středa 30. dubna 2008

Charles Darwin a ruská ruleta

O. je optimistický fatalista. Tvrdí, že všechno, co se v jeho životě děje, se děje proto, že to tak mělo být. A že to tak mělo být proto, protože je to de facto nejlepší z možností, které mohly nastat. Tuhle svoji teorii staví na zajímavé myšlence. Dívá se na čas v opačném směru.

Jestli jsem to pochopil správně, myslí to O. asi takhle: Když se na určitou událost ve svém životě podíváte z dostatečného časového odstupu - a tedy v dostatečně širokém kontextu - zjistíte, s ohledem na všechny možné okolnosti a souvislosti, že to vlastně nemohlo dopadnout jinak.

A jedná-li se o událost, kterou hodnotíte pozitivně, máte jasný důkaz, že jeho teorie platí. Jedná-li se o událost, kterou hodnotíte negativně, stačí, když řetězec sledovaných příčin a následků sledujete o kousek dál směrem k přítomnosti, abyste zjistili, že i tahle negativní událost vedla k nějakému pozitivnímu důsledku.

Na tomhle úhlu pohledu mě vždycky fascinovalo, jakým způsobem se dotýká otázky štěstí. Snad rozvíjím O.-ovu teorii správně, když domýšlím, že štěstí je podle ní mezi lidi distribuováno v zásadě spravedlivě, ovšem velmi nerovnoměrně v čase. Navíc neovlivníte, na co že bude právě ukapávající díl vašeho štěstí použit - zda na něco, co je podstatné, či na nějakou ptákovinu.

Může se totiž snadno stát, že i když vám, suma sumárum, rozdají štěstí stejnou porci jako sousedovi, dopadne to s vámi o moc hůř. Vyplýtváte jí velký díl třeba krajícem chleba, který zrovna dopadne nenamazanou stranou na peršan v obýváku a když se pro něj o chvilku později potěšeně sehnete, způsobíte si smrtelný úraz hlavy úderem o krbovou římsu. Váš naštvaný soused zatím třeba naštvaně čistí kovral od marmelády a ještě ani netuší, že o chvilku později vylosují jeho čísla ve Sportce.
....

A tak když slyšíte někoho mluvit o tom, že měl štěstí, je to zpravidla v souvislosti s nějakou nepříjemnou nebo ohrožující možností, která shodou náhod nakonec nenastala. A když někdo mluví o tom, že štěstí neměl, je součástí toho příběhu často i poukaz na to, že někdo jiný se nepříjemnosti, která dotyčného neminula, štastně vyhnul.
.....

No a to mě přívádí k Charlesi Darwinovi a vývoji druhů přírodním výběrem (mimochodem, někdy v uplynulém měsíci se na Internetu objevily faximile jeho kompletního díla). Hodně zjednodušeně se snad dá říct, že podstatou jeho teorie o přírodním výběru je předpoklad, že život se vyvíjí od jednodušších ke složitějším formám díky náhodným genetickým odchylkám jedinců. Ty, které přinášejí jedincům druhu větší šanci na přežití se přirozeně rozšíří v genomu dalších pokolení a popostrčí tak evoluci o maličký kousek dopředu. Malý krůček pro organismus, velký krok pro celý druh.

Když jsme o víkendu jezdili na kolech u Berounky, došlo mi, že i tahle teorie je nakonec o štěstí. O tom , zda vaše geny úspěšně postoupí do dalšího generačního levelu a ovlivní tak budoucnost druhu, nic jiného rozhodnout nemůže. Brouk, kterého jsem jen tak tak nepřejel na vozovce u Křivoklátu, a žáby, které se narodily u Skryjí, by o tom mohly vyprávět.

...

A tak si říkám, jestli celá Darwinova evoluce vlastně není jen o tom, jak si příroda do dalších generací vybírá "klikařské" geny. Prostě takové, které jedince vybavují větší schopností přitahovat šťastné náhody.

Dává to smysl. Kdybyste byli urostlými, mrštnými, inteligentními a sexy dinosaury, určitě byste si teď dělali nárok na šťastnou budoucnost. Za skutečnost, že si dneska čtete tyhle řádky vy a ne nějaký Tyranosaurus Sapiens Sapiens, přitom nevděčíte ničemu jinému než pouhému dinosauřímu pechu a savčímu štěstí. To s tím meteoritem nebylo nic jiného než obyčejná smůla.
....

