Absolutně Perfektní

Začátkem roku jsem pro klienta připravoval instruktáž, jejímž cílem bylo naučit účastníky dělat správně "consumer connections".

Pokud náhodou nevíte, co jsou to "consumer connections", nemusíte se cítit nepatřičně. Consumer connections jsou totéž jako "direct contact" nebo "on-site" či "in-home visits". Už víte? Ne? Nevadí. Stále se nemusíte cítit nepatřičně.

Je to takhle:

Čínani, kteří se chtějí podívat na Olympiádu v Bejčinku, prý musejí projít kurzem fandění. Tam je odborně kvalifikovaný trenér naučí správně spontánně fandit. Nemělo by vás to překvapit. V zemi kaligrafie, miniatur a porcelánu prostě něco tak sprostého, jako je pořádné řvaní z tribun, nabývá povahy "dovednosti", kterou je třeba si osvojit.

Korejci prý začínají navštěvovat kurzy, kde je naučí euroatlanticému umění smíchu: řehtat se, chlámat, řvát, burácet nebo sípat smíchy, a tak.

A u nás? My máme zase nájemného "hladiče". Ukazovali ho vloni v jedné televizní show. Za dohodnutý honorář zkvalitní váš život odborně poskytnutým hlazením (nic sexuálního, vážně!).

Současný Hi-Fi, Hi-Tech a High-Density svět je totiž strašně složitý. A začíná si proto cenit zdánlivých trivialit.

No, a tak já učím ty své klienty, kde, jak a proč si mají všímat lidí, kteří jim - konec konců - dávají své peníze. Jak k nim chodit domů, ptát se na samozřejmosti. Jak je pozorovat při nejbanálnějších věcech. Jak magické to může být, když si zkusíte na vlastní kůži dělat věci, o kterých byste se styděli i přemýšlet - tak jsou samozřejmé!

Povídal jsem si o tom s jedním ex-spolužákem, ex-politikem a ex-novinářem (všechno v jedné osobě). Byl nevěřícně pobavený tím, jak blbé ty firmy musejí být, když se chodí dívat domů na lidi, jak si stelou postele, jak krmí své psy, perou špinavé prádlo, jak snídají nebo jak si čistí zuby.

Jenže, jenže, jenže! Znáte ten vtip o přípravku na moly? Aplikuje se tak, že chyceného mola sevřete mezi ukazováček a palec a krmíte ho malými dávkami onoho moderního přípravku až do okamžiku, kdy jej opustí život. Alternativně můžete toho mola, kterého už držíte mezi prsty, prostě postaru rozmáčknout.

Nějak podobně je to i s těmi "consumer connections".

V mnoha případech jsou prostě jen o dobrodružství "cesty do pravěku". Způsobem, jak si ověřit, připomenout nebo znovu objevit samozřejmé. Brýlemi, které po tom všem hledání šťastně naleznete na čele. Příležitostí, jak si po cimrmansku ověřit, že vypukováním kouře do umyvadla kouř nevzniká, i když vám to tvrdí autority sebepovolanější.

Jestli je to užitečné? Já myslím, že ano. Kdyby pro nic jiného, tak jen proto, že když si popovídáte s REÁLNÝMI lidmi, kteří v REÁLNÝCH podmínkách REÁLNĚ používají určitý výrobek nebo službu, určitě NIKDY nepoužijete slogan ABSOLUTNĚ PERFEKTNÍ. A to by myslím bylo dobré.

Lip.

Vozíček "VYKUŘMĚ"

Sprosté, nebo jak se teď někdy říká "explicitní" nápisy na toaletách, spodních stranách stolů, v tramvajích, telefonních budkách (existují ještě?), u bankomatů...

Těžko najdete cokoliv banálnějšího. Pokud tyhle věci někdy někoho pobuřovaly svým obsahem, je to už hodně dávno. Naštvou-li vás dnes, je to spíš tím, že vám přijde "zbytečné" takhle zničit malbu na zdi, sklo telefonní budky, atd.

Včera jsem jel koupit nějaké jídlo na víkend a před Billou na mě čekal vozíček "VYKUŘMĚ". Na konci té očividně nejdelší řady navzájem provázaných vozíků, které smutně čekaly, až je někdo aspoň na chvíli zbaví řetězů, povozí je mezi regály a naplní je vším tím báječným, ještě čokoládovějším, pětkrát účinnějším a zaručeně nejlevnějším smyslem jejich existence.

Vozíček "VYKUŘMĚ" byl jiný. Nehrál stejnou hru jako ty ostatní.

Vozíček "VYKUŘMĚ" byl výzva všem těm úplně jinak, ale přesto obscéním nápisům uvnitř i vně supermarketu.

