Na dálnici leží stůl.

Je 8.30 ráno. Včera jsem přijel pozdě v noci z Moravy a ještě stále mám naladěný Radiožurnál, abych o všem nebezpečí, co mě na dálnici může potkat, věděl dlouho do předu.

Jsem už sice bezpečně doma, v Praze, ale jsem líný a tak odmítám přeladit.

A nelituju.

S pokorou a na výbornou mi ta naše přední stanice veřejné služby hlásí, že někde daleko za stým kilometrem leží na dálnici stůl.

Vím o něm všechno:

- je z plastu
- je bílý
- leží deskou dolů a nohama nahoru, takže je z dálky špatně vidět
- a leží mezi středním a pomalým stoupacím pruhem

A vím i to, co neřekli: ještě tam nějakou chvíli bude.

Byla doba, kdy jsme neměli kalkulačky. Byla doba, kdy jsme neměli digi. Byla doba bez mobilů. Temný středověk je dávno za námi.

Dneska máme možnost vědět už v 8.30 ráno, že za několik málo desítek minut bude mít někdo smůlu a narazí do bílého plastového stolu, co leží deskou dolů a nohama vzhůru na dálnici.

Trochu škoda, že z toho ještě na Radiožurnálu neuměli udělat soutěž pro posluchače. Mohli jsme třeba hádat, zda to bude osobák, nebo něco většího. Případně, jakou bude mít barvu.

Je 9.45 a na dálnici leží stůl. Pokud zrovna jedete na Moravu ve stoupacím či středním pruhu rychlostí větší 80 km/h asi už o tom víte.

Nemůžete to nevědět. Bůh s vámi.

A chvála technologiím.

Lip