné. Přemýšlím o tom, jestli na internetu nemůže být ke stažení nějaký návod, jak přeprogramovat Cyber Dynosaura na dravou, kousavou svini. Jen ať si mladej pořádně užije dárek....
A pak ho slyším telefonovat. S očima vyvalenýma a dychtivým výrazem kolem úst Vojtovi sděluje, že jeho přání bylo přijaté, protože dopisy jsou pryč. Tak ať prý po vánocích dorazí na dynosauří večírek. Nehraje. Věří. Ono, nevěřte, když jde
o 9999,-Kč.
Bývaly doby, kdy jsem věřil, že Ježíšek je, a byl jsem zklamanej, jak divný dárky mi dává.
Pak jsem byl zklamanej, když jsem zjistil, že není.
Pak jsem byl zklamanej, když mi došlo, že i když není, stejně nijak neovlivním, jak divný dárky dostanu.
A teď mi zůstává rozum stát na tím, že nejen existuje, ale že dokáže být strašně zlomyslný.
...
LIP
Pravidlo č. 2 - Nevěřte nikomu, kdo vám nabídne Gentlemanskou dohodu
Hodně se teď učím. Tak třeba, jak je to s dohodami. A tak tu máme pravidlo číslo 2. Pravidlo číslo dvě říká:
Je to totiž takhle: u vína mají přívlastky smysl. Čím víc přívlastků, tím líp. Přívlastky mají smysl také, když jde o monarchy. Jak jinak byste věděli, o kterém Františku Josefovi je právě řeč, že.
U dohod ale plní přívlastky funkci stejnou jako drobné číslice dole na vašem telefonním účtě. Ano, myslím, ty s tou hvězdičkou, co jste si jich nikdy nevšimli, dokukd byl ještě čas.
Hezkým případem může být třeba nabídka dohody Gentlemanské. Ona každá dohoda by dohoda měla být gentlemanská, tedy gentlemanská s malým g – myšleno, měla by směřovat k vyřešení sporných bodů a nepřipravovat si v zadu za závěsem prostor k tomu, toho druhého očůrat někde za hranicí dohodnutého. Většina lidí to ctí a tak, když přijde na lámání chleba, nabídne vám prostě jen dohodu. Tedy to nejlepší, co můžete v danou chvíli chtít.
Nabídne-li vám někdo ale Gentlemanskou dohodu s velkým G, je velká šance, že nakonci budete mít chuť toho Gentlemana pořádně nakopat do ..... s velkým P. Potřeba opřívlastkovat dohodu vlastně znamená, že druhá strana principy běžné bezpřívlastkové dohody nectí. A co víc, nikdy si nemůžete být jistí, zda tam to G je proto, aby dohodě dodalo na vážnosti, nebo proto, aby omezilo platnost dohody na nejmenší možnou míru.
A tak tedy, pro ty z vás, kterých by se to snad mohlo týkat, ještě jednou a v kapitálkách:
NEVĚŘTE NIKOMU, KDO VÁM NABÍZÍ GENTLEMANSKOU DOHODU.
Lip
Nevěřte nikomu, kdo nabízí dohodu s přívlastkem.
Je to totiž takhle: u vína mají přívlastky smysl. Čím víc přívlastků, tím líp. Přívlastky mají smysl také, když jde o monarchy. Jak jinak byste věděli, o kterém Františku Josefovi je právě řeč, že.
U dohod ale plní přívlastky funkci stejnou jako drobné číslice dole na vašem telefonním účtě. Ano, myslím, ty s tou hvězdičkou, co jste si jich nikdy nevšimli, dokukd byl ještě čas.
Hezkým případem může být třeba nabídka dohody Gentlemanské. Ona každá dohoda by dohoda měla být gentlemanská, tedy gentlemanská s malým g – myšleno, měla by směřovat k vyřešení sporných bodů a nepřipravovat si v zadu za závěsem prostor k tomu, toho druhého očůrat někde za hranicí dohodnutého. Většina lidí to ctí a tak, když přijde na lámání chleba, nabídne vám prostě jen dohodu. Tedy to nejlepší, co můžete v danou chvíli chtít.
Nabídne-li vám někdo ale Gentlemanskou dohodu s velkým G, je velká šance, že nakonci budete mít chuť toho Gentlemana pořádně nakopat do ..... s velkým P. Potřeba opřívlastkovat dohodu vlastně znamená, že druhá strana principy běžné bezpřívlastkové dohody nectí. A co víc, nikdy si nemůžete být jistí, zda tam to G je proto, aby dohodě dodalo na vážnosti, nebo proto, aby omezilo platnost dohody na nejmenší možnou míru.
A tak tedy, pro ty z vás, kterých by se to snad mohlo týkat, ještě jednou a v kapitálkách:
NEVĚŘTE NIKOMU, KDO VÁM NABÍZÍ GENTLEMANSKOU DOHODU.
Lip
Němá každý perínu, perínu.... anebo Huná Prág
Vyrostl jsem se v ulici, která se jmenuje Arabská. Otec má smysl pro branding.
Když jsem tam ještě s našima bydlel, míval jsem rád jeden moment. Seděli jsme s tátou v kuchyni, pili jsme kávu a kouřili. On ještě a já už. A kecali jsme o tom, co pro něj byla ta důležitější půlka života a pro mě literární krajina.
Před časem jsme se tam takhle zase sešli. Oba bez cigára - on na vozíku a já s náplastí - a zase jsme po delší době kecali. Už jsem si to zkoušel nahrát dřív, ale vždycky jsem pak někam zabordelil ten diktafon. Teď už to jde na telefon a tak tady máte historicky první interview. Interview s hýčkaným dítětem. 70 let, 70 kilo, 70 diagnóz. Ale pořád mu to vypráví:))
Tohle je, milé děti, třetí z Tisíce a dvou pohádek o cestě hýčkaného dítěte za štěstím a za smůlou.
Jmenuje se „Němá každý perínu...“.
Kdybys mi vyprávěl, co jste dělali na tý lodi, když jste pluli ze Sýrie do Rumunska, a jak probíhala cesta vlakem. To musela být docela dlouhá cesta, ne?
No, to trvalo tak sedm dní..nebo tak sešt dní a sedm nocí byla loď a vlak mám dojem že tři nebo dva dni. Už nevím. Cesta byla veselá... jsme zpívali, tančili...
Na lodi byli Libanonci a to byli lepší tanečníci než mi... uměli i ty evropské tance...a jinak jsme si prostě vyprávěli o svých zemích, seznamovali jsme se nazvájem, dívali jsme se na moře.. někteří zvraceli...
Část z nás měla přikrývku, část neměla.. kdo přišel první ten měl, kdo potom neměl...Ono, ta lod byla malá pro takový počet lidí, co nás na ní jelo...
Je někdo, s kým jsi se tam na té lodi seznámil a dodnes jsi s ním v kontaktu?
To ne. Ale konečně jsem se tam seznámil s lidmi, o kterých jsme v Iráku slyšel, ale neměl jsem možnost se s nima vidět. Lidi, co byli zavření, právník strany....
Jeden se na mě ptal, když zjistil, že jsem z učitelského ústavu...ptal se na Sabíha, to bylo moje stranické jméno a oni věděli, že Sabíh studuje na učitelském ústavu...
Takže ty jsi byl Násir podle pasu, v kovářstv í jsi pracoval pod jménem Fárid a ve straně jsi se jmenoval Sabíh jo? Ještě nějaká jména....?
To ne. Ale byli tam lidé, kteří seděli v Sedžen Nurgat Salmán. Ve vězení, kterému se říkalo Salmánova Díra - Nugrat je díra. Je to jedno z nejhorších vězení. Muselo se tam jít podzemím, pak nadzemím a pak zase podzemím. No a někteří přeci jen odtam utekli. S jedním jsem se potkal už ve vojenské nemocnici.
Já už během té vojenské služby jsem věděl, že jeden z Nugrat Salmán leží ve vojenské nemocnici, protože jim tam držel hladovku. Tak jsem si říkal, že ho musím navšívit, abych zjistil, co se pro něj dá udělat. Začal jsem dělat, že mě bolí ledviny a že mám koliku. A hrál jsem to tak, že mě skutečně převezli do té vojenské nemocnice a potkal jsem se s tím chlapíkem. Tam jsme si vyměnili informace a já se od něj dozvěděl, co se děje ve vězení jejich a poslal jsem tu zprávy ven. Oni pak v partaji mohli něco s tím udělat, něco podniknout...No, a takový lidi jsem pak potkával na té lodi...
Vzpomínáš někdy na tu cestu lodí? Je to věc, na kterou často a hodně vzpomínáš?
Už moc ne. Je to dost dávno... víc vzpomínám na cestu z Bagdádu do Damašku a pak do Ladhikíje. To bylo plné napětí. Tuhle cestu lodí, to bylo milé a příjemné, byla tam spousta zajímavých ldií, ale moc si to už nepamatuju...
A co ten vlak?
No, při průjezdu těmi socialistickými zeměmi, to nás vždycky uvítali na nádraží. Zpívali jsme, tančili šáteček.
Já nevím, co je šáteček..
