Tehnle je takový bilanční. Ale vraždit se nehodlám.
Aktivoval jsem pro OKO Tři v půlce srpna Google Analytics. Pořád mi leželo v hlavě, kdo vlastně jsou ti Vy, kteří sem chodíte. Tohle je krátké shrnutí k dnešnímu datu. Třeba vás to bude zajímat. ....
1. Od 15. srpna Vás sem přišlo celkem 63 nových návštěvníků. 2. Většina z Čech, někdo ze Slovenska a pak bloudící z Norska a Bosny a Hercegoviny. 3. Dohromady jste si rozklikli celkem 326 stránek. 4. 68% z vás se sem vrátilo alespoň ještě jednou znovu, 32% to zabalilo po prvním shlédnutí a čert ví, jestli se ještě někdy vrátí. 5. 21% vás sem přichází přímo, zadáním adresy www.oko3.blogspot.com, 59% se sem propadne neopatrným proklikem nějakého linku na odkazujících stránkách a 20% sem zanesou klíčová slova. ...
S očima dokořán otevřenýma to čtete v Praze a v Mostě. Pár vás to občas zkoukne v Ostravě, Roztokách u Prahy a v Rájci Jestřebí. Oko sem příležitostně zabloudí komusi v Jihlavě.
A pak je tu zbývajících 18 měst České Republiky, tři na Slovensku a po jednom v Bosně a Hercegovině a Norsku, v nichž o tenhle blog kdosi jen náhodou zavadil, ale hned se dal do latě a šel někam, kde je opravdu co číst.
Zdravím Vás všechny! ...
Zajímavá jsou zejména ta přístupová klíčová slova. Podívejme se na to, která Vás sem zanesla:
- Blog o magii banality - Smart Casual Dress Code, Smart-casual, Smart Casual a Casual smart - Problémy s tchýní, Jak na tchýni, Tchýně-problém a 2 x Tchýně - Branding husová (ať je to cokoliv!) - Chytání pstruhů v Americe - Dnešní slosování sportky - Elektronická cigareta - Elevatorium - Fresh Crocodille Company energetická hodnota - Gynekologie Plzeň - Hon na policajty - Hospodě u Bergnerů - Jak funguje dražba - Je to on, ten démon - Magické oko, třetí prostor - Mají letušky dovolenou? - Mýtné brány, mapa - Obrazy doktora House - Ruiny roubenek - Synchronicita - Vědomí život - Strnulost v životě - a nakonec: Červené trenýrky ...
Přemýšlel jsem nad tím dlouho. S neodvratným závěrem. OKO TŘI se pomalu ale jistě stává encyklopedií.
Abych dostál důvěře v OKO vložené, slibuju, že se pokusím v co nejkratší době přinést příspěvky k tématům, která - ač sem klíčovými slovy kohosi nalákala - nejsou zatím vůbec rozpracována.
A tak se můžete těšit na:
Mají letušky dovolenou? Branding Husová (na to se těším i já) Magické oko, třetí prostor Mýtné brány, mapa Strnulost v životě a Červené trenýrky
Nevím kdy a zatím nevím ani jak. Ale slibuju, že to tady pořádně rozmáznu. Je to totiž výzva. A i kdyby ne - každému podle jeho potřeb:)) ...
Lip
P.S. Služba Google Analytics je zajímavá ze dvou hledisek: a) kolik detailů a v jaké hloubce je poskytuje, b) jak ohromně neužitečné tyhle četné detaily vlastně jsou. Přemýšlím o tom, zda jsem se dozvěděl něco o tom, kdo vlastně jsou ti Vy, kteří sem chodíte, a říkám si zase, tak jako předtím, ani náhodou.
Freud by vám tvrdil, že neexistuje, protože je potlačená superegem. Marx by vám tvrdil, že neexistuje, protože je potlačená buržoazií. A na východě by vám řekli, že dokud nedosáhnete osvícení, nemá smysl o ní mluvit.
Přesto nám zavadí o nos několikrát týdně, aniž bychom jí věnovali dost pozornosti. O čem mluvím? No, o absolutní upřímnosti. ...
Na sklonku srpna jsem se vrátil do zaměstnání a - vyhladovělý z cest - chtěl jsem zajít na oběd. O dvě patra níž máme kantýnu.
Býval to Eurest, teď je to Zlatý Meloun. Ale moc rozdílů nenajdete. Velké, rychlé, pohodlné, praktické a ještě stále jedlé. Oběd máte v sobě za deset minut, protože kromě fronty na tácy a frekvence vašeho vlastního kousání vlastně není žádná jiná věc, která by vás tam dokázala zdržet. Chaplinova Moderní doba v praxi.
No, a tak jsem sešel ta dvě patra a málem mě ta upřímnost porazila. Než jsem odjel, pokapávala v té jídelně voda ze stropů. Dopadala nejprve na pečlivě umístěné hadry na podlaze, později do klasických kbelíků. Už by s tím mohli něco udělat, říkal jsem si tehdy.
Taky že jo. Dát v době, kdy zuří dovolenková sezona, na zem nafukovací bazénky je dílem geniálního marketingového mozku.
Branding uvnitř každého z nich je už jen třešničkou na dortu:) ...
Nechtěným projevem absolutní upřímnosti může být i tenhle kousek vizuální identity v praxi. Moc hezký slogan. V téhle zemi. V téhle době. No nezavolejte tam...
...
Nakonec už jen novinky z ulice Mezi vodami. Čas od času vám ztama přináším horké novinky ze světa modřanského grafitti.
Tahle fotka patří Rudovi. Série fotek, které udělal před deseti lety na naší svatbě začínala (prý souhrou náhod) jednou velmi podobnou. Jen doba byla o deset let mladší a tak to bylo 2D. Rudo, nevím, jestli už víš, ale začala éra reliéfního pouličního umění. Tahle je pro tebe:)
Mimochodem, myslím, že to byla Afrodíta, o kom říkali, že se zrodila z mořské pěny. Možná, že to bylo v Modřanech...
Od konce července uplynul měsíc a syn už si ořezává tužky do školy. Trochu se mu zrychlil dech a malinko ubral na výbojnosti. Zítra tam půjde po dvou měsících zas a je otázka, zda to tam bude stejné jako loni. Uvidíme.
Od konce července uplynul měsíc a vy jste sem přicházeli, jako by nebyly prázdniny, a občas jste nadhodili vlídnou výtku týkající se upadající frekvence příspěvků.
Díky a omlouvám se. Tohle je chart za uplynulý měsíc. Děkuju. Děkuju. Děkuju. Přijďte pobejt, ať už ten školní rok bude jakkoliv jiný.
Velká prázdninová soutěž je u konce. Byl to trochu smutný příběh. Nikdo nesoutěžil. Včera se ticho natrhlo malou škvírkou a tou mi do mailu přišel tenhle obrázek od NUK.
NUK děkuju moc! RRRRRRRRRRRRRRRRRrradost:))
Ostatní: Tohle je podzimní internetová kampaň OKA TŘI. Slogan: "Ćtyři z pěti otorynolaryngologů doporučují OKO TŘI."
OKO TŘI doporučuje NUK, dodávám už jen pro úplnost:))
Lip
PS: jestli se k NUK objednáte, určitě bude mít na sobě kráááásné tričko.
Když nedejbože uvíznete v nějakém sporu, bývá to tím, že vás ovládl nějaký příběh. Příběh o tom, jak to asi je.
Když uvíznete v nějakém sporu, je to asi proto, že vás ovládl příběh "pro" nebo příběh "proti". A to je docela zajímavé.
Když vás ovládne příběh "pro" nebo příběh "proti", všechno, co děláte, je více či méně zjevně hnáno puzením legitimovat svůj postoj. Postoj legitimujeme odpovědí na otázku "proč?".
Proč pro?
Proč proti?
Dost blbá otázka, myslím si. Když odpovídáte na otázku "proč?", hlava vám začne vířít, jako automatická pračka. S každou otázkou vyšlehne jedno "proto" až nakonec vyšlehne to, kterému - pod fůrou rotujícího špinavého prádla - uvěříte. V tom lepším případě je vyšlehne vaše vlastní hlava.
Po zkušenosti ze soboty mám návrh. K diskusi. K vyzkoušení. NEŽ uvíznete v nějakém blbém sporu, zeptejte se nejdřív "o čem?". Není to tak intuitivní, jako "proč?", ale celkem se to hodí. ...
Třeba v sobotu. Projížděl M. s V. a malým miminčím samečkem Prahou. Velcí byli unavení, malý trochu vyděšený. Cestoval ze západu do Ostravy.
Shodou okolností jim cestu v Praze zastoupila rekonstrukce kolejiště. Mezi Smícháčem a Hlaváčem to šlo jen mastou tyčí nebo vozmo. Přijel jsem pro ně, protože ... Ne. Přijel jsem pro ně, abych jim předal koupací podložku, co u nás zapomněli, a že sameččí miminko je můj první prasynovec. Hehehehe. ...
Jak jsme se blížili z Ípáku k Muzeu, viděli jsme ji všici. Hazardující šílenou krávu. Hlavu a obě ruce z okna místo na volantu, vůz plný lidí. A fotila si kupole Muzea.
"Zab mě, blbko!" křičím na ní polohlasně, abych nevzbudil miminčího samečka. "Zab mě, ať máš hekou fotku!"
A ona si mě všimne, jak poděšeně gestikuluju, a mile se uměje. Předjíždím ji v druhém pruhu a ještě stihnu odezřít ze rtů její "náááááájs" a periferně zachytím žlutou barvu anglické poznávací značky.
Uvízlý ve sporu až po nosní dírky. Auč! ...
Zajímavé na tom je, že bychom oba v danou chvíli - ona - asi spíš "pro" - i já - asi spíš "proti" - odpověděli na otázku "o čem?" téměr identicky:
Já: "Vo tom, že život je krásnej a já se nechci nechat zabít žádnou blbkou!" Ona: "O tom, že život je krásnej. A když mám dovolenou, chci z toho zachytit co nejvíc...". A pak by asi ukázala fotku na displeji manželovi za volantem po pravé ruce ...
Když uvíznete uvnitř nějakého sporu, je to možná proto, že vás ovládl příběh "pro" nebo příběh "proti". Položte si včas otázku "o čem" a může se stát, že z té bažiny vyjedete vzhůru jako Jan Werich spílající zlé Přírodě v pohádce Byl jednou jeden král...
Pokud už dlouho toužíte spatřit orloj a přitom vám ne a ne vyjít čas či peníze na cestu do Prahy, máme pro vás tu správnou nabídku. V pravém dolním rohu tohohle blogu najdete OOC neboli On-line Orloj Chorchoj.
Je skoro stejně monumentální, jako Orloj Pražský. Ale dostupnější a pohodlnější. A navíc: při stavbě tohoto orloje nebyla oslepena či jinak zraněna žádná živá bytost - ani člověk ani zvíře.
Bavili jsme se o tom s J. a Nuk. Zase. Zdá se, že s tchýněmi je to komplikovanější než by se zdálo. Existuje hypotéza, že problém s tchýní vyplývá z toho, že v naší tradici patří děti rodině manželky, i když nesou příjmení otce.
V důsledku to pak znamená, že tchýně-matka-manžela více či méně abdikuje na prosazování svého babičkovství vůči vnoučatům-dětem-manžela prostě proto, že nechce vyvolávat paradigmatickou válku o koncept Správného mateřství.
O problém víc, má-li manžel sestru/y. Děti sestry jsou totiž z pohledu tchýně-matky-manžela snadno dostupným cílem jejího výchovného působení. Věnuje se jim od malička a usilovně, aby je naformátovala podle rodinných tradic. Z pohledu snachy-manželky-manžela-jejího-syna je to ovšem jasný důkaz křivdy. "Mě nepomůže, ale u tvý ségry se může přetrhnout."
Tchýně-matka-manžela nechce dělat v rodině zlo a zároveň cítí ve vzduchu příležitost pro rozšíření trochy toho svého vlivu. Postupně, ale jen velmi zlehka se pokusí začít prosazovat své babičkovství i na vnoučata-děti-manžela. A zase peklo - začíná se snaše-manželce-manžela míchat do života!
Být tchýní-matkou-manžela je - zdá se - vyloženě patová role. Možná proto se hraje šach s královnou, králem a dvěma věžemi a ne s pánem paní a dvěma tchýněmi.
Pokud byste k tomu tématu cokoliv měli, jen připomínám, že o pár odstavců níž stále ještě můžete hlasovat či komentovat v anketě "Co vám vadí na vaší Tchýni." Bylo by to od vás minimálně pozorné. Už jí mnoho času nezbývá (tedy té anketě).
Lip P.S. Nějaké postřehy o Tchýních-matkách-manželky? Sem s nimi!
Okolo Protivína vede naučná stezka Zelendárky. Jestli je někde, pokud jde o informační hodnotu tabulí podél cesty, nějaká užitečnější, tak jsem jí ještě neviděl. Řadu tabulí jsem omeškal, částečně proto, že se mi nechtělo sesedat z kola, částečně proto, že jsem se při průjezdu zrovna kochal na druhou stranu.
J. všechny ty tabule fotil. Díky jeho pohotovosti teď vím, co jsem dříve nevěděl. Překračování vymezených hranic bolí a vždycky bolelo. Buď vám namlátí, nebo vás zavřou, nebo se vám z toho neznáma udělá slabo a zabolí u žaludku. Myslíval jsem si, že to tak bylo odnepaměti. Ale asi ne. Začalo to dost možná až v 18. století. Aspoň to naznačuje text jednoho ze Zastavení na Zelendárkách věnovaného Hraničnímu Mezníku, které přikládám níže (couresy J.). Praví se tam:
"Pro zamezení sporů se sousedy bylo nutné, aby byli poddaní dobře seznámeni s průběhem hranic. Proto při osazování nových mezníků probíhal tradiční a praxí prověřený rituál. Na klíčových místech hranic dostávali mladí chlapci důkladný výprask (tzv. na pamětnou). Protože kromě výprasku před veřejností dostali ještě drobnou finanční odměnu, vtisklo se jim místo takto rozporuplného zážitku pevně do paměti. Díky těmto představením si lidé dokonale pamatovali umístnění mezníků a tím i průběh hranic."
Jsme s J. a Nuk v Jehnědně. Je-Hnědno se to tu jmenuje asi díky barvě vody v kalužích, v bazénu a v Orlíku. Podle denní doby se pohybuje od odstínu reflexní vestičky, co si ji nasadíte, když na dálnici vyměňujete píchlé kolo, až po hnědý odstín kamufláže mírových sborů. Můžou za to sinice. Nemyslí to zle, řekl bych. Prostě se jen rády sluní a množí. Možná jsou taky na dovolené.
V tom je možná ta potíž s dovolenými. Když přijedete na místo určení, záhy zjistíte, že před vámi už tam dorazili jiní a – dříve či později – vám začne vadit, že tam dělají přesně to, co jste si plánovali pro sebe. ...
Jehnědno je malá víska kousek od Záhoří a Záhoří je velká ves kousek od Písku. V Záhoří stávala hospoda, kde točili nejlepší černou limonádu p.r.k. (Před Relaunchem Kofoly). Jeli jsme okolo na kole a udělalo se mi smutno. Stav té hospody napovídal jasněji než cokoliv jiného, že už to bude 20 let, co jsme si tam tu černou limonádu dávali poprvé. Galileo negalileo, už se tam netočí.
...
V Jehnědnu jsme s dětmi, želvou, koly a notebooky. Je důležité brát s sebou na dovolenou děti. Udělají vám z dovolené prázdniny, což je trochu jiný zážitek.
Opravdové prázdniny z dovolené uděláte třeba tím, že zatančíte Sundance. A. to zvládla bez přípravy na Kabáty i na Divokého Billa. Poušteli je v pivovarské hospodě uprostřed areálu Protivínského pivovaru. Dobré klobásy, mimochodem.
...
Vzít s sebou želvu je spíš akt odpovědnosti. Jste odpovědní za svoji květinu, řekl by Malý Princ. Jste odpovědní i za želvy dodávám. Vím o čem mluvím. Za poslední dva měsíce nám uhynuly hned dvě a bojím se, kdy nás přijde zatknout Přírodní Policie.
Každá želva má svojí poznávací značku a své dokumenty, které musíte dvakrát podepsat a kopii odevzdat na úřad ochrany přírody. Když nám ty dvě uhynuly, bylo nám tak smutno, že jsme už neměli sílu donést parte na Úřad Ochrany Přírody.
O to silněji si odpovědnost za poslední (a nejstarší) želvu uvědomíte každé ráno, když ji ve staročeské chalupě hledáte tu mezi postelemi, tu za skříňkou a nebo pod kobercem. Působí v tom idylickém prostředí stejně nepatřičně jako peršany, které sem zřejmě vytlačila odstředivá síla nově nakupovaného Ikea nábytku kolonizujícího domácnost majitelů rekreačního objektu. ...
Nevzít si s sebou do Jehnědna kola by byla opravdová hloupost. Kolo – i když je třeba celý den v držáku na střeše auta – je jasným signálem pro ostatní, že umíte žít. Mít s sebou kolo znamená být moderní a respektovat tradice zároveň. Kolo je téma, kterému můžete věnovat hodiny a hodiny nadšených diskusí o tom, kterou trasou se zítra pojede do Protivína a jaké je tam převýšení.
Mít s sebou kolo je i příležitost zavzpomínat si na to, jak jste v dětství nenáviděli stavebnici Merkur. Vždycky v ní chyběl ten nejdůležitější klíč. Vzpomínka, jako byste ji našli, kdykoliv chcete narychlo připevnit za kolo vlečné zařízení.
...
Je naprostá pitomost vzít s sebou notebook. Je to jako vzít s sebou na rodinnou dovolenou vaší bejvalku. Snažíte se k němu přistupovat vlídně a se vší pozorností, na kterou byl zvyklý, ale kdykoliv to ve vší počestnosti uděláte, manželka si udělá poznámku do seznamu „Tisíc důvodů, proč ho zabít“. V Je-Hnědně navíc osciluje signál bezdrátového připojení do Internetu. Postupně vyzkoušíte všechna místa. Naučíte se chytat signál na třpytku, na žížalu i na těstíčko. Zakrátko se sami stanete velmi výkonnou anténou a pouhým natočením ušních boltců umíte agregovat poletující zbytky signálu z okolí jednoho hektaru. ... Jediným důvodem, proč s sebou notebook vzít je ta rychlost, s jakou můžete z telefonu nebo z fotoaparátu stahovat fotografie. Dávám jich sem jen pár. Ty, ke kterým bylo snadné najít odpovídající příběhy. ...
Někdy se říká, že populární kultura zabíjí tradice. Je to možné. V téhle vesnici ale tradice sebevědomě vraždí populární kulturu. Hip Hip! Všimněte si toho krásně amerického paprsku (beam!) slunce. Kdyby v tu chvíli šla okolo nějaká Volšová Brenda, určitě bych jí sem taky dal.
....
Francie americkou pop-kulturou pohrdá. Je to totiž Hrdá Francie. A tak namísto trapného markobiotictví pěstuje raději dietní masožroutství. Čert ví, jestli v tom přívěsu byly krávy, které na Jihu Čech podstoupily liposukci a nebo zda to byly jen libové kousky uzeného, ze kterého nám pak v hospodě udělali zaručeně pravou Kaplickou Cmundu. Le Cmundé de la Kaplice.
Amerika neamerika. Svět žije Olympiádou v Číně. Dělali jsme, co to šlo, abychom ten summit důstojně ignorovali. Ale i ti nejsilnější mají své slabé chvilky. Skoky do vody. Totiž velké skoky do malé vody. Fotografie k vidění možná i na podzim ve sportovní sekci World Press Foto.
...
Čína je strašně daleko a Amerika za oceánem. Obě tak veliké, až se vám z toho někdy udělá nevolno. Právě proto je v kapsičce pod servírovacím stolkem v každém slušném letadle blicí pytlík. M. si je dává i do auta.
Je zvláštní, že na tohle ještě nepřišly aerolinie. Skvělý způsob jak posílit branding a intimitu se spotřebitelem. Vystoupíte z letadla a letuška vám dá balíček. Economy? Dostanete jen sadu blicích pytlíků do auta. Business? Souprava vlhčených ubrousků a čtyři malé lahvičky s Innocent drinks. Vše patřičně ologováno, pochopitelně. (Zástupci leteckých společností mohou myšlenku levně odkoupit! S nabídkami kontaktujte přímo OKO TŘI). ....
Zpátky na úrodnou zem. Končí žně. Pozná se to podle toho, že na vás v každé malé vesničce, kterou projíždíte vylítne konvoj troubících náklaďáků. V panické hrůze se rozhlédnete a uděláte totéž jako domorodci – začnete si to točit na mobil. Auta zmizí za horizontem, strnulost opadne, následky šoku rychle odpaří funkční materiál vašich cyklistických kalhot.
„A co to bylo, pani?“ zeptáte se té paní, co také točila, ačkoli není z Japonska. „To skončily žně, mladej pane. Máme to pod střechou...“
Tak. Už to víte. Tradice žije. Turbo diesel. ...
A když jsme u tradic. Jsme na Jihu. V kraji sladkých pivovarů. Zvíkovské podhradí je jednou ze vsí, která se pyšní svým malým pivovárkem. Je schovaný uvnitř rekreačního komplexu na okraji města. Můžete si tam dokonce objednat prohlídku s panem sládkem. Ale musíte dopředu. Aby tam pan sládek byl. Když tam není, můžete se tam aspoň převlíct za indiány (Fort Hary) a zapostřílet si z luku.
Ten pivovárek je docela zajímavý tím, jak hezky se snaží posunout domácí pivní kuluturu o trochu výš. A v tom, jak se jim to někdy daří (horní vitrína) a někdy ještě ne tak docela (dolní vitrína). Pro znalce a zájemce: jubilejní láhev Zlaté Labutě v ozdobné kazetě je za ticku, kalhotky (S/M) tuším za 250 a u značkových ponožek (fotografie se nepodařila) si cenu nepamatuju. Každopádně, až u v Jižních Čechách u rybníka narazíte na dobře rostlou dámu v těchhle značkových kalhotkách, můžete si být téměř jistí, že je to manželka šéfredaktora Pivního Kurýra.
....
A když už jsme u piva – letos letí nealko. Děti si v restauracích neobjednávaly nic jiného a já celou dobu trnul, kdy nás dámy ze sociálky napadnou svými ostře nabitými deštníky.
...
Nad Zvíkovským podhradím stojí Zvíkovské hradí. Moc hezký hrad. Není v něm ani jedno brnění, zato vás tam nechají bloudit samotné, bez těch drmolících studentek a studentů. Trochu se tam, pravda, vzhlédli v dékoru egyptologických sekcí světových muzeí (o tom až jindy), ale jedna věc vás tam určitě překvapí. Makeup. Hru najdi sedum rozdílů s vámi hrát nebudu. Je to takhle: Kryštof je nalevo. Makeup nemá. Magdalena je napravo. Je to ta s výraznými modrými stíny. Jinak jsou ale úplně stejní.
A ještě něco. Ani taková majestátní památka, jako je tenhle hrad už dnes nemůže fungovat správně, aniž by provoz jistily výkonné servery. Tyhle najdete v místnosti před tančírnou.
....
A jsme v Písku. Mám to tam rád. Ani tady není o překvapení nouze. Tak třeba pochopíte, proč už není na dvacetikoruně Žižka. Přišli mu nato. Byl taky ve straně.
Město se s tím jakž takž naučilo žít. I když strach cítíte na každém kroku. Přenáší se i na němé tváře. Třeba na tyhle karasy, kteří se ve stínu mostních oblouků schovávali před agenty Úřadu pro odhalování zločinů komunismu.
Komunista nebo Lidovec, jednoho dne tam musíme všichni. Tohle jako by říkala kostra nad železářstvím u náměstí. Asi si tam pozůstalí chodí pro ty pověstné hřebíčky do rakví.
...
Opustíte Písek a myslíte si, že záležitost s politikou je definitivně za vámi. V Krči pod Protivínem vás ale zaskočí balík cihel. Pomáhal nám, když jsme budovali socialismus. Pomáhá nám, i když teď stavíme na sebe. Julek nezemřel. Zděte! Měl nás rád. ...
Ve Zvíkovském podhradí si můžete na Indiány jen hrát. V Protivíně se Indiány prostě stáváte, aniž byste si to třeba vůbec uvědomili. Přijedete na náměstí a hledáte třeba bankomat. Zeptat se někoho? Blázníte! Huš, rychle se poradit k infototemu (narozdíl od digitalizovaného Zvíkova, věří v Protivíně stále ještě spíše analogovému zpracování informací - viz levá bílá cedule uprostřed mezi červenými). ....
V Chřeštěnicích. Mají tam hezkou hospodu (a bezvadného králíka na smetaně za 80 – za cenu značkových kalhotek ze Zvíkovského podhradí můžete mít klidně dvě porce!). A na horním konci venice najdete malé stavení, ve kterém stařičký Jára Cimrman malému Míšovi Šumacherů postavil jeho první káru.
