Cesta hýčkaného dítěte z Anah do Bagdádu a Prahy. Anebo: Huná Prág!

Vyrostl jsem se v ulici, která se jmenuje Arabská. Otec má smysl pro branding.

Když jsem tam ještě s našima bydlel, míval jsem rád jeden moment. Seděli jsme s tátou v kuchyni, pili jsme kávu a kouřili. On ještě a já už. A kecali jsme o tom, co pro něj byla ta důležitější půlka života a pro mě literární krajina.

Včera jsme se tam takhle zase sešli. Oba bez cigára - on na vozíku a já s náplastí - a zase jsme po delší době kecali. Už jsem si to zkoušel nahrát dřív, ale vždycky jsem pak někam zabordelil ten diktafon. Teď už to jde na telefon a tak tady máte historicky první interview. Interview s hýčkaným dítětem. 70 let, 70 kilo, 70 diagnóz. Ale pořád mu to vypráví:))

Myslím, že budeme někdy příště pokračovat, tak tomu budu dávat tématické titulky. Utište se tedy, milé děti, dnes si poslechneme pohádku z cyklu Tisíce a dvou nocí, která se jmenuje "O smůle a štěstí".

...

Kdy jsi měl v životě fakt smůlu?
Byli jsme v tom vězení a oni nás tam hodně trápili. Nedávali nám najíst. Nedávali nám pít. Měsíc jsme měli všichni k jídlu jen kousek chleba jako dlaň a tak na lžíci vody. Hodně nám dávali zabrat.

Jak je možný, že vás rovnou nepostříleli?
No, oni se toho báli. Nás bylo hodně. Sto dvacet. A střílet do vězňů, to je v Iráku špatné znamení pro vládu. To by se dostali pod tlak. Tak nemohli. Tak nás chtěli rozložit hlady a žízní. Museli jsme si vykopat vlastní studnu a pili tu Špatnou vodu, ze které jsme měli všichni průjem a ucpali jsme záchody a ty jsme si museli sami, skoro holýma rukama vyčistit. No hrůza.
Ale děly se tam stejně věci. Třeba pět komunistů z toho vězení, které mělo dvě pevnostní zdi po deseti metrech od sebe, uteklo tunelem, který kopali bůhví jak dlouho. Měli v tom tunelu už i elektrické osvětlení. Podařilo se jim krásně utéct – tunel končil v zahradě nějakého domu. Ale nepřijel pro ně vůz, co je měl vyzvednout a to pro ně byl konec. Do té díry totiž spadla koza a když ji tam majitel viděl – v díře, ve které se svítí elektřinou, bylo jasné, že něco není v pořádku. A tak je našli. Bylo to takové vězení v pevnosti. Vzali vás tam na základě rozsudku na pět měsíců a během těch měsíců vám přišili třeba dalších deset let.

A jak došlo k té vzpouře?
No, hodně nás trápili. Pak už jsme si udělali z vodovodních trubek zbraně a těma jsme s nima bojovali. A pak bylo to jednání. Nás bylo sto dvacet. Jich bylo víc. Oni vstoupili a potom jim podali zbraně. Samopaly a pušky. A byla jednání. Dali nám teda jídlo a normálně jsme teda jednali s nima, ale jednání byla ostrá. My jsme proti nim a oni nevedli normální jednání, ale nadávali nám.
Já jsem byl s jedním klukem, sedmnáct nebo osmnáct mu bylo. Moc hezký kluk, chytrý. Vzal vědro, hodil no na zem, aby se rozbilo a abychom měli, čím po nich házet. Ostatní házeli tím, co měli po ruce. Třeba kusy mýdla jsme měli takhle poschovávané. Kameny jsme tam neměli.
Byli jsme v takové místnosti velké. Stáli jsme ve dvou řadách, proti sobě. Oni začali střílet. Všichni jsme se stáhli do druhé místnosti, kde jsme leželi na sobě. Ti nahoře chránili ty dole před střelami. Já jsem byl až v další místnosti z druhé strany a ten kluk se mnou. Jenže jeho zasáhli ještě než dorazil. Pak už jsme museli ven, mířili na nás a museli jsme uličkou mezi nima a tloukli nás a rozbili mi hlavu.
Pak už jsem byl v policejních stájích, kam nás zraněné dali. Zůstali jsme tam jen tři, ostatní už rozvezli do jiných věznic. Ale my tři jsme měli velké zdravotní problémy – já horečku, jeden zlomenou ruku a jeden rozbitou hlavu. Jeden z nich byl z pekárny, měl velkou sílu od toho, jak mísil těsto. Vzal mříže v okně do rukou a Začal jimi třást a křičel, že jestli mě nevezmou do nemocnice, tak že tu mříž vylomí. Oni přišli zase s puškami a naložili nás a odvezli do města Kút, kde jsem byl pak ve vězeňské nemocnici.
Tam jsem se dozvěděl, že mi k původnímu ročnímu trestu přihodili další rok a celý ten rok jsem byl vězněný v té nemocnici.