Nevíš jo? No to udělali kruh, holka kluk holka vedle sebe. Holka chodila uvnitř kruhu a který se jí líbil, toho vytáhla, posadili se na kapesník uvnitř kruhu a políbili se. No a holka pak šla do kruhu a kluk zase chodil okolo a vybíral..
A tohle jste dělali na nádražích jo:) ?
No. Tam byla vždycky velká slavnost. Tam jsem taky poprvé slyšel tu Vykrůcaj vykrůcaj. A pak už jsem byl ve Varšavě a tam byl festival a nemusel jsem chodit na všechny programy, ale jenom na ty, co se mi líbí, protože jsem nemocný.
Hele, já měl pocit, žes říkal, že už jsi byl tou dobou vyléčený?
No, ale oni to nevěděli, tak jsem si chodil, kam se mi chtělo. Lepší ne? Ale jeden tam od nás mě dost hlídal. Jako že bych se teda neměl s nikym líbat a že bych mohl nakazit soudruhy.
No a po skončení festivalu jsme jeli do Zakopanýho. Já a ještě jeden Iráčan, co se mnou měl jet do Pekinu. V tom Zakopaném jsme měli počkat, dokud se nevyřeší náš problém s letenkami.
Tam byla taková vedoucí organizace mládeže a ta se o nás starala, dělaly se tam taneční večírky, výlety. A ona si mě vzala stranou hned první večer a učila mě tančit - nepustila mě, dokud jsem se to nenaučil.
Tam bylo moc hezkých holek, ostatně. Jednak byly hezký a jednak byly v pohodě. Rády se bavily. S jednou jsem se seznámil ještě na tom festivalu, povídali jsme si celý večer a ona pak přišla druhý den a ptala se, je tu Násir? A já vstal a říkám já jsem Násir.A ona říká, ukaž nejdřív nohu. Protože mě tam dělali lehký zákrok na palci u nohy a měl jsem ji zavázanou. Tak až viděla obvaz, připustila, že to budu asi jí ten z předchozího večera a šli jsme zase na rande. No, nejsou uzavřený Polky.
V tom Zakopaným jsme byli čtrnáct dní a pak přiletělo letadlo – teda jako do Varšavy - a letěli jsme nejdříve do Moskvy a pak do Pekinu. V Moskvě bylo plánované jen tranzitní zastavení a pak jsme ještě měnili letadlo v Monglosku – kvůli počasí.
V té Moskvě jsme měli být jen jeden večer, ale já jsem si říkal, není možný, abychom byli v Moskvě a já neviděl Rudý náměstí a Lenina. Tak jsme se tam pídili po nějakém odpovědném činiteli na letišti, protože jsme neměli víza a že chceme jet se podívat do Moskvy. A on říkal, támhle staví autobus, tak jeďte.
A my že nemáme peníze, protože jsme delegace. Tak on udělal dva telefonáty, podepsal nějaké papíry a dal nám nějaké peníze – ani jsme nevěděli, kolik to je a na co to vlastně stačí.
No a šli jsme. Oba v takových těch polokošilích, ale byla tam zima. Strašná. No a hledali jsme restauraci nejdřív, že se chceme najíst. Nemohli jsme nic najít. Pak jsme viděli milicionáře, přiblížili jsme se k němu a on šel do pozoru a „čto chotíte?“. Ukázali jsme mu „ham ham“ a on nás rukama nohama nasměroval na restauraci o dvě ulice dál. Říkal, že tam je dobrý ham ham a ukázal i že tam mají vodku. Ukázali jsme mu ty peníze, co jsme dostali, a on dělal jako že to stačí bohatě na jídlo i na pití..
U stolu tam seděl kluk s holkou a s těma jsme si povídali - zase víc posunkama než anglicky - celý večer a pak jsme jeli autobusem zpátky do tranzitní zony do hotelu.
Ráno nás pak vzbudil telefon a pozvali nás nějací mládežníci na snídani a po té snídani se rozhodli nás několik dní hostit a ukázali nám celou Moskvu. Tak se ta cesta do Pekinu zase trochu protáhla.
Stíny uhynulého léta
Ve světě, kde si je všechno strašně blízko a kde už prakticky neexistují vzdálenosti, jsou paradoxně nejdál místa, která jsou vám opravdu blízko.
Už tak tři roky jsem nebyl na Moravě, na babiččině.
Teprve před rokem, když nám tam umístnili naši rodinou mrtvici, uviděl jsem, jak krásné městečko jsou Slapy a jak pěkné je jejich okolí.
A předminulý týden to bylo poprvé, co jsem viděl Nový Knín. Město tak akorát od Prahy, aby nemělo smysl jet tam na celodenní výlet, protože je to moc blízko, a zase ne dost blízko na to, aby se vám tam z Prahy chtělo na kole (což je škoda, protože to tam musí být skvělé).
Nový Knín měl všechny aspekty seriálově ztvárněné Austrálie: bylo ta teplo, všude okolo se pásly ovce (takové ty z reklamy na Vodafone, s černým obličejem) a prolezlý byl hornickou (respektive zlatokopeckou) tradicí. Nááádhera.
Pár tele-fotek z výletu, na němž jsme definitivně pohřbili letošní léto...
...
Byl to moc hezkej výlet. A omlouvám se, ten novej telefon špatně snáší podzimní slunce tak to fotí takové přesvícené.
Lip
Už tak tři roky jsem nebyl na Moravě, na babiččině.
Teprve před rokem, když nám tam umístnili naši rodinou mrtvici, uviděl jsem, jak krásné městečko jsou Slapy a jak pěkné je jejich okolí.
A předminulý týden to bylo poprvé, co jsem viděl Nový Knín. Město tak akorát od Prahy, aby nemělo smysl jet tam na celodenní výlet, protože je to moc blízko, a zase ne dost blízko na to, aby se vám tam z Prahy chtělo na kole (což je škoda, protože to tam musí být skvělé).
Nový Knín měl všechny aspekty seriálově ztvárněné Austrálie: bylo ta teplo, všude okolo se pásly ovce (takové ty z reklamy na Vodafone, s černým obličejem) a prolezlý byl hornickou (respektive zlatokopeckou) tradicí. Nááádhera.
Pár tele-fotek z výletu, na němž jsme definitivně pohřbili letošní léto...
Svítí, ale nehřeje...
Pieta...
Čas dlouhých stínů...
Beránci boží
Poslední motýl...
Mystéria tlející slámy...
Sověty a elektrifikace = ?
Roztouzena olše
Pořezanej emo
Tady je spidermanovo...
myslivců poleh...
včelí Chánov
...
Byl to moc hezkej výlet. A omlouvám se, ten novej telefon špatně snáší podzimní slunce tak to fotí takové přesvícené.
Lip
neděle 26. října 2008
Otevřený dopis společnosti Janeba Time, s.r.o., značce Festina a té paní vedoucí z Novodvorské Plazzy
Vážení pánové, Vážené dámy,
Před delším časem jsem se stal obětí vánočního balíčku, který byl – bohužel – ostře nabit chronometrem Festina.
Bohužel. Bohužel. Bohužel.
Kdykoliv jsem chtěl na prodejně požádat o výměnu baterie, bylo mi vždy a znovu řečeno, že tato náročná operace provádí se jen neznámo kde, v centru technologické expertízy vaší společnosti nebo možná samotné značky Festina.
Je mi to jedno. Chci mít hodinky, které ovládám já, nikoli vy. Žádná Festina není dost dobrá na to, aby ovládala své zákazníky.
Skutečnost, že nejste schopni zajistit okamžitou výměnu baterie na počkání v provozovnách, které jsou jinak vždy více než připraveny tyto hodinky prodávat, je výrazem technologické nevyspělosti – ne nutně samotného produktu, ale distribuce a servisu, který je jeho nedílnou součástí.
Na krátký čas jsem našel paní, která pochopila, o co mi jde, a na moji žádost mi baterku vyměnila za 5 minut. Když jsem byl na stejném místě dnes, seděla tam asi její paní vedoucí. Zřejmě prošla korporátním školením práce se zákazníky zn. Festina.
Důrazně mi sdělila, že u nich se mi rozhodně, ale rozhodně nemohlo stát, že by mi někdo vyměnil baterku na počkání. A řekla mi to znovu a znovu i když jsem ji dvakrát ujistil o opaku a navíc jsem se snažil vysvětlit, že opravdu potřebuji pomoci rychle.
Tedy dvě sdělení:
a) jsem blbec, když říkám opak, protože ona to ví, protože je tady vedoucí, a to je po papežovi všech hodinářství hned druhá funkce v hierarchii
b) a “my tu opravdu nejsme od toho, abychom řešili problémy, které máte s výrobky, které si u nás koupíte”
Odešel jsem v okamžiku, kdy ta paní vedoucí začala mluvit o tom, že personálu zkrátí plat, pokud je pravda to, co říkám. Tuhle logiku už znám, říká se jí byrokratická idiocie, a v okamžiku, kdy začně v nějaké organizaci převládat, je to jako když v těle začne metastázovat nádor.
