Děda Jan je tria- až kvadriatlonista. A milovník adrenalínových kratochvílí. Když do města přijede Matějská, nevíte, jestli byl on stvořen pro Matějskou nebo Matějská pro něj. Zapadají do sebe jako klíč do zámku.
Adrenalinový hlad dal přirozeně vzniknout tradici, v rámci níž děda Jan pod stromečkem nachází poukazy na různorodé libůstky: tandemový seskok, zorbing, ...... a letos "Mistrovská akrobacie na bezmotorovém kluzáku". Součástí tradice je pak společná rodinná pouť, která vrcholí právě eskamotérským kouskem Janovým.
V zásadě jsem to vždycky dobře snášel. Děda Jan a jeho psí kusy pro mě byly totiž jedinečnou Továrnou na Alibi (Tohle's měl Karle napsat! To má praktickou hodnotu pro každodenní život. A né to tvoje Absolutno, pořád.).
Továrna na Alibi funguje takto:
a) Nějaký idiot ve vašem okolí začne vykládat o tom, jaké neuvěřitelně zběsilé, adrenalinově nebezpečné kratochvíli, že se to věnuje, a jak je to báječné a jak bez takového zážitku, jeví se život vlastně prázdným.
b) V první fázi ucítíte hrozný smutek, že jste něco podobného nezažili a - jak se znáte - určitě ani nezažijete.
c) V druhé fázi si pak s úlevou vzpomenete na více než šedesátiletého kmeta a jen tak mimochodem do strany koutkem ucedíte:
"Jo, tohle?! No, to dělá náš děda od tý doby co je v důchodu...."
Efekt je zaručený: všechny žetony, které ten chlubivý vypravěč svou historkou o srdnatém dobrodružství posbíral, jsou anihilovány! Ba co víc, odsunuli jste jakýkoliv diskurs týkající se oblastí, v nichž prostě díky své tělesné nebo jiné nedostačivosti nemůžete!!! soutěžit, do oblasti gerontologie a péče o dlouhodobě nemocné.
Zlomit vaz sokovi pak už můžete třeba jen krátkou a zasvěcenou recenzí o poslední inscenaci Jarryho, nebo povídáním o rozmnožovacích zvyklostech suchozemských želv...
Tak, takhle fungovala Továrna na Alibi až do nedávna: Vše, co bylo nebezpečně adrenalinové, polepovala nápisem "to dělá náš děda" a tím to v konverzaci zbavovala nebezpečné prestiže. Až do nedávna, jak říkám.
....
Nic mě nevarovalo, nic znepokojivého jsem v tom nespatřoval: loni mu na internetu vybrali tu "Mistrovskou akrobacii na bezmotorovém kluzáku".
Á, Továrna na Alibi zajíždí výrobní program pro 2010, dalo se k tomu tenkrát říct, pokud by bylo třeba to jakkoliv komentovat.....
.....
Včera měla A. narozeniny a děda Jan, jako každý dědeček sladkých malých blondýn, rád přistoupil na to, že den D odstartujeme právě jeho Zážitkem. Takže jako tolikrát předtím: rychlá snídaně na dvorku před chatičkami, pak naskákat do aut, pár kilometrů krásnou srpnovou krajinou ... a už je tu letiště: Najít někoho, kdo ví, zjistit, že mistr není k zastižení, zastihnout mistra, sledovat dědu při bezpečnostní instruktáži, sledovat dědu, jak nastupuje k mistrovi do kokpitu, dívat se na oba na nebi.. a pak v klidu domů a u večeře poslouchat jaké to bylo...
....
Snad, že po tom sama v skrytu duše - sužované právě mimořádně handicapujícím houserem - toužila. Snad, že je ta životní pojistka už konečně napsaná na ni, a nebo z jiných, mě nesrozumitelných důvodů. Nevím vlastně proč. Ale udělala to.
"Měl bys taky jít, děti si tě budou konečně vážit!", řekla jenom a podala mistrovi svazek bankovek. Než jsem se stačil docela roztřást, zavírali za mnou víko. Ano, byl jsem vybrán. I to moje teď možná vystřelí do vesmíru...
....
A teď k tomu Lesku a bídě zážitkových agentur:
