Ani jsem netušil, jak výrazně může traffic na nicotném okoblogu podpořit účelové spojení se silným partnerem.
O pár příspěvků níž zmínil jsem zajímavou kampaň Mountfieldu. Bylo mi divné to spojení notebooku a sekačky.
A ukazuje se, že asi opravdu není úplně intuitivní. Jedním z přítupových klíčových slov, díky nimž na OKO TŘI často nechtěně dostávají ti, kterým se nabídne při hledání něčeho úplně jiného ve vyhledávači, bylo v minulém týdnu OKO-uzlující spojení "note buck".
Hmm, zajímavé. Především tím, že slova "note" i "buck" jsou - v prvním případě britským a v druhém americkým - výrazem pro bankovku.
A kromě toho: Svědčí to o tom, že kampaň oslovila ty, kteří vědí, co je sekačka a chtějí ji, a kteří ale nemusejí mít až tak intimní zkušenost s tou druhou věcí v nabídce. A dost možná ji ani nechtějí.
...
Budu teď klíčová slova sledovat každý den. Uvidíme, jestli se tam třeba neobjeví i nezamýšleně kouzelné stopy aktérů z té "druhé strany sdělení". Mohlo by to vypadat napřílad takhle "notebook ke každé stříkačce" a nebo "ke každé své kačce - notebook".
...
Dám vědět.
Lip
neděle 19. dubna 2009
sobota 18. dubna 2009
Džemkův axiom
Džemka má za sebou těžký týden. A týdny, co jsou těžké, vyvolávají hlubokou spirituální a intelektuální odezvu.
V reakci na uplynulý týden formulovat Džemka svůj nový axiom. Byl jsem shodou okolností součástí téhož místa a stejného času, které formulaci Džemkova axiomu inspirovaly.
Takže můžu potvrdit, že je to pravda, pravda a nic než pravda. A Bůh tomu asi nějak dopomohl.
...
Džemkův axiom lze nejlépe vyjádřit následující nerovnicí. Schválně, jestli ji dokážete rozluštit.
LIP
V reakci na uplynulý týden formulovat Džemka svůj nový axiom. Byl jsem shodou okolností součástí téhož místa a stejného času, které formulaci Džemkova axiomu inspirovaly.
Takže můžu potvrdit, že je to pravda, pravda a nic než pravda. A Bůh tomu asi nějak dopomohl.
...
Džemkův axiom lze nejlépe vyjádřit následující nerovnicí. Schválně, jestli ji dokážete rozluštit.
LIP
pondělí 13. dubna 2009
Jedním mrkem
Po dlouhé zimě si Češi konečně odfoukli.
Robokonoční vajíčka (pocta Benderovi)
Federální Člobrdo - vyvinuto pro československý trh v roce 1993
Na velikosti nezáleží. Vždycky můžete dát dva na sebe. (Speciálně pro PIN a Š)
Děda byla transka.
Univerzální dudák pro Nos, Uši i Krk. (Speciálně pro NUK)
Stín žízně.
Krásné jaro!
Lip
Robokonoční vajíčka (pocta Benderovi)
Federální Člobrdo - vyvinuto pro československý trh v roce 1993
Na velikosti nezáleží. Vždycky můžete dát dva na sebe. (Speciálně pro PIN a Š)
Děda byla transka.
Univerzální dudák pro Nos, Uši i Krk. (Speciálně pro NUK)
Stín žízně.
Krásné jaro!
Lip
Nevyspalý anesteziolog, homeopatický dárek a Václav Yoda - jen tak, bez ladu a skladu
Byly to moc příjemné Velikonoce. Zase jsem trčel v zácpě. Zase jsem spálil špízy. Zas mi ruply nervy při pletení (respektive v mém případě nepletení) pomlázek. A zase jsem sbíral kopřivy do nádivky a zase jsem jedl "the Pressure of Freedom", tedy vaječnou tlačenku paní Svobodové.
Ale některé věci byly nové. Tak třeba poslední číslo časopisu Respekt, které bylo ostře nabité tak různorodými tématy, že <3> závistí vyschlo a začalo při každém mrku skřípat.
Za všechny ty úžasné, na slunci vybělené texty děkuju, a za všechny cituji jen větu níže:
"Až se příště uvidíme, přál bych vám, abych byl vyspalejší". Anesteziolog z ARO pražské nemocnice Na Bulovce.
...
V některém z článků, které o mne zavadily v posledních měsících na mě vykoukla rada marketérům, aby neutráceli peníze za výzkum trhu v době, kdy spotřebil lže, žvaní a neví co činí, ale aby raději trávili svůj čas v inteligentních konverzacích.
Zde tedy bonus zdarma pro výrobce rodiči nenáviděných hraček plenících peněženky a dobrý vkus - tentokrát v podobě zajímavé myšlenky homeopatického dárku, která nás na prudkém pondělním slunci navštívila úplně nepřipravené:
"Homeopatický dárek je, když - ačkoli nenávidíte barbíny - dáte jednu až dvě dětem v době, kdy z nich ještě nemohou mít radost. Rodiči proklínaná hračka ztratí pro děti pel jedinečnosti ještě dřív, než se dostanou do věku, kdy by pro ni klidně darovaly i krev nebo tamagoči. Přesně podle pravidla "Raději jednu teď než dvacet za dva roky."
...
A ještě jeden postřeh. Tentokrát refelxe nedávné návštěvy Baracka Husejna Obamy. Pokud jste zaznamenali jeho kontra-protokolární setkání s Václavem Havlem a pokud si ještě pamatujete, kdo všechno toho našeho "dobrého" Václava navštívil, aniž by zašel za tím druhým, dost možná již napadeným temnou stranou Síly, co vám to připomíná?
Ano, máme svého Yodu. Teď už je to jasné.
Zaplať pánbůh za něj.
...
Lip
Ale některé věci byly nové. Tak třeba poslední číslo časopisu Respekt, které bylo ostře nabité tak různorodými tématy, že <3> závistí vyschlo a začalo při každém mrku skřípat.
Za všechny ty úžasné, na slunci vybělené texty děkuju, a za všechny cituji jen větu níže:
"Až se příště uvidíme, přál bych vám, abych byl vyspalejší". Anesteziolog z ARO pražské nemocnice Na Bulovce.
...
V některém z článků, které o mne zavadily v posledních měsících na mě vykoukla rada marketérům, aby neutráceli peníze za výzkum trhu v době, kdy spotřebil lže, žvaní a neví co činí, ale aby raději trávili svůj čas v inteligentních konverzacích.
Zde tedy bonus zdarma pro výrobce rodiči nenáviděných hraček plenících peněženky a dobrý vkus - tentokrát v podobě zajímavé myšlenky homeopatického dárku, která nás na prudkém pondělním slunci navštívila úplně nepřipravené:
"Homeopatický dárek je, když - ačkoli nenávidíte barbíny - dáte jednu až dvě dětem v době, kdy z nich ještě nemohou mít radost. Rodiči proklínaná hračka ztratí pro děti pel jedinečnosti ještě dřív, než se dostanou do věku, kdy by pro ni klidně darovaly i krev nebo tamagoči. Přesně podle pravidla "Raději jednu teď než dvacet za dva roky."
...
A ještě jeden postřeh. Tentokrát refelxe nedávné návštěvy Baracka Husejna Obamy. Pokud jste zaznamenali jeho kontra-protokolární setkání s Václavem Havlem a pokud si ještě pamatujete, kdo všechno toho našeho "dobrého" Václava navštívil, aniž by zašel za tím druhým, dost možná již napadeným temnou stranou Síly, co vám to připomíná?
Ano, máme svého Yodu. Teď už je to jasné.
Zaplať pánbůh za něj.
...
Lip
neděle 12. dubna 2009
Ozvěny budoucnosti
Rok nebo dva zpátky jsem se na Velikonoce moc rouhal. Naučil jsem naše děti blasfemickou koledu (níže) a kochal se tím, jak chodily po Lomečku a recitovaly ji sousedům. Ozývalo se tehdy ze všech koutů té malé středočeské vísky:
"Hody hody doprovody,
Mohamed je z Kutný Hory,
Biju ženy křesťanů,
Vejce za to dostanu."
Místní občané to velkoryse přešli, jednak s poukazem na nezralost mládí a blbost pražáků, jednak díky poukazům na zlevněný tuzemský rum.
...
Rok dva zpátky vše vypadalo tak stabilně a prosperitně, že i kdyby tahle blasfemie někoho pohoršila, za chvíli by se to zajedlo mlékem a strdím.
Trochu jsem se těšil, že koledu letos uslyším i od místních dětí, že se vžije a za deset let rozšíří po celém Kutnohorsku a za dvacet let zamotá hlavu nějakému aspirantovi etnografie. Nestalo se.
...
Stalo se ale něco jiného. Je to už pár měsíců, co začíná být jasné, že dochází k výrazným změnám v předivu universa, a signály, které nás o tom zpravují, můžeme pozorovat všude okolo a čím dál častěji.
O to víc jsem se ostatně na ty letošní Velikonoce těšil. Na vánoce čekáme klid, radost a pohodu. Na Velikonoce se toho ale vždycky víc semele. Jednou se prý setmělo i za dne. Jednou - když lidem zbývalo ještě víc času na dochvilnost - přišel prý kdosi dokonce s křížkem už před funusem a hodně nám tím všem na dlouho pomohl (však se o tom taky ty tři uplynulé dny mluvilo i na Nově). A jednou - a to už si pamatuju i já - nasněžilo mezi osmou a jedenáctou ranní čtyřicet čísel a na Moravě nalévali grog i nám, třináctiletým. Taky zajímavý rok.
...
Ty letošní byly ve znamení ještě výraznějších větších překvapení, než jsem původně očekával (jakkoli ta věta nedává smysl).
...
Letošní Velikonoce, křičely navzdory mé poťouchlé snaze zmanipulovat folklorní a liturgickou tradici Starého Světa z plných plic, že nový mesiáš už je na cestě. Zde jsou důkazy:
Znamení první:
Znamení druhé:
...
Uznejte sami, že autor titulku, který se objevil ve velikonočním vydání LN, by si zasloužil metál. Pokud se tam ovšem neobjevil zázrakem.
...
Lip
"Hody hody doprovody,
Mohamed je z Kutný Hory,
Biju ženy křesťanů,
Vejce za to dostanu."
Místní občané to velkoryse přešli, jednak s poukazem na nezralost mládí a blbost pražáků, jednak díky poukazům na zlevněný tuzemský rum.
...
Rok dva zpátky vše vypadalo tak stabilně a prosperitně, že i kdyby tahle blasfemie někoho pohoršila, za chvíli by se to zajedlo mlékem a strdím.
Trochu jsem se těšil, že koledu letos uslyším i od místních dětí, že se vžije a za deset let rozšíří po celém Kutnohorsku a za dvacet let zamotá hlavu nějakému aspirantovi etnografie. Nestalo se.
...
Stalo se ale něco jiného. Je to už pár měsíců, co začíná být jasné, že dochází k výrazným změnám v předivu universa, a signály, které nás o tom zpravují, můžeme pozorovat všude okolo a čím dál častěji.
O to víc jsem se ostatně na ty letošní Velikonoce těšil. Na vánoce čekáme klid, radost a pohodu. Na Velikonoce se toho ale vždycky víc semele. Jednou se prý setmělo i za dne. Jednou - když lidem zbývalo ještě víc času na dochvilnost - přišel prý kdosi dokonce s křížkem už před funusem a hodně nám tím všem na dlouho pomohl (však se o tom taky ty tři uplynulé dny mluvilo i na Nově). A jednou - a to už si pamatuju i já - nasněžilo mezi osmou a jedenáctou ranní čtyřicet čísel a na Moravě nalévali grog i nám, třináctiletým. Taky zajímavý rok.
...
Ty letošní byly ve znamení ještě výraznějších větších překvapení, než jsem původně očekával (jakkoli ta věta nedává smysl).
...
Letošní Velikonoce, křičely navzdory mé poťouchlé snaze zmanipulovat folklorní a liturgickou tradici Starého Světa z plných plic, že nový mesiáš už je na cestě. Zde jsou důkazy:
Znamení první:
Znamení druhé:
...
Uznejte sami, že autor titulku, který se objevil ve velikonočním vydání LN, by si zasloužil metál. Pokud se tam ovšem neobjevil zázrakem.
...
Lip
Libeňská věštírna pátrá a informuje
Jedním z témat, plnícím stránky seriozních deníků i pokoutních periodik, je rozhodně diskuse nad tím, do jaké míry je současná krize jen virtuální ci jak hluboko už reálně postihuje naše životy. Trochu mě to v minulosti také zaměstnávalo, ale byla to pouhá intelektuální masturbace.
Pokud chce člověk opravdu vědět, stačí se projít Libní a podívat se okolo.
…
Je to už spousta let, co slovutný Maslow postuloval svoji teorii o hierarchii potřeb. Vulgárně zjednodušeno jsou hierarchicky vyšší (a kulturně podmíněné) potřeby naplňovány až poté, co jsou uspokojeny ty základnější (podmíněné fyziologicky). Jinými slovy, neřešíte rychlost svého internetového připojení, když nemáte v ledničce nic k snídani.
....
Tohle nám tedy na dotaz o hloubce krize odpovídá Libeň:
Nashle v lepších časech:))
Lip
Pokud chce člověk opravdu vědět, stačí se projít Libní a podívat se okolo.
…
Je to už spousta let, co slovutný Maslow postuloval svoji teorii o hierarchii potřeb. Vulgárně zjednodušeno jsou hierarchicky vyšší (a kulturně podmíněné) potřeby naplňovány až poté, co jsou uspokojeny ty základnější (podmíněné fyziologicky). Jinými slovy, neřešíte rychlost svého internetového připojení, když nemáte v ledničce nic k snídani.
....
Tohle nám tedy na dotaz o hloubce krize odpovídá Libeň:
Nashle v lepších časech:))
Lip
The subtle art of sign-boarding
Není to prča, věřte mi. Dodneska si pamatuju, jak s tím válčila moje máma. Moji mámu živí jazyk 40 let, ale když měla tehdy, na přelomu 70. a 80. let, složit svoji zkoušku ohněm v cedulo-psaní, téměř v té ohňozkoušce pohořela.
Neměli jsme ještě chalupu a už jsme neměli brouka, takže se cesty mimo Prahu a s nimi pochopitelně i drápání v hlíně omezily na minimum.
A tak se máma neohroženě pustila do zušlechťování betonové džungle v Arabské ulici. Postupně zryla každý kousek země v okolí. Vytvořila skalky, záhony, trávníčky a já nevím, co všechno ještě. A za rok za dva nato to okolo našeho vchodu opravdu vypadalo moc hezky. Plno kytek.
Květiny jsou krásné a krása inspiruje. To je jasná věc. Jak tak lidi chodili kolem těch Semiramidiných záhonů od tramvaje a z hospod, nejednoho napadlo, že když to vypadá tak dobře venku, bude se to líbit i vevnitř. Napadalo to zejména ty, co se vraceli až po setmění, když už žádné květinářství v okolí nebylo otevřené. A tak tu krásu laskavě šířili dál, z cizího venku do svých domovů a rodin. Čert ví, kolik tehdy máma zachránila manželství a kolik pomohla nastartovat lásek.
….
Jenže máma se na to tehdy ještě neuměla podívat takhle z odstupu, v širších souvislostech. Pořád jí nějak vadilo, že ta pivoňka, co včera nabírala na květ, už tam dnes není. Že ty čajové růže (a to byla tehdy nějaká značka) sotva vykvetly, hned zmizely. A že se pořád ztrácejí narcisky.
….
Máma na sobě nechává od cizích dříví štípat – ví, že když tak může potrestat vlastní -, ale tohle už bylo moc. Nevydržela, protože se na to dívala očima zahradníka, který brání svůj chrám, a ne očima dr. Plzáka, který tehdy zachraňoval naše socialistické rodiny. Párkrát svůj hněv umně odklonila někam jinam (mám sestru, to šlo tak padesát na padesát), ale pak se odhodlala k veřejnému vystoupení.
Vytáhla tátovi z psacího stroje svazek papírů a začala psát. Začala psát ráno a ještě před polednem psala. Nepsala udání. Psala cedule.
Když jsme ji našli v kuchyni po obědě, byla podlaha pokrytá zmačkanými papíry, z nichž na nás vykukovaly útržky různých apelujících sdělení:
„Lidé, dokažte že…“
„Uvědomte si prosím, že….“
„jak by se vám líbilo….“
„….je to tu pro všechny….“
„Buďte ohleduplní…“
„Ať je všude kolem více krásy….“ A další a další.
Byl jsem tehdy ještě malý, ale už tehdy jsem pochopil, že pohnout veřejností nebude žádná legrace.
…
Když jsem se den poté vracel ze školy, už z dálky jsem viděl, jak se na záhonku před naším vchodem bělá nová cedule.
„Chemicky ošetřeno. Zdraví nebezpečné!!!!“ stálo na ní hned vedle obrázku lebky se zkříženými hnáty.
…
Tak to byl den, kdy moje máma zvládla nesnadné umění cedulo-psaní.
…
V pátek ráno jsem spěchal k zubařce a po cestě se zastavil u bankomatu („Dáme tam amalgám, je to v zadu, ale doporučuju ten lepší, co dýl vydrží. Na ten si ale budete muset připlatit….).
Stál jsem tam netrpělivě ve frontě a očima nervózně těkal po okolí, dokud jsem nenarazil na tenhle nápis.
Moje banka ještě zdaleka není tam, kam moje máma, tlakem spoluobčanů, dozrála už na konci osmdesátých let. Zdaleka ne, pokud jde o cedule. A když přemýšlím nad tím, že už začíná být skoupá i na odpadky, říkám si, jestli i nadále mojí bankou zústane…
….
Tolik k netriviálnímu umění cedulo-psaní. Narazíte li na nějaké další do nebe volající příklady naší nezralosti v téhle disciplíně, foťte a posílejte.
….
Lip
P.S. Ale abych nebyl jen hnidopišsky kritický: V jedné ulici za nákladovým nádražím, kde postavili nové bloky domů, bylo na krásném litinovém orientačním stojanu připraveném na stále nepřicházející číslo popisné, donedávna napsáno "tady je číslo osm." Takhle se to má dělat!
Neměli jsme ještě chalupu a už jsme neměli brouka, takže se cesty mimo Prahu a s nimi pochopitelně i drápání v hlíně omezily na minimum.
A tak se máma neohroženě pustila do zušlechťování betonové džungle v Arabské ulici. Postupně zryla každý kousek země v okolí. Vytvořila skalky, záhony, trávníčky a já nevím, co všechno ještě. A za rok za dva nato to okolo našeho vchodu opravdu vypadalo moc hezky. Plno kytek.
Květiny jsou krásné a krása inspiruje. To je jasná věc. Jak tak lidi chodili kolem těch Semiramidiných záhonů od tramvaje a z hospod, nejednoho napadlo, že když to vypadá tak dobře venku, bude se to líbit i vevnitř. Napadalo to zejména ty, co se vraceli až po setmění, když už žádné květinářství v okolí nebylo otevřené. A tak tu krásu laskavě šířili dál, z cizího venku do svých domovů a rodin. Čert ví, kolik tehdy máma zachránila manželství a kolik pomohla nastartovat lásek.
….
Jenže máma se na to tehdy ještě neuměla podívat takhle z odstupu, v širších souvislostech. Pořád jí nějak vadilo, že ta pivoňka, co včera nabírala na květ, už tam dnes není. Že ty čajové růže (a to byla tehdy nějaká značka) sotva vykvetly, hned zmizely. A že se pořád ztrácejí narcisky.
….
Máma na sobě nechává od cizích dříví štípat – ví, že když tak může potrestat vlastní -, ale tohle už bylo moc. Nevydržela, protože se na to dívala očima zahradníka, který brání svůj chrám, a ne očima dr. Plzáka, který tehdy zachraňoval naše socialistické rodiny. Párkrát svůj hněv umně odklonila někam jinam (mám sestru, to šlo tak padesát na padesát), ale pak se odhodlala k veřejnému vystoupení.
Vytáhla tátovi z psacího stroje svazek papírů a začala psát. Začala psát ráno a ještě před polednem psala. Nepsala udání. Psala cedule.
Když jsme ji našli v kuchyni po obědě, byla podlaha pokrytá zmačkanými papíry, z nichž na nás vykukovaly útržky různých apelujících sdělení:
„Lidé, dokažte že…“
„Uvědomte si prosím, že….“
„jak by se vám líbilo….“
„….je to tu pro všechny….“
„Buďte ohleduplní…“
„Ať je všude kolem více krásy….“ A další a další.
Byl jsem tehdy ještě malý, ale už tehdy jsem pochopil, že pohnout veřejností nebude žádná legrace.
…
Když jsem se den poté vracel ze školy, už z dálky jsem viděl, jak se na záhonku před naším vchodem bělá nová cedule.
„Chemicky ošetřeno. Zdraví nebezpečné!!!!“ stálo na ní hned vedle obrázku lebky se zkříženými hnáty.
…
Tak to byl den, kdy moje máma zvládla nesnadné umění cedulo-psaní.
…
V pátek ráno jsem spěchal k zubařce a po cestě se zastavil u bankomatu („Dáme tam amalgám, je to v zadu, ale doporučuju ten lepší, co dýl vydrží. Na ten si ale budete muset připlatit….).
Stál jsem tam netrpělivě ve frontě a očima nervózně těkal po okolí, dokud jsem nenarazil na tenhle nápis.
Moje banka ještě zdaleka není tam, kam moje máma, tlakem spoluobčanů, dozrála už na konci osmdesátých let. Zdaleka ne, pokud jde o cedule. A když přemýšlím nad tím, že už začíná být skoupá i na odpadky, říkám si, jestli i nadále mojí bankou zústane…
….
Tolik k netriviálnímu umění cedulo-psaní. Narazíte li na nějaké další do nebe volající příklady naší nezralosti v téhle disciplíně, foťte a posílejte.
….
Lip
P.S. Ale abych nebyl jen hnidopišsky kritický: V jedné ulici za nákladovým nádražím, kde postavili nové bloky domů, bylo na krásném litinovém orientačním stojanu připraveném na stále nepřicházející číslo popisné, donedávna napsáno "tady je číslo osm." Takhle se to má dělat!
Spolčenost pro záchranu upadajícího kapitalismu
Jel jsem v sobotu ráno po dálnici D1. Jel jsem tuto sobotu po dálnici D1 a zase jsem si říkal, co jsem to za pitomce. Jel jsem totiž 2 hodiny rychlostí 10 km/h, což za těch 120 minut dá právě 20 km. Plus mínus autobus vzdálenost a čas, za kterou se to dá zvládnout v teniskách a ekologičtěji při půlmaratónu.
Ale zase jsem se mohl hodně dívat z okýnek. Nejvíc mě zaujal billboard Mountfieldu. Obrázek celkem klasika – svítí sluníčko, takže sekačka. Ale ten slogan, to byla třešínka. „Ke každé sekačce notebook.“
Vůbec nepochybuju, že to může fungovat. Určitě to funguje moc dobře. A předpokládám, že si aspoň dali tu práci a na každý ten notebook nainstalovali kalendář slevových akcí Mountfield, nějakou aplikaci, co v pop-up okně pokaždé zahlásí, co je právě potřeba sázet či sklízet, a dvě tři střílečky typu Béda Trávníček likviduje špačky v sadě nebo Béda Trávníček – den zúčtování s krtky.
…
Když jsem po 4 hodinách dorazil do Lomečku a hned jsem to všem naprášil, dozvěděl jsem se od J., že v Liedlu už brzo začnou prodávat malá auta a už teď tam dělají docela dobré obraty na motorkách.
…
Zítra jedu zpátky, tak to vezmu kolem Mironetu. Moc by mě zajímalo, jestli nezaspali jaro. Pokud ne, určitě jim právě vrcholí akce Ke každému notebooku sekačka. Případně rypadlo.
…
Jak jsem o tom tak přemýšlel, vybavilo se mi v hlavě jedno slovo, co se minulý týden kouzlem nechtěného a Murphiovskou nevyhnutelností překlepu objevilo v jedné zprávě. Spolčenost.
Lip
Ale zase jsem se mohl hodně dívat z okýnek. Nejvíc mě zaujal billboard Mountfieldu. Obrázek celkem klasika – svítí sluníčko, takže sekačka. Ale ten slogan, to byla třešínka. „Ke každé sekačce notebook.“
Vůbec nepochybuju, že to může fungovat. Určitě to funguje moc dobře. A předpokládám, že si aspoň dali tu práci a na každý ten notebook nainstalovali kalendář slevových akcí Mountfield, nějakou aplikaci, co v pop-up okně pokaždé zahlásí, co je právě potřeba sázet či sklízet, a dvě tři střílečky typu Béda Trávníček likviduje špačky v sadě nebo Béda Trávníček – den zúčtování s krtky.
…
Když jsem po 4 hodinách dorazil do Lomečku a hned jsem to všem naprášil, dozvěděl jsem se od J., že v Liedlu už brzo začnou prodávat malá auta a už teď tam dělají docela dobré obraty na motorkách.
…
Zítra jedu zpátky, tak to vezmu kolem Mironetu. Moc by mě zajímalo, jestli nezaspali jaro. Pokud ne, určitě jim právě vrcholí akce Ke každému notebooku sekačka. Případně rypadlo.
…
Jak jsem o tom tak přemýšlel, vybavilo se mi v hlavě jedno slovo, co se minulý týden kouzlem nechtěného a Murphiovskou nevyhnutelností překlepu objevilo v jedné zprávě. Spolčenost.
Lip
čtvrtek 2. dubna 2009
Tenký příspěvek s tlustým úvodem
Březen je pryč a - třeba si to přiznat - trochu jsme ho promarnili. Já i <3>.
Je to ostuda. Je. Jenže, když není kde brát, ani smrt nebere. Smrt je zmíněna záměrně. Jednou mi moje menší starší sestra říkala, že když se blíží narozeniny, naše tělo znovu prožívá předporodní úzkost a propadá. Buď do deprese, nebo do nemoci. Nebo do obojího. Moje menší starší sestra to musí vědět. Je totiž vědma.
Přesvědčivým důkazem toho, že má vědma pravdu, je i to, co se děje s naším sedmasedmdesátiletým, světem milovaným kyborgem. Když se blíží únor, většinou onemocní. Někdy před vánoci, někdy po nich. Ale většinou docela fest. Naštěstí pro nás, je to bojovník.
Takže, abych se dostal z objížďky zpět na původně plánovanou trasu, chci říct, že to mrhání březnem nebylo jen tak, z lenosti. Tak trochu jsme totiž umírali. <3> i já. Oba jsme měli narozeniny.
Bývalo to tak dřív a je to tak i teď. Jen se na to lepí čím dál tím méně poezie. Březen na škole byl krásně vláčný, chvíli rozmazaný a chvíli dopředujdoucí skokem. Zkoušky za námi, a před námi proto stála, od prvního do jednatřicátého, zázračná, nikdynevysychající sklenka. Pokud by někdy někdo rozklíčoval tu ekonomickou záhadu, ukrytou v banálním faktu, že v březnu švorcovým studentům nikdy nedojde hotovost na chlast, záhy by asi bylo po krizi.
Takže, dovolte, abych vás informoval, že 30. března <3> po roce zavřelo víka, aby se odpíchlo k dalšímu ročnímu mrku. Umíralo, ale už je tu zpět. Zavřelo se, ale už zase zízá. S jasnější jiskrou, s menším šilhem, s delšími a mnohem hustšími řasami a zcela bez dioptrií.
Tak to prostě chodí. Březen dosněžuje a odtává, blátí a šplíchá, surově hýbe s časem - hoďka nehoďka. Asi proto končí Aprílem. Magickou chvilkou, která nám dává bianko licenci pomstít se za všechna ta příkoří přírody na svých bližních. Promiň, synku!
Apríl je za námi a duben v plné síle. A je to znát. V tomhle tenkém příspěvku s tlustým úvodem bych o tom rád přesvědčil několika důkazy.
Tím prvním jsou novotvary. Možná jste si toho ještě nevšimli, ale tyhle potvůrky prorazí promrzlý permafrost hned poté, co to soudruzi z Hustonu odpočítají sněženkám a bledulím.
Novotvarem tohoto měsíce je "PARADOGMA". Pokud nevíte, co paradogma je, nic si z toho nedělejte. Nemůže být každý mičurincem. Paradogma vznikne, když v jedné rychle pronesené větě zařadíte za sebe slova "Paradigma" a "Dogma". Byl jsem u toho. Když se to stalo, svět se otřásl. A když se ustálil, byl zase o fous jiný.
Paradogma je tím slovem, které mi tak zoufale chybělo, když jsem si tu vypisoval konečky prstů v příspěvcích na téma "Ceteris Paribus". Paradogma je viděním reality, o němž všichni už začínáme tušit, že je pokřivené, ale kterého se stále ještě držíme, protože nikdo "důležitý" v našem okolí ještě nezařval "pusť se!"
Tak třeba dneska. Byl v televizi pán, co se jmenoval americky, protože asi je Američan, i když mluvil česky, protože žije v Čechách. Řekl dvě věci:
a) když to dopadne dobře, bude hůř
b) a když to dopadne jinak, bude válka
Kdo se narodil v sedmdesátých letech a umí otočit oční bulvu dovnitř očních důlku, možná tam tohle rozechvělé strachování ještě najde. Tehdy to - tak nějak tiše výhružně - lítalo z každého textu, zejména pokud byl na červeném podkladu žlutým písmem. Aspoň mě to tak tehdy přišlo.
Tak ten pán to v té televizi vykopl, ale paní moderátorová to rychle zpracovala a zahrála do autu. Možná byl ten pán Lunetik. Možná to byl prorok. Možná byl na práškách. Není to podstatné. Podstatné na té věci je, jak rychle se paní moderátorová dostala k puku a jak rychle ho pak poslala do autu.
Asi jako když přijdete do hodně drahého klenotnictví v hodně drahém obleku a řeknete to slovo na p..., co si Veruna s Bobunou doma nikdy nesměly ani pomyslet. Když to uděláte - a jsem si v tom naprosto jistý - personál vám odpoví: "Krásný den i vám, pane/paní XY".
Tak, ještě jeden pokus vrátit se z houští zpátky na cestu: To co chci říct je, že dokud nedostaneme něčím přes obličej, většinou se paradogmat držíme, jako klíště plnokrevníka. Jedním ze současných - a popravdě velmi nelogických - paradogmat je, že v Evropě už nikdy válka nebude.
Popravdě, umím si představit, že by to tak mohlo být. Ovšem jen za předpokladu, že Evropa už prostě přestane existovat.... Tolik - a jsem si vědom toho, jak moc to bylo povrchní a přitom rozvláčné - k paradogmatům.
...
A teď z trochu jiného soudku: Powerpoint. Bývaly doby, kdy se na téma produktů Brýlatého Billa žertovalo krutě, byť trochu zaslouženě. Nikoho už to dnes nebaví, tak to nebudu rozvádět, jen připomínám.
Jenže, jenže. Dnes jsem se účastnil něčeho, co začínalo powerpointem a když ten úvod končil, objevila se černá obrazovka. A na té černé obrazovce - no nekecám - se malými písmenky objevilo tohle sdělení: "Klepnutím ukončete předvádění."
Ještě jednou. Klepnutím ukončete předvádění. ! Málem mě z toho kleplo...
Někdy nám zkrátka realita nabízí návody na nejlepší možná řešení. A my je ignorujeme, protože si jich ani nemáme potřebu všímat...
…
A tím se dostáváme k softwaru a vývojářům. Vývojáři softwaru jsou takoví maničtí kazatelé současnosti a jejich software je taková nová pravda o lepším světě. Dlouho poustevničí ve svých jeskyních, trápí se syntaxem, trápí se s překlady, trápí se se zdrojovým kódem. A každý jejich na trh uvedený nový produkt přináší naději na lepší svět. Svět bez nutnosti pamatovat si, svět bez nutnosti psát si, svět bez nutnosti mačkat knoflíky, svět bez nutnosti žít ve světě. Můžete se tomu třeba bránit, ale i tak vás to dostane. Třeba v některém z těch okamžiků, kdy se na chvíli přestanete hlídat.
Poprvé se mi to stalo, když jsem musel vypracovat první školní práci na PC. SPSS běžel na DOSu, a když jste si vyjeli tabulky korelací proměnných, vyjelo vám několik kilometrů zelených obrazovek, střídajících tabulky s nesrozumitelnými systémovými hláškami. Bylo třeba importovat výjezdy do textového editoru a nesrozumitelné systémové hlášky promazat. Výpočty vyjely za necelou minutu, editace trvala hodiny.
Seděli jsme asi v deseti v počítačové učebně a zkoušeli ty počítače zkrotit. Někdo jim ale do jídla nasypal nějaké brouky a počítače padaly a padaly a padaly. A tak jsme začínali znovu a znovu, znovu a znovu čekali necelou minutku na výpočet a znovu a znovu promazávali kilometry nesrozumitelných systémových hlášek.
V sobotu jsme odjeli kalit na Karlštejn. Byl duben a už bylo hezky. Příjemný den uběhl jako když luskne prsty a o statistice nikdo neřekl ani slovo. Trošku jsme se zakecali a někdo si všiml, že vlak z 6 km vzdáleného nádraží odjíždí už za 30 minut. To nejde stihnout, řekl někdo a všichni se panicky rozběhli. To první a jediné, co mě při rozběhu napadlo, bylo, že nejjednodušší by bylo pár kilometrů promazat.
Chápejte. Jako ty systémové hlášky. Nebyl to výsledek cílevědomého přemýšlení. Byla to mozková rutina na překonávání vzdáleností mezi bodem A (jednou tabulkou s daty, nebo třeba Karlštejnem) a bodem B (druhou tabulkou s daty, nebo třeba nádražím). Ten den jsem začal digitálně blbnout. Ten den mi mozek začala zahalovat nezastavitelně se šířící analogová tma.
Vzpomněl jsem si na to včera, když jsem se brzo ráno – ještě za tmy – nechtěně probudil. Nepříjemné věci, které jsem celý předchozí den cílevědomě vytlačoval z vědomí, se mi narvaly do ošklivého snu. A já, napůl probuzený, napůl ještě v limbu, jsem se jim zřejmě podvědomě bránil. Hádejte jak!
Pokaždé, když mi o mé polosnící vědomí zavadila tak nepříjemná témata, uviděl jsem před ještě stále zavřenýma očima dialogové okno s nápisem „Access denied. Enter correct user name and password.“ Zdá se, že od toho Karlštejna postoupila analogová temnota mnohem dál. A mnohem hlouběji.
Tak. To bychom měli.
Lip
Je to ostuda. Je. Jenže, když není kde brát, ani smrt nebere. Smrt je zmíněna záměrně. Jednou mi moje menší starší sestra říkala, že když se blíží narozeniny, naše tělo znovu prožívá předporodní úzkost a propadá. Buď do deprese, nebo do nemoci. Nebo do obojího. Moje menší starší sestra to musí vědět. Je totiž vědma.
Přesvědčivým důkazem toho, že má vědma pravdu, je i to, co se děje s naším sedmasedmdesátiletým, světem milovaným kyborgem. Když se blíží únor, většinou onemocní. Někdy před vánoci, někdy po nich. Ale většinou docela fest. Naštěstí pro nás, je to bojovník.
Takže, abych se dostal z objížďky zpět na původně plánovanou trasu, chci říct, že to mrhání březnem nebylo jen tak, z lenosti. Tak trochu jsme totiž umírali. <3> i já. Oba jsme měli narozeniny.
Bývalo to tak dřív a je to tak i teď. Jen se na to lepí čím dál tím méně poezie. Březen na škole byl krásně vláčný, chvíli rozmazaný a chvíli dopředujdoucí skokem. Zkoušky za námi, a před námi proto stála, od prvního do jednatřicátého, zázračná, nikdynevysychající sklenka. Pokud by někdy někdo rozklíčoval tu ekonomickou záhadu, ukrytou v banálním faktu, že v březnu švorcovým studentům nikdy nedojde hotovost na chlast, záhy by asi bylo po krizi.
Takže, dovolte, abych vás informoval, že 30. března <3> po roce zavřelo víka, aby se odpíchlo k dalšímu ročnímu mrku. Umíralo, ale už je tu zpět. Zavřelo se, ale už zase zízá. S jasnější jiskrou, s menším šilhem, s delšími a mnohem hustšími řasami a zcela bez dioptrií.
Tak to prostě chodí. Březen dosněžuje a odtává, blátí a šplíchá, surově hýbe s časem - hoďka nehoďka. Asi proto končí Aprílem. Magickou chvilkou, která nám dává bianko licenci pomstít se za všechna ta příkoří přírody na svých bližních. Promiň, synku!
Apríl je za námi a duben v plné síle. A je to znát. V tomhle tenkém příspěvku s tlustým úvodem bych o tom rád přesvědčil několika důkazy.
Tím prvním jsou novotvary. Možná jste si toho ještě nevšimli, ale tyhle potvůrky prorazí promrzlý permafrost hned poté, co to soudruzi z Hustonu odpočítají sněženkám a bledulím.
Novotvarem tohoto měsíce je "PARADOGMA". Pokud nevíte, co paradogma je, nic si z toho nedělejte. Nemůže být každý mičurincem. Paradogma vznikne, když v jedné rychle pronesené větě zařadíte za sebe slova "Paradigma" a "Dogma". Byl jsem u toho. Když se to stalo, svět se otřásl. A když se ustálil, byl zase o fous jiný.
Paradogma je tím slovem, které mi tak zoufale chybělo, když jsem si tu vypisoval konečky prstů v příspěvcích na téma "Ceteris Paribus". Paradogma je viděním reality, o němž všichni už začínáme tušit, že je pokřivené, ale kterého se stále ještě držíme, protože nikdo "důležitý" v našem okolí ještě nezařval "pusť se!"