Na tom všem se mi líbí představa, že o pár generací dál by se Ruská ruleta mohla stát naprosto bezpečnou kratochvílí. V populaci výrazně převládnou klikaři, na které se bude štěstí lepit jako pop na verpánek.

V té době už statistici, které dnes živí společenská poptávka po odhadu rizik, dávno nebudou mezi námi (rozuměj mezi nimi), ale ve vitrínách muzejí. Třeba někde mezi šavlozubým tygrem a blbounem nejapným.

LIP

pátek 25. dubna 2008

Co uvidíte, když se nebudete soustředěně dívat?

Jestli se vám teď právě chce, můžete se podívat na tenhle obrázek:

Vyfotil jsem to ve čtvrtek. Kousek od Budějovické. Bylo ráno, za deset devět, čtyřiadvacátý duben nula osm.

Do ulic se pomalu a teple začalo vtírat sluníčko. Takové to městské, vlahé, jarní, co vás mezi šedohnědými omítkami vždycky jen zlehka olízne za krkem a pak zase zmizí za rohem dalšího bloku.

Třeba právě tohle:

Zní vám to povědomě? Vybavil se vám podobný pocit? Něco vám to připomnělo? Fajn, ale o to tady nejde.

Přeci jste si nemysleli, že vás vláčím přes čtyři odstavce až sem jen proto, abychom si spolu pěkně zaslzeli nad tím, jaké je to jarní sluníčko fajn, pěkné a pohodička, a že už to ale není, jako to bejvávalo dřívávějc. A že to dřívávějc bejvávalo lepčejší.

Až sem vás vláčím z jednoho jediného důvodu. A přísahám, že by nemělo smysl v tom hledat jakýkoliv jiný postranní úmysl. Fakt mi jde jen o jedno.

O tohle:

UDĚLÁME SPOLU MALÝ EXPERIMENT.
Nebude to bolet, nebojte se. Ani nebudete za blbce, ani vám ze saka nevyletí ukaděný holub a dokonce se to obejde i bez králíků.

Chci po vás jen a pouze, abyste si přečetli zadání o řádek níž, a až si ho přečtete, abyste poslušně zavřeli oči.
Tedy: Zavřete si oči a aniž byste scrollovali obrazovkou vzhůru, zkuste si vybavit, co jste viděli na prvním obrázku tohohle příspěvku.
Pak je zase otevřete.

Můžem?
Tááááááááááááááááááááááááááááááááááák...... Teď!
.....

Už jste zpátky? Fajn.
A teď mi teda řekněte: Viděli jste vůbec někdo Volvo? Všichni? Nikdo?
Všichni Trabant? Žlutý? Krásný? Nezapomenutelný? Svůj? Roztomilý? Nostalgický? Jedinečný? Náš? Jejich? Sousedů? Rintintintintintintintin? Smradlaváka? Bakelit? Patnáct litrů benzínu v plastu? A bůhvícoještě?

Jo? Tak jste na tom jako já.
Když jsem šel ve čtvrtek tou ulicí na Budějárnu, žlutý Trabík mi učaroval stejně, jako to teplé, vlhké sluníčko.
Vyfotil jsem si ho a teprve doma jsem zjistil, že hned za ním stálo i Volvo.

Jenže to je právě divné. Kdybyste se mě zeptali přímo, co bych chtěl víc, co mě víc bere, co bych si přál, na čem ujíždím a po čem toužím - jestli Volvo nebo Trabant - vím na sto pro jedno k tomu navíc, že bych řekl "VOLVO".

Vono Volvo je DRAŽŠÍ
Vono Volvo má PRESTIŽ
Vono Volvo je ocelově BEZPEČNÝ
Vono Volvo je ŠVÉDSKÝ
A vono je i LUXUSNÍ
A vsadil bych se, že má i perverzeně kožený sedačky...

Tak mi teda krucinál řeknětě, proč jsem si tam na té ulici všim akorát Trabanta!
.....

A najednou vám z toho všeho mám takový dobrý pocit. Jako z tohohle obrázku:


Ještě pořád si myslíte, že je Volvo lepčejší značka?

Lip

čtvrtek 24. dubna 2008

Desig Zpro Život

Pokud se vám zdá, že nadpis nedává smysl, souhlasím. Nemá dávat smysl. Prostě Desig Zpro Život.

