Byl jsem v únoru v Srbsku. Hezká země, skvělé jídlo. Navíc Slovani, kteří chápou, že národ nemůže existovat jenom tak, protože to tak bylo dycky, ale jedině a především díky národnímu obrození.
To jejich bylo samozřejmě mnohem temperamentnější, protože a) to nejsou Češi a b) obrozovali se od Turků a ne od Rakušanů. A začalo to docela nevině: úspěšný farmář a obchodník s vepři Karadjordje se už na ty daně prostě nemohl dál dívat! Že to pak vedlo k poněkud nedisciplinovaným dějinám, které měly tendenci nekončit ani v přítomnosti, je už druhá věc.
Ale hrozně zajímavý bylo sledovat, v jakých formách tam to národní obrození nebo vymezení přežívá do dneška:
I když pominu skutečnost (o které jsem tu myslím psal už loni), že na pevnosti Kalamegdan najdete informaci o tamní historické porážce Turka nejen srbsky a anglicky, ale i turecky, aby to neuniklo opravdu NIKOMU (!), nemůžu pominout fenomén srbského hajzlíku.
Netvrdím, že jde o srbský standard. Jsem dokonce nakloněný myšlence, že je spíše výjimkou. Ale důležité je, že JE, a že se svojí jinakostí a vymezením vůči přezíravě pohrdanému záchodu tureckému stává jasným symbolem národní svébytnosti.
Byl v jedné moc fajn restauraci v Bělehradě a bylo z něj jasné, že prostě CHCE BÝT JINÝ než ten turecký. V předsíňce u umyvadla tam byly poličky, na nichž jste si mohli vybrat ze dvou nebo tří deodorantů, tří krémů na ruce a dvou krémů na boty:
Nevím, kdy Evropa přimhouří oko nad minulostí, a přijme Srbsko do svých struktur. Ale těším se, až Evropské struktury asimilují tenhle způsob hajzlíků. Zdá se mi totiž velmi šťastným.
Lip
