než začne dnešní hodina/další pracovní den/nové volební období, chtěl bych se omluvit, že jsem se na ně nemohl dostatečně připravit.
Volala mi totiž přede chvílí moje strašně stará sestra. Je jí už skoro padesát a kdykoliv s ní mluvím, mám pocit, že u nás před domem dupou trilobiti. To by ale nebylo to nejhorší.
Nejhorší je, že tahleta moje starší sestra, která je navíc menší než já, kdykoliv s ní mluvím, vždycky mi připomene ta nejšílenější prokletí, která naši rodinu provázejí už snad od počátku věků.
Abyste rozuměla, já jsem totiž z učitelské rodiny:
Moje máma byla učitelka. Můj táta vystudoval učitelství. Moje sestra je učitelka. Moje žena je učitelka.
A můj švagr, který jediný, jako pasák krav, vypadal v osmdesátých letech trochu nadějně, teď učí pastevectví za peníze ze strukturálních fondů Evropské unie.
A můj švagr, který jediný, jako pasák krav, vypadal v osmdesátých letech trochu nadějně, teď učí pastevectví za peníze ze strukturálních fondů Evropské unie.
No, co VÁM mám povídat. Určitě víte, o čem mluvím....
Jen pro ten zcela nepravděpodobný případ, že byste v sobě měla tolik cynismu, abyste se to pokusila popřít, uvádím níže to nejpodstatnější. Vždycky si na to vzpomenu, když mi volá ta moje sestra: