Ruda si taky přál, abych vám řekl tohle:
Už jsem si koupil dvě fotky strašáků a je to nejvýhodnější investice mýho života. A jako důkaz si koupím ještě další.
Je to tak.
Lip
čtvrtek 29. května 2008
Nejde o život
Ruda bude v Jinřichově Hradci vystavovat strašáky. Jestli pojedete v létě okolo, zajeďte se kouknout. Mě se to moc líbí.
Ruda si taky přál, abych vám řekl tohle:
Už jsem si koupil dvě fotky strašáků a je to nejvýhodnější investice mýho života. A jako důkaz si koupím ještě další.
Je to tak.
Lip
Ruda si taky přál, abych vám řekl tohle:
Už jsem si koupil dvě fotky strašáků a je to nejvýhodnější investice mýho života. A jako důkaz si koupím ještě další.
Je to tak.
Lip
Proč svět nemluví česky?
Svět mluví anglicky. Svět mluví čínsky. Svět mluví spoustou jazyků. Tak proč česky mluví jen těch deset milionů a paní z NDR, co občas píše do Respektu?
Tak pravila Carla:
A tohle mi poslali z píár agentury, která připravuje tiskovku o výsledcích jednoho projektu, který jsme dokončili před vánoci:
Jsem zvědavý, jakým jazykem budou redaktorky s tím redaktorem mluvit. A jakým jazykem s nima mám proboha mluvit já?
LIP, a Czech man
Tak pravila Carla:
"I should improve my Czech.
The best way of improving my language ability would be to date a local man.
But who the hack would date a Czech man?"
A tohle mi poslali z píár agentury, která připravuje tiskovku o výsledcích jednoho projektu, který jsme dokončili před vánoci:
"Tisková konference je pořádána pro redaktory z deníků a z lifestylových a ženských časopisů. Průměrná účast na tiskových konferencích je 25 redaktorek (a 1 redaktor):))"
Jsem zvědavý, jakým jazykem budou redaktorky s tím redaktorem mluvit. A jakým jazykem s nima mám proboha mluvit já?
LIP, a Czech man
úterý 27. května 2008
Slibem neurazíš...
Říkal to v jednom velmi starém rozhovoru Marek Šebesťák, zakladatel Mark/BBDO. "Slibem neurazíš" prý byla matra, která vykolíkovala jeho cestu zázračného dítěte za štěstím. Slibem neurazíš dává smysl průlomové kampani na Harvardské fondy, kterou natočili takovým tím sympaticky partizánským způsobem typickým pro úplné začátky devadesátých let. Slibem neurazíš je ostatně mantra, která dává smysl v kontextu celého reklamního businessu, jehož je Marek Šebesťák českým otcem zakladatelem (u tohohle početí bylo ale jistě tatínků víc).
D. v kuřárně vyprávěl o paní, jejíž příběh jen jasně dokládá, že devadesátá léta jsou dávno pryč a někdejší mantry už neplatí tak, jako platívaly dříve. Slibem možná neurazíš, ale můžeš jím pořádně naštvat.
Ta paní, co o ní D. mluvil, je už důchodkyně a udržování společenského kontaktu je pro ní alfou a omegou v zápase za důstojný podzim života. Fotí, mailuje, netuje, sdílí, fonuje a textuje, jako by ji honili.
Ta paní využívá od jednoho poskytovatele hned dva zákaznické účty, z nichž ten první jí umožňuje komunikovat jen tolik, kolik si předem zaplatí, a ten druhý naopak za určitý paušál slibuje nekonečný přístup ke službám. Obzvláště ten druhý má moc ráda.
Tedy měla. Nedávno jí zavolali pracovníci oddělení péče o zákazníka. S politováním jí oznámili, že bohužel, vzhledem k její mimořádné uživatelské aktivitě, budou muset omezit její nárok na nekonečný paušál. Stala se totiž jedním ze tří uživatelů v zemi, kteří čerpali větší než povolené množství nekonečna.
Dozvěděla se, že přečerpala nekonečný kredit, a nešlo jí to do hlavy. Přemýšlela o tom, a došla k závěru, že ji napálili.
Slibem neurazíš. Ale může tě stát dobré jméno.
Lip
D. v kuřárně vyprávěl o paní, jejíž příběh jen jasně dokládá, že devadesátá léta jsou dávno pryč a někdejší mantry už neplatí tak, jako platívaly dříve. Slibem možná neurazíš, ale můžeš jím pořádně naštvat.
Ta paní, co o ní D. mluvil, je už důchodkyně a udržování společenského kontaktu je pro ní alfou a omegou v zápase za důstojný podzim života. Fotí, mailuje, netuje, sdílí, fonuje a textuje, jako by ji honili.
Ta paní využívá od jednoho poskytovatele hned dva zákaznické účty, z nichž ten první jí umožňuje komunikovat jen tolik, kolik si předem zaplatí, a ten druhý naopak za určitý paušál slibuje nekonečný přístup ke službám. Obzvláště ten druhý má moc ráda.
Tedy měla. Nedávno jí zavolali pracovníci oddělení péče o zákazníka. S politováním jí oznámili, že bohužel, vzhledem k její mimořádné uživatelské aktivitě, budou muset omezit její nárok na nekonečný paušál. Stala se totiž jedním ze tří uživatelů v zemi, kteří čerpali větší než povolené množství nekonečna.
Dozvěděla se, že přečerpala nekonečný kredit, a nešlo jí to do hlavy. Přemýšlela o tom, a došla k závěru, že ji napálili.
Slibem neurazíš. Ale může tě stát dobré jméno.
Lip
pondělí 26. května 2008
Ameriko, promiň! Odpusťte, primáři Elisi! V novinách řádí Inžynýr Králík
Tak jsme zase vyděsili Ameriku! MF DNES si všimla, že našeho atlantického partnera vyděsila situace v českých nemocnicích se špičkovou akreditací.
Je mi těch kluků a holek líto. Pořád není jasné, kdo bude druhým prezidentským kandidátem, benzín tam mají tak drahý, že na pumpách musejí duchovní držet pohotovostní boho-službu, aby upřímnou modlitbou udrželi tu cenovou bestii aspoň trochu v mezích. A teď ještě ty české nemocnice.
Nejdřív jsem se zlobil na doktory. Nemám je moc rád, protože kdykoliv je potkám, mám nějaký zdravotní problém já, nebo někdo z rodiny. A teď se navíc ukázalo, že nedokážou udržet v nemocnicích pořádek.
Jenže... (zajímavé slovo tohle "jenže" - když je řeknete, jako byste otočili ubrus v hospodě rubem nahoru, abyste se nahlédli, jaké prase tam jedlo před vámi)... Jenže, když o tom chvíli přemýšlím, říkám si, že možná horší, než ten bezpečnostní nepořádek v nemocnici, je zjevná potřeba zprávy vyrábět spíš než pro ně zajet tam, kde vznikají samy.
Ono je to asi těžké. Ty opravdové a důležité zprávy jsou nejdřív na internetu a pak je přinese každý plátek, včetně občasníku modřanské radnice. Zkuste si pak jednou týdně udělat pořádně investigativní otvírák. Je tudíž potřeba vyrobit si zprávy vlastní - jedinečné, odlišující, žhavé a proto dobře prodejné.
A tak se novináři začínají chovat jako inovativní marketéři a hledají oblasti, ve kterých stojí za to vyrobit žhavou zprávu. Najdou nepokrytou a relevantní potřebu. Připraví si koncept. A pak chvíli, jako produktoví inženýři, pracují s realitou. Tady na ni zatlačí, tamhle přidají trochu glutamátu, aby to mělo grády, a nakonec přidají troch kyseliny askorbové, aby vydrželo aspoň týden. A pak to - teď už jako novináři -odreportují. Výrobci věcí a služeb tomu říkají New Product Development. Mediální výrobci dění tomu možná mezi sebou říkají News Production and Development. Možná je problém jenom v tom, že na ně stále ještě hledíme jako na žurnalisty. Možná mají na vizitce "Reporting Visionary", případně "Reader Insight and News Innovation Manager". Pokud, měl by nám to ale někdo říct.
Adepti Pulitzerovy ceny z MF DNES si každopádně v uplynulých týdnech oblékli bílé pláště (stejné, jaké nosí produktoví inženýři v laboratořích vyvíjejích ještě domáčtější polévky a ještě čokoládovější oplatky) a s bertsteinovsko-woodwardovským posláním proběhli Ústřední vojenskou a Nemocnicí na Homolce. Bravurně oklamali přihlouplé děvečky, co tam celý den zřejmě nemají na práci nic jiného, než vyměňovat pacientům bažanty, a téměř či docela si odnesli karty pacientů. Zjistili, že člověk převlečený za lékaře je v instituci, kde se pohybuje hodně lékařů, nejčastěji opravdu považován za lékaře. A naservírovali nám tohle překvapivé sdělení jako aféru FileCabinetGate. Ameriko, promiň! Ta tvoje aféra s teplou vodou vedle toho vlažní.
A měli jí. ZPRÁVU NA PRVNÍ STRÁNKU. A měli nás. Hned jsme si to běželi koupit, abychom věděli, kde nás kdo zase bere na hůl a okrádá o právo na bezpečí.
Kdyby nebylo Abrháma, otevíral by možná zítřejší MF DNES článek o tom, že v karlovarských vinárnách a barech řádili reportéři listu pod pseudonymem Inžynýr Králik převlečeni za falešné vrchní.
Zprávička o tom, že holohlaví hoši z Národního Odporu už si iniciativně staví milice, aby nám - na požádání a podle zákona - mohli pomoct při národních pohromách, povodních, zemětřeseních a polomech (nebo pogromech?)s eliminací nepřizpůsobivých individuí, vypadá vedle toho otvíráku jako ušmudlaná popelka od eléva ve zkušební době (má ovšem pokračování na straně tři, aby bylo pravdě - hehe - učiněno zadost.)
Anebo je podceňuju. Možná, že nějací jiní reportéři v mezičase infiltrovali i Národní Odpor a zevnitř toho spolku lobují za nasazení Hnědé milice na domobranu nemocnic proti homosexuálům, cikánům, černejm a neautorizovaným žurnalistům.
"Svépomocná autoimunitní opatření na infekčních odděleních. Amerika nás chválí!" bude už možná zítra hlavním titulkem listu.
LIP
P.S. Ležel mi tam jednou dlouho někdo, o koho jsem se hodně bál. Ležel tam šest měsíců v hodně hlubokém kómatu. A nechtěli nás tam pouštět. Prý kvůli infekci a bezpečnosti pacientů. Pokud se na jipky kromě příbuzných pacientů chodí realizovat i agenti sedmé velmoci, může tam být na špičkové pracoviště příliš rušno. Proklel jsem vás, primáři Elisi! Ale beru to zpátky...
Je mi těch kluků a holek líto. Pořád není jasné, kdo bude druhým prezidentským kandidátem, benzín tam mají tak drahý, že na pumpách musejí duchovní držet pohotovostní boho-službu, aby upřímnou modlitbou udrželi tu cenovou bestii aspoň trochu v mezích. A teď ještě ty české nemocnice.