Hele, a když byla ta vzpoura, měsíc jste nejedli, byls vážně nemocný, měl jsi strach?
Ani jsem neměl. Když jsem přišel do vězení poprvé, poslali mě za soudcem. On byl taky z Anah. Hlásili to v tom vězení rozhlasem. „ Ten a ten ať přijde....k panu soudci.“ Ale já jsem si říkal, že nepůjdu. Chtěli, abych šel za nimi a pak už se nevrátil, abych přestal. A nešel jsem.


Ale stejně, nejedl jsi, nemocný jsi byl, bili vás..fakt jsi neměl strach?
Hele, fakt neměl. Asi jsem byl trochu poblázněnej. My jsme si hodně vykládali různý hrdinský příběhy. Můj úkol dokonce byl, vyprávět si s ostatními o hrdinských činech, příběhy z literatury. Aby se nikdo nenechal zlomit. Byl jsem hlavní propagátor.

A co bylo teda důležitý, aby to člověk vydržel? To přeci musel být strašný zážitek, zkušenost ne?No, chtěli jsme, aby vláda padla a aby pak nastaly demokratičtější poměry.

To jsou cíle, kterých jste chtěli dosáhnout. Ale co tě drželo při síle, abys to vůbec vydržel? Abys to psychicky zvládl? Dokázal tím projít?
Asi hlavní věc, že jsme věřili komunismu. Partaji. Třeba teďka bych některým bývalým už nevěřil. Ale tehdy jsem skutečně věřil a oni tomu věřili taky. A potom to přání, aby to už skončilo a ty věci se změnily. Aby už nezavírali lidi bez důvodu. Aby ti, co měli velké polnosti, přestali zabíjet bezdůvodně lidi. Tam třeba zabíjeli lidi, jen proto, že něco neudělali?

A ty ses opravdu vůbec nebál o život?
Ne, ale byl jsem opatrný. Třeba jsem se naučil chodit i takovým zvláštním způsobem, abych věděl, že mě nikdo nesleduje. Neohlížel jsem se, ale často jsem zahýbal do postranních uliček. Při té otočce jsem si sledoval, že se na mě nikdo nenalepil. Takový věci jsme se naučili.
Jednou jsme se s Azízem, co teď žije v Londýně a který byl v té době můj společník, vydali na přání strany do jižního Iráku. Měli jsme si tam vyměňovat zkušenosti s rolníky a dělat mezi nimi politickou osvětu. Bylo ale stanné právo a po sedmé hodině se nesmělo vycházet. Bylo šest hodin, mělo nás vyzvednout nákladní auto, ale nepřišlo. Tak co dělat? Vracet se tam, co jsme bydleli, by už bylo riskantní. Zůstat taky riskantní.
Ten třetí z nás měl příbuzného, vzdáleného, který žil zvláštním způsobem života. Žil v Bagdádu. Vyráběl lepidlo takové. Zapálíš ho a ten kousek začne kapat a lepit. A on chodil po súku, rozbil tam hrnek o zem a křičel „lepí, lepí, lepí, všechno lepí“ a lidi si to kupovali. A tak měl hned trochu peněz. Žil v jedné místnosti.
K němu jsme šli, ve zdi byl v jednom místě klíč a tam jsme čekali na něj. Tam byla postel a křeslo a jinak nic. Za chvíli opravdu přišel, měl velkou radost, že jsme tam, že vidí toho svého příbuzného. A ať chvilku počkáme, že nám přinese jídlo. Říkali jsme, že hlad nemáme, ale on říkal, že ví, že jsme hladoví. Odešel a za chvíli opravdu přišel i s jídlem. Sáhl do kapsy, vytáhl dvacet, třicet dinárů a říkal, ať si to vezmeme a že zítra půjde prodávat do jiného města a ještě něco splaší. A my ať nevycházíme a počkáme na něj.
Tak jsme se najedli a šli jsme spát a odpočinuli jsme si.
Ale ráno jsme se probudili, jeden z nás Vykouk z okna, a viděl, jak si přes dvůr kurvy dělají hypermanganem výplach. Byli jsme ve vykřičené čtvrti! A tak jsme museli pryč, protože kdyby nás tam našli, tak by to byl i problém pro stranu. To by se rozmázlo.
Ale nebyla to legrace vždycky...

Za co tě odsoudili na ten první rok?
V učitelském ústavu, kde jsem studoval, jsme organizovali stávku během výjimečného stavu. A oni potřebovali 7 studentů, které by exemplárně potrestali. Byl jsem první obviněný, protože jsem byl známá firma. Jednal jsem, organizoval, pomáhal jsem vytvářet ty buňky po dvou až třech lidech. A to oni věděli.
Při té stávce jsme vzali dva nákladní vozy pepsicoly, co přivezli do kantýny a házeli jsme je na ně ze střechy (smích) a zavřeli jsme učitele do jedné místnosti ve škole, zamkli jsme je a jeden Kurdský student, co měl pistol, u těch dveří hlídal.

Jaké jste měli požadavky?
No, různý. Třeba jídlo se nedalo jíst, chtěli po nás, abychom začali chodit v uniformách, začali nás omezovat. Dali nám na ty uniformy látky sice, ale chtěli, abychom chodili v uniformě.

To jsou ale hodně nepolitické požadavky, ne?
No, ale to pozadí bylo politické. Hodně. Předcházela velká krize v Iráku. Padly tři vlády v Iráku těsně předtím. Už měli nasadit armádu, ale my jsme s nimi nechtěli jít do střetu. V armádě byli lidi jako my. Tak jsme se stáhli, ale jak se to trochu uklidnilo, chtěli jsme ty nepokoje obnovit. A oni začali zavírat lidi, kteří v tom byli aktivní.
Přišli k nám představitelé vysokých škol, vyjadřovali nám podporu a vůbec jsme byli aktivní. Začali jsme zorganizovat velkou manifestaci, našli jsme pro ni důvod a chtěli jsme to zorganizovat. Ale neuspěli jsme, lidi už měli strach a policie nás rozprášila. Já utekl k bytu jednoho dělníka železničáře, a jeho rodina se mě ujala a nechali mě u sebe a dali mi jídlo.
Ale pak jsem už věděl, že budeme muset stejně pryč. Dohodli jsme se, že utečeme přes zahrady sousedních bytů a ta rodina, že pak pozve ty policajty, aby viděli, že tam nikdo není. Po dvojicích jsme skákali do zahrad okolních domů. My s ještě jedním jsme dopadli do zahrady jedné paní a ta nás vzala domů. Doma jsem si všiml, že na věšáku visí policejní uniformu. Ona si toho všimla a říkala, že manžel není dnes doma a bude mít službu. Ale my jsme stejně chtěli jít pryč, abychom ji nedostali do problémů. A ona to vyřešila tak, že si vzala nůši a s ní jsme po jednom chodili kolem hlídek, jakoby na nákup. Nejdříve jeden a pak druhý. A po cestě jsme si jako hezky povídali. Unikli jsme.
A tak jsem se dostal do ilegality. Po čase mě pak našel bratranec, co dělal předsedu komory advokátů a ten mi říkal, že už to bude dobré, abych se vzdal. Že na mě mají jen dva svědky – jednoho, co je z našeho města Anah, a jednoho, kterého zaplatili. Já jsem nechtěl, ale rodina mi říkala, že jo, že je to lepší než mít problém celý život. Tak jsem šel a vdal jsem se a byl jsem v cele předběžného zadržení a pak jsem měl proces a odsoudili a odvezli do tábora do Basry, kde jsem vlastně sloužil vojenskou službu.
V Basře jsme byli v takovém velkém prostoru obehnaném drátem, který byl pod proudem. Naše organizace vybrala tři lidi, o které se měla postarat, aby mohli utéct a pracovat v ilegalitě. Už jsme měli všechno připravené – auto, takové dřevo po kterém máme přejít ten nabitý drát a tak. Ale pak byl Ramadán a na konci je velký svátek a velitel nám oznámil, že jejich vláda ve své velkorysosti nám umožní jet svátek oslavit do Basry a dá nám půl denáru na útratu. Ale nejdříve musíme vyjádřit loajalitu a zakřičet „Ať žije vlast! Ať žije vlajka! Ať žije král!“ A my nevěděli, co dělat a tak jsme se dohodli, že zakřičíme jen „Ať žije vlast! Ať žije vlajka! Ať žije.... „ a pak už jen rámus, aby to vypadalo nejasně.
Mezitím jsme náš plán na útěk přesunuli na ten den v Basře a rozšířili ho na více lidí. V půlnoci jsme budili jednoho vojáka za druhým a ptali jsme se „Chceš? Nebo nechceš?“ A oni se mohli rozhodnout a kdo nechtěl, ten spal dál, a kdo chtěl, ten nám dal peníze a cennosti a doklady. Peníze na organizaci toho útěku a doklady, aby je u nich nenašli, kdyby je chytli.
Útěk byl naplánovaný na ten den, kdy jsme byli v Basře slavit. Za peníze z cenností jsme získali šátky na hlavu, nové boty (normálně jsme měli vojenské a podle těch by nás poznali) a taxíky, které nás ve skupinkách měli vyzvedávat v různých kavárnách. No a my do těch kaváren dorazili, po cestě jsme se převlékli a zamaskovali šátky, protože jako vojáci – vězni jsme byli holohlaví a tudíž nápadní, a pak jsme se rozjeli, kam jsme každý měli namířeno.

Na začátku jsem se tě ptal, kdy jsi měl v životě největší smůlu. A ty mi tady celou dobu říkáš, jaký jsi měl vlastně štěstí. Mě se vlastně zdá, že ty jsi měl v životě hodně štěstí!
No, to asi jo. Já co jsem si všechno přál, to pak vlastně přišlo. Já jsem v Iráku ještě, když jsem byl malý, dělal rozhlas v kavárně. Přišel jsem sem, nenapadl mě rozhlas vůbec. Pozvali mě na večeři, do Orientálního ústavu a tam jsme se bavili o všem možném. Přišla i řeč na to, že Československo nemá rozhlas – vysílání do arabských zemí. Já jsem jim říkal, že je to škoda, protože SSSR mělo, Bulharsko mělo a samotné arabské vysílání, to bylo na nic. Tam byl jeden člověk, můj pozdější šéf, ten o tom přemýšlel a za měsíc a dva přišel s tím, že budou otevírat arabské vysílání. A jestli jim nechci pomoct. Já říkal, že ale nejsem novinář a on říkal, že on taky ne, že je zase právník a že všichni musejí nějak začít.
Dohodli jsme se, ale já jsem jim říkal, že si vymiňuju, že když bude mít vláda nějakou dvoustrannou dohodu s arabskou zemí, která je ale reakční, tak že ji prostě nebudeme chválit. Můžeme informovat o dohodách a jednáních, ale nebudeme je chválit. To byla moje podmínka.
Ten člověk mi pak za čas prozradil, že už to připravují, ale ještě nevysílají. Měli jediného hlasatele. To byl zvláštní člověk. Palestinec, co přijel na festival mládeže a zůstal tady. Měl devět dětí. Neuměl číst ani psát. Ale byl to jejich hlasatel – chtěl dělat v rozhlase.

Proč chtěl dělat v rozhlase, když neuměl ani číst ani psát?
No pro ně bylo důležité, že vůbec mluví arabsky. A on, on byl z ČKD, tak to pro něj byla práce zajímavá.
Nejdříve jsme jen vysílali opakované oznámení, že budeme vysílat v arabštině. Hlásili jsme „Huná Prág. Dár al-ithá’ al tšíkúslúfákjá” Tady Rádio Praha. Vysílání z Československa.
No a s ním pak byla legrace. Třeba, když letěl Gagarin do vesmíru, tak on ráno vstal, napsal báseň a šel ji nahrát do rádia na pásek k vysílání. My jsme si to pak poslechli – nebyla to báseň a nebylo to arabsky. Tak jsme to zastavili.
Byla s ním sranda. Pořád něco bylo. Je toho moc. To ti řeknu příště…

Tak jo:)

Lip