Otevřený dopis společnosti Janeba Time, s.r.o., značce Festina a té paní vedoucí z Novodvorské Plazzy

Vážení pánové, Vážené dámy,

Před delším časem jsem se stal obětí vánočního balíčku, který byl – bohužel – ostře nabit chronometrem Festina.

Bohužel. Bohužel. Bohužel.

Kdykoliv jsem chtěl na prodejně požádat o výměnu baterie, bylo mi vždy a znovu řečeno, že tato náročná operace provádí se jen neznámo kde, v centru technologické expertízy vaší společnosti nebo možná samotné značky Festina.

Je mi to jedno. Chci mít hodinky, které ovládám já, nikoli vy. Žádná Festina není dost dobrá na to, aby ovládala své zákazníky.

Skutečnost, že nejste schopni zajistit okamžitou výměnu baterie na počkání v provozovnách, které jsou jinak vždy více než připraveny tyto hodinky prodávat, je výrazem technologické nevyspělosti – ne nutně samotného produktu, ale distribuce a servisu, který je jeho nedílnou součástí.

Na krátký čas jsem našel paní, která pochopila, o co mi jde, a na moji žádost mi baterku vyměnila za 5 minut. Když jsem byl na stejném místě dnes, seděla tam asi její paní vedoucí. Zřejmě prošla korporátním školením práce se zákazníky zn. Festina.

Důrazně mi sdělila, že u nich se mi rozhodně, ale rozhodně nemohlo stát, že by mi někdo vyměnil baterku na počkání. A řekla mi to znovu a znovu i když jsem ji dvakrát ujistil o opaku a navíc jsem se snažil vysvětlit, že opravdu potřebuji pomoci rychle.

Tedy dvě sdělení:
a) jsem blbec, když říkám opak, protože ona to ví, protože je tady vedoucí, a to je po papežovi všech hodinářství hned druhá funkce v hierarchii
b) a “my tu opravdu nejsme od toho, abychom řešili problémy, které máte s výrobky, které si u nás koupíte”

Odešel jsem v okamžiku, kdy ta paní vedoucí začala mluvit o tom, že personálu zkrátí plat, pokud je pravda to, co říkám. Tuhle logiku už znám, říká se jí byrokratická idiocie, a v okamžiku, kdy začně v nějaké organizaci převládat, je to jako když v těle začne metastázovat nádor.

Sedím tady na letišti a svoji neurotickou potřebu vědět kolik je hodin, ukájím pohledem na mobilní telefon. V prodejně na Novodvorské už nenakoupím. Stejně jako nikde jinde, kde prostřednictvím své sítě prodáváte značku Festina. A kdekoliv to bude možné, budu o vás šířit zprávu. O vás a o té paní vedoucí.

Věřte mi, pokud nezměníte přístup, budete jednoho dne, až se čas úplně zastaví, možná ti poslední, kdo se o tom dozví. Protože lidi si odvyknou vám cokoliv říkat.

Lip

So long and thanks for all the ships. Anebo Huná Prag - část druhá.

Vyrostl jsem se v ulici, která se jmenuje Arabská. Otec má smysl pro branding.
Když jsem tam ještě s našima bydlel, míval jsem rád jeden moment. Seděli jsme s tátou v kuchyni, pili jsme kávu a kouřili. On ještě a já už. A kecali jsme o tom, co pro něj byla ta důležitější půlka života a pro mě literární krajina.

Před časem jsme se tam takhle zase sešli. Oba bez cigára - on na vozíku a já s náplastí - a zase jsme po delší době kecali. Už jsem si to zkoušel nahrát dřív, ale vždycky jsem pak někam zabordelil ten diktafon. Teď už to jde na telefon a tak tady máte historicky první interview. Interview s hýčkaným dítětem. 70 let, 70 kilo, 70 diagnóz. Ale pořád mu to vypráví:))

Tohle je, milé děti, druhá z Tisíce a dvou pohádek o cestě hýčkaného dítěte za štěstím a za smůlou.