Mezi magií banality a kouzlem nechtěného je někdy jen velmi tenká hranice, někdy se prolínají a někdy je to totéž. Sám nevím, která z možností platí pro billboard, který můžete vidět v Sulické ulici, víc.

Moc držím pánům a dámám ze Sapeli palce, aby se jim dařilo naplňovat beze zbytku ten slogan. Je mile humanistický. To, jakým způsobem ho přenesli na billboard, ovšem zavání ne kouzlem ale kletbou nechtěného.

"Tak mě napadá, kde asi udělali soudruzi z NDR chybu", vybavilo se mi z ničeho nic v hlavě, když jsem ten billboard míjel.
A do Polné se omlouvám, nemyslím to zle a nechci vypadat jako posměváček.
Prostě mě jen baví psát O Magi. I Banality.

Lip

Post Scriptum

Asi to bude vypadat trochu strojeně, ale nedokážu si to nechat pro sebe. Když jsem dopsal koncept předchozího příspěvku a zmáčknul oranžové tlačítko "publikovat", zareagovala aplikace Blogger hláškou "Váš požadavek se nepodařilo realizovat. Popište, co jste chtěli udělat a udejte kód XFCHPM4".

Asi vám nemusím říkat, co pak následovalo....

Lip

Zkusili jste to vypnout a znovu spustit?

Dneska jen krátce, hoří termíny:)

Věta v nadpisu se stala příslovečnou ještě před tím, než jí britský (předpokládám) seriál the IT crowd zajistil nesmrtelnost.

Zmíníte-li IT, vyplaví se většině lidí nejprve ta zajímavě rozbordelená kancelář v podkroví nebo v suterénu (s výjimkou někdejšího sídla MFDNES v Senovážné nikdy mezi!), různě obsáhlá série vtipů ne nepodobných těm o policajtech (jen sofistikovanějších) a právě tahle věta.

Ať se stane, co se stane, většinou je to to první, co uslyšíte, když vytočíte linku specialistů uživatelské podpory z vašeho oddělení informačních technologií a výpočetní techniky (no co, jeden čas se zase klavíru říkalo klapkobřinkostroj). Až sem nic překvapivého.

Měli byste ale vědět, že metodika 'Zkusili jste to vypnout a znovu spustit' zahájila výbojné tažení za širší životní prostor. Už jsem psal, že v mi v pondělí vypověděl službu Šedák - moje milovaná, protože jediná, služební Octavia Combi. Na křižovatce to v ní začalo rachtat, karosérii roztřásly vibrace a za chvíli bylo i mě zřejmé, že v motoru minimálně jeden válec odpočívá.

Vyděšený, protože technicky naprosto impotentní, jsem volal M., který drží nad všemi našimi koni pod kapotou bdělý veterinární dozor. Bylo půl sedmé večer a tak jsem byl rád, že to zvedl.

Už tušíte, že jo? "Zkus to vypnout a znova nastartovat!", řekl M, když jsem ze sebe konečně vykoktal všechny příznaky Šedákových potíží.
......

Na počítadle návštěv OKA TŘI se dnes poprvé objevilo dvouciferné číslo, které začíná dvojkou. Nejdřív jsem se nadmul pýchou a pak jsem se rozklepal trémou.

Buď jste dva, co to čtete pravidelně. A nebo je vás víc a chodíte sem jen náhodně a občas. V obou případech je to na pováženou a zavazující. Dlouho jsem proto přemýšlel, jak se zavděčit.

Přišel jsem na tohle: Když se sem někdy příště vrátíte a bude to moc blbé, zkuste to prosím vypnout a za čas znovu spustit. Slibuju, že se v mezičase vynasnažím vychytat tomu všechny mouchy:))

Lip

úterý 22. dubna 2008

Cokoliv řeknete, může být jednou použito ...

Dnes tak trochu pietně:

Epitaf 1.

Vážně mi onemocněl Šedák a čert ví, jestli to s ním není nahnuté. Včera jsem potřeboval rychle zajet do OBI a po cestě prostě vypověděl službu.

Když jsme ráno s Apolenkou vyrazili do školky pěšky, uvědomil jsem si, že až Šedák opravdu dojede, bude to už páté auto, které jsem přežil (Máňo! Blážo! Hnědko! Modráku! Odpočívejte v pokoji...).

"Ty jedeš sockou?!" zeptala se mě Irena, když jsem ji míjel cestou od školky k zastávce autobusu.

Epitaf 2.

Takže: Ano, jel jsem dneska sockou. Autobus jede z Modřan do Vršovic asi 35 minut, takže máte možnost pořádně si ho prohlídnout. Jedna z prvních věcí, které vás zaujmou, jsou návody na používání autobusu. Taková ta instruktážně varovná sdělení cestujícím. Musím říct, že od posledně došlo k nezanedbatelnému vývoji: přibylo jich a místo výstražného tónu promlouvají teď spíše takovým vlídně výchovným:

"Děkujeme cestujícím, že se za jízdy drží."
"Děkujeme cestujícím, že nebráníte řidiči ve výhledu."
"Nemluvte za jízdy s řidičem"
"Znamení nouze"


No, a ten poslední mě opravdu chytil za srdíčko.

Najednou mi došlo, proč "socka" (případně "mastná tyč"). Vlastně to řekli sami.
Autobus = znamení nouze. A k tomu ten vlídný až ponížený tón....

Epitaf 3.

Odpoledne jsem seběhl z kanceláře do přízemí vyzvednout si z bankomatu peníze na oběd. V úzké chodbě mezi vstupní halou a kantýnou mi najednou začalo být podivně úzko.

Přede mnou stála tahle 3D upoutávka na prezentaci vůně značky Kenzo.

Co se se mnou děje mi došlo až za chvíli, když jsem si konečně ujasnil, co mi ta instalace vlastně připomíná.

Inu, cokoliv kdy řeknete, může být jednou použito na váš epitaf!

Lip

neděle 20. dubna 2008

Kachna ála Konrád

Konrád měl kachničku. Tedy Konrád Lorenz. Kachnička se stala domácím mazlíčkem rodiny. Konrád se stal světově uznávaným etologem. V některých svých knížkách kachničku vzpomenul krátkým příběhem.

Jeden z těch, které si dodnes pamatuji (díky J.J.Z.), je o tom, jak kachnička upadla na příkrých schodech Lorezovic domu a zlomila si křídlo. Dostala dlahu a uzdravila se, o to nic. Ale celý svůj život se prý tomu schodu vyhýbala. Ten schod pro ni byl tabu a ona, aniž by o tom jakkoliv přemýšlela - a jak by taky mohla, byla to hloupá, milá kachnička - ten schod vždy přeskočila. Přeskočení schodu se stalo součástí jejího programu na zdolávání schodů.

Na začátku roku moje žena přebudovala kuchyň. Koupila nový "kuchyňský ostrov" a přemístila do něj talíře, co VŽDYCKY bývaly v kredenci. Zapomněla mě ale přeprogramovat. Ve čtyřech příadech z pěti, když mám dávat na stůl, nejprve otevřu kredenc, abych si pak uvědomil, že talíře jsou teď v šuplíkách. Otevírání kredence se stalo nedílnou součástí mého programu pro domácí stolování.

Můj kamarád P. se nerad dívá, jak si jeho táta čistí zuby. P-ův táta si prý totiž při čištění zubů drží levou ruku za zády, jako rychlobruslaři projíždějící vysokou rychlostí zatáčku na okruhu. Ruka za zády je součástí jeho programu pro čištění zubů. Nejen jeho. Před několika lety jsme byli někde na horách nebo na prázdninách i s P-em a - co myslíte? - když jsem šel okolo koupelny, kde si právě čistil zuby, měl levačku za zády! P. v dětství zřejmě od táty downloadoval jeho osvědčený program.

Že je to divné? Myslím, že kdyby vás někdo chvíli pozoroval, dříve nebo později podobný automatický program odhalí i u vás.

Ostatně, není divné, že je tak ochotně přijímáme. Zjednodušují nám asi život. Prostě převezmou kontrolu nad tím, co děláme pravidelně a automaticky, a ponechávají tak našemu mozku víc operační paměti na to, co děláme poprvé nebo co nás hodně baví.

Divné je, že se nás silou mocí drží i tehdy, když už přestávají být funknční. Po vánocích jsem se stavil u našich. Bydlí na starém pražském panelákovém sídlišti. Hezké okolí. Ale stále sídliště. Když někde jen tak necháte nepojízdné auto, kus vyřazeného radiátoru nebo matraci ze staré postele, je pravděpodobné, že tam zůstane ještě alespoň 2 měsíce.

