Zítřejší zprávy dělají z dneška včerejšek

Když mě dnes ráno dohnaly zítřejší zprávy, uvědomil jsem si, že den, do kterého jsem vstal, je už včerejškem. A to jsem byl vzhůru teprve dvě hodiny.

První, co jsem sem chtěl na to konto napsat byl citát z nějakého DeNirova filmu. Sedí tam na zápraží a čeká, až mu - asi pošesté v tom jednom filmu - na to zápraží přijdou mafiáni namlátit. Sedí tam, a když vystupují z vozů, říká jim jen "mám silný pocit deja vu."

A pak jsem o tom přemýšlel. A pak jsem jel za tátou. A pak mi máma řekla, že náš pes je dárcem krve jinému psovi, co kadí v třešňovce a donedávna nevěděl, že má nádor. A pak jsem si v Ruďásku u našich na botníku přečetl, že podle vědců se na zemi již vystřídalo 107 miliard lidí.

A tak mě nenapadá nic lepšího, než sem napsat, že u vědomí těch 107 miliard lidí je zjevné, že pravidlo č.1 stále platí.

Lip

Downgrade

Včera jsem jel s někým, s kým už se dlouho nestýkám, pozdě večer autem. Dříve jsme tak spolu jezdívávali častěji a tak jsme se pomalu a jistě propracovali přes aktuální témata k těm, která jsme rozebírali vždycky. A co myslíte, zase mi naskočil ten můj automatický program.

Mám dva:

Jeden se spouští, když si povídám v autě za jízdy - ať už face to face nebo po telefonu. Prostě přestanu vědomě ovládat směr jízdy a do 45 minut automaticky zaparkuju v Arabské ulici, kde jsem se narodil. Tedy, pokud do té doby buď nepřestaneme mluvit, nebo mě někdo neokřikne. Už jsem o tom psal. Je to reflex Konrádovy kačenky.

Ten druhý se projevil poprvé včera. Viděl jsem se s lidmi, co znám dlouho a mluvil o věcech, co jsme řešili vždycky. A tak jsem se propadl o pár let zpátky do minulosti a můj operační systém zaktivoval starší, dnes již neplatné verze obslužných programů a driverů. Třeba ten na tankování pohonných hmot.

Čili, pokud by se vám to někdy stávalo, možná byste chtěli vědět, že:
- Odsátí benzínu Natural z nádrže Dieselového motormu v půl dvanácté večer stojí cca 2000 Kč, v případě, že si to uvědomíte dříve než nastartujete.
- Pokud nastartujete, bude to dvakrát tolik.
- Pokud máte benzíňák a nalijete tam diesel, tak to bude už za 60 tisíc, protože budete muset spoustu věcí úplně vyměnit
...

Včera večer jsem Downgradoval. Co bude zítra?

Lip

Říkal to Jim Bridger... aneb tam co leží Vánoce

Lítá to teď po mailech s titulkem "Víte, kde leží vánoce?". Dávám to sem pro ten pocit, co neumím definovat jinak než jako tabu. Musel jsem se smát, ale pak mi to přišlo nepietní a ošklivé, podílet se na tom, když si někdo dělá srandu z nějakého hrobu. a pak jsem o tom chvíli přemýšlel a zase se smál a zase se cítil trochu divně. No, ve třetím kole jsem si řek, že vám to sem lípnu, ať si to emocionální saunování taky trochu užijete.

Šťastné a veselé!

Lip

Pythický pohled pneuservisu (citát týdne)

Říkal ten pán, co mi dnes ráno přezouval Olí z letních na zimní:

"Kolem poledního hlásili sněžení i v nížinách... to znamená, že odpoledne budu mít trochu volnějš...ale zase budou lítat kluci s odtahovkou. Mě to pak začne v pátek tak kolem 4 odpoledne. Začnou se mi tady štosovat inžynýři a každej mi bude chtít vysvětlit, že to potřebuje přezout rychle, protože zachvíli odjíždí - představte si -právě tam, kde zrovna nejvíc sněží...