Sedím tady na letišti a svoji neurotickou potřebu vědět kolik je hodin, ukájím pohledem na mobilní telefon. V prodejně na Novodvorské už nenakoupím. Stejně jako nikde jinde, kde prostřednictvím své sítě prodáváte značku Festina. A kdekoliv to bude možné, budu o vás šířit zprávu. O vás a o té paní vedoucí.
Věřte mi, pokud nezměníte přístup, budete jednoho dne, až se čas úplně zastaví, možná ti poslední, kdo se o tom dozví. Protože lidi si odvyknou vám cokoliv říkat.
Lip
Před delším časem jsem se stal obětí vánočního balíčku, který byl – bohužel – ostře nabit chronometrem Festina.
Bohužel. Bohužel. Bohužel.
Kdykoliv jsem chtěl na prodejně požádat o výměnu baterie, bylo mi vždy a znovu řečeno, že tato náročná operace provádí se jen neznámo kde, v centru technologické expertízy vaší společnosti nebo možná samotné značky Festina.
Je mi to jedno. Chci mít hodinky, které ovládám já, nikoli vy. Žádná Festina není dost dobrá na to, aby ovládala své zákazníky.
Skutečnost, že nejste schopni zajistit okamžitou výměnu baterie na počkání v provozovnách, které jsou jinak vždy více než připraveny tyto hodinky prodávat, je výrazem technologické nevyspělosti – ne nutně samotného produktu, ale distribuce a servisu, který je jeho nedílnou součástí.
Na krátký čas jsem našel paní, která pochopila, o co mi jde, a na moji žádost mi baterku vyměnila za 5 minut. Když jsem byl na stejném místě dnes, seděla tam asi její paní vedoucí. Zřejmě prošla korporátním školením práce se zákazníky zn. Festina.
Důrazně mi sdělila, že u nich se mi rozhodně, ale rozhodně nemohlo stát, že by mi někdo vyměnil baterku na počkání. A řekla mi to znovu a znovu i když jsem ji dvakrát ujistil o opaku a navíc jsem se snažil vysvětlit, že opravdu potřebuji pomoci rychle.
Tedy dvě sdělení:
a) jsem blbec, když říkám opak, protože ona to ví, protože je tady vedoucí, a to je po papežovi všech hodinářství hned druhá funkce v hierarchii
b) a “my tu opravdu nejsme od toho, abychom řešili problémy, které máte s výrobky, které si u nás koupíte”
Odešel jsem v okamžiku, kdy ta paní vedoucí začala mluvit o tom, že personálu zkrátí plat, pokud je pravda to, co říkám. Tuhle logiku už znám, říká se jí byrokratická idiocie, a v okamžiku, kdy začně v nějaké organizaci převládat, je to jako když v těle začne metastázovat nádor.
Sedím tady na letišti a svoji neurotickou potřebu vědět kolik je hodin, ukájím pohledem na mobilní telefon. V prodejně na Novodvorské už nenakoupím. Stejně jako nikde jinde, kde prostřednictvím své sítě prodáváte značku Festina. A kdekoliv to bude možné, budu o vás šířit zprávu. O vás a o té paní vedoucí.
Věřte mi, pokud nezměníte přístup, budete jednoho dne, až se čas úplně zastaví, možná ti poslední, kdo se o tom dozví. Protože lidi si odvyknou vám cokoliv říkat.
Lip
sobota 11. října 2008
So long and thanks for all the ships. Anebo Huná Prag - část druhá.
Vyrostl jsem se v ulici, která se jmenuje Arabská. Otec má smysl pro branding.
Když jsem tam ještě s našima bydlel, míval jsem rád jeden moment. Seděli jsme s tátou v kuchyni, pili jsme kávu a kouřili. On ještě a já už. A kecali jsme o tom, co pro něj byla ta důležitější půlka života a pro mě literární krajina.
Před časem jsme se tam takhle zase sešli. Oba bez cigára - on na vozíku a já s náplastí - a zase jsme po delší době kecali. Už jsem si to zkoušel nahrát dřív, ale vždycky jsem pak někam zabordelil ten diktafon. Teď už to jde na telefon a tak tady máte historicky první interview. Interview s hýčkaným dítětem. 70 let, 70 kilo, 70 diagnóz. Ale pořád mu to vypráví:))
Tohle je, milé děti, druhá z Tisíce a dvou pohádek o cestě hýčkaného dítěte za štěstím a za smůlou.
Jmenuje se „So long and thanks for all the ships“.
...
Tak posledně jsme skončili tím, jak jsi utekl z vězení a žil jsi v Bagdádu v ilegalitě. Co jsi to tam vlastně dělal?
No, odpovím, ale začnu otázkou. Jak to děláš, že ti ten telefon nahrává jako kdyby to byl magnetofon?
Ten můj telefon funguje i jako záznamník.
A jak to můžu udělat?
Na tom tvém to není. Ty máš jinou značku. Ale řekni mi, co jsi dělal, když jsi utekl z vězení do Bagdádu a byl jsi v té ilegalitě, jo?
Chvilku jsem byl v Bagdádu a pak jsem pracoval jako dělník, nebo spíš jako pomocný dělník u kováře. Nosil jsem tam železa různý. Dělali tam okna, zábradlí a tak. To jsem nežil pod svým jménem, ale pod jménem Fathel.
Zaměstnal mě tam jeden můj známý, co tam taky pracoval. To co jsem tam vydělal stačilo aspoň na jídlo a ubytování, tak dobrý. Ale musel jsem si dával pozor samozřejmě, na to kdo se na mě dívá, kdo mě sleduje, kdo jde okolo a tak. Měl jsem v kapse nůž, abych se bránil, kdyby mě zatkli.
Jóó?
No. Jednou mi ten nůž vypadl na zem před majitelem toho kovářství. A on říkal „Synu, ten nůž je na tebe moc velký. Tak velký nůž bys neměl nosit!“
A jak byl velkej?
Asi jako píď, ale byl to vystřelovák, takže vlastně dvojnásobně. Já jsem mu říkal, že to mám na melouny, abych je měl čím otevírat....
No, ale zpět k té době. Jednou jsem seděl v kavárně a přišel jeden – u nás se říká Shakawa – jako spravedlivý, ale přísný, nikoho se nebojí a dost přímočarý. A on najednou vytáhl pistoli a vystřelil do vzduchu a říká „Kdo je statečný, ať vztyčí hlavu....“
No všichni se dívali do stolu. Bál jsem se, protože když se v kavárně střílelo, bylo jasné, že tam za chvíli budou policajti. A řada policajtů byla z Anah, tak mě mohli poznat. „Radši uteču,“ řekl jsem si, a tak jsem o tamtud utekl.
A tak jsem se zase chvíli skrýval až do doby, než za mnou přišli z organizace, že mě vybrali na Mezinárodní festival mládeže. Teda, oni mi říkali už ve vězení, že mě tam pošlou. Říkal mi to tam kamarád, co ho zavřeli za hádku, ale pak ho pustili z protekce.
On byl za úplatek zavřený jen v nemocnici, našel mě tam a řekl mi to. Když ho pak pustili, přišel mi říct, že taky pojedu do Pekingu na léčení. Já mu moc nevěřil, myslel jsem si, že mě jen konejší.
Co jsi si měl léčit? V tom Pekingu?
No, tuberkulozu. Začalo mi to, když jsme měli tu lapálii v tom vězení. Jak jsme měsíc nejedli a měl jsem horečku. Tam mi zjistili tuberkulozu. V nemocnici mi dávali Streptomicin. Jediný lék, co tehdy byl. Dostával jsem to tam takovém množství, že mi z toho bylo blbě, tak jsem to schovával raději pro jiné vězně. Pak jsem se uzdravil, ale nechal jsem si to potvrzení, že jsem tuberkulozu měl.
Ale doktoři si mysleli, že tu tuberkulozu asi ještě pořád mám. No a tak mi teda strana sehnala tu doléčbu v Pekingu. A pak za mnou přišli, že pojedu. Musel jsem si teda začít shánět falešný pas.
Jak se shání pas?
To ti řeknu. Byl jeden podvodník a ten měl známého policajta , co to prodával. Tak jsem šel za ním – do jiného města. Byl na mě zatykač, neměl jsem cestovat, ale říkal jsem si, že mě tam nikdo nepozná a taky jsem měl v každém městě kamaráda ze školy. Přijel jsem do toho města a ten policajt nás pozval na oběd.
Byli jsme domluvení, že ten policajt nám prodá 6 pasů pro 6 lidí, kteří měli jet taky na ten festival Mládeže. Měl mi dát bianko pasy bez fotek. Dal jsem mu zálohu 5 dinárů. Celkem to mělo stát asi 16 nebo 20.
No a pak se nehlásil a já jsem zjistil, že je to podvodník asi. Tak jsem šel za ním a dal jsem mu rozměň mi. On vytáhl peněženku, tu jsem mu sebral, vzal jsem si peníze a dal mu jen něco. Řekl jsem mu: „To, co jsem ti dal, to je za práci doteď, ale zbytek si beru a už od tebe nic nechci“.
On začal, že ví, kdo jsem a co jsem zač a začal mi vyhrožovat.