Nicméně pokud jde o třídění odpadu, zdá se, že velká část obyvatel už si na tuhle relativní novinku vypracovala automatický program. Celý leden nosili láhve ke kontajneru na sklo, i když byl beznadějně nacpaný. Nevěřím, že to bylo z lenosti. To by k tomu kontejneru vůbec nic nenosili. Přeplněný kontejner prostě ignorovali, protože jejich podprogram systému pro environmentální odpovědpost obsahoval pouze skript určující, co dělat, když vyprázdní láhev. Neříkal nic o tom, co dělat, když Pražské služby nestíhají vyprazdňovat kontejnery.


Kontrolní otázka na závěr: Už se vám někdy stalo, že jste se po příjezdu z delší cesty, kterou jste strávili z velké části za volantem, bezděky pokusili otevřít dveře bytu pípákem centrálního zamykání vašeho auta? Jo? Vítejte ve spolku přátel Konrádovy kachničky:))
Lip

pátek 18. dubna 2008

Řeči se vedou a voda teče

Řeči se vedou a voda teče. Dokonce je to možná tak, že tam, kde voda teče, se řeči vždycky vedly líp než kdekoliv jinde. Jako by z vás okolotekoucí voda tahala ta sdělení ven.
Nakonec i ty metafory ukazují, že spolu voda a komunikace nějak hluboko souvisejí:

proud řeči
román řeka
záplava slov
únik informací
nahodit téma
mlčet jak ryba
kalit vodu
dělat vlny

Modřany obtéká Vltava a Libušský potok a jejich koryta jsou lemována sděleními. Musíte jim věnovat pozornost, i když jim vůbec nemůžete rozumět.

Teda, pokud nenosíte mikinu s kapucou a tenisky s rozvázanýma tkaničkama.

Tady je pár z těch, která si vynutila větší než malé množství mé pozornosti:


Lip

středa 16. dubna 2008

House Numero Uno, Dr.

Jak už jsem říkal, je naše kuřárna nevyčerpatelnou studnicí pravdy o světě okolo a vesmíru vůbec. Nejde jen o ty obskurní časopisy, z kterých jakoby náhodou vypadávají nugety poznání právě když je potřebujete. Kuřárna je - kromě šedomodrého dýmu - naplněná příběhy.

Poslechněte si tenhle, inspirovaný Alenou:

Každý miluje doktora House. Ženy neodolatelně přitahuje jeho charisma. Kluky fascinuje to sebevědomí v čisté formě, které cáká z obrazovky, kdykoliv přes ni Hugh Laurie jen mlčky překulhá. A jeho cynismus konsternuje všechny bez rozdílu pohlaví.

Doktora House miluje i Alenin přítel. Už ve čtvrtek se potřebuje ujistit, zda další díl poběží opravdu zase v pondělí a v jakém že to bude čase, a v pondělí večer je před televizí vždycky včas a připravený.

Alena a Radek spolu bydlí na dobré adrese, v malém městě severně od Prahy, které tohle pondělí zasáhla výrazná srážková činnost. Vítr rozhýbal antény a napětí z bouřkových mraků docela oslabilo televizní signál TV Nova. Z obrazovek zmizel obraz a slyšet bylo jen zvuk.

A teď ta magie: Radek chvíli šteloval televizi, a když po pěti minutách zjistil, že nic nenadělá, sedl si zase zpátky do křesla a pokračoval ve sledování seriálu. Představte si! Bez obrazu...jen zvuk. Představte si!

Představte si třeba chlapíka, který tak miluje vyjížďky na svém Harleyi, že na něm prosedí celý víkend, i když je pro poruchu odstavený v garáži.

Představte si jiného, který si do uší zastrčí němá sluchátka od svého i-phonu a tiše při tom na displayi sjíždí texty Robbieho Williamse stažené z internetu, protože jeho telefon z nějakého důvodu dohrál.

Představte si mámu od dvou dětí, která z pytlíku vysype do talířků dehydrovanou směs instantí polévky a popřeje rodině dobrou chuť, protože o blok dál prasklo potrubí a neteče pitná.

A nebo si představte holku, která si v pátek večer oblíkne svůj nejlepší modýlek, nazuje si sexy botičky a nalakuje si nehty, a pak si celá zrůžovělá a navoněná, sedne k počítači a začne skypovat. Její kluk nastydl a z rande sešlo.

Nesmysly? Ale Radek poslouchal Dr. House v televizi.

O něčem takovém si mohou kolegové Oetker, Štrosmajer a Houska nechat jen zdát. Doktor House je zkrátka hodně dobrá značka!