A mě to bude jedno. Já nemusim. "

...

Lip

Doslova

Oko3 Verbatim

View SlideShare presentation or Upload your own.

...
LIP

3N už zase frčí

Všimli jste si těch reklamních bloků v poslední době?
- Zmrlina Míša nostalgicky vzpomíná, jaké to bylo.
- Elektrospotřebiče ETA se bez uzardění hlásí k minulosti.
- COOP ukazuje, že pokud jde o to, jak to vypadá, nežijeme zas tak strašně moc jinak než jsme žili v sedmdesátých.
- A Peugeot se s tím nemastí vůbec a klidně si namaluje TV reklamu ve stylu Anděl na horách.

Je to tak, Husákovy děti se pomalu blíží ke čtyřicítce, finanční krize se prohlubuje, a tak zas na nějaký čas budou 3N dobře prodávat. Co že jsou ty 3N? Naše, Nevinné, Nostalgické.

Po patnácti, dvaceti letech popírání přichází fáze přijetí. Už to není tak, že se za ty tesilky, jovokoktejl a sojový stydíme. Začalo se nám po nich chvílemi i trochu stýskat. A není třeba se bát, že by to vedlo k exhumaci Jakeše, výjezdní doložky a praporků do oken. Je to přirozená fáze.

Po ní už rozhodující vliv na všechno důležité (a tím opravdu nemyslím politiku:) získají kluci a holky, co to nezažili, a bude to všechno už o něčem úplně jiném.

Zlomí se to – podobně jako s těmi 3N - asi nejdříve v muzice.

Všechno mi to došlo, když jsem před pár měsíci četl Špeldovu recenzi na Hřebejkovo „U mě dobrý“:

„Retro je založeno na odpuštění a smíření,”

říká se tam.

A je to Svatá Pravda.
...

LIP
P.S. Jukněte sem. Tam je to všechno ukázané zeleno-oražově na bílém:)

Mrs. Robbinson..

Před týdnem Weekend Video na Year in Pictures. Konec filmu, který jsem ve videoklubu kina Světozor (?) viděl 12 x za sebou během deseti dní. Byla to taková místnost velikosti kočárkárny, kde promítali staré filmy asi za 6 Kčs.

Užijte si to. Znovu.



Lip

Pravidlo číslo tři

Jedním z důsledků wirevolution popsané v předchozím příspěvku je, že jakákoliv nabídka produktů či služeb, které slibují ušetřit čas, je vlastně podvod.

Čas, který ušetříte, budete muset ve stejné či větší míře věnovat aktivitám, které souvisejí s registrací, osvojováním si správných uživatelských zvyklostí, údržbou či obsluhou toho produktu či služby.

Odtud pravidlo č. 3. – Časem nelze šetřit

Časem nezle šetřit. Čas prostě plyne. Lze ho jen lépe využívat. A v tom vám v žádném případě nemůže pomoci nějaký výrobek nebo služba.
…

LIP

Homo Outlookensis

Třeba takhle:

Spolupracujete s někým na čemsi a najednou si uvědomíte, že komunikace mezi vámi nabývá Kafkovského rozměru.

Jdete něco vyřídit do banky a ta záležitost si vezme dvě hodiny. V době před patnácti lety by ji úřednice vyřešila v deseti minutách prostě roztržením starého formuláře a vyplněním nového na psacím stroji. Pravda, po dvou hodinách čekání ve froně, ovšem.

Od poskytovatele služeb nebo obchodního partnera vám přijde e-mail, který začíná slovy "K tomu, abychom mohli váš požadavek vyřídit, potřebujeme, abyste zadal.... a zaregistroval.... a potvrdil... a vyplnil... " a já nevím, co ještě dalšího.