Odešel jsem do kavárny a přemýšlel jsem, co udělám, protože bylo jasné, že ně mě pošle policii a já nemůžu za kamarády, abych je nedostal do problémů.
A opravdu, za chvíli přišli do kavárny policajti a šli ke mě. Najednou z ničeho nic jeden pán vstal a řekl jim „Kam jdete?“. A oni na to, že je tady komunista, co utekl z vězení, kterýho mají zatknout. A on jim řekl „Ne, toho nezatknete, to je můj host“. A oni fakt odešli.
Bál jsem se, že je to finta a že i ten pán je policajt, ale on mi pak vysvětlil, že ho za mnou poslal člověk, kterému jsem věřil. Šli jsme za tím kamarádem. Přespal jsem u něj a druhý den mě poslali do Bagdádu. Taxíkem.
Co bylo potom?
Musel jsem v Bagdádu oznámit, že jsem s těmi pasy neuspěl a nikam nepojedeme. Seděli jsme před půlnocí v kanceláři, říkal jsem jim to a najednou tam vlezl jiný kluk, co vracel falešný pas a říkal „S tímhle nepojedu, to je tak doočíbijící, že je to falešný, že to nemá smysl. Byl to pas chlapa, co mu bylo 45 a tomu klukovi bylo 20.. Navíc to byl propadlý sezonní pas co se vydával na jeden rok jen, pro poutníky do Mekky.
Vzal jsem ten pas do ruky, prolistoval jsem si ho a rozhodl jsem se, že tam vyměním fotku a pojedu. Zrazovali mě od toho, že mě chytnou, ale já jsem věděl, že když projdu, budu se léčit v Pekingu, a když neprojdu, tak mě dají do vězeňské nemocnice a budu se léčit aspoň trochu. Ale kdybych zůstal v ilegalitě, tak by z léčby nebylo nic. Viděli, že to má smysl a řekli, tak jo, pojedeš hned druhý den v půlnoci, abys ještě stihl tu loď, co odveze všechny delegáty na festival. A tak začaly chvatné přípravy.
Nejlepší dálková spediční a autobusová společnost v Iráku se jmenovala Negren. Autobusy měli velký. Rychle jsem si všechno připravil a ráno v 6 nebo ve 4 jsem si sedl do autobusu Negren a ani jsem nevěděl, jak se jmenuju podle toho pasu. Tak jsem si to napsal na ruku, kdyby se ptali.
Moje jméno, pod kterým jsem pak chvíli žil i tady, bylo Nasír Rafat Jaffar. A jeden kluk z Basry, kamarád, co byl starý jako já , ale prcek, tak ten hlídal u autobusu, jestli mě nechytí a neodvedou. Dělal, že je malý kluk – dítě, ale sledoval všechno, aby bylo jasné, že jsem odjel.
A to jsem ani nevěděl, že i v autobuse je jeden další pán, co mě měl hlídat během cesty v autobuse, že je všechno v pohodě. Než jsme odjeli, vybral si od nás všech pasy a šel s nimi někam do budovy. Pak začali volat jednoho po druhém a nastupovali jsme do autobusu. Tam nám vrátil pasy a když šel kolem mě, mrknul na mě. Ale já ho neznal a nevěřil jsem mu. Pak se ke mě naklonil a řekl mi, „Vidíš támhle toho člověka ve předu?“ „Jo“, řekl jsem. „Tak ten je tu kvůli tobě, ale nemluv s ním do hranic“.
Díval jsem se na něj a říkal jsem mu, že si mě asi s někým plete, že já ho neznám a nikoho nečekám. Ještě jednou na mě mrkl a šel dá.
Město, kde jsme zastavovali po cestě k hranicím, se jmenuje Romádí. Asi hodinu cesty z Bagdádu. Tam se stavělo na snídani. Bál jsem se jít ven, protože to bylo na cestě do Anah a všichni tam znali mě i tatínka, protože jsme tam často jeli. Nechtěl jsem vylézt ven na zahrádku kavárny. Seděl jsem na autobuse a řekl jsem, že nemám chuť na snídani. Celou dobu jsem měl na hlavě klobouk. Slamák.
Takovej jako nosil děda Josef z Vanovic?
Jo, přesně takovej. Seděl jsem tam v autobuse, díval se jak ostatní snídají. Já už dva dny nejedl a dávali tam fakt dobré snídaně. I ghemár.
Co je to ghemár?
Smetana. Taková hustá hodně. Jí se s chlebem. Koukal jsem na to a pak jsem viděl, že jedna židle, co stojí jako čelem ke zdi té kavárny, je prázdná a stojí stranou ostatních stolů. Bylo tam taky prostřeno ke snídani. Tak jsem tam rychle běžel, nasnídal se a utíkal rychle zpět do autobusu.
Když jsme přijeli k hranicím, byla skoro půlnoc. Přišel policajt a vybíral pasy. To byla fakt kritická chvíle. Začal jsem si připravovat odpověď na otázky, které mohly snadno přijít. „Kam jedeš?“ „Jak se jmenuješ?“ a tak. Odešel s těmi pasy, za chvíli se vrátil a držel v jedné ruce všechny pasy a v druhé jen jeden a tím se ovíval jako vějířem, protože bylo horko. Hrklo ve mě, ale pak jsem viděl, že to není můj pas a ulevilo se mi hrozně. Můj pas mi vrátili a jeli jsme. Byli jsme v Sýrii.
Druhý den ráno jsme dojeli do Damašku. Seděl vedle mě nějaký pán, co pracoval jako zdravotník ve vězení. Ptal jsem se ho, kam jede, a on říkal, že do Libanonu na rekreaci. A tak se zeptal on mě, kam jedu já, a já, že už jsem se nebál, jsem mu řek, že jedu odhalit zločiny irácké vlády.
V Sýrii jsme byli asi týden nebo déle. Už nevím přesně. Chodili jsme do kina, bydleli jsme v hotelu.
Pak jsme odjeli do přístavu Ladhikia. Tam čekala bývalá královská Rumunská loň. Rumunský komsomol nám ji věnoval, abychom se s ní dostali na festival. Všichni arabové jako. Iráčani, Libanonci a Egypťani.
Hele, a jak to, že na vás byli Rumuni tak hodní, když potom, kdykoliv jsme s tebou jeli přes Rumunsko, ti dělali na hranicích problémy a chtěli tě vydat Hussajnovi?
Oni tam měli nějaké podobné jméno v seznamech.
A co jste teda dělali v Ladhikiji?
Nic. Chodili do kina, diskutovali, chodili do kavárny...Jednou jsme dokonce cestou z kina udělali manifestaci. Dávali nějaký revoluční film „Země bude rudá“ a to nás hrozně rozbouřilo. No a pak přijela loď a nastoupili jsme tam všichni.
A jak to na té lodi vypadalo?
No krásná byla. Bylo nás na ní moc, ale. Kdo přišel první, chytil ještě kajuty, ostatní spali na palubě. Tam jsme spali s dekou.
Jak jsi zvládal loď?
Dobře. Nezvracel jsem a ostatní zvraceli.
Jeli jsme kolem Řecka, Kypru, přes Bospor a Dardanelli kolem Turecka, Bulharsko do Rumunska. Tam jsme přistáli v Constanci. A odtam vlakem. Jeli jsme i přes Prahu. Na hlavním nádraží nám udělali přivítání – tance, zpěvy, občerstvení... a pak jsme jeli do té Varšavy.
Tak, to bylo v roce 1955.
Tak a tady musíme přestat a pokračovat zase příště.Dík. Příště víc o té lodi a vlaku, jo?
...
Lip
čtvrtek 9. října 2008
úterý 7. října 2008
Achtung! Achtung! Apokalypse!
Květen, kdy jsem si tady dělal bohapustou bžůnu z hromadné městské, ještě nestačil ani vystydnout, a já už jsem v té HROMADNÉ městské jako doma.
Ale i doma vás může leccoss zaskočit. V mém případě jsou to ta whitmanovská, každodenní orákula, která mi dopravní podnik servíruje přímo pod nos.
Cesta na autobus, autobusem a od autobusu se začíná stávat děsivou. Posuďte sami.
Je odpoledne a já jsem najedený. Jsem tedy spokojený. Ospalý zrak zabloudí k oči poutajícímu, žlutočernému plakátku.
Je to jasné. Finanční trhy se hroutí, za chvíli je tady Den Nezávislosti nebo Drtivý Dopad. Proč by po nás jinak Hasiči chtěli, abychom si všechno, co rozumný člověk normálně uschovává na více místech, narvali do jednoho jediného zavazadla? Úplně vidím toho chlapa, co leze po okapu byt od bytu a bere jen ta cennostmi nafutrovaná evakuační zavazadla, ve kterých jsou kromě passportů také šperky a kreditní karty.
...
OK. Tak hasiči se vydali cestou hororizace všedního dne. Ale co má znamenat tohle?
Chlap, který podle všeho dobře rozuměl tomu, co dělal, se chce nechat zvolit do orgánu, kterému nejen, že nikdo nerozumí, ale ani o to nikdo nestojí. Takže, až sem ti marťani vlítnou, a my, co už máme ta evakuační zavazadla sbalená, budeme pod palbou laserových děl vyčkávat na pokyny CML, tenhle chlap už k vám se sanitkou nepřijede.