Jmenuje se „So long and thanks for all the ships“.

...

Tak posledně jsme skončili tím, jak jsi utekl z vězení a žil jsi v Bagdádu v ilegalitě. Co jsi to tam vlastně dělal?

No, odpovím, ale začnu otázkou. Jak to děláš, že ti ten telefon nahrává jako kdyby to byl magnetofon?

Ten můj telefon funguje i jako záznamník.
A jak to můžu udělat?

Na tom tvém to není. Ty máš jinou značku. Ale řekni mi, co jsi dělal, když jsi utekl z vězení do Bagdádu a byl jsi v té ilegalitě, jo?

Chvilku jsem byl v Bagdádu a pak jsem pracoval jako dělník, nebo spíš jako pomocný dělník u kováře. Nosil jsem tam železa různý. Dělali tam okna, zábradlí a tak. To jsem nežil pod svým jménem, ale pod jménem Fathel.

Zaměstnal mě tam jeden můj známý, co tam taky pracoval. To co jsem tam vydělal stačilo aspoň na jídlo a ubytování, tak dobrý. Ale musel jsem si dával pozor samozřejmě, na to kdo se na mě dívá, kdo mě sleduje, kdo jde okolo a tak. Měl jsem v kapse nůž, abych se bránil, kdyby mě zatkli.

Jóó?

No. Jednou mi ten nůž vypadl na zem před majitelem toho kovářství. A on říkal „Synu, ten nůž je na tebe moc velký. Tak velký nůž bys neměl nosit!“

A jak byl velkej?

Asi jako píď, ale byl to vystřelovák, takže vlastně dvojnásobně. Já jsem mu říkal, že to mám na melouny, abych je měl čím otevírat....
No, ale zpět k té době. Jednou jsem seděl v kavárně a přišel jeden – u nás se říká Shakawa – jako spravedlivý, ale přísný, nikoho se nebojí a dost přímočarý. A on najednou vytáhl pistoli a vystřelil do vzduchu a říká „Kdo je statečný, ať vztyčí hlavu....“

No všichni se dívali do stolu. Bál jsem se, protože když se v kavárně střílelo, bylo jasné, že tam za chvíli budou policajti. A řada policajtů byla z Anah, tak mě mohli poznat. „Radši uteču,“ řekl jsem si, a tak jsem o tamtud utekl.

A tak jsem se zase chvíli skrýval až do doby, než za mnou přišli z organizace, že mě vybrali na Mezinárodní festival mládeže. Teda, oni mi říkali už ve vězení, že mě tam pošlou. Říkal mi to tam kamarád, co ho zavřeli za hádku, ale pak ho pustili z protekce.

On byl za úplatek zavřený jen v nemocnici, našel mě tam a řekl mi to. Když ho pak pustili, přišel mi říct, že taky pojedu do Pekingu na léčení. Já mu moc nevěřil, myslel jsem si, že mě jen konejší.

Co jsi si měl léčit? V tom Pekingu?

No, tuberkulozu. Začalo mi to, když jsme měli tu lapálii v tom vězení. Jak jsme měsíc nejedli a měl jsem horečku. Tam mi zjistili tuberkulozu. V nemocnici mi dávali Streptomicin. Jediný lék, co tehdy byl. Dostával jsem to tam takovém množství, že mi z toho bylo blbě, tak jsem to schovával raději pro jiné vězně. Pak jsem se uzdravil, ale nechal jsem si to potvrzení, že jsem tuberkulozu měl.

Ale doktoři si mysleli, že tu tuberkulozu asi ještě pořád mám. No a tak mi teda strana sehnala tu doléčbu v Pekingu. A pak za mnou přišli, že pojedu. Musel jsem si teda začít shánět falešný pas.

Jak se shání pas?

