"Já vím, že astrologie není věda," pokračovala Gail. "Samozřejmě, že není. Je to soubor nahodile sestavených pravidel, jako například v šachu nebo v tenise, nebo, no - jak se jmenuje ta podivná hra, kterou hrajete vy Britové?"
"Kriket? Sebeponižování?"
"Parlamentní demokracie. Ty pravidla se tam prostě nějak octly. Nedávají žádný valný smysl jako celek, jen samy o sobě. Když ale ty pravidla začnete uplatňovat, uvedou se do chodu všelijaké procesy a vy se začnete o lidech dovídat všelijaké věci.V astrologii se ty pravidla náhodou týkají hvězd a planet, ale klidně by se mohly týkat kačen a kačerů, a hned by to změnilo situaci. Obrys každého problému se vlastně začíná rýsovat podle toho, jak o něm přemýšlíme. Čím více pravidel, čím nepodstatnější a čím nahodilejší, tím lépe. Je to, jako když na kus papíru nasypete hrstku grafitového prachu, abyste zjistila kde jsou skryté nerovnosti. Umožní vám to třeba přečíst slova, která někdo napsal na jiný papír, který ležel navrhu, a pak ho schoval. Grafit přitom není důležitý. Slouží jenom jako prostředek k odhalení nerovností. Z toho vidíte, že astrologie nemá co do činění s astronomií. Má co do činění jen s lidmi, kteří přemýšlejí o lidech." (Dougles Adams, Převážně neškodná)
Každý máme nějaké vlastní, časem a osobností tvarované metody na "odhalení nerovností a obrysů problému". Nejsou to přístupy k řešení problémů samotných, ale způsoby, kterými se snažíme osahat kontury zatím neexistující budoucnosti, vytušit pasti a příležitosti, které skrývá, a případně je rovnou ovlivňovat podle našich přání, aniž bychom vlastně věděli, o co konkrétně půjde.
Nejde o složité čáry a nedostanete se za to do Pekla. V horším případě jsou to jen symptomy toho, že peklo prožíváte už na zemi.
První příklad, který mě napadá, je Jack Nicholson úporně přeskakující po dlažbě tak, aby vždy došlápl na dalždice stejné barvy. On v tu chvíli neví, co tak STRAŠNÉHO by se asi stalo, kdyby přešlápl. Ale je si jistý, že když doskočí správně, zůstane ta stvůra nejasných kontur ležet neuskutečněná pod povrchem reality.
Zmiňuju Nicholsona jenom proto, abych si nepřipadal divně až budu mluvit o sobě. Taky si pěstuju svůj neurotický rituálek. Každé ráno jezdím do práce ulicí Pod Vinným potokem. Takovou tou zašlou, zapomenutou silnicí, co se vine mezi dávno obestavěnou industriální zónou města, o níž se dnes dělí obchodníci se sportovním vyžitím, šrotem a bůhvíčím dalším, povětšinou z druhé ruky. V jedné z nevzhledných monotovaných staveb tam sídlí army shop. Nebo aspoň myslím, že je to army shop, nikdy jsem nebyl vevnitř. Zajímá mě jen jejich poutač.
Figurína vojína v životní velikosti. S železnou pravidelností ji každý den před devátou hodinou vystrčí před krám, oblečenou ve variantě uniformy vhodné do okolozuřícího počasí.
A tenhle voják je mojí hrstkou grafitu. Mým každodenním zaříkáváním nechtěného neznáma. Kdykoliv jedu okolo, musím mu zasalutovat (není to zas takové hrdinství - jsem v autě vždycky sám:), abych si pojistil alespoň ne-nepříjemný, když už ne přímo úspěšný den.
Podobných příkladů obsedantního šamanismu najde asi každý dost i ve své vlastní špajzce (Jo? Tak sem s nimi!).
Vypozoroval jsem ale ještě existenci jiných forem PNS (převážně neškodný šamanismus). Říkám tomu pracovně "příruční modely všehomíra". Jsou to magická místa nahodile se vyskytující v prostoru a čase, která - ač maskována banální funkcí - plní velmi magickou roli: Nabízejí - či přímo vnukávají (je to vůbec slovo?) odpovědi na otázky, které si právě kladete, nebo byste si je za chvilku položili.
Jeden "příruční model všehomíra" se nachází v naší kuřárně. Kuřárna je snad vůbec nejošklivější místnost, kterou najdete v ošklivém baráku, do kterého jezdím každý den pracovat. A nemá žádná okna. Kdybyste netrpěli závislostí na nikotýnu, ani by vás nenapadlo se tam během dne zašívat. Ale ouha! O něco byste přišli.
V čele kuřárny je vyřazený kus stolku pod počítač a na něm dva sloupce časopisů. Tedy časopisů - z titulů, které tam najdete jen namátkou zmiňuji "Zboží a prodej", jakýsi časopis o instore podpoře prodeje a obrázkové obludárium na křídovém papíře, v němž se ukazují kapitáni domácího průmyslu s hvězdami popmusic a luxusním občerstvením na různých banketech.
V kuřárně prostě končí všechny ty časopisy, které někdo vydává, protože je někdo jiný financuje, a je přitom jedno jestli informace, které přinášejí, vůbec někoho zajímají. Na obálce mohou mít napsáno třeba Review, Bulletin, nebo tak něco, a uvnitř najdete spoustu barevných fotografií. Na první pohled zcela zbytečné publikace. Jen na první pohled.
Kdykoliv totiž pracujete na projektu, lámete si hlavu, hledáte řešení, trápíte se tím, že nemáte dost informací na to, abyste mohli do zprávy napsat jasné závěry nebo zformulovat úderné doporučení, otevřou tyhle zdánlivě podřadné publikace své lastury a mezi vydají perlu.
Nepřeháním. Vždycky, ať už jde o jakékoliv téma, o jakýkoliv problém, o libovolný kontext, vždycky v nich najdete něco, co vám pomůže. A vždycky je to ten typ informace, kterému byste nevěnovali ani sekundu svého času, pokud byste zrovna nebyli v úzkých.
Nakonec, nic překvapivého. Pokud byste nebyli v úzkých, nenapadlo by vás ani zajít do ošuntělého stanu, ve kterém pro vás stárnoucí a výstředně oblékaná žena s uhrančivým pohledem vydoluje proroctví z jinak nepoužitelného kusu průzračného křišťálu.
Orákula prostě inklinují k marginálním formám.
Lip
P.S. Mimochodem, vybavujete si, co dělali Men in Black, když si nebyli jistí, jaká nepravost že to právě hýbe marťanskou diasporou na Zemi? Ano, koupili si v trafice ten nejmarginálnější bulvár. Tiskoviny, pro které ztráta tváře nemůže být v žádném případně hrozbou a které si tudíž mohou dovolit napsat pravdu i o tom, co podle v současnosti platných pravidel a předpokladů neexistuje.
Žádné komentáře:
Okomentovat