Stojíte tam s kufrem v ruce, z čistého laserového průstřelu ramene vám crčí krev, sanitka nejede a skelným pohledem zabloudíte o tenhle billboard za oknem. Umím pomoci, je na něm napsáno.
O důvod víc dát si ručník kolem krku a zapnout mezigalaktický stopařský palec.
Ale konec už komunální futuro-satiry. Jdu od autobusu domů... A hele! Radikalizují se už i domácí míci. Asi už leccos tuší.
Svět, zdá se, se rozhodl být o poznání asertivnější než včera.
Jste na to připravení?
Lip
P.S. Ale možná to jen dramatizuju. Kalousek přeci říká, že už to akorát nebude taková STRAŠNÁ selanka jako předtím. Že už to bude jenom selanka. No, uvidíme. Ale moc mu nevěřím. Ti, kteří doopravdu vědí, totiž většinou nesmějí ani naznačovat.
Ale i doma vás může leccoss zaskočit. V mém případě jsou to ta whitmanovská, každodenní orákula, která mi dopravní podnik servíruje přímo pod nos.
Cesta na autobus, autobusem a od autobusu se začíná stávat děsivou. Posuďte sami.
Je odpoledne a já jsem najedený. Jsem tedy spokojený. Ospalý zrak zabloudí k oči poutajícímu, žlutočernému plakátku.
Je to jasné. Finanční trhy se hroutí, za chvíli je tady Den Nezávislosti nebo Drtivý Dopad. Proč by po nás jinak Hasiči chtěli, abychom si všechno, co rozumný člověk normálně uschovává na více místech, narvali do jednoho jediného zavazadla? Úplně vidím toho chlapa, co leze po okapu byt od bytu a bere jen ta cennostmi nafutrovaná evakuační zavazadla, ve kterých jsou kromě passportů také šperky a kreditní karty.
...
OK. Tak hasiči se vydali cestou hororizace všedního dne. Ale co má znamenat tohle?
Chlap, který podle všeho dobře rozuměl tomu, co dělal, se chce nechat zvolit do orgánu, kterému nejen, že nikdo nerozumí, ale ani o to nikdo nestojí. Takže, až sem ti marťani vlítnou, a my, co už máme ta evakuační zavazadla sbalená, budeme pod palbou laserových děl vyčkávat na pokyny CML, tenhle chlap už k vám se sanitkou nepřijede.
Stojíte tam s kufrem v ruce, z čistého laserového průstřelu ramene vám crčí krev, sanitka nejede a skelným pohledem zabloudíte o tenhle billboard za oknem. Umím pomoci, je na něm napsáno.
O důvod víc dát si ručník kolem krku a zapnout mezigalaktický stopařský palec.
Ale konec už komunální futuro-satiry. Jdu od autobusu domů... A hele! Radikalizují se už i domácí míci. Asi už leccos tuší.
Svět, zdá se, se rozhodl být o poznání asertivnější než včera.
Jste na to připravení?
Lip
P.S. Ale možná to jen dramatizuju. Kalousek přeci říká, že už to akorát nebude taková STRAŠNÁ selanka jako předtím. Že už to bude jenom selanka. No, uvidíme. Ale moc mu nevěřím. Ti, kteří doopravdu vědí, totiž většinou nesmějí ani naznačovat.
Citát týdne
Nápis na dveřích reklamního grafika v socialistickém Československu.
Zdroj: ČT2, Retro
Lip
"Lenin stále živí!"
Zdroj: ČT2, Retro
Lip
neděle 5. října 2008
úterý 30. září 2008
Branding a fraktály. Vhodné pro děti do tří let.
Vzpomněl si na mě J. a poslal mi tyhle dva obrázky:
1. Fraktálové puzzle:)
2. A vydání Aakerovy knihy Building Srong Brands v převyprávění pro děti do tří let. Asi ani nemusím připomínat, že toto vydání určitě, ale určitě neobsahuje ořechy..
Díky, J!
Lip
1. Fraktálové puzzle:)
2. A vydání Aakerovy knihy Building Srong Brands v převyprávění pro děti do tří let. Asi ani nemusím připomínat, že toto vydání určitě, ale určitě neobsahuje ořechy..
Díky, J!
Lip
Kocour není doma, nestyda za pultem!
Tak starý pán už to má za sebou (dej mu pánbů klidné spočinutí) a na krámě se prosím pěkně dějí hotové orgyjé!
Někdy v srpnu se mi pomalu začala párat moje společenská bota (pravá) a včera jsem to už nevydržel a vlítl jsem k Baťovi, abych trochu inovoval svůj podzimní obuvník/obuvníček (po vzoru šatník/jídelníček).
Iva, co mě obsluhovala měla tohle tričko. Chvíli jsme si povídali o tom, zda chci tkaničky nebo impregnaci nebo obojí a pak mi spadla čelist, jak mi moje hodně, ale hodně pomalé neurony dostrkaly tu informaci až do oblasti, kde vy ostatní máte šedou kůru.
Zeptal jsem se, pokolikáté už v tomhle týdnu, zase jako blbec: "A to nosíte jen vy, nebo i kolegyně?". Zasmála se, Iva jedna nestydatá, a řekla, že i kolegyně.
Líbí se mi tohle pojetí piety. Myslím, že starý pán by z toho musel mít radost.
A pak ještě jeden postřeh: překvapivě víc mě bere fakt, že u Bati prodávají holky s tričkem Nestyda, než fakt že do kin přichází film na motivy knížky Michala Viewegha. Možná ho nakonec ale s chutí skouknu už proto, že zase vybavím Ivu v tom nestydatém tričku. Dělá to ten Michal vlastně moc dobře.
Lip
Někdy v srpnu se mi pomalu začala párat moje společenská bota (pravá) a včera jsem to už nevydržel a vlítl jsem k Baťovi, abych trochu inovoval svůj podzimní obuvník/obuvníček (po vzoru šatník/jídelníček).
Iva, co mě obsluhovala měla tohle tričko. Chvíli jsme si povídali o tom, zda chci tkaničky nebo impregnaci nebo obojí a pak mi spadla čelist, jak mi moje hodně, ale hodně pomalé neurony dostrkaly tu informaci až do oblasti, kde vy ostatní máte šedou kůru.
Zeptal jsem se, pokolikáté už v tomhle týdnu, zase jako blbec: "A to nosíte jen vy, nebo i kolegyně?". Zasmála se, Iva jedna nestydatá, a řekla, že i kolegyně.
Líbí se mi tohle pojetí piety. Myslím, že starý pán by z toho musel mít radost.
A pak ještě jeden postřeh: překvapivě víc mě bere fakt, že u Bati prodávají holky s tričkem Nestyda, než fakt že do kin přichází film na motivy knížky Michala Viewegha. Možná ho nakonec ale s chutí skouknu už proto, že zase vybavím Ivu v tom nestydatém tričku. Dělá to ten Michal vlastně moc dobře.
Lip
neděle 28. září 2008
Mirror in law. O tchýních a dírách.
Od milého čtenáře (redakčně kráceno a upraveno)!:
Výzvám stavme se čelem! První pokus:
Odborníci si můžou říkat, co chtějí. Je to tak. Je málo oblastí, ve kterých by se Freud nepřiblížil pravdě na dosah. Třeba s tím Oidipáčkem.
Holky, je mi líto, ale našel si vás buď proto, že v sobě nebo na sobě máte něco, co mu mámu připomíná, nebo proto, že jste jen negativem - inverzním obrazem - jeho mámy. Každopádně jste od ní odvozené (Auč!).
Logika jeho vztahu k vám je snadno pochopitelná při pohledu na batole, které do dřevěné krabice s vyřezanými otvory různých tvarů cpe kostičky - rovněž různých tvarů. Byla jste ta, co prostě prolezla "dírou" po jeho mámě. A je tak trochu jedno, že jeho máma je válec a vy jste mnohem víc jehlánek. Plus mínus jste do té díry prostě pásla a on uvěřil, že případné hrany se obrousí časem.
...
Nemyslím si, že by tohle byla pro vás nějaká novinka. Není. Myslím, že to v sobě musíte cítit. Díváte se na ní, jak něco dělá a ... zvyšuje se vám pulz. Těžko se dá popsat, co se ve vás právě děje, ale cítíte velké napětí... skoro až puzení k agresi.
Nene, nebojte. To není nic divného. Ona vám vlastně ani tolik nevadí. Vadí vám to pomyšlení, že jste jí něčím podobná. Ona je tudíž do jisté míry vaším obrazem v budoucnosti! Ne dokonalým, ale pořád dost blízkým, aby znepokojoval (válec x jehlan). No, a to, jak se vám zvyšuje tep a musíte dýchat zhluboka, abyste nezneužily sekáček, to není nic jiného, než vaše podvědomá potřeba tuhle myšlenku potlačit do nevědomí.
...
