...
Jestli je vám obrázek dole trochu povědomý, je to tím, že už jste ho tisíckrát prožili. Bylo odpoledne, vezli jste si svůj vozík uličkou hypermarketu a lehce jste swingovali tělem v rytmu nějakého milého elevator songu. Hop tam s balením tohohle. A taky dvě balení tamtoho...
Vozík plynule kličkoval mezi těmi ostatními a všechno, co jste do něj hodili, bylo najednou takové lepší, než to, co zbylo na regále. Lepší, protože už trochu vaše. Tak praví teorie.
...
Teorie neví nic o tom, co následovalo. Oko JI spatřilo. Mozek JI poznal. Neurony spustily alarm. Noha dupla na pomyslnou brzdu a košík se s pištěním koleček málem otočil do protisměru. Rychle jste získali kontrolu nad situací, uvedli vozík zpět do dopředného pohybu a kradmo se rozhlédli, jestli jste na chvilku nevypadali blbě. A pak jste na to šlápli, abyste JI co nejdřív nechali za sebou. Koho?
Tu hostesku přece. Stála tam na konci ponuré, neosvětlené uličky mezi policemi a určitě vám chtěla dát něco zákeřně ochutnat. Aby vás dostala. Aby vás zotročila. Aby vám vrazila to SVÉ balení do VAŠEHO košíku.
...
Vždycky, když se mi to stalo, a vždycky, když jsem po očku sledoval, jak se to stalo někomu jinému, jsem si říkal, proč nás ty barbíny v uličkách nákupních center tak děsí.
Tady je příběh A., který tuhle záhadu vysvětluje:
...
Bylo hezky a venku svítilo sluníčko. A. si vyrazila do města a všemi póry lačně hltala pulzující chuť pražského bulváru. Bylo jí dobře.
Když se před ní objevili kluk a holka v divných mikinách s nápisy "Už jsi ho dneska vytáh'?" a "Už jsi jí dneska ukázala?", málem jí zaskočilo, i když právě nejedla. Zčervenala a snažila se naposlední chvíli uhnout nevyhnutelné kolizi očního kontaktu.
Uviděli ji a než stačila vydechnout, zastoupili jí cestu. On se podíval na ni, pak oba na zkoprnělou A.
Milisekunda ambivalentní strnulosti, po níž on zklamaně zavrtěl hlavou. Významný pohled na jeho partnerku, který říkal: "TOHLE asi ne! to jsme šlápli vedle..." Jenže kostky už byly vrženy a nešlo couvnout.
Promluvila holka v mikině: "Promiňte. To je omyl.."
A. to nedalo: "A co jako jste chtěli?"
On: "No, chtěli jsme vám položit takovou otázku..."
A. tak nějak bezděčně a s tušením blížící se komplikace: "Jakou otázku?"
Jak to řekla, v duchu si vynadala, a začala rychle zpytovat pamět, kdy naposledy přemýšlela o Bohu.
Neznámá v necudné mikině: "Tak teda jo. Znáte slevové karty Euro 26? Jsou v principu podobné kartám ISIC, ale nemusíte být student.."
A., které se evidentně ulevilo: "Jo, tyhle! Ty znám. Co je s nima?"
"No, tak ty jsou jen od 15 do 26 let!" odpověděl on tónem, který nenechával prostor pochybám o tom, že A. se už nekvalifikuje. Otočil se na podpadku a zmizel.
....
Čím dál častěji se dnes mluví o tom, že bez podlinky nic neprodáte. Asi je to složitější. Díky podlince můžete neočekávaně zjistit, že, i kdybyste chtěli, ani nenakoupíte.
...
LIP
PS. Trochu mě to hnětlo a nějak jsem měl potřebu se té A. zastat. Takže prosimvás, je to takhle. Ode dneška počínaje jsou cílovou skupinou pro OKO TŘI dospělí ve věku od 27 výš. Pokud znáte někoho mladšího, kdo vám není sympatický, osvojte si tenhle skript: "Znáš OKO TŘI? Ne? A vono je to vlastně jedno, to je stejně až od 27 let!"
A na mikinu si můžete napsat třeba "Stejně ti ho neukážu". Určitě to bude působit tak nějak soudobě nápaditě....
Žádné komentáře:
Okomentovat