Nejdřív jsem se zlobil na doktory. Nemám je moc rád, protože kdykoliv je potkám, mám nějaký zdravotní problém já, nebo někdo z rodiny. A teď se navíc ukázalo, že nedokážou udržet v nemocnicích pořádek.
Jenže... (zajímavé slovo tohle "jenže" - když je řeknete, jako byste otočili ubrus v hospodě rubem nahoru, abyste se nahlédli, jaké prase tam jedlo před vámi)... Jenže, když o tom chvíli přemýšlím, říkám si, že možná horší, než ten bezpečnostní nepořádek v nemocnici, je zjevná potřeba zprávy vyrábět spíš než pro ně zajet tam, kde vznikají samy.
Ono je to asi těžké. Ty opravdové a důležité zprávy jsou nejdřív na internetu a pak je přinese každý plátek, včetně občasníku modřanské radnice. Zkuste si pak jednou týdně udělat pořádně investigativní otvírák. Je tudíž potřeba vyrobit si zprávy vlastní - jedinečné, odlišující, žhavé a proto dobře prodejné.
A tak se novináři začínají chovat jako inovativní marketéři a hledají oblasti, ve kterých stojí za to vyrobit žhavou zprávu. Najdou nepokrytou a relevantní potřebu. Připraví si koncept. A pak chvíli, jako produktoví inženýři, pracují s realitou. Tady na ni zatlačí, tamhle přidají trochu glutamátu, aby to mělo grády, a nakonec přidají troch kyseliny askorbové, aby vydrželo aspoň týden. A pak to - teď už jako novináři -odreportují. Výrobci věcí a služeb tomu říkají New Product Development. Mediální výrobci dění tomu možná mezi sebou říkají News Production and Development. Možná je problém jenom v tom, že na ně stále ještě hledíme jako na žurnalisty. Možná mají na vizitce "Reporting Visionary", případně "Reader Insight and News Innovation Manager". Pokud, měl by nám to ale někdo říct.
Adepti Pulitzerovy ceny z MF DNES si každopádně v uplynulých týdnech oblékli bílé pláště (stejné, jaké nosí produktoví inženýři v laboratořích vyvíjejích ještě domáčtější polévky a ještě čokoládovější oplatky) a s bertsteinovsko-woodwardovským posláním proběhli Ústřední vojenskou a Nemocnicí na Homolce. Bravurně oklamali přihlouplé děvečky, co tam celý den zřejmě nemají na práci nic jiného, než vyměňovat pacientům bažanty, a téměř či docela si odnesli karty pacientů. Zjistili, že člověk převlečený za lékaře je v instituci, kde se pohybuje hodně lékařů, nejčastěji opravdu považován za lékaře. A naservírovali nám tohle překvapivé sdělení jako aféru FileCabinetGate. Ameriko, promiň! Ta tvoje aféra s teplou vodou vedle toho vlažní.
A měli jí. ZPRÁVU NA PRVNÍ STRÁNKU. A měli nás. Hned jsme si to běželi koupit, abychom věděli, kde nás kdo zase bere na hůl a okrádá o právo na bezpečí.
Kdyby nebylo Abrháma, otevíral by možná zítřejší MF DNES článek o tom, že v karlovarských vinárnách a barech řádili reportéři listu pod pseudonymem Inžynýr Králik převlečeni za falešné vrchní.
Zprávička o tom, že holohlaví hoši z Národního Odporu už si iniciativně staví milice, aby nám - na požádání a podle zákona - mohli pomoct při národních pohromách, povodních, zemětřeseních a polomech (nebo pogromech?)s eliminací nepřizpůsobivých individuí, vypadá vedle toho otvíráku jako ušmudlaná popelka od eléva ve zkušební době (má ovšem pokračování na straně tři, aby bylo pravdě - hehe - učiněno zadost.)
Anebo je podceňuju. Možná, že nějací jiní reportéři v mezičase infiltrovali i Národní Odpor a zevnitř toho spolku lobují za nasazení Hnědé milice na domobranu nemocnic proti homosexuálům, cikánům, černejm a neautorizovaným žurnalistům.
"Svépomocná autoimunitní opatření na infekčních odděleních. Amerika nás chválí!" bude už možná zítra hlavním titulkem listu.
LIP
P.S. Ležel mi tam jednou dlouho někdo, o koho jsem se hodně bál. Ležel tam šest měsíců v hodně hlubokém kómatu. A nechtěli nás tam pouštět. Prý kvůli infekci a bezpečnosti pacientů. Pokud se na jipky kromě příbuzných pacientů chodí realizovat i agenti sedmé velmoci, může tam být na špičkové pracoviště příliš rušno. Proklel jsem vás, primáři Elisi! Ale beru to zpátky...
Kde co leží a kam vás to táhne
Minulý týden se ke mě dostaly tyhle dvě on-line kratochvíle:
Geosense - hra, která prověří vaši globální dezorientaci,
a Project Implicit - výzkumný on-line projekt, kde si můžete za 20 minut zjistit, zda jste spíš republikán(ka) nebo demokrat(ka) a vůči které rase máte předsudky.
Zkuste to! Je to celkem hlína.
Jako bonus přidávám už jen někde provařenou rýži, která vám pomůže s angličtinou a třetímu světu s obědem. Abyste taky udělali něco pro mír.
Lip
Geosense - hra, která prověří vaši globální dezorientaci,
a Project Implicit - výzkumný on-line projekt, kde si můžete za 20 minut zjistit, zda jste spíš republikán(ka) nebo demokrat(ka) a vůči které rase máte předsudky.
Zkuste to! Je to celkem hlína.
Jako bonus přidávám už jen někde provařenou rýži, která vám pomůže s angličtinou a třetímu světu s obědem. Abyste taky udělali něco pro mír.
Lip
sobota 24. května 2008
Thanks for all the posts! (a metodický comming out)
Je květen. Na stromech vyrazilo listí a na OKU TŘI první komentáře k příspěvkům. Díky květne. Díky P. Díky M. Díky O. a Z.
Pro ty z vás, kteří nevíte, o čem mluvím, a trochu vás to ruší: jukněte na komentáře pod staršími příspěvky. Zatím to neumím nastavit tak, aby byly vidět i z hlavní stránky:(
....
Z. v jednom komentáři napsal, že to o té reklamě a kouzelníkovi nedávalo smysl, protože příspěvek sám je důkazem, že reklama funguje. A že P.D. je dobrý mág. Z., ještě jednou díky moc a pár slov na vysvětlenou:
Nechtěl jsem říct, že reklama nefunguje ani že P.D. špatně čaruje. Ten příspěvěk byl vlastně o tom, že reklama je, stejně jako magie, strašně těkavé a nejednoznačné téma. Ovšem uznávám, že byl trochu banální.. (A banalita, to je zajímavé téma! O tom vám mohu říct ... :))
Pokud jde ale o tu kouzelníkovu webovou stránku, tak to s tebou nesouhlasím. Když se někdo představí, jako přední iluzionista, jediný svého druhu v zemi, jehož motem je „nikdy nic nepovažovat za nemožné“... a který věří, že „...behind a dream, there is a magic...“ nemělo by tam, myslím, být vzápětí zmíněno, že dělá totéž jako jiný iluzionista, a to na maturitních plesech, svatbách a prezentacích nových produktů.
Ne proto, že čarovat na plesech, svatbách a prezentacích by bylo něco podřadného. Ale proto, že to tak může působit. Maturitní plesy, svatby a prezentace nových produktů jsou iniciační obřady svého druhu. A těm sluší kouzelník, který dělá něco jiného než všichni ostatní, a takový, který na žádné jiné svatbě či plese nevystupuje.
Nepochopení rozdílu mezi positioningem a zdrojem businessu, řekl bych.
...
Komentář O. mě pobavil tou představou poetického modu operandi zloděje vykrádajícího autorádia. Nikdy mě nenapadlo, že by někdo mohl něco tak nezákonného dělat s tak pozitivním nastavením mysli. Nutí mě to k úvahám o tom, jaké je asi nastavení mysli návštěvníka OKA TŘI. A o tom, jakou představu si asi návštěvník OKA TŘI udělá o stavu mysli jeho autora. Možná bychom byli všichni překvapení.
Vložil jsem nahoru ukazatel návštěvníků, kteří jsou právě on-line. Jak tam někoho z vás uvidím, budu si vás představovat...:)
....
Z těch reakcí mám velkou radost. A taky mi připomněly jeden rest. Někde dřív jsem slíbil poodhalit roušku metodického principu OKA TŘI. Možná budete zklamaní, ale sliby se mají plnit. Kdyby to bylo moc špatné, tak víte co...zkuste to vypnout a spustit zase někdy příště.
...
Byl taky květen a stromy na zahradě u J. už se dávno obsypaly listím. Třásly se ve větru. Pod stromy stála dvě skládací plážová křesílka z aluminiových profilů a proužkované látky. Třásla se ve větru. Na sedátkách jsme se s J. připravovali na státnice. Třásli jsme se strachy.
Svěže zelený střešovický trávník pokrývaly bílé obdélníky papírových složek se poznámkami z přednášek: dějiny sociologie, metodologie výzkumu, statistika... Byly zatížené kameny, takže se netřásly.
...
Uběhlo dopoledne a my jsme udělali spoustu užitečného: J. povyprávěl zážitky z Litoměřicka, několikrát jsme přenesli křesílka ze sluníčka do stínu a zpět, otevřeli jsme několik lahví a něco i pojedli. Jen na to učení nějak ne a ne dojít.
Když to začalo vypadat nebezpečně, navrhl J. tenhle postup:
Každý hodíme zátkou od piva naslepo do prostoru vydlážděného poznámkami a nahlas zrekapitulujeme otázku, na kterou zátka dopadne.
...
Pokud jste někdy aspoň letmo zavadili o odložená skripta z tohohle oboru, určitě víte, že jedním z nejčastěji citovaných jmen v nich bývá Max Weber. Ať už jste pomalý génius, nebo přiznaný idiot, po čtyřech a více letech studia prostě musíte o Maxovi něco vědět. A když už o něčem něco víte, nemůžete se ubrátnit pokušení o tom něco říct.
A tak to bylo i to odpoledne. Minuty ubíhaly a zátka lítala vzduchem. Začalo být v podstatě jedno, na jakou otázku dopadla. Na každou totiž existovala odpověď podle jednotného scénáře:
S tím, jak přibývalo zátek, kterými by se dalo házet, rostla i efektivita naší práce. Večer jsme to všechno měli zopakované a zanalyzované ze všech stran.
Prošlo nám to i v pondělí, v těch přiškrcených oblecích s krátkými nohavicemi a vyřazenými vázankami našich otců.
...
No a to je metoda útěku z papíru. Máte téma A, o kterém něco tušíte a téma B, o kterém nevíte nic. Začnete mluvit o B a myslíte na A. V 80 případech ze 100 najdete nějakou souvislost. Ne vždycky to dává úplný smysl a někdy vás to samotné překvapí.