Tak třeba dneska. Byl v televizi pán, co se jmenoval americky, protože asi je Američan, i když mluvil česky, protože žije v Čechách. Řekl dvě věci:
a) když to dopadne dobře, bude hůř
b) a když to dopadne jinak, bude válka
Kdo se narodil v sedmdesátých letech a umí otočit oční bulvu dovnitř očních důlku, možná tam tohle rozechvělé strachování ještě najde. Tehdy to - tak nějak tiše výhružně - lítalo z každého textu, zejména pokud byl na červeném podkladu žlutým písmem. Aspoň mě to tak tehdy přišlo.
Tak ten pán to v té televizi vykopl, ale paní moderátorová to rychle zpracovala a zahrála do autu. Možná byl ten pán Lunetik. Možná to byl prorok. Možná byl na práškách. Není to podstatné. Podstatné na té věci je, jak rychle se paní moderátorová dostala k puku a jak rychle ho pak poslala do autu.
Asi jako když přijdete do hodně drahého klenotnictví v hodně drahém obleku a řeknete to slovo na p..., co si Veruna s Bobunou doma nikdy nesměly ani pomyslet. Když to uděláte - a jsem si v tom naprosto jistý - personál vám odpoví: "Krásný den i vám, pane/paní XY".
Tak, ještě jeden pokus vrátit se z houští zpátky na cestu: To co chci říct je, že dokud nedostaneme něčím přes obličej, většinou se paradogmat držíme, jako klíště plnokrevníka. Jedním ze současných - a popravdě velmi nelogických - paradogmat je, že v Evropě už nikdy válka nebude.
Popravdě, umím si představit, že by to tak mohlo být. Ovšem jen za předpokladu, že Evropa už prostě přestane existovat.... Tolik - a jsem si vědom toho, jak moc to bylo povrchní a přitom rozvláčné - k paradogmatům.
...
A teď z trochu jiného soudku: Powerpoint. Bývaly doby, kdy se na téma produktů Brýlatého Billa žertovalo krutě, byť trochu zaslouženě. Nikoho už to dnes nebaví, tak to nebudu rozvádět, jen připomínám.
Jenže, jenže. Dnes jsem se účastnil něčeho, co začínalo powerpointem a když ten úvod končil, objevila se černá obrazovka. A na té černé obrazovce - no nekecám - se malými písmenky objevilo tohle sdělení: "Klepnutím ukončete předvádění."
Ještě jednou. Klepnutím ukončete předvádění. ! Málem mě z toho kleplo...
Někdy nám zkrátka realita nabízí návody na nejlepší možná řešení. A my je ignorujeme, protože si jich ani nemáme potřebu všímat...
…
A tím se dostáváme k softwaru a vývojářům. Vývojáři softwaru jsou takoví maničtí kazatelé současnosti a jejich software je taková nová pravda o lepším světě. Dlouho poustevničí ve svých jeskyních, trápí se syntaxem, trápí se s překlady, trápí se se zdrojovým kódem. A každý jejich na trh uvedený nový produkt přináší naději na lepší svět. Svět bez nutnosti pamatovat si, svět bez nutnosti psát si, svět bez nutnosti mačkat knoflíky, svět bez nutnosti žít ve světě. Můžete se tomu třeba bránit, ale i tak vás to dostane. Třeba v některém z těch okamžiků, kdy se na chvíli přestanete hlídat.
Poprvé se mi to stalo, když jsem musel vypracovat první školní práci na PC. SPSS běžel na DOSu, a když jste si vyjeli tabulky korelací proměnných, vyjelo vám několik kilometrů zelených obrazovek, střídajících tabulky s nesrozumitelnými systémovými hláškami. Bylo třeba importovat výjezdy do textového editoru a nesrozumitelné systémové hlášky promazat. Výpočty vyjely za necelou minutu, editace trvala hodiny.
Seděli jsme asi v deseti v počítačové učebně a zkoušeli ty počítače zkrotit. Někdo jim ale do jídla nasypal nějaké brouky a počítače padaly a padaly a padaly. A tak jsme začínali znovu a znovu, znovu a znovu čekali necelou minutku na výpočet a znovu a znovu promazávali kilometry nesrozumitelných systémových hlášek.
V sobotu jsme odjeli kalit na Karlštejn. Byl duben a už bylo hezky. Příjemný den uběhl jako když luskne prsty a o statistice nikdo neřekl ani slovo. Trošku jsme se zakecali a někdo si všiml, že vlak z 6 km vzdáleného nádraží odjíždí už za 30 minut. To nejde stihnout, řekl někdo a všichni se panicky rozběhli. To první a jediné, co mě při rozběhu napadlo, bylo, že nejjednodušší by bylo pár kilometrů promazat.
Chápejte. Jako ty systémové hlášky. Nebyl to výsledek cílevědomého přemýšlení. Byla to mozková rutina na překonávání vzdáleností mezi bodem A (jednou tabulkou s daty, nebo třeba Karlštejnem) a bodem B (druhou tabulkou s daty, nebo třeba nádražím). Ten den jsem začal digitálně blbnout. Ten den mi mozek začala zahalovat nezastavitelně se šířící analogová tma.
Vzpomněl jsem si na to včera, když jsem se brzo ráno – ještě za tmy – nechtěně probudil. Nepříjemné věci, které jsem celý předchozí den cílevědomě vytlačoval z vědomí, se mi narvaly do ošklivého snu. A já, napůl probuzený, napůl ještě v limbu, jsem se jim zřejmě podvědomě bránil. Hádejte jak!
Pokaždé, když mi o mé polosnící vědomí zavadila tak nepříjemná témata, uviděl jsem před ještě stále zavřenýma očima dialogové okno s nápisem „Access denied. Enter correct user name and password.“ Zdá se, že od toho Karlštejna postoupila analogová temnota mnohem dál. A mnohem hlouběji.
Tak. To bychom měli.
Lip
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)