Voláte kvůli internetu na linku podpory zákazníků. Nějak vám to přestalo fungovat. 45minut - ano, 45 minut - čekáte, až to někdo na druhé straně vezme, a celou dobu slyšíte tu úchylnou hlášku, že v zájmu zkvalitňování jejich služeb odposlouchávají hovory. Je tam proto, abyste té nevinné slečně, co to po třičtvrtěhodině nakonec zvedne, nevynadali do krav jen proto, že se ptá, jak vám může pomoci.

Stane se vám to jednou, dvakrát, třikrát... pak vypěníte a jdete s tím něco udělat. Prolítnete jedněmi dveřmi, probojujete se přes druhé, nakonec se dostanete až k systémovému manažerovi. A ten vám s odevzdaným výrazem v tváři řekne "Rozumím vám, ale naše systémy to neumí. A umět nebudou. Nicméně, už za sedm let je budeme moci odepsat a implementovat nové..."

Je vám z toho smutno a tak trochu nechápete, co se to vlastně stalo. Vždyť probíhá technologická revoluce! Vždyť všechno by mělo fungovat tak nějak líp! Vždyť máme nové vyspělejší a odborníky doporučované značkové systémy!

Hm, to je pravda.
...

A taky je pravda, že ať chceme či nechceme, stáváme se obslužnými programy vlastních outlooků. A nejen jich. Taky všech těch SAPů, eProjektů, SupplyManagerů, Symbianů a Tomtomů.

Když dnes po vysoké škole nastoupíte do zaměstnání mimo státní a neprofitní sféru, které v řadě případů žijí technologicky ještě v romantickém roce 1998, je více než pravděpodobné, že vaše práce bude více či méně spočívat v provádění systémových hlášek firemního systému:
- objednejte....
- prověřte....
- fáze xy úspěšně proběhla, spusťte fázi yz
- a tak všelijak podobě.

Jedním ze symptomů téhle wirevolution je skutečnost, že řada lidí, kteří fakticky neřídí ani jednoho člověka přímo, má na vizitce napsáno manažer. Náplní jejich práce je řídit nějaký proces nebo projekt. Ne lidi. Skutečnost, že fakticky není možné žádný proces nebo projekt řídit, aniž byste řídili i lidi, je tu vyřešena zdánlivě elegantní kličkou: lidé jsou podřízeni tomu procesu (a v důsledku také nástrojům na jeho řízení).

V praxi to pak vypadá tak, že systémy na řízení procesů řídí jak toho manažera tak i ostatní lidi, kterých se ten proces týká. Problém je v tom, že po čase si už nikdo - ani manažer, ani ostatní nesoftwaroví (humanwaroví) aktéři - není schopen uvědomit smysl celého procesu, natož pak jeho dílčích kroků.
...

Dnes ráno jsem se u snídaně díval na epizodu z M.A.S.H. Zásobovací oddělní tam přivezlo polní nemocnici pětset tisíc kusů špachtlí do krku. A nic jiného. Pokus o reklamaci byl zastavený hned: "Plukovníku, já jsem zásobovač. Mám zásobovat podle rozpisu. Ne přemýšlet."

Vida.
...

LIP

Co všechno ještě stále platí

Je to jasné.

Na vzdory vysokorychlostnímu Internetu,
bez ohledu na socanské volební vítězství a modráckou politickou impotenci,
ačkoliv se burzy hroutí a volatilují jak tyrolští jódlejdáři,
tři staré pravdy si zase obhájily svoji platnost:

Za a)

Neuděláte-li si v Česku někde na dobrém místě Očko, nemůžete nikdy prosadit věci, které jsou pro vás důležité. A naopak.

Za b)

Trocha poezie zmůže někdy víc, než právníci.

Za c)

Ať jsme jakkoliv bezbožnou krajinou, Ježíšek je pořád ještě téma, které generuje traffic.

Díky Bohu a všem zainteresovaným, že už tu trapnou záležitost máme za sebou. Básničku ukládám do archívu.