...
Když už jsem to nevydržel a vydrážděný těmi všudypřítpomnými poznámkami o webu 2.0 konečně klikl na aplikaci blogger, abych se podíval, o čem že to ten user-created content vlastně je, otevřelo se mi okno „nový příspěvek“. Chvíli jsem to oklikával, zkoumal a studoval a za chvíli se přistihl, že už zase utíkám z papíru.
Je to jako s jízdou na kole. Některé „dovednosti“ prostě nezapomenete.
....
LIP
Pro ty z vás, kteří nevíte, o čem mluvím, a trochu vás to ruší: jukněte na komentáře pod staršími příspěvky. Zatím to neumím nastavit tak, aby byly vidět i z hlavní stránky:(
....
Z. v jednom komentáři napsal, že to o té reklamě a kouzelníkovi nedávalo smysl, protože příspěvek sám je důkazem, že reklama funguje. A že P.D. je dobrý mág. Z., ještě jednou díky moc a pár slov na vysvětlenou:
Nechtěl jsem říct, že reklama nefunguje ani že P.D. špatně čaruje. Ten příspěvěk byl vlastně o tom, že reklama je, stejně jako magie, strašně těkavé a nejednoznačné téma. Ovšem uznávám, že byl trochu banální.. (A banalita, to je zajímavé téma! O tom vám mohu říct ... :))
Pokud jde ale o tu kouzelníkovu webovou stránku, tak to s tebou nesouhlasím. Když se někdo představí, jako přední iluzionista, jediný svého druhu v zemi, jehož motem je „nikdy nic nepovažovat za nemožné“... a který věří, že „...behind a dream, there is a magic...“ nemělo by tam, myslím, být vzápětí zmíněno, že dělá totéž jako jiný iluzionista, a to na maturitních plesech, svatbách a prezentacích nových produktů.
Ne proto, že čarovat na plesech, svatbách a prezentacích by bylo něco podřadného. Ale proto, že to tak může působit. Maturitní plesy, svatby a prezentace nových produktů jsou iniciační obřady svého druhu. A těm sluší kouzelník, který dělá něco jiného než všichni ostatní, a takový, který na žádné jiné svatbě či plese nevystupuje.
Nepochopení rozdílu mezi positioningem a zdrojem businessu, řekl bych.
...
Komentář O. mě pobavil tou představou poetického modu operandi zloděje vykrádajícího autorádia. Nikdy mě nenapadlo, že by někdo mohl něco tak nezákonného dělat s tak pozitivním nastavením mysli. Nutí mě to k úvahám o tom, jaké je asi nastavení mysli návštěvníka OKA TŘI. A o tom, jakou představu si asi návštěvník OKA TŘI udělá o stavu mysli jeho autora. Možná bychom byli všichni překvapení.
Vložil jsem nahoru ukazatel návštěvníků, kteří jsou právě on-line. Jak tam někoho z vás uvidím, budu si vás představovat...:)
....
Z těch reakcí mám velkou radost. A taky mi připomněly jeden rest. Někde dřív jsem slíbil poodhalit roušku metodického principu OKA TŘI. Možná budete zklamaní, ale sliby se mají plnit. Kdyby to bylo moc špatné, tak víte co...zkuste to vypnout a spustit zase někdy příště.
...
Byl taky květen a stromy na zahradě u J. už se dávno obsypaly listím. Třásly se ve větru. Pod stromy stála dvě skládací plážová křesílka z aluminiových profilů a proužkované látky. Třásla se ve větru. Na sedátkách jsme se s J. připravovali na státnice. Třásli jsme se strachy.
Svěže zelený střešovický trávník pokrývaly bílé obdélníky papírových složek se poznámkami z přednášek: dějiny sociologie, metodologie výzkumu, statistika... Byly zatížené kameny, takže se netřásly.
...
Uběhlo dopoledne a my jsme udělali spoustu užitečného: J. povyprávěl zážitky z Litoměřicka, několikrát jsme přenesli křesílka ze sluníčka do stínu a zpět, otevřeli jsme několik lahví a něco i pojedli. Jen na to učení nějak ne a ne dojít.
Když to začalo vypadat nebezpečně, navrhl J. tenhle postup:
Každý hodíme zátkou od piva naslepo do prostoru vydlážděného poznámkami a nahlas zrekapitulujeme otázku, na kterou zátka dopadne.
...
Pokud jste někdy aspoň letmo zavadili o odložená skripta z tohohle oboru, určitě víte, že jedním z nejčastěji citovaných jmen v nich bývá Max Weber. Ať už jste pomalý génius, nebo přiznaný idiot, po čtyřech a více letech studia prostě musíte o Maxovi něco vědět. A když už o něčem něco víte, nemůžete se ubrátnit pokušení o tom něco říct.
A tak to bylo i to odpoledne. Minuty ubíhaly a zátka lítala vzduchem. Začalo být v podstatě jedno, na jakou otázku dopadla. Na každou totiž existovala odpověď podle jednotného scénáře:
"Otázka číslo 1. Hodnoty, normy a anomie ve společnosti. No, to je moc zajímavá otázka. Jedním z autorů, který se této otázky ve svém díle dotýkal byl Max Weber. A o Maxu Weberovi vám mohu říct..... "
S tím, jak přibývalo zátek, kterými by se dalo házet, rostla i efektivita naší práce. Večer jsme to všechno měli zopakované a zanalyzované ze všech stran.
Prošlo nám to i v pondělí, v těch přiškrcených oblecích s krátkými nohavicemi a vyřazenými vázankami našich otců.
...
No a to je metoda útěku z papíru. Máte téma A, o kterém něco tušíte a téma B, o kterém nevíte nic. Začnete mluvit o B a myslíte na A. V 80 případech ze 100 najdete nějakou souvislost. Ne vždycky to dává úplný smysl a někdy vás to samotné překvapí.
...
Když už jsem to nevydržel a vydrážděný těmi všudypřítpomnými poznámkami o webu 2.0 konečně klikl na aplikaci blogger, abych se podíval, o čem že to ten user-created content vlastně je, otevřelo se mi okno „nový příspěvek“. Chvíli jsem to oklikával, zkoumal a studoval a za chvíli se přistihl, že už zase utíkám z papíru.
Je to jako s jízdou na kole. Některé „dovednosti“ prostě nezapomenete.
....
LIP
Polotovary a konečné stanice
Někdy mi, čertvíproč, probleskne pamětí obraz světa, jak jsem ho viděl, když mi bylo pět. Byl legrační:
Všichni zpěváci se jmenovali Karel: Karel Gott, Karel Matuška, Karel Korn. Kazila to jenom Vondráčková, která se z nesmyslného důvodu jmenovala Helena. Bůh, Ježíšek a Mikuláš byli jedna a tatáž osoba. Existovala naděje, že promícháním suspenze z mýdla, oleje, vody a pětihaléře vznikne v lahvičce od živočišného uhlí nový druh brouka. Kniha Na co umírají muži Karla Pecky v knihovničce naproti posteli hrozila při náhodném dotyku smrtelnou nákazou mě i tátovi, zatímco ségra s mámou byly z obliga. A v zahrádkářské kolonii na severovýchodním okraji třešňovky žil divný chlápek, co chytal zlobivé děti a svážel je na kárce ke své chatičce, kde je věznil ve sklepě.
...
Pevnou součástí toho světa byla i restaurační zařízení Drancy a Start. Lepší restaurace kombinovaná s prodejnou polotovarů (vzpomínáte?) a bufet u konečné zastávky příměstských autobusových spojů.
Obojí skvosty pravoúhlé šestistěnné architektury pražského sídliště a zároveň pro mě důležité milníky tehdy známého světa. Možná proto mám teď potřebu o nich psát.
...
Ty dvě hranaté budovy prošly v uplynulých letech pochopitelně několika proměnami:
Z malinko nafoukané sídlištní restaurace a prodejny ošizeného jídla se stala malinko ušmudlaná pizzerie a prodejna ošizeného sexu.
Z bufetu na konečné fungovala delší dobu jen šeříky odstíněná zadní stěna, která nabízela tříminutový azyl pro řešení potřeb vyžadujících soukromí. Později se nabídka služeb rozšířila i do přední části budovy, kde nyní najdete i řešení vašich potřeb mobilní komunikace.
...
Od té doby, co mi rodiče outsourcují psa, je moje matka pevně připojena ke komunikační síti pejskařů z třešňovky a požívá tak výhody nejrychlejšího možného přístupu k informacím z komunálního života. Takže už taky ví, co se stane s Drancem a co čeká Start.
Ten první zabydlí svojí spiritualitou Svědci Jehovovi. A Start se promění v non-stop hernu s automaty plnými točících se jablíček, rajčátek a jahůdek.
...
Z jiného úhlu pohledu se vlastně zas tak moc nezměnilo a nezmění:
Budova bufetu Start byla a zase bude pro někoho synonymem konečné stanice.
A v Drancu budou zase - po předobalených řízcích a předodhalených slečnách - prodávat polotovary, tentokrát v podobě instantní spásy duše.
I budovy mají možná svůj osud.
LIP
Všichni zpěváci se jmenovali Karel: Karel Gott, Karel Matuška, Karel Korn. Kazila to jenom Vondráčková, která se z nesmyslného důvodu jmenovala Helena. Bůh, Ježíšek a Mikuláš byli jedna a tatáž osoba. Existovala naděje, že promícháním suspenze z mýdla, oleje, vody a pětihaléře vznikne v lahvičce od živočišného uhlí nový druh brouka. Kniha Na co umírají muži Karla Pecky v knihovničce naproti posteli hrozila při náhodném dotyku smrtelnou nákazou mě i tátovi, zatímco ségra s mámou byly z obliga. A v zahrádkářské kolonii na severovýchodním okraji třešňovky žil divný chlápek, co chytal zlobivé děti a svážel je na kárce ke své chatičce, kde je věznil ve sklepě.
...
Pevnou součástí toho světa byla i restaurační zařízení Drancy a Start. Lepší restaurace kombinovaná s prodejnou polotovarů (vzpomínáte?) a bufet u konečné zastávky příměstských autobusových spojů.
Obojí skvosty pravoúhlé šestistěnné architektury pražského sídliště a zároveň pro mě důležité milníky tehdy známého světa. Možná proto mám teď potřebu o nich psát.
...
Ty dvě hranaté budovy prošly v uplynulých letech pochopitelně několika proměnami:
Z malinko nafoukané sídlištní restaurace a prodejny ošizeného jídla se stala malinko ušmudlaná pizzerie a prodejna ošizeného sexu.
Z bufetu na konečné fungovala delší dobu jen šeříky odstíněná zadní stěna, která nabízela tříminutový azyl pro řešení potřeb vyžadujících soukromí. Později se nabídka služeb rozšířila i do přední části budovy, kde nyní najdete i řešení vašich potřeb mobilní komunikace.
...
