...
Ceteris Paribus
Když se podíváte na sebe včera svýma dnešníma očima, nedělá vám problém vidět se jako téhož člověka. Když dnešníma očima sledujete, kým asi budete zítra, nebývá ani tohle příliš komplikované cvičení. Nebývá - za jinak stejných podmínek.
Ceteris paribus je magická formule. Latinský výraz pro "jinak stejné" (rozuměj, nezmění-li se ostatní podstatné podmínky) dobře charakterizuje to, jak přemýšlíme o vlastní změně a budoucích možnostech. O tom, co pro nás bude "lepší" a "horší" volba, často rozhodujeme na základě představy světa, jaký je teď. Platí to v situacích, kdy je na nás, abychom volili, zatímco svět zůstává stabilní.
Má to ale několik háčků:
a) Někdy musíme volit, protože cítíme, že se mění svět okolo nás.
b) Kdykoliv volíme, měníme - více či méně - i okolní svět a - více či méně - tak narušujeme podmínku Ceteris Paribus.
c) To, která naše volba Ceteris Paribus úplně nabourá a která zůstane jen
malým škrábancem na kapotě, lze s jistotou posoudit až v budoucnosti.
...
Když se v úvahách dostanete až sem, nezbývá, než si přiznat, že kontinuita není
přirozenou vlastností dění okolo vás. Naopak, kontinuita je práce jako každá jiná. "Udržovat kontinuitu" za jinak stejných podmínek je de facto nenáročný a z velké části rutinní úkon - práce, která nevyžaduje víc úsilí, než když si ráno čistíte zuby. Ale "udržet kontinuitu" ve světě, který se různě boulí, vychyluje se a mění, už má mnohem blíž tomu, když vám právě vrtají zubní kaz. Za den za dva bude zub fungovat stejně jako předtím. Ale to, čím mezitím projdete na zubařské židli, způsobí, že se něco změní ve vás. Kontinuita někdy bolí. A když něco bolí, hledáme cesty, jak se s tím vypořádat.
V uplynulách týdnech mě potkaly tyhle tři příběhy. Všechny jsou o tom, jak se vypořádáváme s bolestmi provázejícími udržování kontinuity.
...
Do ztracena
Začnu - už kvůli kontinuitě - v kuřárně. H. začíná končit se svým kuřáckým zlozvykem. Asi správnější by ale bylo říct, že H. se svým kuřáckým zlozvykem končit nepřestává.
Před časem mezi řečmi v kuřárně ohlásila svůj poslední šluk a dala tak všem přítomným nikotinistům najevo, že končí. Vzal jsem to na vědomí a učinil tuhle informaci součástí svého Ceteris Paribus. Počínaje tím okamžikem, zdravil jsem H. už jako nekuřáka. Mělo to ostatně i několik výhod. Vzorky cigaret, které zbudou po každém testu, se od nynějška dělily mezi méně zoufalců a pravděpodobnost, že v kuřárně po obědě a před pátou hodinou najdu volnou židli, o nepatrný díl vzrostla.
Co mě ale začalo víc a víc znepokojovat, byla rostoucí indolence úklidové služby. Dříve bývala kuřárna každý den vycíděná, že byste z ní mohli jíst. Teď tam, den co den, zůstával v popelníku stejný nedopalek. Šlendrián a nebo stávka, říkal jsem si, když jsem po několika dnech ten nedopalek s pocitem odpovědného občana konečně cvrknul do popelníku.
"Nééé, to jí nedělej," okřikla mě K. "Má tady tu půlku připravenou na odpoledne. Teď si bude muset zapálit novou a překročí kvůli tobě limit."
Trvalo to chvíli, ale nakonec jsem pochopil. H. nepřestala. Teprve začínala končit. Aby jí to šlo lépe, oznámila své rozhodnutí všem okolo (je známá pravda, že když se k něčemu zavážete, okolí vás pak bedlivě hlídá a všechny případné nezdary vám nemilosrdně omlátí o hlavu). Přestat s koníčkem, kterému se věnujete od dětství ale není žádná legrace. A tak si - aby nemusela tu kontinuitu přetrhnout naráz - stanovila H. limit. Jednu cigaretu denně. A tu jednu cigaretu denně si rozdělila na ráno a odpoledne. A to, co jsem chybně považoval za nepořádek, byly právě ty odpolední dávky.
...