A díky J a NUK za komentáře k té věci třetí, která nás letos ještě všechny čeká.

LIP (už nebude:)

Jak to teda je

Je mu už osm, ale hraje tu hru pořád. Trochu mě to zaráželo, dokud jsem se nepodíval, co do toho dopisu napsal. Pro sebe Kybernetického dynosaura s dvanácti funkcemi za 9999,- Kč a pro sestru Kybernetického pejska, co se postupně naučí chodit čůrat před dům. Stejná cena.

Nenašli jsme argument, o který by se dala pevně opřít teze, že takový dopis Ježíšek nepřijme. A začalo nám být jasné, že ta hra se pomalu obrací proti nám:
"Hele, on tě přeci viděl celý rok, tak ti nemůže přinést takové dárky. To bys musel být svatej!"
"No, když si bude myslet, že si to nezasloužím, tak ten dopis nechá za oknem, ne?" kontroval bez mrknutí oka.

Pokrčili jsme rameny a dva následující dny jsme významnými pohledy těkali z jeho tváře k oknu, kde se ty dva dopisy stále povalovaly na parapetu. "Tak vidíš...!"

Po dvou dnech to prostě pustíte z hlavy. A v pátek udeřila hodina pravdy. Ještě jsem ve dveřích, zouvám se po příchodu z práce a těším se na nějaký alkohol, kterým si teď vymítám z těla závislost na nikotinu. Před ledničkou mě zastavuje žena s vyčítavým výrazem v tváři.

"Asi máš v tý hlavě už opravdu řezanku, viď? On si teď myslí, že to fakt dostane. Kdybys viděl, jaký vítězoslavný pohledy na mě už od rána vrhá!"

Chvíli mi trvá, než se zorientuji. Z tónu chápu, že jsem vinen vším špatným, ale nedaří se mi rozklíčovat, čím špatným především a v první řadě. Dvě tři zpřesňující otázky a je jasno.

Velmi opatrně a s těžko potlačovaným vzrušením ženě vysvětluji, že pokud jde o ty Ježíškovské dopisy na okně, ani jsem se jich nedotkl.

Jsme spolu už deset let a tak mi naštěstí nevěří. Naštěstí pro ni. Jak skončí drama mezi mnou a synem zatím ale není jasné. Přemýšlím o tom, jestli na internetu nemůže být ke stažení nějaký návod, jak přeprogramovat Cyber Dynosaura na dravou, kousavou svini. Jen ať si mladej pořádně užije dárek....

A pak ho slyším telefonovat. S očima vyvalenýma a dychtivým výrazem kolem úst Vojtovi sděluje, že jeho přání bylo přijaté, protože dopisy jsou pryč. Tak ať prý po vánocích dorazí na dynosauří večírek. Nehraje. Věří. Ono, nevěřte, když jde
o 9999,-Kč.

Bývaly doby, kdy jsem věřil, že Ježíšek je, a byl jsem zklamanej, jak divný dárky mi dává.
Pak jsem byl zklamanej, když jsem zjistil, že není.
Pak jsem byl zklamanej, když mi došlo, že i když není, stejně nijak neovlivním, jak divný dárky dostanu.
A teď mi zůstává rozum stát na tím, že nejen existuje, ale že dokáže být strašně zlomyslný.
...

LIP

Pravidlo č. 2 - Nevěřte nikomu, kdo vám nabídne Gentlemanskou dohodu

Hodně se teď učím. Tak třeba, jak je to s dohodami. A tak tu máme pravidlo číslo 2. Pravidlo číslo dvě říká:

Nevěřte nikomu, kdo nabízí dohodu s přívlastkem.

Je to totiž takhle: u vína mají přívlastky smysl. Čím víc přívlastků, tím líp. Přívlastky mají smysl také, když jde o monarchy. Jak jinak byste věděli, o kterém Františku Josefovi je právě řeč, že.

U dohod ale plní přívlastky funkci stejnou jako drobné číslice dole na vašem telefonním účtě. Ano, myslím, ty s tou hvězdičkou, co jste si jich nikdy nevšimli, dokukd byl ještě čas.

Hezkým případem může být třeba nabídka dohody Gentlemanské. Ona každá dohoda by dohoda měla být gentlemanská, tedy gentlemanská s malým g – myšleno, měla by směřovat k vyřešení sporných bodů a nepřipravovat si v zadu za závěsem prostor k tomu, toho druhého očůrat někde za hranicí dohodnutého. Většina lidí to ctí a tak, když přijde na lámání chleba, nabídne vám prostě jen dohodu. Tedy to nejlepší, co můžete v danou chvíli chtít.

Nabídne-li vám někdo ale Gentlemanskou dohodu s velkým G, je velká šance, že nakonci budete mít chuť toho Gentlemana pořádně nakopat do ..... s velkým P. Potřeba opřívlastkovat dohodu vlastně znamená, že druhá strana principy běžné bezpřívlastkové dohody nectí. A co víc, nikdy si nemůžete být jistí, zda tam to G je proto, aby dohodě dodalo na vážnosti, nebo proto, aby omezilo platnost dohody na nejmenší možnou míru.

A tak tedy, pro ty z vás, kterých by se to snad mohlo týkat, ještě jednou a v kapitálkách:

NEVĚŘTE NIKOMU, KDO VÁM NABÍZÍ GENTLEMANSKOU DOHODU.

Lip

Němá každý perínu, perínu.... anebo Huná Prág

Vyrostl jsem se v ulici, která se jmenuje Arabská. Otec má smysl pro branding.
Když jsem tam ještě s našima bydlel, míval jsem rád jeden moment. Seděli jsme s tátou v kuchyni, pili jsme kávu a kouřili. On ještě a já už. A kecali jsme o tom, co pro něj byla ta důležitější půlka života a pro mě literární krajina.

Před časem jsme se tam takhle zase sešli. Oba bez cigára - on na vozíku a já s náplastí - a zase jsme po delší době kecali. Už jsem si to zkoušel nahrát dřív, ale vždycky jsem pak někam zabordelil ten diktafon. Teď už to jde na telefon a tak tady máte historicky první interview. Interview s hýčkaným dítětem. 70 let, 70 kilo, 70 diagnóz. Ale pořád mu to vypráví:))

Tohle je, milé děti, třetí z Tisíce a dvou pohádek o cestě hýčkaného dítěte za štěstím a za smůlou.

Jmenuje se „Němá každý perínu...“.

Kdybys mi vyprávěl, co jste dělali na tý lodi, když jste pluli ze Sýrie do Rumunska, a jak probíhala cesta vlakem. To musela být docela dlouhá cesta, ne?
No, to trvalo tak sedm dní..nebo tak sešt dní a sedm nocí byla loď a vlak mám dojem že tři nebo dva dni. Už nevím. Cesta byla veselá... jsme zpívali, tančili...

Na lodi byli Libanonci a to byli lepší tanečníci než mi... uměli i ty evropské tance...a jinak jsme si prostě vyprávěli o svých zemích, seznamovali jsme se nazvájem, dívali jsme se na moře.. někteří zvraceli...

Část z nás měla přikrývku, část neměla.. kdo přišel první ten měl, kdo potom neměl...Ono, ta lod byla malá pro takový počet lidí, co nás na ní jelo...

Je někdo, s kým jsi se tam na té lodi seznámil a dodnes jsi s ním v kontaktu?

To ne. Ale konečně jsem se tam seznámil s lidmi, o kterých jsme v Iráku slyšel, ale neměl jsem možnost se s nima vidět. Lidi, co byli zavření, právník strany....

