...
Kus za Planou u Mariánských lázní po cestě ze Stanu narazíte na ostatky vesnice Vísky. Bývala to před válkou - asi moc hezká - obec s deseti, dvanácti čísly. Dnes to tam vypadá takhle:
To místo má silný účinek na lidskou pokožku - vyvolává husí kůži. Podobně, jako když se díváte na hororový film, a čekáte, že za chvilku odněkud něco vyskočí a strašně to zaječí.
...
Vísky se staly obětí urbanistického kanibalismu. Když z nich spolu s Henleinovými voliči odsunuli i ty ostatní německy mluvicí osadníky, zůstaly chalupy chvilku prázdné.
Pak dorazili urbanističtí kanibalové. Noví osadníci původem ze Slovenska naložili všechno, co se dalo použít, na vagóny a odvezli to zpět tam, odkud přijeli. Své nové domovy nakrmili naporcovanými chalupami víseckých obyvatel a za čas na to možná ani nepomysleli.
Kolem zřícenin starých hradů také najdete chalupy s krásnými podezdívkami z fortelného kamení.
...
V osmdesátých letech přijela Československá lidová armáda a hroutící se domy rozstřílela těžkou municí. Jednak to bylo dobré místo ke cvičení bojových akcí ve městě, jednak bylo asi potřeba udělat něco s nepatřičně působícími kostrami budov.
...
Sníst plecko nebo kýtu bližního svého je tabu, na které zdravý člověk zkrátka nepomyslí. Ale když zakládáte SVŮJ nový domov, každou možnost odkrojit si kus z už nedýchajícího domova někoho jiného jenom uvítáte. Materiál je drahý a daňová sazba za stavební práce už také není, co bývala. Když se pak rozhlédnete kolem, cítíte se hrdě a dobře - z toho, co je okolo, všemi póry a spárami sálá KDO jste a JAKÝ život chcete prožít. Můj dům, můj hrad. Jupí já já jupi jipi jéj..
Myšlenku na to, že kus střechy zacelil bobrovkový imiplantát ze zbouraného domu, že trámy ve stropě dříve držely podlahu jiného bytu, že tu hezkou rekonstruovanou skříň jste vysvobodili z ruin, ve kterých NĚJAKÝ jiný život prožil NĚKDO jiný, umlčí cenzor mozek hned po početí.
Někde hluboko v sobě ji ale nosíme. U mě se projevuje chorobným strachem z novostaveb. Představa, že se jednoho dne nastěhuju do domu, kde všechny úhly jsou opravdu pravé, kde všechno voní novotou omyvatelných nátěrových hmot, které tu budou, až tchýně tu nebude, že vlezu do místnosti jako první živá lidská bytost po zedníkovi, malířovi a podlahářovi, mě děsí. Diagnoza je jasná: jsem urbanistický kanibal. Mám pocit, že dobrý život lze prožít jen mezi stěnami, které předtím postavil někdo jiný.
Ostatně, něco o urbanistickém kanibalismu asi tuší i děti. Když jsme se probourali o byt výš, abychom se na další část života posílili ostatky doupěte našich někdejších sousedů, našly si naše děti ve zdi pěknou niku a nechaly do ní v plechovce od kávy zazdít tenhle dopis: "V tomhle domě bydleli Kašpar a Apolenka s rodiči". A přidaly své fotografie, aby za sto, dvě stě let, někdo z další generace urbanistických kanibalů věděl, z čeho bude vařit.
Ani mě nepřekvapuje, že už existují urbanistické studie o tom, jak pomalu vymírají ta na zelené louce postavená podnikatelská satelitní městečka za Prahou. Stavěli je zcela nové ze všeho nového a postavili je proto sterilní. A sterilní prostředí je pro život nevhodné.
...
A ještě jedna věc. Stalo se dobrým zvykem v partičce na velikonoce poobědvat nádivku s kopřivami. Na jaře potřebujete doplnit sílu a když už barvíme ta vajíčka a pleteme pomlázky, tak proč nepodržet i tuhle tradici.
Až v těch Vískách mi došlo, proč jsou to právě kopřivy. Je to rumištní druh, kterému se daří nejlíp tam, kde pomalu teří zaniklé domovy jiných.
Wikipedia k tomu říká, že jedním z dokumentovaných projevů kanibalismu v Egyptě patřilo podávání léků z těla vykopaných mumií.
LIP
Žádné komentáře:
Okomentovat