To ti řeknu. Byl jeden podvodník a ten měl známého policajta , co to prodával. Tak jsem šel za ním – do jiného města. Byl na mě zatykač, neměl jsem cestovat, ale říkal jsem si, že mě tam nikdo nepozná a taky jsem měl v každém městě kamaráda ze školy. Přijel jsem do toho města a ten policajt nás pozval na oběd.

Byli jsme domluvení, že ten policajt nám prodá 6 pasů pro 6 lidí, kteří měli jet taky na ten festival Mládeže. Měl mi dát bianko pasy bez fotek. Dal jsem mu zálohu 5 dinárů. Celkem to mělo stát asi 16 nebo 20.

No a pak se nehlásil a já jsem zjistil, že je to podvodník asi. Tak jsem šel za ním a dal jsem mu rozměň mi. On vytáhl peněženku, tu jsem mu sebral, vzal jsem si peníze a dal mu jen něco. Řekl jsem mu: „To, co jsem ti dal, to je za práci doteď, ale zbytek si beru a už od tebe nic nechci“.

On začal, že ví, kdo jsem a co jsem zač a začal mi vyhrožovat.
Odešel jsem do kavárny a přemýšlel jsem, co udělám, protože bylo jasné, že ně mě pošle policii a já nemůžu za kamarády, abych je nedostal do problémů.

A opravdu, za chvíli přišli do kavárny policajti a šli ke mě. Najednou z ničeho nic jeden pán vstal a řekl jim „Kam jdete?“. A oni na to, že je tady komunista, co utekl z vězení, kterýho mají zatknout. A on jim řekl „Ne, toho nezatknete, to je můj host“. A oni fakt odešli.

Bál jsem se, že je to finta a že i ten pán je policajt, ale on mi pak vysvětlil, že ho za mnou poslal člověk, kterému jsem věřil. Šli jsme za tím kamarádem. Přespal jsem u něj a druhý den mě poslali do Bagdádu. Taxíkem.

Co bylo potom?

Musel jsem v Bagdádu oznámit, že jsem s těmi pasy neuspěl a nikam nepojedeme. Seděli jsme před půlnocí v kanceláři, říkal jsem jim to a najednou tam vlezl jiný kluk, co vracel falešný pas a říkal „S tímhle nepojedu, to je tak doočíbijící, že je to falešný, že to nemá smysl. Byl to pas chlapa, co mu bylo 45 a tomu klukovi bylo 20.. Navíc to byl propadlý sezonní pas co se vydával na jeden rok jen, pro poutníky do Mekky.

Vzal jsem ten pas do ruky, prolistoval jsem si ho a rozhodl jsem se, že tam vyměním fotku a pojedu. Zrazovali mě od toho, že mě chytnou, ale já jsem věděl, že když projdu, budu se léčit v Pekingu, a když neprojdu, tak mě dají do vězeňské nemocnice a budu se léčit aspoň trochu. Ale kdybych zůstal v ilegalitě, tak by z léčby nebylo nic. Viděli, že to má smysl a řekli, tak jo, pojedeš hned druhý den v půlnoci, abys ještě stihl tu loď, co odveze všechny delegáty na festival. A tak začaly chvatné přípravy.

Nejlepší dálková spediční a autobusová společnost v Iráku se jmenovala Negren. Autobusy měli velký. Rychle jsem si všechno připravil a ráno v 6 nebo ve 4 jsem si sedl do autobusu Negren a ani jsem nevěděl, jak se jmenuju podle toho pasu. Tak jsem si to napsal na ruku, kdyby se ptali.

Moje jméno, pod kterým jsem pak chvíli žil i tady, bylo Nasír Rafat Jaffar. A jeden kluk z Basry, kamarád, co byl starý jako já , ale prcek, tak ten hlídal u autobusu, jestli mě nechytí a neodvedou. Dělal, že je malý kluk – dítě, ale sledoval všechno, aby bylo jasné, že jsem odjel.