Jeden se na mě ptal, když zjistil, že jsem z učitelského ústavu...ptal se na Sabíha, to bylo moje stranické jméno a oni věděli, že Sabíh studuje na učitelském ústavu...

Takže ty jsi byl Násir podle pasu, v kovářstv í jsi pracoval pod jménem Fárid a ve straně jsi se jmenoval Sabíh jo? Ještě nějaká jména....?

To ne. Ale byli tam lidé, kteří seděli v Sedžen Nurgat Salmán. Ve vězení, kterému se říkalo Salmánova Díra - Nugrat je díra. Je to jedno z nejhorších vězení. Muselo se tam jít podzemím, pak nadzemím a pak zase podzemím. No a někteří přeci jen odtam utekli. S jedním jsem se potkal už ve vojenské nemocnici.

Já už během té vojenské služby jsem věděl, že jeden z Nugrat Salmán leží ve vojenské nemocnici, protože jim tam držel hladovku. Tak jsem si říkal, že ho musím navšívit, abych zjistil, co se pro něj dá udělat. Začal jsem dělat, že mě bolí ledviny a že mám koliku. A hrál jsem to tak, že mě skutečně převezli do té vojenské nemocnice a potkal jsem se s tím chlapíkem. Tam jsme si vyměnili informace a já se od něj dozvěděl, co se děje ve vězení jejich a poslal jsem tu zprávy ven. Oni pak v partaji mohli něco s tím udělat, něco podniknout...No, a takový lidi jsem pak potkával na té lodi...

Vzpomínáš někdy na tu cestu lodí? Je to věc, na kterou často a hodně vzpomínáš?

Už moc ne. Je to dost dávno... víc vzpomínám na cestu z Bagdádu do Damašku a pak do Ladhikíje. To bylo plné napětí. Tuhle cestu lodí, to bylo milé a příjemné, byla tam spousta zajímavých ldií, ale moc si to už nepamatuju...

A co ten vlak?

No, při průjezdu těmi socialistickými zeměmi, to nás vždycky uvítali na nádraží. Zpívali jsme, tančili šáteček.

Já nevím, co je šáteček..
Nevíš jo? No to udělali kruh, holka kluk holka vedle sebe. Holka chodila uvnitř kruhu a který se jí líbil, toho vytáhla, posadili se na kapesník uvnitř kruhu a políbili se. No a holka pak šla do kruhu a kluk zase chodil okolo a vybíral..

A tohle jste dělali na nádražích jo:) ?

No. Tam byla vždycky velká slavnost. Tam jsem taky poprvé slyšel tu Vykrůcaj vykrůcaj. A pak už jsem byl ve Varšavě a tam byl festival a nemusel jsem chodit na všechny programy, ale jenom na ty, co se mi líbí, protože jsem nemocný.

Hele, já měl pocit, žes říkal, že už jsi byl tou dobou vyléčený?

No, ale oni to nevěděli, tak jsem si chodil, kam se mi chtělo. Lepší ne? Ale jeden tam od nás mě dost hlídal. Jako že bych se teda neměl s nikym líbat a že bych mohl nakazit soudruhy.

No a po skončení festivalu jsme jeli do Zakopanýho. Já a ještě jeden Iráčan, co se mnou měl jet do Pekinu. V tom Zakopaném jsme měli počkat, dokud se nevyřeší náš problém s letenkami.

Tam byla taková vedoucí organizace mládeže a ta se o nás starala, dělaly se tam taneční večírky, výlety. A ona si mě vzala stranou hned první večer a učila mě tančit - nepustila mě, dokud jsem se to nenaučil.

Tam bylo moc hezkých holek, ostatně. Jednak byly hezký a jednak byly v pohodě. Rády se bavily. S jednou jsem se seznámil ještě na tom festivalu, povídali jsme si celý večer a ona pak přišla druhý den a ptala se, je tu Násir? A já vstal a říkám já jsem Násir.A ona říká, ukaž nejdřív nohu. Protože mě tam dělali lehký zákrok na palci u nohy a měl jsem ji zavázanou. Tak až viděla obvaz, připustila, že to budu asi jí ten z předchozího večera a šli jsme zase na rande. No, nejsou uzavřený Polky.