Od té doby, co mi rodiče outsourcují psa, je moje matka pevně připojena ke komunikační síti pejskařů z třešňovky a požívá tak výhody nejrychlejšího možného přístupu k informacím z komunálního života. Takže už taky ví, co se stane s Drancem a co čeká Start.
Ten první zabydlí svojí spiritualitou Svědci Jehovovi. A Start se promění v non-stop hernu s automaty plnými točících se jablíček, rajčátek a jahůdek.
...
Z jiného úhlu pohledu se vlastně zas tak moc nezměnilo a nezmění:
Budova bufetu Start byla a zase bude pro někoho synonymem konečné stanice.
A v Drancu budou zase - po předobalených řízcích a předodhalených slečnách - prodávat polotovary, tentokrát v podobě instantní spásy duše.
I budovy mají možná svůj osud.
LIP
Hostesky vracejí úder
Jen jsem dopsal ten předchozí, objevily se u nás v lobby tři kostýmované hostesky v akademických talárech fialové barvy. S takovými těmi klobouky, co připomínají knížku na pultíku a se střapečkem.
Rozhodl jsem se být statečný a nechal se ulovit. A protože jsem chtěl v té interakci převzít otěže iniciativy, pozdravil jsem jako první. "Gaudeaumus igitur", pravil jsem pevným hlasem a doufal jsem, že tím slečnu vyvedu z míry.
Prohlédla si mě zpytavým pohledem od neoholeného obličeje až k teniskám, které už by se hodily jen na zahradu, a do ruky mi strčila materiál představující program některého z dalších MBA kurzů, které asi nikdy nebudu navštěvovat.
"Třeba pro někoho jiného", řekla kráska v taláru a začala se věnovat dalšímu, tentokrát už snad najdějnějšímu subjektu...
Pokud bystě někdo měli o ten materiál zájem, asi ho ještě mám:))
Lip
Rozhodl jsem se být statečný a nechal se ulovit. A protože jsem chtěl v té interakci převzít otěže iniciativy, pozdravil jsem jako první. "Gaudeaumus igitur", pravil jsem pevným hlasem a doufal jsem, že tím slečnu vyvedu z míry.
Prohlédla si mě zpytavým pohledem od neoholeného obličeje až k teniskám, které už by se hodily jen na zahradu, a do ruky mi strčila materiál představující program některého z dalších MBA kurzů, které asi nikdy nebudu navštěvovat.
"Třeba pro někoho jiného", řekla kráska v taláru a začala se věnovat dalšímu, tentokrát už snad najdějnějšímu subjektu...
Pokud bystě někdo měli o ten materiál zájem, asi ho ještě mám:))
Lip
úterý 20. května 2008
Rána pod linku
Kdyby Gogol pracoval u nás, nenapsal by Večerá na chutóre bliz Dikánky. Napsal by Povídky z kuřárny. A roli vypravěčky by tam měla A.
...
Jestli je vám obrázek dole trochu povědomý, je to tím, že už jste ho tisíckrát prožili. Bylo odpoledne, vezli jste si svůj vozík uličkou hypermarketu a lehce jste swingovali tělem v rytmu nějakého milého elevator songu. Hop tam s balením tohohle. A taky dvě balení tamtoho...
Vozík plynule kličkoval mezi těmi ostatními a všechno, co jste do něj hodili, bylo najednou takové lepší, než to, co zbylo na regále. Lepší, protože už trochu vaše. Tak praví teorie.
...
Teorie neví nic o tom, co následovalo. Oko JI spatřilo. Mozek JI poznal. Neurony spustily alarm. Noha dupla na pomyslnou brzdu a košík se s pištěním koleček málem otočil do protisměru. Rychle jste získali kontrolu nad situací, uvedli vozík zpět do dopředného pohybu a kradmo se rozhlédli, jestli jste na chvilku nevypadali blbě. A pak jste na to šlápli, abyste JI co nejdřív nechali za sebou. Koho?
Tu hostesku přece. Stála tam na konci ponuré, neosvětlené uličky mezi policemi a určitě vám chtěla dát něco zákeřně ochutnat. Aby vás dostala. Aby vás zotročila. Aby vám vrazila to SVÉ balení do VAŠEHO košíku.
...
Vždycky, když se mi to stalo, a vždycky, když jsem po očku sledoval, jak se to stalo někomu jinému, jsem si říkal, proč nás ty barbíny v uličkách nákupních center tak děsí.
Tady je příběh A., který tuhle záhadu vysvětluje:
...
Bylo hezky a venku svítilo sluníčko. A. si vyrazila do města a všemi póry lačně hltala pulzující chuť pražského bulváru. Bylo jí dobře.
Když se před ní objevili kluk a holka v divných mikinách s nápisy "Už jsi ho dneska vytáh'?" a "Už jsi jí dneska ukázala?", málem jí zaskočilo, i když právě nejedla. Zčervenala a snažila se naposlední chvíli uhnout nevyhnutelné kolizi očního kontaktu.
Uviděli ji a než stačila vydechnout, zastoupili jí cestu. On se podíval na ni, pak oba na zkoprnělou A.
Milisekunda ambivalentní strnulosti, po níž on zklamaně zavrtěl hlavou. Významný pohled na jeho partnerku, který říkal: "TOHLE asi ne! to jsme šlápli vedle..." Jenže kostky už byly vrženy a nešlo couvnout.
Promluvila holka v mikině: "Promiňte. To je omyl.."
A. to nedalo: "A co jako jste chtěli?"
On: "No, chtěli jsme vám položit takovou otázku..."
A. tak nějak bezděčně a s tušením blížící se komplikace: "Jakou otázku?"
Jak to řekla, v duchu si vynadala, a začala rychle zpytovat pamět, kdy naposledy přemýšlela o Bohu.
Neznámá v necudné mikině: "Tak teda jo. Znáte slevové karty Euro 26? Jsou v principu podobné kartám ISIC, ale nemusíte být student.."
A., které se evidentně ulevilo: "Jo, tyhle! Ty znám. Co je s nima?"
"No, tak ty jsou jen od 15 do 26 let!" odpověděl on tónem, který nenechával prostor pochybám o tom, že A. se už nekvalifikuje. Otočil se na podpadku a zmizel.
....
Čím dál častěji se dnes mluví o tom, že bez podlinky nic neprodáte. Asi je to složitější. Díky podlince můžete neočekávaně zjistit, že, i kdybyste chtěli, ani nenakoupíte.
...
LIP
PS. Trochu mě to hnětlo a nějak jsem měl potřebu se té A. zastat. Takže prosimvás, je to takhle. Ode dneška počínaje jsou cílovou skupinou pro OKO TŘI dospělí ve věku od 27 výš. Pokud znáte někoho mladšího, kdo vám není sympatický, osvojte si tenhle skript: "Znáš OKO TŘI? Ne? A vono je to vlastně jedno, to je stejně až od 27 let!"
A na mikinu si můžete napsat třeba "Stejně ti ho neukážu". Určitě to bude působit tak nějak soudobě nápaditě....
...
Jestli je vám obrázek dole trochu povědomý, je to tím, že už jste ho tisíckrát prožili. Bylo odpoledne, vezli jste si svůj vozík uličkou hypermarketu a lehce jste swingovali tělem v rytmu nějakého milého elevator songu. Hop tam s balením tohohle. A taky dvě balení tamtoho...
Vozík plynule kličkoval mezi těmi ostatními a všechno, co jste do něj hodili, bylo najednou takové lepší, než to, co zbylo na regále. Lepší, protože už trochu vaše. Tak praví teorie.
...
Teorie neví nic o tom, co následovalo. Oko JI spatřilo. Mozek JI poznal. Neurony spustily alarm. Noha dupla na pomyslnou brzdu a košík se s pištěním koleček málem otočil do protisměru. Rychle jste získali kontrolu nad situací, uvedli vozík zpět do dopředného pohybu a kradmo se rozhlédli, jestli jste na chvilku nevypadali blbě. A pak jste na to šlápli, abyste JI co nejdřív nechali za sebou. Koho?
Tu hostesku přece. Stála tam na konci ponuré, neosvětlené uličky mezi policemi a určitě vám chtěla dát něco zákeřně ochutnat. Aby vás dostala. Aby vás zotročila. Aby vám vrazila to SVÉ balení do VAŠEHO košíku.
...
Vždycky, když se mi to stalo, a vždycky, když jsem po očku sledoval, jak se to stalo někomu jinému, jsem si říkal, proč nás ty barbíny v uličkách nákupních center tak děsí.
Tady je příběh A., který tuhle záhadu vysvětluje:
...
Bylo hezky a venku svítilo sluníčko. A. si vyrazila do města a všemi póry lačně hltala pulzující chuť pražského bulváru. Bylo jí dobře.
Když se před ní objevili kluk a holka v divných mikinách s nápisy "Už jsi ho dneska vytáh'?" a "Už jsi jí dneska ukázala?", málem jí zaskočilo, i když právě nejedla. Zčervenala a snažila se naposlední chvíli uhnout nevyhnutelné kolizi očního kontaktu.
Uviděli ji a než stačila vydechnout, zastoupili jí cestu. On se podíval na ni, pak oba na zkoprnělou A.
Milisekunda ambivalentní strnulosti, po níž on zklamaně zavrtěl hlavou. Významný pohled na jeho partnerku, který říkal: "TOHLE asi ne! to jsme šlápli vedle..." Jenže kostky už byly vrženy a nešlo couvnout.
Promluvila holka v mikině: "Promiňte. To je omyl.."
A. to nedalo: "A co jako jste chtěli?"
On: "No, chtěli jsme vám položit takovou otázku..."
A. tak nějak bezděčně a s tušením blížící se komplikace: "Jakou otázku?"
Jak to řekla, v duchu si vynadala, a začala rychle zpytovat pamět, kdy naposledy přemýšlela o Bohu.
Neznámá v necudné mikině: "Tak teda jo. Znáte slevové karty Euro 26? Jsou v principu podobné kartám ISIC, ale nemusíte být student.."
A., které se evidentně ulevilo: "Jo, tyhle! Ty znám. Co je s nima?"
"No, tak ty jsou jen od 15 do 26 let!" odpověděl on tónem, který nenechával prostor pochybám o tom, že A. se už nekvalifikuje. Otočil se na podpadku a zmizel.
....
Čím dál častěji se dnes mluví o tom, že bez podlinky nic neprodáte. Asi je to složitější. Díky podlince můžete neočekávaně zjistit, že, i kdybyste chtěli, ani nenakoupíte.
...
LIP
PS. Trochu mě to hnětlo a nějak jsem měl potřebu se té A. zastat. Takže prosimvás, je to takhle. Ode dneška počínaje jsou cílovou skupinou pro OKO TŘI dospělí ve věku od 27 výš. Pokud znáte někoho mladšího, kdo vám není sympatický, osvojte si tenhle skript: "Znáš OKO TŘI? Ne? A vono je to vlastně jedno, to je stejně až od 27 let!"