A to jsem ani nevěděl, že i v autobuse je jeden další pán, co mě měl hlídat během cesty v autobuse, že je všechno v pohodě. Než jsme odjeli, vybral si od nás všech pasy a šel s nimi někam do budovy. Pak začali volat jednoho po druhém a nastupovali jsme do autobusu. Tam nám vrátil pasy a když šel kolem mě, mrknul na mě. Ale já ho neznal a nevěřil jsem mu. Pak se ke mě naklonil a řekl mi, „Vidíš támhle toho člověka ve předu?“ „Jo“, řekl jsem. „Tak ten je tu kvůli tobě, ale nemluv s ním do hranic“.

Díval jsem se na něj a říkal jsem mu, že si mě asi s někým plete, že já ho neznám a nikoho nečekám. Ještě jednou na mě mrkl a šel dá.
Město, kde jsme zastavovali po cestě k hranicím, se jmenuje Romádí. Asi hodinu cesty z Bagdádu. Tam se stavělo na snídani. Bál jsem se jít ven, protože to bylo na cestě do Anah a všichni tam znali mě i tatínka, protože jsme tam často jeli. Nechtěl jsem vylézt ven na zahrádku kavárny. Seděl jsem na autobuse a řekl jsem, že nemám chuť na snídani. Celou dobu jsem měl na hlavě klobouk. Slamák.

Takovej jako nosil děda Josef z Vanovic?

Jo, přesně takovej. Seděl jsem tam v autobuse, díval se jak ostatní snídají. Já už dva dny nejedl a dávali tam fakt dobré snídaně. I ghemár.

Co je to ghemár?

Smetana. Taková hustá hodně. Jí se s chlebem. Koukal jsem na to a pak jsem viděl, že jedna židle, co stojí jako čelem ke zdi té kavárny, je prázdná a stojí stranou ostatních stolů. Bylo tam taky prostřeno ke snídani. Tak jsem tam rychle běžel, nasnídal se a utíkal rychle zpět do autobusu.

Když jsme přijeli k hranicím, byla skoro půlnoc. Přišel policajt a vybíral pasy. To byla fakt kritická chvíle. Začal jsem si připravovat odpověď na otázky, které mohly snadno přijít. „Kam jedeš?“ „Jak se jmenuješ?“ a tak. Odešel s těmi pasy, za chvíli se vrátil a držel v jedné ruce všechny pasy a v druhé jen jeden a tím se ovíval jako vějířem, protože bylo horko. Hrklo ve mě, ale pak jsem viděl, že to není můj pas a ulevilo se mi hrozně. Můj pas mi vrátili a jeli jsme. Byli jsme v Sýrii.

Druhý den ráno jsme dojeli do Damašku. Seděl vedle mě nějaký pán, co pracoval jako zdravotník ve vězení. Ptal jsem se ho, kam jede, a on říkal, že do Libanonu na rekreaci. A tak se zeptal on mě, kam jedu já, a já, že už jsem se nebál, jsem mu řek, že jedu odhalit zločiny irácké vlády.

V Sýrii jsme byli asi týden nebo déle. Už nevím přesně. Chodili jsme do kina, bydleli jsme v hotelu.

Pak jsme odjeli do přístavu Ladhikia. Tam čekala bývalá královská Rumunská loň. Rumunský komsomol nám ji věnoval, abychom se s ní dostali na festival. Všichni arabové jako. Iráčani, Libanonci a Egypťani.

Hele, a jak to, že na vás byli Rumuni tak hodní, když potom, kdykoliv jsme s tebou jeli přes Rumunsko, ti dělali na hranicích problémy a chtěli tě vydat Hussajnovi?

Oni tam měli nějaké podobné jméno v seznamech.

A co jste teda dělali v Ladhikiji?

Nic. Chodili do kina, diskutovali, chodili do kavárny...Jednou jsme dokonce cestou z kina udělali manifestaci. Dávali nějaký revoluční film „Země bude rudá“ a to nás hrozně rozbouřilo. No a pak přijela loď a nastoupili jsme tam všichni.