Lip


P.S. A ještě jedna věc. Pokud se vám zdálo, že blouzním, když jsem se tu v neděli (ob dva texty níž) snažil dokázat, že budoucnost patří rosolu, tak teď snad uvěříte. Tak pravil Dr. House:

"Já sem cvok. Sjíždím se prášky proti bolesti. A ještě želé králíčky v čokoládě."


neděle 13. dubna 2008

Beru to zpět!

Ob dva příspěvky níže jsem se samolibě pozastavoval nad tím, jaký význam asi nese slogan "Absolutně perfektní". Jeho vlastní podivnou gramatikou by se o něm dalo říct, že jde o samozřejmě bezpochyb .... a naprosto zcela ....vhodně pertinentí ....heslovité motto ... příkladně charakterizující... dobu v této epoše. Čili - měl jsem tenkrát na mysli - tautologická ptákovina.

Za několik dní, nebo snad týdnů, od onoho příspěvku jsem měl možnost projít se Prahou, zajít si nakoupit a tak. S pokorou beru všechnu tu jedovatost vůči absolutně perfektnímu sloganu zpět. Viděl jsem totiž věci jiné, rozměrů nečekaných:))

Z billboardů a volně distribuovaných novin na mě v minulých týdnech zaútočila reklama na "Značkové bydlení" (!) a - považte - v mrazícím boxu jsem narazil na mraženou zeleninovou směs z Mochova s označením "Potence Mix". Přemýšlím od té doby o dvou věcech:

















1) zda kromě značkového, bude k mání také bydlení neznačkové (třeba od Lidlu)

2) a jak se asi na zákazníka, který si na pohyblivý pás u kasy vyloží mimo jiné také mochovskou zeleninovou směs Potence Mix dívá slečna pokladní.

Našel jsem odvahu projet se Billou s vozíčkem "VYKUŘMĚ" (viz příspěvěk z 30. března), ale na výzvu z Mochova se ještě necítím dostatečně zralý.

Lip

Převážně neškodná ...orákula a zaříkadla

Mám rád tuhle (i když je dlouhá):

"Já vím, že astrologie není věda," pokračovala Gail. "Samozřejmě, že není. Je to soubor nahodile sestavených pravidel, jako například v šachu nebo v tenise, nebo, no - jak se jmenuje ta podivná hra, kterou hrajete vy Britové?"
"Kriket? Sebeponižování?"
"Parlamentní demokracie. Ty pravidla se tam prostě nějak octly. Nedávají žádný valný smysl jako celek, jen samy o sobě. Když ale ty pravidla začnete uplatňovat, uvedou se do chodu všelijaké procesy a vy se začnete o lidech dovídat všelijaké věci.V astrologii se ty pravidla náhodou týkají hvězd a planet, ale klidně by se mohly týkat kačen a kačerů, a hned by to změnilo situaci. Obrys každého problému se vlastně začíná rýsovat podle toho, jak o něm přemýšlíme. Čím více pravidel, čím nepodstatnější a čím nahodilejší, tím lépe. Je to, jako když na kus papíru nasypete hrstku grafitového prachu, abyste zjistila kde jsou skryté nerovnosti. Umožní vám to třeba přečíst slova, která někdo napsal na jiný papír, který ležel navrhu, a pak ho schoval. Grafit přitom není důležitý. Slouží jenom jako prostředek k odhalení nerovností. Z toho vidíte, že astrologie nemá co do činění s astronomií. Má co do činění jen s lidmi, kteří přemýšlejí o lidech." (Dougles Adams, Převážně neškodná)


Každý máme nějaké vlastní, časem a osobností tvarované metody na "odhalení nerovností a obrysů problému". Nejsou to přístupy k řešení problémů samotných, ale způsoby, kterými se snažíme osahat kontury zatím neexistující budoucnosti, vytušit pasti a příležitosti, které skrývá, a případně je rovnou ovlivňovat podle našich přání, aniž bychom vlastně věděli, o co konkrétně půjde.

Nejde o složité čáry a nedostanete se za to do Pekla. V horším případě jsou to jen symptomy toho, že peklo prožíváte už na zemi.

První příklad, který mě napadá, je Jack Nicholson úporně přeskakující po dlažbě tak, aby vždy došlápl na dalždice stejné barvy. On v tu chvíli neví, co tak STRAŠNÉHO by se asi stalo, kdyby přešlápl. Ale je si jistý, že když doskočí správně, zůstane ta stvůra nejasných kontur ležet neuskutečněná pod povrchem reality.

