Potřetí v jednom měsíci napříč Německem. Tentokrát pracovně a tak nějak bez jasného konceptu proč vlastně. Povídáme si. Taková ta důležitá témata:
- jak žít s ženami a bez nich
- jak žít s autem a bez něj
- jak žít s penězi a bez nich
Suma sumárum, co téma, to formativní insight.
....
O autech a jak s nimi umírat
Chvíli řídím Véčkovo auto. Véčkovo auto je jako kosmická loď Eso Rimmera - propojuje dva světy: je to Škodovka a zároveň závoďák. Takže se v něm můžete cítit skromě i výbojně zároveň.
Jsem pochopitelně mimořádně skromná bytost, takže tohohle už bylo dost, a navíc jedeme přes to Německo, díky němuž si můžeme dopřát tu jedinečnou možnost zemřít na silnici v rychlosti vysoko nad 130 km/h. Jedu, co můžu, aby Bavoři viděli, že se v Evropě cítíme jako doma, i když jsme tam jenom chvíli. A přitom si tak pohrávám s páčkami na palubní desce.
....
Ve Škodovkách, i v těch, co nejsou zrovna závodní, si můžete nastavit rychlostní varování. Někde za Regensburgem, v pauze na zapálení cigarety, narazím i na tuhle předvolbu.
Zírám. Véčko tam má nastaveno 230 km/h.
"Ses po***l, ne? opatrně formuluju dotaz. Ty tumáš rychlostní varování na 230?"
"No," odpovídá Véčko, "v Čechách ho mám na 180, protože pak je to bez lítosti o papíry, i kdybych byl Národní umělec. Jenže tady se smí všechno. Těch 230 km/h je prej maximum, co tohle auto dá, tak jsem si to tam nastavil, abych to náhodnou nezmeškal, kdybychom to dali..."
Kdybychom tě neměli, Německo, museli bychom si tě udělat!
....
O penězích a jak žít bez nich
Ujíždíme rychleji než čas, ale pořád pomaleji, než 230 km/h. Síla předchozího okamžíku vyvětrala průduchy ventilace a pomalu přichází chvíle na další téma. Zkoušíme konvezaci typu, co by kdyby... až se Véčkovi konečně propojí v šedé ta správná místa a dá příběh:
"Byl jsem si loni koupit pořádnej gramec na vinyly. To je celkem položka, tak jsem se dlouho váhal. Chlapík, co tyhle věci prodává má krámek, a tam je má vystavený. Za 30 tisíc, za 40 tisíc, ale taky za půl milionu.
Chtěl jsem bejt žoviální a milej zákazník, tak jsem jen tak prohodil: to se asi teď dost těžko prodává, ne, tyhle půlmilionový kousky, co?
A ten pán se vlídně usmál, zapálil si doutníček, udělal mi kávičku a takovým shovívavým, pomalým hlasem povídá:
Já se nikdy neměl tak dobře, jako když začala ta krize. Už jsem přemejšlel, že začnu zase dělat opravy, ale najednou se dveře netrhly, vždycky přišel nějakej pán v kravatě, co venku zaparkoval velký černý auto, podíval se na ten nejdražší kousek a řekl něco jako:
'Tak jsem právě zahučel dva miliony na burze. Už to tam nedám. Když mám za něco utrácet, tak ať mi to stojí v obejváku. Vezmu si tenhle... nebo počkejte, nemáte lepší?'"
Jedeme dál a zase chvíli mlčíme. Kdybychom tě, Německo neměli, nebylo by nad čím přemýšlet.
....
Lip
Žádné komentáře:
Okomentovat