Kontinuita je někdy zkrátka silnější než my. I když ji chceme zpřetrhat a vyplít, vždycky vypustí nějaký výhonek, jímž se nám chce dostat zpět do života. H. na ní zkouší trik, kterému můžeme říkat třeba "Do ztracena".
"Do ztracena" je termín, který si pamatuju z předposlední strany Sedmičky pionýrů. Bývaly tam texty písní, které se tenkrát, "za sociku", staly hitem - na diskotékách, zábavách nebo u táboráků. Ty nejúpornější a uši drásající odrhovačky, s refrénem neodbytným jako zvuk zubařské vrtačky, končily často několika tečkami a právě tímhle souslovím. Mělo nás připravit skutečnost, že píseň, na kterou jsme si už nedobrovolně zvykli, začíná pomalu končit.
"Majdalenka, Apolenka se Žanetou. A taky Lída, Ančí, Bára, Mančí, už nevím čí. Jéé jéé jééé....[do ztracena]"
Vzpomínáte?
...
Druhé zuby
Mlčoch je kopec, kterému pořád nemůžu přijít na jméno a tak ho už několik let nazývám přezdívkou. Když v kraji pod Mlčochem odbočíte z hlavních silničních tahů, překvapí vás, jak krásné je to místo. Stojí na ohlazených pískovcových skalách, které na okolních kopcích vyčuhují z lesů a ve vsích - už osekané na kvádry - z podezdívek stodol sudetských roubenek.
K. je kamarádka, která pod Mlčochem strávila dětství. Její rodina tam stavěla chalupu. Ten nedokonavý rozměr přísudku v předchozí větě je důležitý. Co K. znám, bylo stavění tím nejpříznačnějším rysem té chalupy. Pokud jste nepatřili mezi zasvěcence, považovali byste tu chalupu za hrubě rozestavěnou a tudíž nepoužitelnou. Ale tak to nebylo. Ta chalupa se stavěla (a staví) už desítky let a právě to stavění bylo důvodem, proč tam jezdit. Jenže, stejně jako u nedělního oběda nejde jen o to, doplnit energii (i když je to ten hlavní důvod, proč obědvat i v neděli), nešlo při stavění té chalupy jen o její postavení.
...
Bývávala ta chalupa důvodem k vtipům. Japným, nejapným i k těm taženým úplně z paty. Dnes to vidím trochu jinak. O poznání víc zenově. Nešlo o to mít chalupu hotovou, protože mít v tomhle případě nebylo vůbec podstatné. Stavění té chalupy byla eschatologická záležitost. Svým způsobem dávala smysl utíkajícímu času, spojovala uplynulé roky smysluplnou linkou a stavěla kulisy událostem, kterými se K. a její blízcí dívali zpět do minulosti.
...
Je to už pár let, co K. a její rodina na tu chalupu přestali jezdit. "Rozumné rozhodnutí", řekl by nezúčastněný pozorovatel. "Když něco nedostavíte za dvacet let, těžko věřit, že to vůbec někdy dokončíte". Na druhou stranu, tolik srandy, jako právě na téhle stále rozestavěné chalupě, jsme s partičkou zažili málokdy.
...
V sobotu jsme se byli podívat na Nové Chalupě (po vzoru Nový York). Nová Chalupa stojí ve stejné vesnici jako ta původní. Na rozdíl od té původní už jednou byla hotová. Asi tak jako Pompeje. Byla hotová a potom ji zanesl čas. Haraburdím, troskami a zbytečnostmi, které tam, jakoby mimochodem, zůstaly po sérii předchozích majitelů. A metráky vlastních ruin, které ze střech a zdí opadaly, jak čas utíkal.
Chvilku potom, co jsme dorazili a dojedli králíka, začala prohlídka objektu. Asi si o to řekla sama situace, že jsme k tomu všichni přistoupili jako k prohlídce starého hradu. Jak jsme procházeli neobydlenými a zatím neobyvatelnými objekty a místnostmi, začali jsme se chovat jako turisti na hradě a K. jako průvodkyně. S jediným rozdílem. Zatímco my jsme viděli zbytky historie, ruiny a roky práce, které si rekonstrukce vyžádá, viděla K. skleník, zašívárnu pro deštivé dny, kuchyni, pařírnu, knihovnu, ložnici pro synovce, výměnek pro mámu, skalku a jezírko s vrbičkami.