A jak to na té lodi vypadalo?

No krásná byla. Bylo nás na ní moc, ale. Kdo přišel první, chytil ještě kajuty, ostatní spali na palubě. Tam jsme spali s dekou.

Jak jsi zvládal loď?

Dobře. Nezvracel jsem a ostatní zvraceli.
Jeli jsme kolem Řecka, Kypru, přes Bospor a Dardanelli kolem Turecka, Bulharsko do Rumunska. Tam jsme přistáli v Constanci. A odtam vlakem. Jeli jsme i přes Prahu. Na hlavním nádraží nám udělali přivítání – tance, zpěvy, občerstvení... a pak jsme jeli do té Varšavy.

Tak, to bylo v roce 1955.

Tak a tady musíme přestat a pokračovat zase příště.Dík. Příště víc o té lodi a vlaku, jo?
...

Lip

Invest or Incest

Na jméně záleží!



Lip

Achtung! Achtung! Apokalypse!

Květen, kdy jsem si tady dělal bohapustou bžůnu z hromadné městské, ještě nestačil ani vystydnout, a já už jsem v té HROMADNÉ městské jako doma.

Ale i doma vás může leccoss zaskočit. V mém případě jsou to ta whitmanovská, každodenní orákula, která mi dopravní podnik servíruje přímo pod nos.

Cesta na autobus, autobusem a od autobusu se začíná stávat děsivou. Posuďte sami.

Je odpoledne a já jsem najedený. Jsem tedy spokojený. Ospalý zrak zabloudí k oči poutajícímu, žlutočernému plakátku.



Je to jasné. Finanční trhy se hroutí, za chvíli je tady Den Nezávislosti nebo Drtivý Dopad. Proč by po nás jinak Hasiči chtěli, abychom si všechno, co rozumný člověk normálně uschovává na více místech, narvali do jednoho jediného zavazadla? Úplně vidím toho chlapa, co leze po okapu byt od bytu a bere jen ta cennostmi nafutrovaná evakuační zavazadla, ve kterých jsou kromě passportů také šperky a kreditní karty.
...

OK. Tak hasiči se vydali cestou hororizace všedního dne. Ale co má znamenat tohle?



Chlap, který podle všeho dobře rozuměl tomu, co dělal, se chce nechat zvolit do orgánu, kterému nejen, že nikdo nerozumí, ale ani o to nikdo nestojí. Takže, až sem ti marťani vlítnou, a my, co už máme ta evakuační zavazadla sbalená, budeme pod palbou laserových děl vyčkávat na pokyny CML, tenhle chlap už k vám se sanitkou nepřijede.

Stojíte tam s kufrem v ruce, z čistého laserového průstřelu ramene vám crčí krev, sanitka nejede a skelným pohledem zabloudíte o tenhle billboard za oknem. Umím pomoci, je na něm napsáno.

O důvod víc dát si ručník kolem krku a zapnout mezigalaktický stopařský palec.

Ale konec už komunální futuro-satiry. Jdu od autobusu domů... A hele! Radikalizují se už i domácí míci. Asi už leccos tuší.



Svět, zdá se, se rozhodl být o poznání asertivnější než včera.

Jste na to připravení?

Lip

P.S. Ale možná to jen dramatizuju. Kalousek přeci říká, že už to akorát nebude taková STRAŠNÁ selanka jako předtím. Že už to bude jenom selanka. No, uvidíme. Ale moc mu nevěřím. Ti, kteří doopravdu vědí, totiž většinou nesmějí ani naznačovat.

Citát týdne

Nápis na dveřích reklamního grafika v socialistickém Československu.

"Lenin stále živí!"

Zdroj: ČT2, Retro

Lip

Nikdo to zatím nevysvětlil líp.

Bird and Fortune - How the markets really work



LIP