A na mikinu si můžete napsat třeba "Stejně ti ho neukážu". Určitě to bude působit tak nějak soudobě nápaditě....
sobota 17. května 2008
Urbanistický kanibalismus
S kanibalismem je to prý složité. Někdy jde o přežití, někdy o rituální praktiky, někdy o to, získat sílu nepřítele, a někdy o duševní poruchu. Pokud jde o kanibalismus urbanistický, nebude to asi o mnoho jiné. Ale hodně mu věřím.
...
Kus za Planou u Mariánských lázní po cestě ze Stanu narazíte na ostatky vesnice Vísky. Bývala to před válkou - asi moc hezká - obec s deseti, dvanácti čísly. Dnes to tam vypadá takhle:
To místo má silný účinek na lidskou pokožku - vyvolává husí kůži. Podobně, jako když se díváte na hororový film, a čekáte, že za chvilku odněkud něco vyskočí a strašně to zaječí.
...
Vísky se staly obětí urbanistického kanibalismu. Když z nich spolu s Henleinovými voliči odsunuli i ty ostatní německy mluvicí osadníky, zůstaly chalupy chvilku prázdné.
Pak dorazili urbanističtí kanibalové. Noví osadníci původem ze Slovenska naložili všechno, co se dalo použít, na vagóny a odvezli to zpět tam, odkud přijeli. Své nové domovy nakrmili naporcovanými chalupami víseckých obyvatel a za čas na to možná ani nepomysleli.
Kolem zřícenin starých hradů také najdete chalupy s krásnými podezdívkami z fortelného kamení.
...
V osmdesátých letech přijela Československá lidová armáda a hroutící se domy rozstřílela těžkou municí. Jednak to bylo dobré místo ke cvičení bojových akcí ve městě, jednak bylo asi potřeba udělat něco s nepatřičně působícími kostrami budov.
...
Sníst plecko nebo kýtu bližního svého je tabu, na které zdravý člověk zkrátka nepomyslí. Ale když zakládáte SVŮJ nový domov, každou možnost odkrojit si kus z už nedýchajícího domova někoho jiného jenom uvítáte. Materiál je drahý a daňová sazba za stavební práce už také není, co bývala. Když se pak rozhlédnete kolem, cítíte se hrdě a dobře - z toho, co je okolo, všemi póry a spárami sálá KDO jste a JAKÝ život chcete prožít. Můj dům, můj hrad. Jupí já já jupi jipi jéj..
Myšlenku na to, že kus střechy zacelil bobrovkový imiplantát ze zbouraného domu, že trámy ve stropě dříve držely podlahu jiného bytu, že tu hezkou rekonstruovanou skříň jste vysvobodili z ruin, ve kterých NĚJAKÝ jiný život prožil NĚKDO jiný, umlčí cenzor mozek hned po početí.
Někde hluboko v sobě ji ale nosíme. U mě se projevuje chorobným strachem z novostaveb. Představa, že se jednoho dne nastěhuju do domu, kde všechny úhly jsou opravdu pravé, kde všechno voní novotou omyvatelných nátěrových hmot, které tu budou, až tchýně tu nebude, že vlezu do místnosti jako první živá lidská bytost po zedníkovi, malířovi a podlahářovi, mě děsí. Diagnoza je jasná: jsem urbanistický kanibal. Mám pocit, že dobrý život lze prožít jen mezi stěnami, které předtím postavil někdo jiný.
Ostatně, něco o urbanistickém kanibalismu asi tuší i děti. Když jsme se probourali o byt výš, abychom se na další část života posílili ostatky doupěte našich někdejších sousedů, našly si naše děti ve zdi pěknou niku a nechaly do ní v plechovce od kávy zazdít tenhle dopis: "V tomhle domě bydleli Kašpar a Apolenka s rodiči". A přidaly své fotografie, aby za sto, dvě stě let, někdo z další generace urbanistických kanibalů věděl, z čeho bude vařit.
Ani mě nepřekvapuje, že už existují urbanistické studie o tom, jak pomalu vymírají ta na zelené louce postavená podnikatelská satelitní městečka za Prahou. Stavěli je zcela nové ze všeho nového a postavili je proto sterilní. A sterilní prostředí je pro život nevhodné.
...
A ještě jedna věc. Stalo se dobrým zvykem v partičce na velikonoce poobědvat nádivku s kopřivami. Na jaře potřebujete doplnit sílu a když už barvíme ta vajíčka a pleteme pomlázky, tak proč nepodržet i tuhle tradici.
Až v těch Vískách mi došlo, proč jsou to právě kopřivy. Je to rumištní druh, kterému se daří nejlíp tam, kde pomalu teří zaniklé domovy jiných.
Wikipedia k tomu říká, že jedním z dokumentovaných projevů kanibalismu v Egyptě patřilo podávání léků z těla vykopaných mumií.
LIP
...
Kus za Planou u Mariánských lázní po cestě ze Stanu narazíte na ostatky vesnice Vísky. Bývala to před válkou - asi moc hezká - obec s deseti, dvanácti čísly. Dnes to tam vypadá takhle:
To místo má silný účinek na lidskou pokožku - vyvolává husí kůži. Podobně, jako když se díváte na hororový film, a čekáte, že za chvilku odněkud něco vyskočí a strašně to zaječí.
...
Vísky se staly obětí urbanistického kanibalismu. Když z nich spolu s Henleinovými voliči odsunuli i ty ostatní německy mluvicí osadníky, zůstaly chalupy chvilku prázdné.
Pak dorazili urbanističtí kanibalové. Noví osadníci původem ze Slovenska naložili všechno, co se dalo použít, na vagóny a odvezli to zpět tam, odkud přijeli. Své nové domovy nakrmili naporcovanými chalupami víseckých obyvatel a za čas na to možná ani nepomysleli.
Kolem zřícenin starých hradů také najdete chalupy s krásnými podezdívkami z fortelného kamení.
...
V osmdesátých letech přijela Československá lidová armáda a hroutící se domy rozstřílela těžkou municí. Jednak to bylo dobré místo ke cvičení bojových akcí ve městě, jednak bylo asi potřeba udělat něco s nepatřičně působícími kostrami budov.
...
Sníst plecko nebo kýtu bližního svého je tabu, na které zdravý člověk zkrátka nepomyslí. Ale když zakládáte SVŮJ nový domov, každou možnost odkrojit si kus z už nedýchajícího domova někoho jiného jenom uvítáte. Materiál je drahý a daňová sazba za stavební práce už také není, co bývala. Když se pak rozhlédnete kolem, cítíte se hrdě a dobře - z toho, co je okolo, všemi póry a spárami sálá KDO jste a JAKÝ život chcete prožít. Můj dům, můj hrad. Jupí já já jupi jipi jéj..
Myšlenku na to, že kus střechy zacelil bobrovkový imiplantát ze zbouraného domu, že trámy ve stropě dříve držely podlahu jiného bytu, že tu hezkou rekonstruovanou skříň jste vysvobodili z ruin, ve kterých NĚJAKÝ jiný život prožil NĚKDO jiný, umlčí cenzor mozek hned po početí.
Někde hluboko v sobě ji ale nosíme. U mě se projevuje chorobným strachem z novostaveb. Představa, že se jednoho dne nastěhuju do domu, kde všechny úhly jsou opravdu pravé, kde všechno voní novotou omyvatelných nátěrových hmot, které tu budou, až tchýně tu nebude, že vlezu do místnosti jako první živá lidská bytost po zedníkovi, malířovi a podlahářovi, mě děsí. Diagnoza je jasná: jsem urbanistický kanibal. Mám pocit, že dobrý život lze prožít jen mezi stěnami, které předtím postavil někdo jiný.
Ostatně, něco o urbanistickém kanibalismu asi tuší i děti. Když jsme se probourali o byt výš, abychom se na další část života posílili ostatky doupěte našich někdejších sousedů, našly si naše děti ve zdi pěknou niku a nechaly do ní v plechovce od kávy zazdít tenhle dopis: "V tomhle domě bydleli Kašpar a Apolenka s rodiči". A přidaly své fotografie, aby za sto, dvě stě let, někdo z další generace urbanistických kanibalů věděl, z čeho bude vařit.
Ani mě nepřekvapuje, že už existují urbanistické studie o tom, jak pomalu vymírají ta na zelené louce postavená podnikatelská satelitní městečka za Prahou. Stavěli je zcela nové ze všeho nového a postavili je proto sterilní. A sterilní prostředí je pro život nevhodné.
...
A ještě jedna věc. Stalo se dobrým zvykem v partičce na velikonoce poobědvat nádivku s kopřivami. Na jaře potřebujete doplnit sílu a když už barvíme ta vajíčka a pleteme pomlázky, tak proč nepodržet i tuhle tradici.
Až v těch Vískách mi došlo, proč jsou to právě kopřivy. Je to rumištní druh, kterému se daří nejlíp tam, kde pomalu teří zaniklé domovy jiných.
Wikipedia k tomu říká, že jedním z dokumentovaných projevů kanibalismu v Egyptě patřilo podávání léků z těla vykopaných mumií.
LIP
čtvrtek 15. května 2008
Pět divů letošního května
Tenhle kousek bude spíš fotografický, než literární. Inspirací k němu bylo větší množství podnětů, než dokážu spojit do jednoho příběhu (a to mě přivádí k tomu, že Vám stále dlužím jedno vysvětlení, a to sice vysvětlení metody "útěku z papíru", z níž tenhle blog vydatně metodicky čerpá - o tom tedy někdy příště).
Od začátku května mi přes cestu přeběhlo několik divů, o které se s vámi chci nepříliš komentovaně podělit.
Tím prvním je nový titul obchodu Levné knihy, který najdete mimo jiné snad v každém shopping mallu. Nový titul stojí jen pět korun a je to větrák Jumbo. Koupil si ho můj vice-tchán, protože je velkým fanouškem slepých cest v oblasti drobné elektroniky. Větrák jumbo funguje na dvě baterie. Jsou li dostatečně nabité, větrák Jumbo pěkně bzučí. Ale nevětrá. L'Art pour Art, chtělo by se říct a nebylo by to daleko od pravdy. Vypadá takhle a pokud ho v levných knihách uvidíte, rozhodně neváhejte s koupí. Předpovídám mu stejné zhodnocení, jakého se dočkala zmetková poštovní známka, které se dnes říká modrý Mauricius.
Div Druhý. Automatická půjčovna kol. Na jeden dok pro automatické půjčování těchhle kol jsem narazil v Karlíně. Podle téhle mapy jsou ještě na několika dalších místech v Praze. A pokud byste si to chtěli vyzkoušet, víc informací najdete tady.
Div Třetí. Elektronická cigareta. Už někdy v únoru mi o ní vyprávěla H. Tak trochu jsem ji podezíral, že si ze mě dělá šoufky. Existuje. Kouří ji nějaký lobující poslanec a koupit si ji můžete tady. Dobrá věc, myslím si. A prý mají i elektronickou dýmku. Jakmile narazím na elektronického jointa a elektronickou tequillu, dám vám samozřejmě také vědět. Elektronicky, pochopitelně. (Obrázek převzat z volně distribuovaného tisku).
Estetický Div Čtvtý. Pamatujete si na ty socialistické sochy na sídlištích? Většinou šlo o nějaký budovatelský či alegorický výjev. A nebo o čistý technický realismus - lokomotiva, hřídel, zátiší s rypadlem, atd. Pokud vy ano, tak ústřední vojenská nemocnice nezapomněla. Když jsme tam jeli s tátou na vozíku a vezli tu potupnou skleničku na rozbor, hned ve foyer nás uvítala nádoba téměř identická, jen nadlidských rozměrů. Přemýšlím o tom, jak by to vypadalo, kdyby se stejného estetického realismu držely také třeba dentisté, veterináři nebo finanční úřady. Představte si - plastiky vytržených zubů a vrtačka v nadživotní velikosti, reliéf kočky přejeté traktorem na zdi, billboard s formulářem pro daňové prohlášení... Zatím tu máme jen ty nadživotní baňky. Jakmile narazím na cokoliv dalšího, budu postupovat jako u Divu Tři.
Komunikační Div Pátý. Reklama na tarif ou tů kůl (to kůl se píše :kůl:, takže předpokládám, že se to má číst cool). Ta reklama mě vyzývá, abych posílal nesmysly v podobě SMS, protože ty jsou v rámci sítě zadarmo. Pokud by někdo z vás opravdu toužil po tom, posílat někam nesmysly, protože je to "zadarmo", tak nabízím za poloviční cenu možnost posílat je v láhvi od nás z Modřan po Vltavě (a dále pak po Labi až do Hamburku). Aktivace tarifu proběhne okamžitě po zaplacení nepatrného poplatku.
Pokud jde o ty dva zbývající, jsem optimista. Myslím, že než se květen potká s červnem, budete je tu mít.
LIP
Od začátku května mi přes cestu přeběhlo několik divů, o které se s vámi chci nepříliš komentovaně podělit.
Tím prvním je nový titul obchodu Levné knihy, který najdete mimo jiné snad v každém shopping mallu. Nový titul stojí jen pět korun a je to větrák Jumbo. Koupil si ho můj vice-tchán, protože je velkým fanouškem slepých cest v oblasti drobné elektroniky. Větrák jumbo funguje na dvě baterie. Jsou li dostatečně nabité, větrák Jumbo pěkně bzučí. Ale nevětrá. L'Art pour Art, chtělo by se říct a nebylo by to daleko od pravdy. Vypadá takhle a pokud ho v levných knihách uvidíte, rozhodně neváhejte s koupí. Předpovídám mu stejné zhodnocení, jakého se dočkala zmetková poštovní známka, které se dnes říká modrý Mauricius.
Div Druhý. Automatická půjčovna kol. Na jeden dok pro automatické půjčování těchhle kol jsem narazil v Karlíně. Podle téhle mapy jsou ještě na několika dalších místech v Praze. A pokud byste si to chtěli vyzkoušet, víc informací najdete tady.
Div Třetí. Elektronická cigareta. Už někdy v únoru mi o ní vyprávěla H. Tak trochu jsem ji podezíral, že si ze mě dělá šoufky. Existuje. Kouří ji nějaký lobující poslanec a koupit si ji můžete tady. Dobrá věc, myslím si. A prý mají i elektronickou dýmku. Jakmile narazím na elektronického jointa a elektronickou tequillu, dám vám samozřejmě také vědět. Elektronicky, pochopitelně. (Obrázek převzat z volně distribuovaného tisku).
Estetický Div Čtvtý. Pamatujete si na ty socialistické sochy na sídlištích? Většinou šlo o nějaký budovatelský či alegorický výjev. A nebo o čistý technický realismus - lokomotiva, hřídel, zátiší s rypadlem, atd. Pokud vy ano, tak ústřední vojenská nemocnice nezapomněla. Když jsme tam jeli s tátou na vozíku a vezli tu potupnou skleničku na rozbor, hned ve foyer nás uvítala nádoba téměř identická, jen nadlidských rozměrů. Přemýšlím o tom, jak by to vypadalo, kdyby se stejného estetického realismu držely také třeba dentisté, veterináři nebo finanční úřady. Představte si - plastiky vytržených zubů a vrtačka v nadživotní velikosti, reliéf kočky přejeté traktorem na zdi, billboard s formulářem pro daňové prohlášení... Zatím tu máme jen ty nadživotní baňky. Jakmile narazím na cokoliv dalšího, budu postupovat jako u Divu Tři.
Komunikační Div Pátý. Reklama na tarif ou tů kůl (to kůl se píše :kůl:, takže předpokládám, že se to má číst cool). Ta reklama mě vyzývá, abych posílal nesmysly v podobě SMS, protože ty jsou v rámci sítě zadarmo. Pokud by někdo z vás opravdu toužil po tom, posílat někam nesmysly, protože je to "zadarmo", tak nabízím za poloviční cenu možnost posílat je v láhvi od nás z Modřan po Vltavě (a dále pak po Labi až do Hamburku). Aktivace tarifu proběhne okamžitě po zaplacení nepatrného poplatku.
Pokud jde o ty dva zbývající, jsem optimista. Myslím, že než se květen potká s červnem, budete je tu mít.
LIP
Oko má i ucho!
Nadpis neznamená, že nějaké ucho má oko. Nadpis má upozornit na to, OKO TŘI má ode dneška také své lačné ucho, do kterého můžete zašeptat cokoliv.
Říkala mi dneska v kuřárně K., že nikdy neví, jestli má oprávnění něco tady okomentovat. To mě přimělo vložit sem to ucho.
A následující oficiální prohlášení OKA TŘI:
Za OKO TŘI,
LIP
Reakce na příspěvky
Zdrcující kritiku
Povzbudivá zvolání
Co viděly vaše oči
Co slyšely vaše uši
Co cítil váš nos
Z čeho jste se necítili dobře
Co by OKO TŘI nemělo přehlédnout
Otázky na OKO TŘI
Říkala mi dneska v kuřárně K., že nikdy neví, jestli má oprávnění něco tady okomentovat. To mě přimělo vložit sem to ucho.
A následující oficiální prohlášení OKA TŘI:
"OKO TŘI je zplnomocněno prohlásit, že vítá jakékoliv komentáře a podněty, ať už přímo pod příspěvky nebo prostřednictvím nově vloženého ucha.
Oprávnění komentovat mají ode dneška jmenovitě tito současní a možní budoucí návštěvníci OKA TŘI: A., B., C., D., E., F., G., H., CH., I., J., K., L., M., N., O., P., Q., R., S., T., U., V., X., Y., Z.
Oprávnění se automaticky vztahuje také na ty, jejichž jméno začíná samo- či souhláskou s diakritikou a výše uvedený jmenný list je tudíž nezahrnuje. Rovněž tak se oprávnění vztahuje na ty, jejichž jména začítnají samo- nebo souhláskou, která z výše uvedeného jmenného seznamu vypadla.
OKO TŘI bude potěšeno jakýmkoliv komentářem a zavazuje se, že v případě těch opravdu zdařilých zaslzí dojetím."
Za OKO TŘI,
LIP
středa 14. května 2008
Květa a Boženka to dělají fresh
Úterý odpoledne, zhruba v čase, kdy od oběda už je dlouho a do večeře daleko. Honí mě Mlsoun. Mlsoun je bageta, co si ji v tomhle čase musím občas koupit. Není v ní salám, ale plesnivý sýr.
Sedím u počítače a koušu. Ve dveřích se objeví O. a ptá se: "Boženka?" Dělám, že pochopím až za chvíli, abych nemusel jít s pravdou ven, že asi nepochopím vůbec.
"Kdo to balil?" upřesňuje a ukazuje na etiketu na bagetě, na níž stojí "za kvalitu ručí Květa S114". "Jo, Květa! Ta to taky dělá fresh," doplní ještě a zmizí na chodbě.
O chvíli později se k tématu vracíme. Padají různé hypotézy:
H0: Květa a Boženka jsou pravá jména pracovnic výstupní kontroly.
H1: Květa a Boženka jsou pseudonymy dam, které se mohou jmenovat třeba Mercédes a Sofie, ale hrají to na dojem, aby vyvolaly pocit poctivé domácí svačinky.
H2: Květa a Božena jsou krycí jména. Petra a Zdena, které se za ta jména schovávají, vědí, co do těch baget přijde a tak s nimi nechtějí být spojované ve svém občanském životě.
H3: Květa a Boženka neexistují. Jsou to virtuální marketingové entity podobné třeba "pomalým glycidům", "cukralóze" a nebo mesijášskému "el kasej imunitás".
O den později kontrolujeme Mlsouna druhé generace. Je na něm podepsaná Květa V112. Buď tam mají hodně Květ, nebo něco nehraje.
Popravdě, hodně věřím hypotéze H3. Když za císaře Rudolfa II. bylo všechno tak nějak strašně obyčejně normální, napadlo nějakého vykuka (čert ví, kellýho) představit Kateřinu jako Syrael a celý dvůr byl vzhůru nohama, jak jim přišla zajímavě umělá. Dnes, v době pečení bez mouky, jsou podpisy Květy a Boženky nedocenitelným signálem, že v bagetě nějaká mouka být musí a že je to určitě bateta poctivá a čerstvá.
Není to datum výroby, ani datum doporučené spotřeby. Nejsou to ingredience ani křupavost bagety. To Květa a Boženka to dělají opravdu fresh.
Možná by Fresh Crocodille Company měla zvážit, zda místo "za kvalitu ručí" na štítcích neuvádět spíše "freshened by..." nebo "powered by Květa".
LIP
P.S. A zítra zkusím Boženku...
Sedím u počítače a koušu. Ve dveřích se objeví O. a ptá se: "Boženka?" Dělám, že pochopím až za chvíli, abych nemusel jít s pravdou ven, že asi nepochopím vůbec.
"Kdo to balil?" upřesňuje a ukazuje na etiketu na bagetě, na níž stojí "za kvalitu ručí Květa S114". "Jo, Květa! Ta to taky dělá fresh," doplní ještě a zmizí na chodbě.
O chvíli později se k tématu vracíme. Padají různé hypotézy:
H0: Květa a Boženka jsou pravá jména pracovnic výstupní kontroly.
H1: Květa a Boženka jsou pseudonymy dam, které se mohou jmenovat třeba Mercédes a Sofie, ale hrají to na dojem, aby vyvolaly pocit poctivé domácí svačinky.
H2: Květa a Božena jsou krycí jména. Petra a Zdena, které se za ta jména schovávají, vědí, co do těch baget přijde a tak s nimi nechtějí být spojované ve svém občanském životě.
H3: Květa a Boženka neexistují. Jsou to virtuální marketingové entity podobné třeba "pomalým glycidům", "cukralóze" a nebo mesijášskému "el kasej imunitás".
O den později kontrolujeme Mlsouna druhé generace. Je na něm podepsaná Květa V112. Buď tam mají hodně Květ, nebo něco nehraje.