Poslouchali jsme ji s nedůvěřivým úsměvem a přemýšleli o tom, kolik let života by jí asi vzalo uvést tuhle vizi v život. Skepticismus vydržel až do okamžiku, kdy jsme naskákali do auta a začali se přesvědčovat, že za chvíli už bychom měli být zpátky v Praze. Nechtělo se mi. Nechtělo se mým dětem. Nechtělo se L. a nechtělo se ani jejím dětem.
Nějak nám začalo docházet, že ta chalupa, která právě začínala být rozestavěná, slibuje spoustu srandy, jakou už s partičkou zažijeme jen málokdy.
...
K. to možná ještě neví, ale nám to v autě začalo docházet někde před Prosekem. To nepochopitelné odhodlání obětovat pět a možná deset let života přeměně Nové Chalupy v obyvatelnou Novou Chalupu, přestává být nepochopitelné, když si uvědomíte, o co tu doopravdy běží. Není to mít či nemít. Být či nebýt, to je, oč tu běží:))
Pro K. a její rodinu byla Stará Chalupa projektem, který je držel pohromadě. A taky projektem, který popři té rodině pohromadě držel blízké, známé a kamarády. Protože tolik srandy, jako na rozestavěné chalupě, zažijete jen málo kde. Ale to už víte.
...
Zpátky v Modřanech si říkám, že způsob, jakým se K. vyrovnává s kontinuitou, je podobný tomu, když vám - po problémech s mlíčňáky - začnou rašit druhé zuby. Bolelo to, když vám ty mlíčňáky rostly, ale bylo to s nimi dobré. Bude to bolet, až se po letech ke slovu přihlásí osmičky. Ale je tu velká šance, že to - kromě těch počátečních bolestí - bude zas dobré.
A bát se, že při tom bourání, přenášení, rovnání terénu a nahazování omítek možná vyhoříte, je nesmyslné. Každý přeci ví, že i ta bájná slepice musela nejdřív vyhořet, aby mohla z vlastního popela vstát znovu. Kontinuita bolí.
...
Business as usual
Nebude to trvat dlouho a M. a V. opustí firmu. M. a V. pro mě třináct let představovali ta dvě "Há", která spolu s "Ó" vytvářejí vodu. A voda je - alespoň pro naše chápání života - pro život nezbytná. Když říkám pro naše chápání života, narážím na Ceteris Paribus. A vracím se na začátek.
Potřeseme si rukou a řekneme něco pěkného. To staré Ceteris Paribus už z velké části nebude platit a nové nebude ještě na světě. Když máte po ruce míň, než pár deka starého Ceteris Paribus, nemůžete si neuvědomit, že:
a) Někdy musíme volit, protože cítíme, že se mění svět okolo nás.
b) Kdykoliv volíme, měníme - více či méně - i okolní svět a s tím - více či méně - narušujeme podmínku Ceteris Paribus.
c) To, která naše volba Ceteris Paribus kriticky nabourá a která zůstane jen
malým škrábancem na kapotě, lze s jistotou posoudit až v budoucnosti.
Organizace, aby se s tím nějak vyrovnaly, mají zpravidla tři možnosti:
i) Mohou to zahrát tak nějak do ztracena, jako H. s tím svým cigárkem a Hložek s Kotvaldem s Holkami ze školky
ii) Mohou to udělat jako K. a dát vám najevo, že nemůžete čekat nic jiného, než pot, krev a slzy, což ale stojí za zvážení, vezmete-li v úvahu, že tolik srandy už těžko někde zažijete
iii) A nebo mohou říct "Business as usual", což - přeloženo - znamená "nic zvláštního se neděje"
Pokud mě podezíráte, že už když to píšu, mám relativně jasno v tom, která volba je ta správná, nemáte pravdu.
Pokud mě podezíráte, že už když to píšu, je mi jedna z těch možností osobně bližší, musím diplomaticky říct, že nemám žádné podstatnější informace o tom, že by váš pohled na věc mohl být mylný.
V každém případě se už několik dní nedokážu donutit přestat přemýšlet o tom, že to, která naše volba Ceteris Paribus kriticky nabourá a která zůstane jen malým škrábancem na kapotě, lze s jistotou posoudit až v budoucnosti.
...
Lip
P.S. Jel jsem - jako každý den - ve čtvrtek do práce kolem Army Shopu v ulici Nad vinným potokem. Před Army shopem tam stává figurína vojáka, kterou oblékají podle aktuální předpovědi počasí.
Stála tam zas, tentokrát sbalená a připravená na cestu. Tak ji sem dávám pro M. a V. Keep walking, džentlmeni!:)) A děkuju moc.
Žádné komentáře:
Okomentovat