Vozíček "VYKUŘMĚ" byl znamení! Výhružně vyčníval z těch všech 'věcí-jak-mají-být', z nichž byla upletená realita toho místa v daném okamžiku.

Přiznám se, že bych strašně rád mluvil s autorem toho artefaktu. Jen si to představte! Musíte vozík uvolnit vložením pěti- nebo desetikoruny, nenápadně zjistit, jakým způsobem se dá odloupnout plexisklový kryt, odhadem si změřit formát, do kterého se vaše sdělení musí vejít, sdělení čitelně a výrazně napsat, zavíčkovat, zaparkovat vozík znovu do řady, vzít si z něj pěti- nebo desetikorunu.... uf! Tohle není žádný kompulzivně obsedantní projev exhibicionismu nebo koprolálie. Tohle už je PROJEKT!

Stál jsem tam na konci té stáje nákupních košíků a - přepokládám - jako vždycky jsem se intuitivně postavil k té nejdelší řadě, abych osvobodil nejbližší košík. A pak se tok banální reality zastavil, rozsypal se na střípky a z prostoru "pod Zeměplochou" se začalo vynořovat něco nového:

"Mám to tam nechat stát a vzít si jiný...?"
"A co když mě teď někdo viděl a bude usuzovat něco z toho, že si nakonec NEVEZMU košík s TÍMHLE nápisem?"
"Budou na mě uvnitř v obchodě lidi zírat?"
"Dokážu hrát hru na jakobynic?"
.....
A nakonec: "Dokážu si ten vozík nevzít?"

Totiž považte - i když s ním nepojedu, dřív nebo později si ho všimne někdo OPRÁVNĚNÝ a nechá ho STANDARDIZOVAT. A možnost zajezdit si s vozíčkem "VYKUŘMĚ" navždycky odplyne.

A co já sám? Nebudu pak mít ze sebe špatný pocit, že jsem nenašel dost odvahy ním projet? S vozíčkem, který se tak nahlas dožaduje toho, o co nakonec, hluboko a více či méně potichu, žadoní každý druhý?

A až vám o tom budu vykládat, nebude mi líto, že nedokážu vypovědět, jaké to je, řídit vozíček "VYKUŘMĚ" mezi těstovinami, mléčnými výrobky a uzeninami?
....

Nebudu vás trápit dalšími odstavci vnitřního monologu. Nakonec jsem do něj vložil desetikačku a vyrazili jsme na obscéní nákup. Všimli si mě 3:

1. Asi padesátiletý pán, který se šklebil, jako kdybych měl něco na botě nebo rozepnuté kalhoty.
2. Paní po čtyřicítce s výrazem, který napovídal, že by chtěla vědět, zda o tom nápisu vím či ne, a pokud ano, zda se k němu hlásím či nikoli.
3. A pokladní Irina, která - jediná z nás čtyř - to celé považovala za naprostou banalitu.

Ta paní (č.2) mě sledovala očima ještě když jsem před obchodem nastupoval do auta a cítil jsem se skvěle.

• Odvážný, protože jsem to dokázal
• Jedinečný, protože za chvíli někdo přijde a změní vozíček "VYKUŘMĚ" na vozíček Billa
• Naplněný, protože přesně to samé jsem chtěl pracovníkům toho supermarketu říct už dvakrát (jednou když jsem našel mouchu pod igelitovým obalem tvarohových buchtiček a oni se mi omluvili a pak je vrátili do regálu a podruhé, když jsem otevřel plechovku heinzových fazolí a plavali v nich červíci)
• A zamyšlený, protože jsem začal přemýšlet o tom, co od tohohle projektu asi čekal jeho autor

Pokud je mezi vámi autor vozíčku "VYKUŘMĚ", ať se mi prosím ozve!

Pokud se vy ostatní chcete na chvilku cítit ODVÁŽNÍ, JEDINEČNÍ A NAPLNĚNÍ, zkuste se kouknout před Billu v Modřanech, jestli už ho standardizovali nebo ne.

LIP

Oko 3. Magie banality

Nemám moc rád návštěvy, ale miluju Návštěvníky. Víte, co myslím.... všechny ty amarouny, temperování, CML, akademik Bláha, Dáda Patrasová rozmlouvající s delfíny, lidi, kteří si zakrývají holou hlavu, když je přistihnete nahé, a tak..

A právě v Návštěvnících jsem je viděl poprvé - Oko jedna a Oko dvě. Dva malé šmíráky, kteří spolykají všechno dění v dosahu svých čoček. V jednom souvislém záznamu zachytí všechno to banální, co se kolem nich dělo, spolu s tím dějinně významným.