Popravdě, hodně věřím hypotéze H3. Když za císaře Rudolfa II. bylo všechno tak nějak strašně obyčejně normální, napadlo nějakého vykuka (čert ví, kellýho) představit Kateřinu jako Syrael a celý dvůr byl vzhůru nohama, jak jim přišla zajímavě umělá. Dnes, v době pečení bez mouky, jsou podpisy Květy a Boženky nedocenitelným signálem, že v bagetě nějaká mouka být musí a že je to určitě bateta poctivá a čerstvá.
Není to datum výroby, ani datum doporučené spotřeby. Nejsou to ingredience ani křupavost bagety. To Květa a Boženka to dělají opravdu fresh.
Možná by Fresh Crocodille Company měla zvážit, zda místo "za kvalitu ručí" na štítcích neuvádět spíše "freshened by..." nebo "powered by Květa".
LIP
P.S. A zítra zkusím Boženku...
úterý 13. května 2008
Možná komunikuje i kouzelník
Na úlohu reklamního sdělení při budování značky a vytváření uspokojivých obchodních výsledků neexistuje v současnosti jednoznačný názor.
Na úlohu reklamního sdělení při budování značky a vytváření uspokojivých obchodních výsledků existují v současnosti jednoznačné názory tři. Je to tím, že žijeme v postmoderní době.
Přiznám se, že jsem nikdy pořádně nevěděl, ke kterému názorovému proudu se přihlásit. Až do neděle.
....
V neděli se přede mnou, zničeho nic, mezi smíchovským a zlíchovským tunelem zjevilo auto kouzelníka Pavla Dolejšky. Ze zadních dveří vozu ke mě promlouvala tahle reklama: Přední český iluzionista - www.paveldolejska.com - PD.
Auto kouzelníka Pavla Dolejšky a reklama, kterou nese na zadních dveřích, jsou zajímavé tím, že dávají zapravdu všem třem v současnosti uznávaným jednoznačným názorům na úlohu reklamního sdělení při budování značky a vytváření uspokojivých obchodních výsledků.
K odpovědi tři jen dodávám, že za to může zejména následující pasáž (cituji doslov):
Profesor Bělohradský, který měl na přednáškách vždycky narváno, tvrdívával, že jednou z výzev demokracie v postmoderní době je navracení hlasu umlčeným instancím. Důkazem toho, že se umlčené instance hlásí o slovo, mu byl například sílící hlas přírody promlouvající ústy ekologických hnutí, nebo příklon k nové, nekřesťanské spiritualitě charakteristický pro New Age devadesátých let.
S nadějí, že se tím přiživím na Bělohradského géniovi, dodávám, že důkazem je také sílící share of voice českých kouzelníků a iluzionistů v marketingové komunikaci.
LIP
PS. Pokud namítáte, že na tom autě může být v zásadě cokoliv, protože fotka není čitelná, nezbývá než zopakovat:
Další otázky?
Na úlohu reklamního sdělení při budování značky a vytváření uspokojivých obchodních výsledků existují v současnosti jednoznačné názory tři. Je to tím, že žijeme v postmoderní době.
Názor první: "Bez reklamy to nejde"
Názor druhý: "Reklama je magie. Její úspěšnost nelze objektivně posoudit."
Názor třetí: "Reklamní sdělení ztratilo svoji někdejší účinnost. Reklama v postmoderní době nefunguje."
Přiznám se, že jsem nikdy pořádně nevěděl, ke kterému názorovému proudu se přihlásit. Až do neděle.
....
V neděli se přede mnou, zničeho nic, mezi smíchovským a zlíchovským tunelem zjevilo auto kouzelníka Pavla Dolejšky. Ze zadních dveří vozu ke mě promlouvala tahle reklama: Přední český iluzionista - www.paveldolejska.com - PD.
Auto kouzelníka Pavla Dolejšky a reklama, kterou nese na zadních dveřích, jsou zajímavé tím, že dávají zapravdu všem třem v současnosti uznávaným jednoznačným názorům na úlohu reklamního sdělení při budování značky a vytváření uspokojivých obchodních výsledků.
Odpověď první: "Jestliže i kouzelníci lepí na své vozy reklamní sdělení propagující jejich služby, je jasné, že bez reklamy to nejde, ať už vás právě živí cokoliv."
Odpověď druhá: "Mají-li kouzelníci na vozech reklamu, je jasné, že reklama MUSÍ být taky trochu magie."
Odpověď třetí: "Reklama neúčinkuje. Ani po prostudování inzerovaných stránek www.paveldolejska.com nemám chuť objednat ho dětem domů."
K odpovědi tři jen dodávám, že za to může zejména následující pasáž (cituji doslov):
"Pro Pavla Dolejšku není vůbec žádný problém nechat zmizet auto či motorku, rozesmát desítky dětských obličejů či prezentovat nový produkt vaší firmy. Může zpestřit maturitní ples či vystoupit jako překvapení na svatbě. Potěší a pobaví jistě každého."....
Profesor Bělohradský, který měl na přednáškách vždycky narváno, tvrdívával, že jednou z výzev demokracie v postmoderní době je navracení hlasu umlčeným instancím. Důkazem toho, že se umlčené instance hlásí o slovo, mu byl například sílící hlas přírody promlouvající ústy ekologických hnutí, nebo příklon k nové, nekřesťanské spiritualitě charakteristický pro New Age devadesátých let.
S nadějí, že se tím přiživím na Bělohradského géniovi, dodávám, že důkazem je také sílící share of voice českých kouzelníků a iluzionistů v marketingové komunikaci.
LIP
PS. Pokud namítáte, že na tom autě může být v zásadě cokoliv, protože fotka není čitelná, nezbývá než zopakovat:
1. Bez reklamy to nejde v žádném oboru. Tak co by tam, prosím vás, asi tak měl jiného?!
2. Reklama je magie a magie je kouzlo. Dvoumegabitovým foto-telefonem kouzlo nezachytíte. A zachytíte-li, stejně tam není vidět...
3. Reklamní sdělení v postmoderní době nefunguje. A reklamní sdělení, které na fotografii není vidět, je klasickým příkladem toho, že reklamní sdělení v postmoderní době nefunguje!
Další otázky?
Umělá inteligence a případná pošta
GPS. Google Earth. Mapy na Seznamu. Mapy na Atlasu. Stále bdící mýtné brány. Jen někdy probuzené radary. Informace o platbách kartou a výběrech z bankomatu. Informace o přihlášení na váš e-mailový, linked-inový, plaxový nebo facebookový účet. Elektronické informace o čase vašeho příchodu a odchodu ze zaměstnání zprostředkované kartovým identifikačním systémem. Umělá inteligence žije.
Umělá inteligence žije svým vlastním životem a když vy na konci dne konečně ulehnete do postele, začíná o vás přemýšlet. Posouvá a porovnává údaje. Přemýšlí, proč jste udělal zrovna tohle a jestli jste to udělal správně. Baví se myšlenkou, co asi budete dělat až ráno zjistíte, že vám na účet ještě nepřišly peníze. Srovnává vás s vaším sousedem a říká si, že nebudete nejchytřejší, když platíte vyšší daně a přitom vyděláváte mnohem míň. Škodolibě se usmívá nad tím, kde všude platila vaše partnerka vaší kartou a kolik to dohromady dělá. Je znepokojená rychlostí, s níž jste projížděl nejnebezpečnějším úsekem D1. Eviduje, archivuje, analyzuje.
Pokud nejste bača nebo asketický jogín, musí už být bublina Umělé Inteligence, která parazituje na transakcích vašeho života už dost velká. Kdybyste ji chtěli celou narvat do jediného počítače, myslím, že by to musel být laptop velký aspoň jako garáž. No, a TAKOVÝ laptop by musel hučet jako veleslavínská teplárna. Zatím nic neslyšíte, protože bublina umělé inteligence, kterou bezděky živíte, volně pulzuje po síti. Ačkoli o sobě nedává vědět nahlas, stále na vás ale myslí. A když na vás někdo myslí hodně, začne vám vstupovat do snů.
....
Ráno jsem se probudil ve 3.30 a už jsem nezabral. V uších mi pískalo, jak si mě ta moje Umělá Inteligence brala do huby. Dorazil jsem do Michle, kde jsem den před tím zaparkoval Šedáka, a pochopil jsem proč. Šedák se popelil v závěji střepů a v předním panelu zela ošklivá rána po někdejším autorádiu. Nemyslím ledajaké autorádio, myslím Autorádio Šesté, hrdého potomka celé dynastie autorádií, která kdy v Šedákovi hrála.
"To je Škoda 20.000," řekl pán, co právě venčil odpadkový koš. Tak tak jsem stihl na poslední chvíli umlčet instinktivní odpověď, že ne, že je to Škoda Octavia... No co, bylo brzo ráno!
Když jsem se podíval přes celou brázdu před a za mnou zaparkovaných aut, všiml jsem si, že jsem jediný. Všichna ostatní auta pospávala u obrubníku, jako by se nepáčilo, nevylamovalo a nevytrhávalo. "Asi je to opravdu Škoda 20.000," napadlo mě a poprvé v životě jsem zazáviděl uživatelům méně povolných vozů.
....
Vytočil jsem 158. Nadiktoval údaje. "Uvedená ulice neexistuje," prohlásil službu konající policista. "Je to tady na takové červené tabulce s velkými bílými písmenky," odpověděl jsem bezradně a cítil se hloupě. "Tak si aspoň stoupněte ke kandelábru," řekl nakonec unaveným hlasem a já si na chvilku připadal ještě blběji. "A přečtěte mi číslo na štítku."
Ulevilo se mi. Přečetl jsem číslo na kandelábru, policista jím nakrmil Umělou Inteligenci, a oba jsme se shodli, že jsem v té ulici, co neexistuje. S Umělou Inteligencí je to jako s ušlechtilými psími plemeny. Také vám nesežere úplně všechno. Teda, sežere vám úplně všechno, ale musíte to napřed vyndat značkovou odměrkou z pytle s nápisem Purina nebo K9.
....
Čekal jsem na NĚ jen krátkou chvilku. Václav nafotil okýnko i zející díru, zaznamenal částečné poškození laku na dveřích a chvíli hledal i organické stopy. "Čekal jsi Užhorodskou domobranu a přijela Kriminálka Miami," pomyslel jsem si. Až jsem se zastyděl, že jsem to s tím Pomáhat a chránit o pár příspěvků níž možná přehnal.
....
"Jen trošku," uklidnil jsem se, když jsem seděl na židličce ve služebně. Václav mě předal Blahošovi a Blahoš mě hned na začátek varoval, že neví, jak dlouho bude příprava protokolu trvat, protože jim upgradují systém, takže počítač běží velmi pomalu. Každý upgrade něco stojí. V tomto případě je zřejmě zisk několika bodů umělého IQ vyvážen úbytkem rychlosti zpracování informací. Ke zvážení je, zda rychlost zpracování informací není proměnnou, která je ve standardních IQ testech trochu přehlížena. Možná, že když vám naměří 80, neznamená to, že trpíte lehkou debilitou. Možná jste jen pomalý génius.
....
