Jedu na konferenci. Konference jsou iniciovány nadnárodně. Pracovníci z nadnárodna věří, že konference pomáhají businessu. Naopak pracovníci z národna jsou přesvědčeni, že konference jsou způsobem, jak potravinářskou nadprodukci vyspělejší části kapitalistického světa využít v podobě cateringu tak, aby ji nemuseli ti nebozí řidiči tiráků vyhazovat na silnice. Zároveň dojde k tomu, že obyvatelé méně vyspělých zemí kapitalistického a rozvojového světa doplní svůj nutriční deficit. Na takových konferencích se podává třeba právě takovýhle chlebíček (je z jiné konference, než o které píšu - z velikosti je asi jasné, že šlo o konferenci, na níž se nad tácy a sklenicemi sešli bankéři).
.......
O přípravách a četných nástrahách hned na začátku
Nejsem létající profesor. Létám jen občas. Myslím, že v segmentaci zákazníků leteckých společností budu někde v kategorii „s potenciálem, ale odmítá se upsat“.
Ano, odmítám se upsat. Frequent flyer míle nerad. Proč? Důvody jsou v zásadě dva:
Jednak jsem to už zkoušel, ale chtěli po mě pak kombinaci tolika kroků, které bych měl udělat, aby to začalo fungovat, že jsem rezignoval.Víte, když vám chce někdo dát najevo, že jste pro něj „mimořádní“, neměl by vás myslím nutit drbat se levou rukou na pravém uchu.
A druhý důvod? Ten je podstatnější: Jednou mě z letiště vezl pan taxikář. Taxíkem, pochopitelně. Přijížděl k parkovišti a hned jak uviděl, že típám cigaretu, spustil na mě:
„A to jste neměééél. U mě můžete, helejte se. Já jsem kuřáckej taxík a kuřáky vozím rád. Dokonce, když si objednáte kuřáckej vůz po telefonu, tak se za tim ritem ženu jak slepice po flusu, fakt. Lidi, co si objednávají kuřácký auta mají před sebou dlouhý rito. Tudle mi volal pán, takovej jako klasa chlap. Z Popovic. A že chce kuřácký auto, říkal tý dispečerce. Tak já jedu od Pakulu jak šílenej, protože říkám deset minut – ale byste musel být kouzelník, ne?! Od Pakulu na Ruzyň... Ale dal jsem to. Stíhám, přijíždim, jako teď pro vás, a ten pán, úplně jako vy, típá cígo. Tak mu řikám, ne, helejtese nemusíte. Šak vám posílaj mě – teda jako kuřácký auto. A von, že dobrý, že jedem.
Sem míjel ten Pakul i s ním a bylo mi divný, že ještě nekouří. Tak dyž si objednal kuřáka, ne?? A tak mu zase řeknu, a von mi zase řekne „dobrý, jedem, zatím jsem OK“.
Vyjíždíme z Prahy a říkám si už, že se asi upejpá, protože jsem to měl zrovna ráno naleštěný, tak asi nechce sypat popel na palubní desku, nebo co. A tak vytáhnu svoje cigára a nabídnu a von zas, že ne, a já mám přitom pocit, by si dal.
No, zeptal jsem se ho ještě před Popovicema, a on už to nevydržel, zavřel si ten svůj laptop, a povidá:
Nemusíte si o mě vůbec dělat starosti, opravdu. Já než jste přijel, jsem měl už čtyři cigarety a to mi úplně stačí. Ale když si objednávám taxi, tak si vždycky objednávám kuřácký, i když třeba zrovna nepotřebuju nějak nutně kouřit víte. Prostě chci mít tu možnost."
No a to je důvod, proč se neupíšu a neupíšu. Prostě chci mi mít tu možnost. Nikdy asi nepoletím s Emirates do Polska, ani se Singapore Airlines do Ulambataru. Ale chci mít iluzi volby, aniž bych přicházel o něco "zdarma".
Takže teď si tu iluzi hýčkám a sedím s ní hladový a žíznivý ráno v pět na neergonomické lavičce přímo proti salonku ČSA, z něhož vycházejí najedení a velmi nesvobodní majitelé frequent flyer karet, a vůbec mi to nevadí, protože já se cítím svobodný:)
.....
Kterak se stal rytířem řádu Dress Code a zásluhami vydobyl zbroj
Pokud jde o Dress Code, jsou konference většinou Smart Casual záležitost. Řekli byste – humánnější pojetí. Nevím. Když vám napíšou, že si máte vzít sako a kravatu, je to celkem jasná záležitost. Člověk jich zas většinou nemá moc a tak nějak je udržuje ve stavu, případně včas dokoupí. S tím ostatním je u mě ale problém. Když mám něco rád, nevidím, jak to stárne. A žena mi v rámci emancipace odmítá prát a žehlit, když si zrovna vzpomenu, že potřebuju. Otevřel jsem ráno skříň a podíval se na svoji vetchou garderobu. Udělalo se mi jasno: „Budu muset koupit nějaký Casual, co je trochu víc Smart“.
...
Na chodbě před odjezdem z domu mi dojde, že něco asi není v pořádku. Zvenku se ozývá hluk připomínající tuny lentilek dopadajících na zem z výšky 40 metrů. A na schodišti v prvním patře mě povytaženými parůžky zdraví šneček. Dívá se pohledem, který naznačuje, že do počasí venku by Ferdu Mravence nevyhnal. Každá legrace něco stojí, říkám si odhodlaně a probíhám brankou k autu.
Jak projíždím Modřany směrem ke Smíchovu, dochází mi, že nakupovat hadry v tomhle počasí není ani Casual ani Smart. Je to spíš pitomost a rouhání. Blesk! Prásk!
....
Vejdete do shopping centra a začnete přemýšlet, co to ten Smart Casual vlastně asi je. Určitě to není to, co bych si koupil normálně. To by do pozvánky nic nepsali a nebo by tam stálo "přijeďte oblečeni jako normálně". Asi půjde o něco, co bych si sice nikdy nekoupil (smart), ačkoli mi zas nebude dělat takové problémy si to vzít na sebe (casual). Takový pěkný aparelmetický průměr mezi mým standardem a jejich ideálem. Zaběhnu tedy do těch nejmekdondovatějších obchodů a koupím si kalhoty, košili a bundu. Všechno takové, že by si to asi s klidným svědomím obléklo tisíce lidí, ale nic z toho, co by si opravdu chtěl koupit kterýkoliv z nich. OK, mám Smart Casual, říkám si, a mnu si ruce, jak jsem to pěkně vyřešil.
Setkání s drakem a utětí první hlavy
A pak si vedle mě v letadle sedne kluk ve skotské sukni (zeleno modro žlutý kilt na bílém podkladu – pokud jste někdo znalcem na rody) a já si připadám, jako z plastu a strašně mu závidím jeho vnitřní svobodu.
A pak přijedu na ten mítink, a tam zjistím, že Smart Casual je kód, který všichni ostatní čtou takhle:
„vemte si na sebe drahý oblek jako vždycky a k tomu třeba hodně barevný Swatchky, aby bylo vidět, že jste neformální a v pohodě“. .Příště to nebudu řešit a vezmu si „Worn For Years“, jako kterýkoliv jiný den....
Utětí druhé hlavy
První den konferencí má zpravidla dvě fáze. Fáze první: Moře Powerpointu. Fáze druhá: Moře jídla a pití. Pozitivně hodnotím, že v našem případě došlo k jistému posunu.
Příboji Powerpointu jsme se sice neubránili a vlny přicházely v mocném příboji prezentací s obrázky a lomcujícími titulky.
Pokud jde o jídlo, situace byla ovšem mojžíšovsky odlišná. Moře jídla se před námi škodolibě rozestoupilo.
Po 45 minutách pěší chůze na konci celodenního schůzování jsme totiž dorazili na místo, kde všichni čekali restauraci. Stála tam polytechnická univerzita. Místo plné chodeb, instrukcí o tom, co dělat, když vzplane požár nebo když vybuchnou zásoby červeného fosforu. A že si máme mýt ruce po každé akci. Čtu tyhle věci pozorně, protože nikdy dopředu nevíte, která rada je ta, co je nad zlato.
Vzrůstající pocit hladu indukoval změněný stav vědomí, díky němuž byla zcela eliminována moje jazyková bariéra. Záhy jsem pochopil, že to, co naše hostitelka říkala před koncem jednání (uíl bí mejkin tchaj fůd) neznamenalo nutně, že budeme thajské jídlo jíst, ale že ho budeme opravdu dělat. Stali jsme se nedobrovolnými účastníky kurzu thajského vaření.
Pokud to snad nevíte, jedno thajské jídlo obsahuje v průměru asi 46 ingrediencí, z nichž většina buď strašně pálí nebo v syrové podobě divně voní a nebo je opravdu odpudivá na omak. A navíc musejí být nakrájeny opravdu najemno, v relativně velkém množství. A navíc musejí být do jídla přidávány postupně a takto povařeny na spíše mírném ohni. Suma sumárum, další dvě a půl hoďky.
Naše změněná vědomí byla hlady přinucena znovu změnit vědomí, čímž se dostala zpět do normálu. A když k tomu došlo, všechna si zničeho nic uvědomila, že kurz thajského vaření je zároveň kurzem přežití v náročných podmínkách džungle. Ale abych nebyl nespravedlivý, byla to i celkem zábava. Vypadalo to tam takhle:
Jak říkám, celkem jsme se bavili. Až do okamžiku, kdy jsem ucítil potřebu jít se vyrestrůmovat a prošel cestou ke dveřím s panáčkem sousední místností.
Sousední místnost byla místností preparační. Studenti tam zřejmě ještě dopoledne pracovali na bezvládných tělíčkách bezobratlých i obratlovců, které jsme večer ve vedlejší místnosti na mírném plameni dusili v bohatě kořeněných zelených nálevech. Vzhledem k tomu, že ze tří týmů, do nichž jsme byli rozděleni, vařil jen jeden vegetariánské menu, mě nepřekvapilo, že hned u ledničky stály tyhle dva skeletony.
A konec konců musím uznat, že po celodenním hladovění stejně ani nepoznáte, zda vývar, který jíte, je spíše slepičí nebo opičí. Zejména obsahuje-li zázvor.
...
Utětí hlavy třetí a poslední
Druhý den konference charakterizuje kromě těžkého trávení včerejší večeře i nové místo konání. Včera v kancelářích důležítého klienta, dnes v našem HQ. Hrdá budova našeho HQ se vyznačuje tím, že hrdě nenese žádné označení. Vytváří tak sebevědomý dojem, že se do ní - za měsíc až za dva - určitě nastěhuje nějaká mnohem vlivnější společnost. Trochu natruc přirozené logice v budově přibývá života s tím, jak vás výtah veze jednotlivými patry výš a výš. Asi proto si na cestu těmi nižšími patry bez známek života všichni do výtahu berou lahvičku vody a nějaké ty uhlohydráty.
....
Jsme vpuštěni dovnitř a hned obsazujeme zasedací místnost oddělenou od zbytku oupenspejsu krásnými mléčně skleněnými stěnami. Stěny zdobí velká písmena slov, která mají zřejmě každému meetingu dodat na kreativitě a motivaci. Asi je to tím, že jsme všichni z jiných zemí, ale nedá se říct, že by nám to vyloženě pomáhalo. Formulujeme principy, které nám mají pomoci v následujících dvou letech vytvořit větší, krásnější a ušlechtilejší business. To důležité padne v prvních třiceti minutách a zbývající tři a půl hodiny už jen na flipchartu doplňujeme, měníme a umazáváme slovíčka, podle toho, která země má právě slovo. Zejména u některých je patrné, že mají z včerejšího příboje prezentací mořskou nemoc a jejich slova jsou plná neklamných příznaků powerpointoazy v posledním stádiu.
...
Jednání v naší HQ poskytuje větší prostor obětem nikotinismu a tak mám o trochu více času sledovat Londýňany. Už když den před tím letadlo sestupovalo z letové hladiny a chystalo se k přistávacímu manévru, bylo jasné, že jedna věc je pro Albion daná. I mraky jsou tam tak nějak více individualistické a přesto se drží pohromadě. Nemáte tam takové ty velké, naducané, císařské mraky přes půlku nebe. Kdepak. Spíš takovou Magnu Chartu z páry. Jeden jako druhý, malé obláčky v nekonečných řadách a každý mezi ostatními. A tak to vypadá i na ulicích.
Jako by ti Londýňané tak nějak abdikovali na to, bojovat s tou hydrou velkoměsta a pochopili, že se v tom městě, kde ulice na níž stojíte, vypadá přesně jako ty, které se k ní připojují z leva i z prava (a to před vámi i za vámi), prostě musejí nějak naučit žít. Míjejí se v proudech po ulicích a v obličeji mají výraz, který jako by říkal "no co, s tímhle už nic neuděláme, tak se s tím nebudeme moc trápit".
Projevuje se to ostatně různě. I ve velmi našlapaném dopravním prostředku je na tvářích lidí vidět, že jsou duchem přítomni. Neuvidíte tam ten typický "black out" pasažérů pražského metra, kteří - v šoku z toho, že z Malostranské na Floru budou muset koukat do obličeje někoho, koho ani neznají - prostě vystoupí z těla a nechávají svého ducha vznášet se vysoko nad tunelem. Pasažéři MHD v tomhle městě spolu dokonce nezávazně konverzují. Jsou tedy přítomni tělesně i duševně.
Myslím, že odlišnost Londýna třeba od Prahy je i důsledkem toho, že město muselo být pekelné už za nebožky Viktorie. Když máte štěstí a v dlouhé řadě business budov narazíte na starší zástavbu, díváte se o staletí zpět do doby Prince a Chuďase. Strohý, ale ne neživotný duch prvobytně pospolného kapitalismu. A zpoza rohu jako by měl každou chvíli vyrazit pan Pip s nepochopitelným idealismem v tváři. Staví si města stejně nehostinná a kamenitá, jako je okolní krajina. Asi proto, aby po nich mohli chodit, jako my chodíme Průhonickým parkem, a dávat si tak najevo, že se tím nehodlají nechat vyvést z míry.
....
Říkal jsem už, že prší? Ne? Tak samozřejmě ano. Prší. Prší i večer, kdy jsme pozváni na cosi, co se jmenuje London Walks. Mohli byste říct, že se jedná o prohlídku pamětihodností s průvodcem. Mohli byste říct, že je to ochutnávka piv v kultovních pivnicích centrálního Londýna. Ale mohli byste taky klidně tvrdit, že je to stand up comedy v pohybu. London Walks jsou turistické trasy městem, na kterých vás provází herci zdejších divadel. Především pak ti, jejichž proslulost zatím není dost velká na to, aby hypotéku utáhli z peněz za hlavní angažmá. Takže chodíte od hospody k hospodě a o každé se - pokud vám jazykové schopnosti dovolují sledovat řeč místního Luďka Soboty - dozvíte všechno důležité za posledních 200 až 600 let. Zastávku od zastávky se propíjíte do stavu, v němž skoro zapomínáte, že stále prší. Říkal jsem, že pršelo? Ne? Fakt už si nevzpomínám. Ostatně, i ten komik, který se nám věnoval, dělal, jako by se nemrholilo, ačkoli ani on neměl deštník. Z procházky si pamatuju husí kůži, mokré špičky bot všech účastníků, asi šest druhů piva a citát, který zazněl mezi tím třetím a čtvrtým pivem v krásné hospodě okupující bývalou pobočku banky poblíž Fleet Street:
"Je pozoruhodné, že ve světě se každý den stane právě takový počet věcí, aby zprávy o nich přesně vyplnily počet stran hlavních deníků."