Freuďácký kecy, já vím. Ale na druhou stranu, není to jediná teorie, která by nabízela podobné vysvětlení. Vezměte si třeba Masahari Moriho s jeho hypotézou o Údolí podivnosti (Uncanny valley). Ta vlastně říká, že naše posedlost antropomorfním má tendenci růst, jak se objekty přibližují svojí podobou člověku, ale pak v jednom bodě - poblíž úplné podobnosti - najednou prudce ochladá a mění se v odmítnutí. Mori to myslel na roboty. Říkal, že v okamžiku, kdy budou už hodně hodně podobní lidem, ale ještě ne přírodně identičtí, budou v lidech vyvolávat odpor.
Osobně si myslím, že to není tím, jak moc podobní ty roboti nebo jiné objekty budou, ale tím, jak široký je náš koncept lidskosti. V Uncanny Valley byli asi pěknou řádku let domorodci všech různých barev pleti, zejména z pohledu obtloustlých, bílých zemědělců s červenými krky. Z Uncanny Valley se pomalu ven škrábou gayové a lesbičky.
No, a já tvrdím, že ten sentiment k tchýním je jen jasnou ukázkou toho, že jsou ženami-manželkami-svých-synů podvědomě dehumanizovány - zašlapávány hlouběji do díry Uncanny Valley.
Aby nebyly mementem ztráty jejich mládí. Aby je neděsily přemýšlením o tom, co na nich může manžel-a-syn vidět společného. Parafrázovaně pak bude Moriho graf z Wikipedie (který v originále uvidíte, když prokliknete ten link výše) vypadat takhle:
...
Můžete si říkat, že jsou to kydy. Ale podívejte se na výsledky toho hlasování před časem:
- Nejvíce vám vadí, jak se tchýně chová k tchánovi
- Potom vám hodně vad, jaké má názory a jak vychovala vlastní dítě
- A taky - jak se obléká!
Jasné ukázky toho, že tchýně posuzujete prizmatem vlastního ideálu: co to znamená být dobrá partnerka, dobrá matka, žena. S tím vědomím skrytě, ale hluboko působícího oidipáku, prostě nejde o tchýních přemýšlet komplementárně - třeba jako o babičkách. I to je jeden z důvodů, proč jsou často zobrazovány jako monstra - velké jako almary, trochu nemotorné, jako ti "téměř humánní" roboti, a s šíleným afektem v tváři. Nemluvě o natáčkách.
...
Tak, to jsme spláchli pohled snachy-manželky-jejího-syna. No a teď o té tchýni samotné. Na výzvu milého čtenáře, pokus druhý:
Není zdaleka bez viny. Trochu vás fakt nemá ráda. Připravila jste ji o hluboký zdroj pocitu ženství, které praktikovala dvacet, třicet let. A nové ženství ještě neumí nijak konceptualizovat.
Dokud jste z jejího syna neudělala muže, mohla o něm přemýšlet jako o dítěti. A dokud měla dítě, byla legitimně a nezpochybnitelně ženou. Připravila jste ji o její dítě a sebrala jí žezlo, korunu i jablko zároveň. Tak se nedivte, že vám to dává sežrat - aspoň do doby, než dobabičkovatí. Že vás tak trochu záměrně děsí tím, jak se ve vaší přítomnosti chová ke tchánovi. Jak si schválně na sebe vezme něco nemožného, aby viděla, jak s tím budete bojovat.
Na tohle téma už existují i poloseriozní vědecké práce, které z endokrinologického pohledu zkoumají evoluční význam menopauzy. Podle jedné z nich se menopauza evolučně vyvinula proto, aby Vaše tchýně neměla děti ještě i poté, co přivedete na svět potomka Vy a netříštila tak potravinové zdroje rodiny určené pro Vámi porozeného následníka. Jinými slovy - tchýni příroda obrala o reprodukční schopnosti právě kvůli Vám. Už před několika sty tísici lety. No a ona vám to teď, po těch létech evoluce, prostě vrací.
Příště třeba o vztahu Ujce a Syna. Ale radši bych tady viděl nějaké alternativní a hodně tendenční proti-teorie od Vás:)
Lip.
Po telefonátu se svou rozrušenou příbuznou a posléze i se svou neméně rozrušenou ženou sem se na chvíli utekl k tvému blogu... Tvůj pohled na spor “pro” a “proti”, následně převedený z roviny subjektu do roviny objektu mi uklidnil :-) A to zejména když jsem si to napojil na téma TCHÝNĚ ...chci naznačit, že čekám, až přijdeš s velkou syntézou, v níž téma “sporu” napojíš na téma “tchýně” spolu s “metabolismem trávicí trubice” a “rupturou v nicotě”....
Výzvám stavme se čelem! První pokus:
Odborníci si můžou říkat, co chtějí. Je to tak. Je málo oblastí, ve kterých by se Freud nepřiblížil pravdě na dosah. Třeba s tím Oidipáčkem.
Holky, je mi líto, ale našel si vás buď proto, že v sobě nebo na sobě máte něco, co mu mámu připomíná, nebo proto, že jste jen negativem - inverzním obrazem - jeho mámy. Každopádně jste od ní odvozené (Auč!).
Logika jeho vztahu k vám je snadno pochopitelná při pohledu na batole, které do dřevěné krabice s vyřezanými otvory různých tvarů cpe kostičky - rovněž různých tvarů. Byla jste ta, co prostě prolezla "dírou" po jeho mámě. A je tak trochu jedno, že jeho máma je válec a vy jste mnohem víc jehlánek. Plus mínus jste do té díry prostě pásla a on uvěřil, že případné hrany se obrousí časem.
...
Nemyslím si, že by tohle byla pro vás nějaká novinka. Není. Myslím, že to v sobě musíte cítit. Díváte se na ní, jak něco dělá a ... zvyšuje se vám pulz. Těžko se dá popsat, co se ve vás právě děje, ale cítíte velké napětí... skoro až puzení k agresi.
Nene, nebojte. To není nic divného. Ona vám vlastně ani tolik nevadí. Vadí vám to pomyšlení, že jste jí něčím podobná. Ona je tudíž do jisté míry vaším obrazem v budoucnosti! Ne dokonalým, ale pořád dost blízkým, aby znepokojoval (válec x jehlan). No, a to, jak se vám zvyšuje tep a musíte dýchat zhluboka, abyste nezneužily sekáček, to není nic jiného, než vaše podvědomá potřeba tuhle myšlenku potlačit do nevědomí.
...
Freuďácký kecy, já vím. Ale na druhou stranu, není to jediná teorie, která by nabízela podobné vysvětlení. Vezměte si třeba Masahari Moriho s jeho hypotézou o Údolí podivnosti (Uncanny valley). Ta vlastně říká, že naše posedlost antropomorfním má tendenci růst, jak se objekty přibližují svojí podobou člověku, ale pak v jednom bodě - poblíž úplné podobnosti - najednou prudce ochladá a mění se v odmítnutí. Mori to myslel na roboty. Říkal, že v okamžiku, kdy budou už hodně hodně podobní lidem, ale ještě ne přírodně identičtí, budou v lidech vyvolávat odpor.
Osobně si myslím, že to není tím, jak moc podobní ty roboti nebo jiné objekty budou, ale tím, jak široký je náš koncept lidskosti. V Uncanny Valley byli asi pěknou řádku let domorodci všech různých barev pleti, zejména z pohledu obtloustlých, bílých zemědělců s červenými krky. Z Uncanny Valley se pomalu ven škrábou gayové a lesbičky.
No, a já tvrdím, že ten sentiment k tchýním je jen jasnou ukázkou toho, že jsou ženami-manželkami-svých-synů podvědomě dehumanizovány - zašlapávány hlouběji do díry Uncanny Valley.
Aby nebyly mementem ztráty jejich mládí. Aby je neděsily přemýšlením o tom, co na nich může manžel-a-syn vidět společného. Parafrázovaně pak bude Moriho graf z Wikipedie (který v originále uvidíte, když prokliknete ten link výše) vypadat takhle:
...
Můžete si říkat, že jsou to kydy. Ale podívejte se na výsledky toho hlasování před časem:
- Nejvíce vám vadí, jak se tchýně chová k tchánovi
- Potom vám hodně vad, jaké má názory a jak vychovala vlastní dítě
- A taky - jak se obléká!
Jasné ukázky toho, že tchýně posuzujete prizmatem vlastního ideálu: co to znamená být dobrá partnerka, dobrá matka, žena. S tím vědomím skrytě, ale hluboko působícího oidipáku, prostě nejde o tchýních přemýšlet komplementárně - třeba jako o babičkách. I to je jeden z důvodů, proč jsou často zobrazovány jako monstra - velké jako almary, trochu nemotorné, jako ti "téměř humánní" roboti, a s šíleným afektem v tváři. Nemluvě o natáčkách.
...
Tak, to jsme spláchli pohled snachy-manželky-jejího-syna. No a teď o té tchýni samotné. Na výzvu milého čtenáře, pokus druhý:
Není zdaleka bez viny. Trochu vás fakt nemá ráda. Připravila jste ji o hluboký zdroj pocitu ženství, které praktikovala dvacet, třicet let. A nové ženství ještě neumí nijak konceptualizovat.