Zmiňuju Nicholsona jenom proto, abych si nepřipadal divně až budu mluvit o sobě. Taky si pěstuju svůj neurotický rituálek. Každé ráno jezdím do práce ulicí Pod Vinným potokem. Takovou tou zašlou, zapomenutou silnicí, co se vine mezi dávno obestavěnou industriální zónou města, o níž se dnes dělí obchodníci se sportovním vyžitím, šrotem a bůhvíčím dalším, povětšinou z druhé ruky. V jedné z nevzhledných monotovaných staveb tam sídlí army shop. Nebo aspoň myslím, že je to army shop, nikdy jsem nebyl vevnitř. Zajímá mě jen jejich poutač.

Figurína vojína v životní velikosti. S železnou pravidelností ji každý den před devátou hodinou vystrčí před krám, oblečenou ve variantě uniformy vhodné do okolozuřícího počasí.

A tenhle voják je mojí hrstkou grafitu. Mým každodenním zaříkáváním nechtěného neznáma. Kdykoliv jedu okolo, musím mu zasalutovat (není to zas takové hrdinství - jsem v autě vždycky sám:), abych si pojistil alespoň ne-nepříjemný, když už ne přímo úspěšný den.

Podobných příkladů obsedantního šamanismu najde asi každý dost i ve své vlastní špajzce (Jo? Tak sem s nimi!).

Vypozoroval jsem ale ještě existenci jiných forem PNS (převážně neškodný šamanismus). Říkám tomu pracovně "příruční modely všehomíra". Jsou to magická místa nahodile se vyskytující v prostoru a čase, která - ač maskována banální funkcí - plní velmi magickou roli: Nabízejí - či přímo vnukávají (je to vůbec slovo?) odpovědi na otázky, které si právě kladete, nebo byste si je za chvilku položili.

Jeden "příruční model všehomíra" se nachází v naší kuřárně. Kuřárna je snad vůbec nejošklivější místnost, kterou najdete v ošklivém baráku, do kterého jezdím každý den pracovat. A nemá žádná okna. Kdybyste netrpěli závislostí na nikotýnu, ani by vás nenapadlo se tam během dne zašívat. Ale ouha! O něco byste přišli.

V čele kuřárny je vyřazený kus stolku pod počítač a na něm dva sloupce časopisů. Tedy časopisů - z titulů, které tam najdete jen namátkou zmiňuji "Zboží a prodej", jakýsi časopis o instore podpoře prodeje a obrázkové obludárium na křídovém papíře, v němž se ukazují kapitáni domácího průmyslu s hvězdami popmusic a luxusním občerstvením na různých banketech.

V kuřárně prostě končí všechny ty časopisy, které někdo vydává, protože je někdo jiný financuje, a je přitom jedno jestli informace, které přinášejí, vůbec někoho zajímají. Na obálce mohou mít napsáno třeba Review, Bulletin, nebo tak něco, a uvnitř najdete spoustu barevných fotografií. Na první pohled zcela zbytečné publikace. Jen na první pohled.

Kdykoliv totiž pracujete na projektu, lámete si hlavu, hledáte řešení, trápíte se tím, že nemáte dost informací na to, abyste mohli do zprávy napsat jasné závěry nebo zformulovat úderné doporučení, otevřou tyhle zdánlivě podřadné publikace své lastury a mezi vydají perlu.

Nepřeháním. Vždycky, ať už jde o jakékoliv téma, o jakýkoliv problém, o libovolný kontext, vždycky v nich najdete něco, co vám pomůže. A vždycky je to ten typ informace, kterému byste nevěnovali ani sekundu svého času, pokud byste zrovna nebyli v úzkých.
Nakonec, nic překvapivého. Pokud byste nebyli v úzkých, nenapadlo by vás ani zajít do ošuntělého stanu, ve kterém pro vás stárnoucí a výstředně oblékaná žena s uhrančivým pohledem vydoluje proroctví z jinak nepoužitelného kusu průzračného křišťálu.

Orákula prostě inklinují k marginálním formám.

Lip

P.S. Mimochodem, vybavujete si, co dělali Men in Black, když si nebyli jistí, jaká nepravost že to právě hýbe marťanskou diasporou na Zemi? Ano, koupili si v trafice ten nejmarginálnější bulvár. Tiskoviny, pro které ztráta tváře nemůže být v žádném případně hrozbou a které si tudíž mohou dovolit napsat pravdu i o tom, co podle v současnosti platných pravidel a předpokladů neexistuje.

neděle 6. dubna 2008

Do the Jelly!

Tenhle příspěvek mohl začínat třeba takto:

.....

Nebo takhle

  • 1976. Jsem poprvé na Matějské. Rodiče mi kupují žužu.
  • 1983. V televizi běží Návštěvníci. Jedí Amarouny.
  • 2008. V Newyorkském bytě sedí podivná směsice ajťáků, inženýrů, bloggerů a konzultantů. Někteří žvaní. Někteří pracují na laptopu. Jiní jedí cookies. Všichni dohromady dělají jelly.

......

Anebo takhle:
  • Aluminium je mrtvé. Budoucnost patří rosolu!

......

Nesejde na tom. Tenhle příspěvěk nepotřebuje pevnou strukturu. Je to totiž jelly-text:
......

Všimli jste si toho? Želé se pohnulo. Vydalo se na cestu. Dříve nebo později ovládne svět. Na začátku sedmdesátých let napsal Richard Brautigan knížku, jejímž hlavním hrdinou bylo Chytání Pstruhů v Americe. Vovox Globator na obálce českého vydání uvedl: "Ústřední postava Chytání pstruhů v Americe je postava vpravdě tajemná a proměnlivá: dadaistická hříčka, černá groteska, paradox, návrat k přírodě a rybolov v jedné osobě..." Klidně to mohla být knížka o želé.

Už to žužu (anebo naopak: užuž ot žu:)) v 70. letech na mě působilo jako zjevení, o Amarounech ani nemluvě. A dneska? Můj syn místo akvarijních rybiček chová partičku mravenců v rosolu barvě modré skalice.

Něco na tom želé je, i když není snadné říct, co konkrétně. Je transparentní, ale snadno na sebe vezme libovolné barvy. Na dotyk je měkké, ale když jím naplníte bazén a skočíte do něj po hlavě jako komisař Dreyfuss z Růžového pantera, skončíte v nemocnici. Je zcela homogenní a na první pohled inertní, ale přitom skvěle pojme kousky prakticky čehokoliv. Je amorfní a přitom tak dobře drží tvar. Něco na tom želé je, a je to cokoliv nebo všechnodohromady.

Když tak nad tím přemýšlím, zdá se, že se želé snaží procpat zpět mezi 4 základní živly, k nimž oprávněně patří. Ostatně, evolucionistická teorie tvrdí, že život vznikl z rosolu organických sloučenin(z nějakého důvodu tomu říkají polévka, ale jsem si téměř jistý, že to bylo spíš slizovité, než tekuté). To jen na Aristotela asi neudělalo želé dobrý dojem - snad že je tak slizovité - a tak zmínil jen Vodu, Zemi, Vzduch a Oheň.

Jenže želé si to přehlížení už nechce dál nechat líbit. Hlásí se znovu o své místo (na slunci?) a je ve formě:
  • Projděte se supermarketem: Dezerty, analgetické gely, holící gely, gelové zubní pasty, gumoví medvídci, hopíci, lubrikační gely, žvýkačky s gelovou náplní ....
  • Zajděte si na umění a dříve nebo později narazíte zase na želé. Třeba na výstavě Vídeňského Leopolds Musea Geometrické želé a kubistické bábovky.
  • Poraďte se se svým lékárníkem o tom, jak regulovat svoje zažívání. Velmi pravděpodobně vám nabídne vlákninu v prášku, která po rozpuštění ve vodě zrosolovatí.
  • Zkuste se zamyslet nad tím, jestli s Internetem opravdu pracujete jako se sítí nebo spíše jako s velkou kádí roslu, z níž si můžete podle chuti vybrat právě ten kousek eintopfu, na který máte chuť...
  • A nebo si zajděte za-co-workovat na některou z těch v úvodu zmíněných jelly co-working sessions
Jestli to uděláte, třeba mi dáte zapravdu, že není substance, která by se do dnešní doby hodila víc. Želé je zpátky. Schopné kombinovat nekombinovatelné. Ochotné nezávazně nabývat jakýchkoliv tvarů. Otevřené přísadám. Připravené se vybarvit. Ve službách čehokoliv. Takhle a nebo v řadě jiných forem:












Lip