V tom Zakopaným jsme byli čtrnáct dní a pak přiletělo letadlo – teda jako do Varšavy - a letěli jsme nejdříve do Moskvy a pak do Pekinu. V Moskvě bylo plánované jen tranzitní zastavení a pak jsme ještě měnili letadlo v Monglosku – kvůli počasí.

V té Moskvě jsme měli být jen jeden večer, ale já jsem si říkal, není možný, abychom byli v Moskvě a já neviděl Rudý náměstí a Lenina. Tak jsme se tam pídili po nějakém odpovědném činiteli na letišti, protože jsme neměli víza a že chceme jet se podívat do Moskvy. A on říkal, támhle staví autobus, tak jeďte.

A my že nemáme peníze, protože jsme delegace. Tak on udělal dva telefonáty, podepsal nějaké papíry a dal nám nějaké peníze – ani jsme nevěděli, kolik to je a na co to vlastně stačí.

No a šli jsme. Oba v takových těch polokošilích, ale byla tam zima. Strašná. No a hledali jsme restauraci nejdřív, že se chceme najíst. Nemohli jsme nic najít. Pak jsme viděli milicionáře, přiblížili jsme se k němu a on šel do pozoru a „čto chotíte?“. Ukázali jsme mu „ham ham“ a on nás rukama nohama nasměroval na restauraci o dvě ulice dál. Říkal, že tam je dobrý ham ham a ukázal i že tam mají vodku. Ukázali jsme mu ty peníze, co jsme dostali, a on dělal jako že to stačí bohatě na jídlo i na pití..

U stolu tam seděl kluk s holkou a s těma jsme si povídali - zase víc posunkama než anglicky - celý večer a pak jsme jeli autobusem zpátky do tranzitní zony do hotelu.

Ráno nás pak vzbudil telefon a pozvali nás nějací mládežníci na snídani a po té snídani se rozhodli nás několik dní hostit a ukázali nám celou Moskvu. Tak se ta cesta do Pekinu zase trochu protáhla.

Stíny uhynulého léta

Ve světě, kde si je všechno strašně blízko a kde už prakticky neexistují vzdálenosti, jsou paradoxně nejdál místa, která jsou vám opravdu blízko.

Už tak tři roky jsem nebyl na Moravě, na babiččině.

Teprve před rokem, když nám tam umístnili naši rodinou mrtvici, uviděl jsem, jak krásné městečko jsou Slapy a jak pěkné je jejich okolí.

A předminulý týden to bylo poprvé, co jsem viděl Nový Knín. Město tak akorát od Prahy, aby nemělo smysl jet tam na celodenní výlet, protože je to moc blízko, a zase ne dost blízko na to, aby se vám tam z Prahy chtělo na kole (což je škoda, protože to tam musí být skvělé).

Nový Knín měl všechny aspekty seriálově ztvárněné Austrálie: bylo ta teplo, všude okolo se pásly ovce (takové ty z reklamy na Vodafone, s černým obličejem) a prolezlý byl hornickou (respektive zlatokopeckou) tradicí. Nááádhera.

Pár tele-fotek z výletu, na němž jsme definitivně pohřbili letošní léto...

Svítí, ale nehřeje...

Pieta...

Čas dlouhých stínů...

Beránci boží

Poslední motýl...

Mystéria tlející slámy...

Sověty a elektrifikace = ?

Roztouzena olše

Pořezanej emo

Tady je spidermanovo...

myslivců poleh...

včelí Chánov

...

Byl to moc hezkej výlet. A omlouvám se, ten novej telefon špatně snáší podzimní slunce tak to fotí takové přesvícené.

Lip