Těžko najdete cokoliv banálnějšího. Pokud tyhle věci někdy někoho pobuřovaly svým obsahem, je to už hodně dávno. Naštvou-li vás dnes, je to spíš tím, že vám přijde "zbytečné" takhle zničit malbu na zdi, sklo telefonní budky, atd.
Včera jsem jel koupit nějaké jídlo na víkend a před Billou na mě čekal vozíček "VYKUŘMĚ". Na konci té očividně nejdelší řady navzájem provázaných vozíků, které smutně ček
aly, až je někdo aspoň na chvíli zbaví řetězů, povozí je mezi regály a naplní je vším tím báječným, ještě čokoládovějším, pětkrát účinnějším a zaručeně nejlevnějším smyslem jejich existence.Vozíček "VYKUŘMĚ" byl jiný. Nehrál stejnou hru jako ty ostatní.
Vozíček "VYKUŘMĚ" byl výzva všem těm úplně jinak, ale přesto obscéním nápisům uvnitř i vně supermarketu.
Vozíček "VYKUŘMĚ" byl znamení! Výhružně vyčníval z těch všech 'věcí-jak-mají-být', z nichž byla upletená realita toho místa v daném okamžiku.
Přiznám se, že bych strašně rád mluvil s autorem toho artefaktu. Jen si to představte! Musíte vozík uvolnit vložením pěti- nebo desetikoruny, nenápadně zjistit, jakým způsobem se dá odloupnout plexisklový kryt, odhadem si změřit formát, do kterého se vaše sdělení musí vejít, sdělení čitelně a výrazně napsat, zavíčkovat, zaparkovat vozík znovu do řady, vzít si z něj pěti- nebo desetikorunu.... uf! Tohle není žádný kompulzivně obsedantní projev exhibicionismu nebo koprolálie. Tohle už je PROJEKT!
Stál jsem tam na konci té stáje nákupních košíků a - přepokládám - jako vždycky jsem se intuitivně postavil k té nejdelší řadě, abych osvobodil nejbližší košík. A pak se tok banální reality zastavil, rozsypal se na střípky a z prostoru "pod Zeměplochou" se začalo vynořovat něco nového:
"Mám to tam nechat stát a vzít si jiný...?"
"A co když mě teď někdo viděl a bude usuzovat něco z toho, že si nakonec NEVEZMU košík s TÍMHLE nápisem?"
"Budou na mě uvnitř v obchodě lidi zírat?"
"Dokážu hrát hru na jakobynic?"
.....
A nakonec: "Dokážu si ten vozík nevzít?"
Totiž považte - i když s ním nepojedu, dřív nebo později si ho všimne někdo OPRÁVNĚNÝ a nechá ho STANDARDIZOVAT. A možnost zajezdit si s vozíčkem "VYKUŘMĚ" navždycky odplyne.
A co já sám? Nebudu pak mít ze sebe špatný pocit, že jsem nenašel dost odvahy ním projet? S vozíčkem, který se tak nahlas dožaduje toho, o co nakonec, hluboko a více či méně potichu, žadoní každý druhý?
A až vám o tom budu vykládat, nebude mi líto, že nedokážu vypovědět, jaké to je, řídit vozíček "VYKUŘMĚ" mezi těstovinami, mléčnými výrobky a uzeninami?
....
Nebudu vás trápit dalšími odstavci vnitřního monologu. Nakonec jsem do něj vložil desetikačku a vyrazili jsme na obscéní nákup. Všimli si mě 3:
- Asi padesátiletý pán, který se šklebil, jako kdybych měl něco na botě nebo rozepnuté kalhoty.
- Paní po čtyřicítce s výrazem, který napovídal, že by chtěla vědět, zda o tom nápisu vím či ne, a pokud ano, zda se k němu hlásím či nikoli.
- A pokladní Irina, která - jediná z nás čtyř - to celé považovala za naprostou banalitu.
Ta paní (č.2) mě sledovala očima ještě když jsem před obchodem nastupoval do auta a cítil jsem se skvěle.
- Odvážný, protože jsem to dokázal
- Jedinečný, protože za chvíli někdo přijde a změní vozíček "VYKUŘMĚ" na vozíček Billa
- Naplněný, protože přesně to samé jsem chtěl pracovníkům toho supermarketu říct už dvakrát (jednou když jsem našel mouchu pod igelitovým obalem tvarohových buchtiček a oni se mi omluvili a pak je vrátili do regálu a podruhé, když jsem otevřel plechovku heinzových fazolí a plavali v nich červíci)
- A zamyšlený, protože jsem začal přemýšlet o tom, co od tohohle projektu asi čekal jeho autor
Pokud je mezi vámi autor vozíčku "VYKUŘMĚ", ať se mi prosím ozve!
Pokud se vy ostatní chcete na chvilku cítit ODVÁŽNÍ, JEDINEČNÍ A NAPLNĚNÍ, zkuste se kouknout před Billu v Modřanech, jestli už ho standardizovali nebo ne.
LIP
Žádné komentáře:
Okomentovat