Když jsme se dnes před odchodem do školy s dcerou upravovali u zrcadla , zase se nám stala taková ta věc. Myslím, že se víc stává tátům než mámám.
...
A. si velkým černým kartáčem rozčesávala blond mikádo, a když se jí účes začal zdát pro dnešní den dostatečně reprezentativní, mlčky, aniž by se ke mě otočila, kartáč mi podala takovým tím němě samozřejmým gestem, které říká něco jako "tak na!".
...
Modří už vědí, tak mohou přestat číst.
Pro červené a ostatní ještě dodávám, že v tom němě samozřejmém "tak na!" jako by byla současně zapletená miliarda zpráv:
- že jsme na jedné lodi
- že jsme si blízko
- že se předpokládá, že na ten hřeben čekám
- že se to tak děje dneska, že se to tak dělo včera, předevčírem a od úsvitu věků
- a že se to tak bude dít napořád, až do konce světa
- že se milujeme
- a že ten hřeben je toho svědkem
- a že se respektujeme
- a že ten hřeben nám to píská
- že jsme zároveň jeden a zároveň, že jsme každý na druhé straně hřebenu
...
To všechno je samozřejmě pravda. Jsem přece její táta.
...
A zároveň je to všechno, ze stejného důvodu, úplně naopak. Nejsem její máma.
...
Navíc jsem úplně plešatý. (Tolik na vysvětlenou pro červené, žluté, zelené, hnědé a černé.)
...
Hned, jak předsíní dozněl poslední tón němě samozřejmého "tak na!", udělalo se na obou stranách od hřebenu dlouhé, zmateně dezorientované ticho. Asi na čtvrt sekundy.
...
První zareagovalo něco ve mě a zvedlo mi to obočí. Silně, až se mi zvlnila i kůže na zátylku.
Pak reagovalo něco v A. Zajíkavě se rozhihňala a mezi slinami, ukapávajícími z rozesmátých úst, řekla: "Promiň, já zapomněla, že nejsi máma..."
...
Fakt si myslím, že větší zkušenost s tím musejí mít tátové než mámy. Když jedeme na fotrbajktour - týdení cestu otců s dětmi do 12 let na kolech - od rána do večera tam slyšíte věty, které začínají nachlup stejně: "Mami,...eee... teda tati...."
Přicházejí v momentech, kdy je třeba něco podržet, najít kapesník nebo ponožku, něco zdánlivě banálního vysvětlit nebo dohodnout... prostě, když je potřeba něco udělat. Děti v tu chvíli promlouvají ke svému druhému já. K mámě, o níž si ale záhy uvědomí, že tam není.
...
Někteří ....ologové tvrdí, že dítě potřebuje dva "oddělené" rodiče - matku a otce. Jiní ....ologové tvrdí, že matka je ze všeho nejdůležitější. Úplně jiní zase říkají, že je jedno, koho dítě má, prostě si z něj udělá mámo-tátu, i kdyby to byla třeba vlčice. Že mám pravdu, Mauglí?!
...
No, po dnešku si myslím, že je to o fous složitějí a pravdu mají všichni a nikdo:
Dítě se narodí ze singularity do hrozně složitého sociálního prostoru, kterému ještě několi let - asi tak 70 až 85, abychom byli konkrétní - nebude stejně schopné porozumět. Aby se v něm vůbec naučilo orietnovat (můžete se celkem orientovat i v tom, čemu nerozumíte, já to VÍM!), potřebuje nějaké souřadnice, kterými si ten sociální prostor vymezí.
Souřadnice jsou pochopitelně tři (je to prostor, ne?):
- JÁ toho dítěte
- To-druhé-VLÍDNÉ (dost dobrá matka)
- To-třetí-DIVNÉ (jakýkoliv otec)
...
Mimochodem, všimněte si, že téhle teorii os napovídá i typické označení souřadnic v karteziánském prostoru: osa x pro matku, osa y pro otce a osa z (jako "Zigi" Freud) pro dětské JÁ. K tomu ještě dodávám, že osa x leží, osa y se nad ní tyčí a osa x vychází z jejich vzájemného spojení v počátku.
...
A teď dávejte dobrý pozor, je to trochu složité (hlavně uprostřed, na konci se to snad trochu rozmotá):
1. Není to tak, že by jedinec XX (žena) nemohl hrát silnou roli na ose y (otec).
2. Není to ani tak, že by (výjimečný) jedinec XY (muž) nemohl hrát silnou roli na ose x (matka).
3. A není to ani tak, že by jakékoliv dítě (z) vyžadovalo, aby na ose y byl otcem muž (XY) a na ose x matkou žena (XX).
4. Dokonce to není ani tak, že by jakékoliv dítě (z) vyžadovalo, aby hru na osách y a x hrály dva různí lidé. Klidně to koupí od jednoho.
Skutečná podstata celého problému je totiž v tom, že jeden člověk (ani XX a už vůbec ne XY) prostě nedokáže dostatečně dlouho a přesvědčivě hrát role ZÁROVEŇ NA OBOU osách (x a y).
Nejde tu tedy tolik o to, že děti mají specifické potřeby. Dětské JÁ mojí dcery (a tím spíš teenage JÁ mého syna) by docela možná vystačilo s jedním TOTÁLNÍM rodičem. Zejména, kdyby to byla moje žena a ne já.
Ani moje žena, ani i já ovšem V ŽÁDNÉM PŘÍPADĚ nehodláme dělat nějakou práci za toho druhého!
...
Lip
Žádné komentáře:
Okomentovat