Dokud jste z jejího syna neudělala muže, mohla o něm přemýšlet jako o dítěti. A dokud měla dítě, byla legitimně a nezpochybnitelně ženou. Připravila jste ji o její dítě a sebrala jí žezlo, korunu i jablko zároveň. Tak se nedivte, že vám to dává sežrat - aspoň do doby, než dobabičkovatí. Že vás tak trochu záměrně děsí tím, jak se ve vaší přítomnosti chová ke tchánovi. Jak si schválně na sebe vezme něco nemožného, aby viděla, jak s tím budete bojovat.
Na tohle téma už existují i poloseriozní vědecké práce, které z endokrinologického pohledu zkoumají evoluční význam menopauzy. Podle jedné z nich se menopauza evolučně vyvinula proto, aby Vaše tchýně neměla děti ještě i poté, co přivedete na svět potomka Vy a netříštila tak potravinové zdroje rodiny určené pro Vámi porozeného následníka. Jinými slovy - tchýni příroda obrala o reprodukční schopnosti právě kvůli Vám. Už před několika sty tísici lety. No a ona vám to teď, po těch létech evoluce, prostě vrací.
Příště třeba o vztahu Ujce a Syna. Ale radši bych tady viděl nějaké alternativní a hodně tendenční proti-teorie od Vás:)
Lip.
sobota 27. září 2008
Cesta hýčkaného dítěte z Anah do Bagdádu a Prahy. Anebo: Huná Prág!
Vyrostl jsem se v ulici, která se jmenuje Arabská. Otec má smysl pro branding.
Když jsem tam ještě s našima bydlel, míval jsem rád jeden moment. Seděli jsme s tátou v kuchyni, pili jsme kávu a kouřili. On ještě a já už. A kecali jsme o tom, co pro něj byla ta důležitější půlka života a pro mě literární krajina.
Včera jsme se tam takhle zase sešli. Oba bez cigára - on na vozíku a já s náplastí - a zase jsme po delší době kecali. Už jsem si to zkoušel nahrát dřív, ale vždycky jsem pak někam zabordelil ten diktafon. Teď už to jde na telefon a tak tady máte historicky první interview. Interview s hýčkaným dítětem. 70 let, 70 kilo, 70 diagnóz. Ale pořád mu to vypráví:))
Myslím, že budeme někdy příště pokračovat, tak tomu budu dávat tématické titulky. Utište se tedy, milé děti, dnes si poslechneme pohádku z cyklu Tisíce a dvou nocí, která se jmenuje "O smůle a štěstí".
...
Kdy jsi měl v životě fakt smůlu?
Byli jsme v tom vězení a oni nás tam hodně trápili. Nedávali nám najíst. Nedávali nám pít. Měsíc jsme měli všichni k jídlu jen kousek chleba jako dlaň a tak na lžíci vody. Hodně nám dávali zabrat.
Jak je možný, že vás rovnou nepostříleli?
No, oni se toho báli. Nás bylo hodně. Sto dvacet. A střílet do vězňů, to je v Iráku špatné znamení pro vládu. To by se dostali pod tlak. Tak nemohli. Tak nás chtěli rozložit hlady a žízní. Museli jsme si vykopat vlastní studnu a pili tu Špatnou vodu, ze které jsme měli všichni průjem a ucpali jsme záchody a ty jsme si museli sami, skoro holýma rukama vyčistit. No hrůza.
Ale děly se tam stejně věci. Třeba pět komunistů z toho vězení, které mělo dvě pevnostní zdi po deseti metrech od sebe, uteklo tunelem, který kopali bůhví jak dlouho. Měli v tom tunelu už i elektrické osvětlení. Podařilo se jim krásně utéct – tunel končil v zahradě nějakého domu. Ale nepřijel pro ně vůz, co je měl vyzvednout a to pro ně byl konec. Do té díry totiž spadla koza a když ji tam majitel viděl – v díře, ve které se svítí elektřinou, bylo jasné, že něco není v pořádku. A tak je našli. Bylo to takové vězení v pevnosti. Vzali vás tam na základě rozsudku na pět měsíců a během těch měsíců vám přišili třeba dalších deset let.
A jak došlo k té vzpouře?
No, hodně nás trápili. Pak už jsme si udělali z vodovodních trubek zbraně a těma jsme s nima bojovali. A pak bylo to jednání. Nás bylo sto dvacet. Jich bylo víc. Oni vstoupili a potom jim podali zbraně. Samopaly a pušky. A byla jednání. Dali nám teda jídlo a normálně jsme teda jednali s nima, ale jednání byla ostrá. My jsme proti nim a oni nevedli normální jednání, ale nadávali nám.
Já jsem byl s jedním klukem, sedmnáct nebo osmnáct mu bylo. Moc hezký kluk, chytrý. Vzal vědro, hodil no na zem, aby se rozbilo a abychom měli, čím po nich házet. Ostatní házeli tím, co měli po ruce. Třeba kusy mýdla jsme měli takhle poschovávané. Kameny jsme tam neměli.
Byli jsme v takové místnosti velké. Stáli jsme ve dvou řadách, proti sobě. Oni začali střílet. Všichni jsme se stáhli do druhé místnosti, kde jsme leželi na sobě. Ti nahoře chránili ty dole před střelami. Já jsem byl až v další místnosti z druhé strany a ten kluk se mnou. Jenže jeho zasáhli ještě než dorazil. Pak už jsme museli ven, mířili na nás a museli jsme uličkou mezi nima a tloukli nás a rozbili mi hlavu.
Pak už jsem byl v policejních stájích, kam nás zraněné dali. Zůstali jsme tam jen tři, ostatní už rozvezli do jiných věznic. Ale my tři jsme měli velké zdravotní problémy – já horečku, jeden zlomenou ruku a jeden rozbitou hlavu. Jeden z nich byl z pekárny, měl velkou sílu od toho, jak mísil těsto. Vzal mříže v okně do rukou a Začal jimi třást a křičel, že jestli mě nevezmou do nemocnice, tak že tu mříž vylomí. Oni přišli zase s puškami a naložili nás a odvezli do města Kút, kde jsem byl pak ve vězeňské nemocnici.
Tam jsem se dozvěděl, že mi k původnímu ročnímu trestu přihodili další rok a celý ten rok jsem byl vězněný v té nemocnici.
Hele, a když byla ta vzpoura, měsíc jste nejedli, byls vážně nemocný, měl jsi strach?
Ani jsem neměl. Když jsem přišel do vězení poprvé, poslali mě za soudcem. On byl taky z Anah. Hlásili to v tom vězení rozhlasem. „ Ten a ten ať přijde....k panu soudci.“ Ale já jsem si říkal, že nepůjdu. Chtěli, abych šel za nimi a pak už se nevrátil, abych přestal. A nešel jsem.
Ale stejně, nejedl jsi, nemocný jsi byl, bili vás..fakt jsi neměl strach?
Hele, fakt neměl. Asi jsem byl trochu poblázněnej. My jsme si hodně vykládali různý hrdinský příběhy. Můj úkol dokonce byl, vyprávět si s ostatními o hrdinských činech, příběhy z literatury. Aby se nikdo nenechal zlomit. Byl jsem hlavní propagátor.
A co bylo teda důležitý, aby to člověk vydržel? To přeci musel být strašný zážitek, zkušenost ne?No, chtěli jsme, aby vláda padla a aby pak nastaly demokratičtější poměry.
To jsou cíle, kterých jste chtěli dosáhnout. Ale co tě drželo při síle, abys to vůbec vydržel? Abys to psychicky zvládl? Dokázal tím projít?
Asi hlavní věc, že jsme věřili komunismu. Partaji. Třeba teďka bych některým bývalým už nevěřil. Ale tehdy jsem skutečně věřil a oni tomu věřili taky. A potom to přání, aby to už skončilo a ty věci se změnily. Aby už nezavírali lidi bez důvodu. Aby ti, co měli velké polnosti, přestali zabíjet bezdůvodně lidi. Tam třeba zabíjeli lidi, jen proto, že něco neudělali?
A ty ses opravdu vůbec nebál o život?
Ne, ale byl jsem opatrný. Třeba jsem se naučil chodit i takovým zvláštním způsobem, abych věděl, že mě nikdo nesleduje. Neohlížel jsem se, ale často jsem zahýbal do postranních uliček. Při té otočce jsem si sledoval, že se na mě nikdo nenalepil. Takový věci jsme se naučili.
Jednou jsme se s Azízem, co teď žije v Londýně a který byl v té době můj společník, vydali na přání strany do jižního Iráku. Měli jsme si tam vyměňovat zkušenosti s rolníky a dělat mezi nimi politickou osvětu. Bylo ale stanné právo a po sedmé hodině se nesmělo vycházet. Bylo šest hodin, mělo nás vyzvednout nákladní auto, ale nepřišlo. Tak co dělat? Vracet se tam, co jsme bydleli, by už bylo riskantní. Zůstat taky riskantní.
Ten třetí z nás měl příbuzného, vzdáleného, který žil zvláštním způsobem života. Žil v Bagdádu. Vyráběl lepidlo takové. Zapálíš ho a ten kousek začne kapat a lepit. A on chodil po súku, rozbil tam hrnek o zem a křičel „lepí, lepí, lepí, všechno lepí“ a lidi si to kupovali. A tak měl hned trochu peněz. Žil v jedné místnosti.