A pak si to někdo pustí a vidí ty banální věci a říká si, "ježiš, to je banální". A pak někdo vidí jiné banální věci, a říká si třeba "ježiš, to je teda věc, to by mě nenapadlo, vypadalo to jako taková banalita, když jsem u toho byl". A pak někdo vidí ty dějinně významné věci a řekne si, "no jo, takhle to bylo... jo, panečku, to byl okamžik". A nakonec třeba někdo jiný, kdo se účastnil úplně jiné dějinně významné věci, prohlédne ten záznam a řekne "tak nějak jsem si to pamatoval míň banální, než to teď vypadá."

Na Oku jedna a Oku dvě je prostě něco magického. Mají svůj vlastní názor (nebo spíš na-zírání): někdy ukážou věci, které jste ze svého úhlu na-zírání neviděli. Někdy jen zachytí věci, které by vám v tom rychlém střihu běžící reality unikly. A někdy ukáží věci úplně jinak, opačně než je vnímáte běžně. A přitom to nejsou žádní myslitelé, ani umělci, ani revolucionáři. Jsou to jen mašiny na záznam banálního.

O tomhle asi má být tenhle blog. O magii banální reality. Okolnosti předcházejícící jeho vzniku se podobají těm, které nakonec způsobí, že se skromná, tanečně nadaná a mír-na-celém-světě-si-přející dívka z Horní Dolní, stane Miss Tamtoho Kraje nebo Miss Universe. Tenhle blog taky původně nechěl, nijak o to nestál, vůbec ho to nenapadlo, ale přemluvila ho k tomu babička, přítel, kamarádka... a tak.

Ba ne, kecám. Bylo to takhle: Před dvěma lety jsem dostal místo nového služebního telefonu nový služební foto-telefon. Fetišisticky mě vzrušovala ta škála nových možnotí nacpaných do tak malého předmětu, ale na focení rodinky na plážích Balkánu a Peloponésu máme, jako všichni príma přizpůsobiví lidé, digitální foťák.

A tak optické funkce ležely úhorem a jen občas jsem je bezděky pohnojil autoportérem vlastních nosních dírek, záběrem na podlahu v autě, nebo detailem vozíku ze supermarketu... prostě těmi příkladnými záběry, které dosvědčují, že bezděčně zachycená banalita někdy může zůstat jen bezděčně zachycenou banalitou a v nic poetičnějšího se nepromění.

A pak jsem ve Varšavě narazil na opuštěném prostranství mezi fastfoodem a bankou na tohle:
Měl jsem zrovna trochu hlad, ale ne tolik, abych se šel najíst. Byla mi trochu zima, ale ne tolik, abych zaskočil do kavárny. Měl jsem chvilku volného času mezi dopoledním a odpoledním programem a zároveň ani sebemenší představu o tom, co budu dělat. Myslím, že právě tohle marťansky vykořeněné a znuděně zvědavé rozpoložení mi nějak omámilo úsudek, a já měl dojem, že setkání s tím konceptuálním uměleckým výkřikem je magicky silné. Když jsem si na to pak vzpomněl v letadle a chtěl znovu uronit slzu dojetí, na displeji se to objevilo placaté a nudné.

Tak. To byl asi ten maličký moment pravdy, který mě přivedl k tomu, začít si z reality vyřezávat tím úhorem ležícím foto-telefonem "maličkosti" a "velikosti", které mě potkají. Nechávat je na paměťové kartě dozrát a za čas se k nim vrátit a podívat se, jestli "stařením získaly na jemnosti", nebo jestli "se potáhly ušlechtilou plísní, která jim dodává na pikantnosti", jestli třeba nějak zajímavě "nezfermentovaly" a nebo jestli prostě jen shnily či vyschly. Tak trochu jako Mac a ostatní povaleči ze Steineckovy Plechárny, když si po sezóně v baru zakopali všechny nedopité zbytky různých alkoholických nápojů do země a vykopali je za dva, za tři roky aby s odstupem a jinými smysly znovu ohledali, jaký že to byl tehndy rok.

K vidění tu budou magické fotky banálního a banální fotky magického. Případně magické fotky magického s banálním komentářem. A sem tam i něco úplně jiného.

Říkám mu Oko 3, protože mám rád ty Návštěvníky a proto, že mystičtější název "Třetí oko" už dávno zabrali nějací hlastatelé či následovníci východních moudrostí. O to "Třetí oko" jsem trochu stál, protože jsem si nabubřele pohrával s myšlenkou, že tou "magií banality" se také nějak dotknu mystiky a hlubších pravd. Ale teď, když pomalu dopisuju tenhle úvodník, mám pocit, že je dobře, že už nebylo k mání. Tohle je blog Oko 3. Skládka banálního materiálu, který jsem kolečkem svého foto-mobilu svezl na blog-kompost a nechávám ho zrát. Přijďte se čas od času podívat, klidně něco přihoďte a když budete potřebovat trochu materiálu na přihnojení vlastních záhonků, neváhejte si nakopat...

Lip