Zajímavý pohled na věc.
...
O prozření a pochopení smyslu
Poslední den, tentokrát opět v kancelářích velkého klienta. Jednání se nesou ve znamení únavy pozůstalých a mentální inkompatibility těch, kteří přijeli jen na poslední den. Než opustíme budovu, jdeme se podívat na terasu na střeše majestátní výškové budovy.
A tam to do sebe zapadlo. Město, které zdola působí úplně plně, nasyceně a monoliticky (i když vůbec ne fádně) vyvolává při pohledu z výšky dojem orchestrovaného souladu. Tam, kde zdola nevidíte ani mezírku, ani koutek prostoru, který byste mohli získat pro sebe a začít na něm budovat své osobní štěstí, je při pohledu shora najednou vidět řada míst, kde žít musí být pohádka.
Podobné je to myslím i s korporacemi a businessem. Došlo jim, že všechny niky a mezery na trhu už byly obsazeny a vytvářet nové nadále nebude možné. Bezmocným majítelům kupní síly pomalu dochází, že s tím marketingovým humbukem všude okolo už asi nic neudělají, a tak se jím nehodlají nadále zabývat.
A korporace, jak jejich budovy rostou blíž a blíž k oblakům, začínají na svět koukat víc z výšky, a nacházejí příležitosti v jiném patře než dříve.
Už neměří niky a nepokryté potřeby tam dole, na úplně zastavěných a přeplněných ulicích. Už nehledají cestu, jak svými značkami zastoupit lidem cestu tam, kde se potenciální kupec chytá poobědvat, kde cestuje do práce, kde si zrovna dává dvacet po obědě. Tam všude už je obsazeno. A i kdybyste nějakou novou značku nakrásně svhrnuli, nepropadne tím mořem střech a klobouků až dolů.
V harmonické horní sféře velkoměsta, v níž se nad chaosem a těkavostí jednotlivých těl vznáší duch celku, chtějí velké organizace najít úplně nové eldorádo. Už ne ekonomika, ale kultura. Proto ta semiotika. Proto ta etnografie. Proto ty archetypy.
Korporace pochopila, že být či nebýt znamená dnes být či nebýt součástí kultury, která, napříč tím zmatkem, chaosem a různorodostí dole v ulicích, prostě musí zůstat koherentní a jednotná. Protože je tím, co si vytváříme, abychom tomu zmatku, chaosu a různorodosti dali smysl a řád.
Proto byla na každém druhém slajdu o šamponech Madonna. Proto byl na každém třetím slajdu o čistících prostředcích Arnold Schwarzenegger. Proto citace z Barthese a McCrackena a téměř žádná ze Samuelsona.
"John Lennon said "reality leaves a lot to the imagination" and stories help resolve the contradiction between the different kinds of human experience, physical and mental, providing our lives with a metanarrative that helps us explain ourselves to ourselves.[z jiného blogu]
Brands have a similar cultural function, that allows us create and manipulate meaning in the commercial culture we operate within. As science overtook myth as the dominant paradigm for understanding the world, the importance of myths in our culture began to fade, leaving a gap we capitalists began to unconsciously fill with commercial icons, that became the myths that are brands."
Doba se mění a značky, aby mohly růst, hledají nové cesty. Není už důležité, napojit se na to, co pro vás v životě něco znamená. Jde o to označovat, co by pro vás důležité být mělo. Všichni už to vědí. Já na to přišel až na té střeše. Hmm, je dobrý pocit být součástí klubu...
Jednoho dne si možná koupíte lístky do divadla a v půlce představení vám dojde, že to hamletovské "být či nebýt" je vlastně reklama na životní pojištění.
Je pozdní doba. Jdu spát.
Lip
Žádné komentáře:
Okomentovat