K němu jsme šli, ve zdi byl v jednom místě klíč a tam jsme čekali na něj. Tam byla postel a křeslo a jinak nic. Za chvíli opravdu přišel, měl velkou radost, že jsme tam, že vidí toho svého příbuzného. A ať chvilku počkáme, že nám přinese jídlo. Říkali jsme, že hlad nemáme, ale on říkal, že ví, že jsme hladoví. Odešel a za chvíli opravdu přišel i s jídlem. Sáhl do kapsy, vytáhl dvacet, třicet dinárů a říkal, ať si to vezmeme a že zítra půjde prodávat do jiného města a ještě něco splaší. A my ať nevycházíme a počkáme na něj.
Tak jsme se najedli a šli jsme spát a odpočinuli jsme si.
Ale ráno jsme se probudili, jeden z nás Vykouk z okna, a viděl, jak si přes dvůr kurvy dělají hypermanganem výplach. Byli jsme ve vykřičené čtvrti! A tak jsme museli pryč, protože kdyby nás tam našli, tak by to byl i problém pro stranu. To by se rozmázlo.
Ale nebyla to legrace vždycky...
Za co tě odsoudili na ten první rok?
V učitelském ústavu, kde jsem studoval, jsme organizovali stávku během výjimečného stavu. A oni potřebovali 7 studentů, které by exemplárně potrestali. Byl jsem první obviněný, protože jsem byl známá firma. Jednal jsem, organizoval, pomáhal jsem vytvářet ty buňky po dvou až třech lidech. A to oni věděli.
Při té stávce jsme vzali dva nákladní vozy pepsicoly, co přivezli do kantýny a házeli jsme je na ně ze střechy (smích) a zavřeli jsme učitele do jedné místnosti ve škole, zamkli jsme je a jeden Kurdský student, co měl pistol, u těch dveří hlídal.
Jaké jste měli požadavky?
No, různý. Třeba jídlo se nedalo jíst, chtěli po nás, abychom začali chodit v uniformách, začali nás omezovat. Dali nám na ty uniformy látky sice, ale chtěli, abychom chodili v uniformě.
To jsou ale hodně nepolitické požadavky, ne?
No, ale to pozadí bylo politické. Hodně. Předcházela velká krize v Iráku. Padly tři vlády v Iráku těsně předtím. Už měli nasadit armádu, ale my jsme s nimi nechtěli jít do střetu. V armádě byli lidi jako my. Tak jsme se stáhli, ale jak se to trochu uklidnilo, chtěli jsme ty nepokoje obnovit. A oni začali zavírat lidi, kteří v tom byli aktivní.
Přišli k nám představitelé vysokých škol, vyjadřovali nám podporu a vůbec jsme byli aktivní. Začali jsme zorganizovat velkou manifestaci, našli jsme pro ni důvod a chtěli jsme to zorganizovat. Ale neuspěli jsme, lidi už měli strach a policie nás rozprášila. Já utekl k bytu jednoho dělníka železničáře, a jeho rodina se mě ujala a nechali mě u sebe a dali mi jídlo.
Ale pak jsem už věděl, že budeme muset stejně pryč. Dohodli jsme se, že utečeme přes zahrady sousedních bytů a ta rodina, že pak pozve ty policajty, aby viděli, že tam nikdo není. Po dvojicích jsme skákali do zahrad okolních domů. My s ještě jedním jsme dopadli do zahrady jedné paní a ta nás vzala domů. Doma jsem si všiml, že na věšáku visí policejní uniformu. Ona si toho všimla a říkala, že manžel není dnes doma a bude mít službu. Ale my jsme stejně chtěli jít pryč, abychom ji nedostali do problémů. A ona to vyřešila tak, že si vzala nůši a s ní jsme po jednom chodili kolem hlídek, jakoby na nákup. Nejdříve jeden a pak druhý. A po cestě jsme si jako hezky povídali. Unikli jsme.
A tak jsem se dostal do ilegality. Po čase mě pak našel bratranec, co dělal předsedu komory advokátů a ten mi říkal, že už to bude dobré, abych se vzdal. Že na mě mají jen dva svědky – jednoho, co je z našeho města Anah, a jednoho, kterého zaplatili. Já jsem nechtěl, ale rodina mi říkala, že jo, že je to lepší než mít problém celý život. Tak jsem šel a vdal jsem se a byl jsem v cele předběžného zadržení a pak jsem měl proces a odsoudili a odvezli do tábora do Basry, kde jsem vlastně sloužil vojenskou službu.
V Basře jsme byli v takovém velkém prostoru obehnaném drátem, který byl pod proudem. Naše organizace vybrala tři lidi, o které se měla postarat, aby mohli utéct a pracovat v ilegalitě. Už jsme měli všechno připravené – auto, takové dřevo po kterém máme přejít ten nabitý drát a tak. Ale pak byl Ramadán a na konci je velký svátek a velitel nám oznámil, že jejich vláda ve své velkorysosti nám umožní jet svátek oslavit do Basry a dá nám půl denáru na útratu. Ale nejdříve musíme vyjádřit loajalitu a zakřičet „Ať žije vlast! Ať žije vlajka! Ať žije král!“ A my nevěděli, co dělat a tak jsme se dohodli, že zakřičíme jen „Ať žije vlast! Ať žije vlajka! Ať žije.... „ a pak už jen rámus, aby to vypadalo nejasně.
Mezitím jsme náš plán na útěk přesunuli na ten den v Basře a rozšířili ho na více lidí. V půlnoci jsme budili jednoho vojáka za druhým a ptali jsme se „Chceš? Nebo nechceš?“ A oni se mohli rozhodnout a kdo nechtěl, ten spal dál, a kdo chtěl, ten nám dal peníze a cennosti a doklady. Peníze na organizaci toho útěku a doklady, aby je u nich nenašli, kdyby je chytli.
Útěk byl naplánovaný na ten den, kdy jsme byli v Basře slavit. Za peníze z cenností jsme získali šátky na hlavu, nové boty (normálně jsme měli vojenské a podle těch by nás poznali) a taxíky, které nás ve skupinkách měli vyzvedávat v různých kavárnách. No a my do těch kaváren dorazili, po cestě jsme se převlékli a zamaskovali šátky, protože jako vojáci – vězni jsme byli holohlaví a tudíž nápadní, a pak jsme se rozjeli, kam jsme každý měli namířeno.
Na začátku jsem se tě ptal, kdy jsi měl v životě největší smůlu. A ty mi tady celou dobu říkáš, jaký jsi měl vlastně štěstí. Mě se vlastně zdá, že ty jsi měl v životě hodně štěstí!
No, to asi jo. Já co jsem si všechno přál, to pak vlastně přišlo. Já jsem v Iráku ještě, když jsem byl malý, dělal rozhlas v kavárně. Přišel jsem sem, nenapadl mě rozhlas vůbec. Pozvali mě na večeři, do Orientálního ústavu a tam jsme se bavili o všem možném. Přišla i řeč na to, že Československo nemá rozhlas – vysílání do arabských zemí. Já jsem jim říkal, že je to škoda, protože SSSR mělo, Bulharsko mělo a samotné arabské vysílání, to bylo na nic. Tam byl jeden člověk, můj pozdější šéf, ten o tom přemýšlel a za měsíc a dva přišel s tím, že budou otevírat arabské vysílání. A jestli jim nechci pomoct. Já říkal, že ale nejsem novinář a on říkal, že on taky ne, že je zase právník a že všichni musejí nějak začít.
Dohodli jsme se, ale já jsem jim říkal, že si vymiňuju, že když bude mít vláda nějakou dvoustrannou dohodu s arabskou zemí, která je ale reakční, tak že ji prostě nebudeme chválit. Můžeme informovat o dohodách a jednáních, ale nebudeme je chválit. To byla moje podmínka.
Ten člověk mi pak za čas prozradil, že už to připravují, ale ještě nevysílají. Měli jediného hlasatele. To byl zvláštní člověk. Palestinec, co přijel na festival mládeže a zůstal tady. Měl devět dětí. Neuměl číst ani psát. Ale byl to jejich hlasatel – chtěl dělat v rozhlase.
Proč chtěl dělat v rozhlase, když neuměl ani číst ani psát?
No pro ně bylo důležité, že vůbec mluví arabsky. A on, on byl z ČKD, tak to pro něj byla práce zajímavá.
Nejdříve jsme jen vysílali opakované oznámení, že budeme vysílat v arabštině. Hlásili jsme „Huná Prág. Dár al-ithá’ al tšíkúslúfákjá” Tady Rádio Praha. Vysílání z Československa.
No a s ním pak byla legrace. Třeba, když letěl Gagarin do vesmíru, tak on ráno vstal, napsal báseň a šel ji nahrát do rádia na pásek k vysílání. My jsme si to pak poslechli – nebyla to báseň a nebylo to arabsky. Tak jsme to zastavili.
Byla s ním sranda. Pořád něco bylo. Je toho moc. To ti řeknu příště…
Tak jo:)
Lip
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)