Postupně jsme se prokousali všemi kolonkami až k okénku ´Adresa pro zasílání případné pošty': "Kromě té ulice, co máte v občance, bydlíte ještě někde jinde?" Uvedl jsem podle pravdy všechny ulice, kde ještě někdy bydlívám. "A kam vám máme posílat případnou poštu?"
"Posílejte to na firmu, je majitelem vozu," řekl jsem naivně a stal se terčem rozladěného Blahušova pohledu. "Neptám se, kdo je majitel, ale kam vám máme posílat případnou poštu?!" "Jakou případnou poštu?" zkusil jsem to ještě. "Podívejte, je tady kolonka 'Adresa pro zasílání případné pošty', tak mi ji řekněte, ať se můžeme každý začít věnovat tomu, co je opravdu důležité." Už už jsem se nadechoval, že vypustím hrdlem lamentaci sebevědomého občana. Pak mi ale došlo, že za to Blahuš nemůže. Nebylo to pro něj. To jen Umělá Inteligence potřebovala nakrmit něčím trochu speciálním. A nebo kromě systému upgradovali i Blahuše.
....
"Dívej se na to z té lepší stránky," řekl mi L., který si v garáži nemohl nevšimnout vyrabovaného Šedáka. "Od teď se můžeš těšit na případnou poštu..."
Dvě hodiny po události a pět kilometrů od místa činu jsem ten úhel pohledu přijal za vlastní. A tak když se mě G. v kuřárně účastně zeptala, co mi vzali, odpověděl jsem jen "Jako vždycky".
....
Je divné, že i když Umělá Inteligence s bohatstvím našich transakcí roste, na ulicích se stále děje to, co před tím. Možná je to proto, že zloději méně často upgradují systém. Možná je to i tím, že narozdíl od nás spoléhají spíše na Přirozenou než na Umělou inteligenci.
Jen doufám, že až je chytí, přimáčknou je ke zdi a taky z nich dostanou tu jejich 'adresu pro zasílání případné pošty'...
LIP
P.S. Na té služebně měli takovou rukou psanou cedulku na zdi. Stálo na ní:
Při nahlášení ukradeného vozidla prolustrovat databázi odtahů na číslech XY, YZ, ZZ atd. A pozor! Měšťáci už odtahy do databází nezadávají. Mazáci!!!!!
Měšťáci už se asi s Umělou Inteligencí vyrovnali po svém.
Umělá inteligence žije svým vlastním životem a když vy na konci dne konečně ulehnete do postele, začíná o vás přemýšlet. Posouvá a porovnává údaje. Přemýšlí, proč jste udělal zrovna tohle a jestli jste to udělal správně. Baví se myšlenkou, co asi budete dělat až ráno zjistíte, že vám na účet ještě nepřišly peníze. Srovnává vás s vaším sousedem a říká si, že nebudete nejchytřejší, když platíte vyšší daně a přitom vyděláváte mnohem míň. Škodolibě se usmívá nad tím, kde všude platila vaše partnerka vaší kartou a kolik to dohromady dělá. Je znepokojená rychlostí, s níž jste projížděl nejnebezpečnějším úsekem D1. Eviduje, archivuje, analyzuje.
Pokud nejste bača nebo asketický jogín, musí už být bublina Umělé Inteligence, která parazituje na transakcích vašeho života už dost velká. Kdybyste ji chtěli celou narvat do jediného počítače, myslím, že by to musel být laptop velký aspoň jako garáž. No, a TAKOVÝ laptop by musel hučet jako veleslavínská teplárna. Zatím nic neslyšíte, protože bublina umělé inteligence, kterou bezděky živíte, volně pulzuje po síti. Ačkoli o sobě nedává vědět nahlas, stále na vás ale myslí. A když na vás někdo myslí hodně, začne vám vstupovat do snů.
....
Ráno jsem se probudil ve 3.30 a už jsem nezabral. V uších mi pískalo, jak si mě ta moje Umělá Inteligence brala do huby. Dorazil jsem do Michle, kde jsem den před tím zaparkoval Šedáka, a pochopil jsem proč. Šedák se popelil v závěji střepů a v předním panelu zela ošklivá rána po někdejším autorádiu. Nemyslím ledajaké autorádio, myslím Autorádio Šesté, hrdého potomka celé dynastie autorádií, která kdy v Šedákovi hrála.
"To je Škoda 20.000," řekl pán, co právě venčil odpadkový koš. Tak tak jsem stihl na poslední chvíli umlčet instinktivní odpověď, že ne, že je to Škoda Octavia... No co, bylo brzo ráno!
Když jsem se podíval přes celou brázdu před a za mnou zaparkovaných aut, všiml jsem si, že jsem jediný. Všichna ostatní auta pospávala u obrubníku, jako by se nepáčilo, nevylamovalo a nevytrhávalo. "Asi je to opravdu Škoda 20.000," napadlo mě a poprvé v životě jsem zazáviděl uživatelům méně povolných vozů.
....
Vytočil jsem 158. Nadiktoval údaje. "Uvedená ulice neexistuje," prohlásil službu konající policista. "Je to tady na takové červené tabulce s velkými bílými písmenky," odpověděl jsem bezradně a cítil se hloupě. "Tak si aspoň stoupněte ke kandelábru," řekl nakonec unaveným hlasem a já si na chvilku připadal ještě blběji. "A přečtěte mi číslo na štítku."
Ulevilo se mi. Přečetl jsem číslo na kandelábru, policista jím nakrmil Umělou Inteligenci, a oba jsme se shodli, že jsem v té ulici, co neexistuje. S Umělou Inteligencí je to jako s ušlechtilými psími plemeny. Také vám nesežere úplně všechno. Teda, sežere vám úplně všechno, ale musíte to napřed vyndat značkovou odměrkou z pytle s nápisem Purina nebo K9.
....
Čekal jsem na NĚ jen krátkou chvilku. Václav nafotil okýnko i zející díru, zaznamenal částečné poškození laku na dveřích a chvíli hledal i organické stopy. "Čekal jsi Užhorodskou domobranu a přijela Kriminálka Miami," pomyslel jsem si. Až jsem se zastyděl, že jsem to s tím Pomáhat a chránit o pár příspěvků níž možná přehnal.
....
"Jen trošku," uklidnil jsem se, když jsem seděl na židličce ve služebně. Václav mě předal Blahošovi a Blahoš mě hned na začátek varoval, že neví, jak dlouho bude příprava protokolu trvat, protože jim upgradují systém, takže počítač běží velmi pomalu. Každý upgrade něco stojí. V tomto případě je zřejmě zisk několika bodů umělého IQ vyvážen úbytkem rychlosti zpracování informací. Ke zvážení je, zda rychlost zpracování informací není proměnnou, která je ve standardních IQ testech trochu přehlížena. Možná, že když vám naměří 80, neznamená to, že trpíte lehkou debilitou. Možná jste jen pomalý génius.
....
Postupně jsme se prokousali všemi kolonkami až k okénku ´Adresa pro zasílání případné pošty': "Kromě té ulice, co máte v občance, bydlíte ještě někde jinde?" Uvedl jsem podle pravdy všechny ulice, kde ještě někdy bydlívám. "A kam vám máme posílat případnou poštu?"
"Posílejte to na firmu, je majitelem vozu," řekl jsem naivně a stal se terčem rozladěného Blahušova pohledu. "Neptám se, kdo je majitel, ale kam vám máme posílat případnou poštu?!" "Jakou případnou poštu?" zkusil jsem to ještě. "Podívejte, je tady kolonka 'Adresa pro zasílání případné pošty', tak mi ji řekněte, ať se můžeme každý začít věnovat tomu, co je opravdu důležité." Už už jsem se nadechoval, že vypustím hrdlem lamentaci sebevědomého občana. Pak mi ale došlo, že za to Blahuš nemůže. Nebylo to pro něj. To jen Umělá Inteligence potřebovala nakrmit něčím trochu speciálním. A nebo kromě systému upgradovali i Blahuše.
....
"Dívej se na to z té lepší stránky," řekl mi L., který si v garáži nemohl nevšimnout vyrabovaného Šedáka. "Od teď se můžeš těšit na případnou poštu..."
Dvě hodiny po události a pět kilometrů od místa činu jsem ten úhel pohledu přijal za vlastní. A tak když se mě G. v kuřárně účastně zeptala, co mi vzali, odpověděl jsem jen "Jako vždycky".
....
Je divné, že i když Umělá Inteligence s bohatstvím našich transakcí roste, na ulicích se stále děje to, co před tím. Možná je to proto, že zloději méně často upgradují systém. Možná je to i tím, že narozdíl od nás spoléhají spíše na Přirozenou než na Umělou inteligenci.
Jen doufám, že až je chytí, přimáčknou je ke zdi a taky z nich dostanou tu jejich 'adresu pro zasílání případné pošty'...
LIP
P.S. Na té služebně měli takovou rukou psanou cedulku na zdi. Stálo na ní:
Při nahlášení ukradeného vozidla prolustrovat databázi odtahů na číslech XY, YZ, ZZ atd. A pozor! Měšťáci už odtahy do databází nezadávají. Mazáci!!!!!
Měšťáci už se asi s Umělou Inteligencí vyrovnali po svém.
středa 7. května 2008
Pečeme bez mouky
Začala devadesátá léta a televize byla plná reklam na něco s něčím. Na Boernerův vé-krouhač s řadou úžasných nástavců, na fondy s jistotou desetinásobku, na Ariel nebo Palmex s modrými kuličkami a na Tix s výzvou, na kávu s vůní pohody.
Všechno se změnilo, když se devadesátá léta přehoupla do druhé poloviny a když pak piánko, bez slibovaného konce světa a bez Y2K převlékla kabát a stala se léty nultými.
Začala éra "bez".
Hodinka bez sluníčka při zatmění (na Flóře se zvedl vítr a v přítmí nedokonané apolypsy létaly vzduchem igelitové tašky v tak divokých sestavách, že kdyby to viděl režisér Americké krásy, natočil by ještě Dvojku, Trojku a dvanáctidílný seriál pro televizi Fox).
U Bergnerů obsluha nahoře "bez" a pivo bez řečí, protože jste prostě nevěděli, co na to říct.
Máslo bez cholesterolu a bez másla. Pivo bez chlastu. Praní bez namáčení. Calgon bez předmývání.
Vítězné tažení žvýkaček bez cukru proti slazeným žvýkačkám velikosti prkna, které si švihák ve stylu sedmdesátých s lehkými poskoky nesl uličkou supermarketu ke kasám.
Vůbec všechno bylo najednou lehké. Cola, cigára, bonbony, voda, jogurty, energetické nápoje i sýry.
Něco z toho se dalo používat, něco z toho ne. Všechno se ale dalo testovat a výrobci testovali.
...
Testovat výrobky bez něčeho bylo ohromně zábavné. Výrobky se testují na zvláštní sortě senzibilních lidí, kterým se říká respondenti. Jsou citlivější než přecitlivělé lakmusové papírky.
...
Na konci devadesátých a začátku let nultých se to sešlo tak, že jsme velkou řadu výrobků bez něčeho testovali společně s V., která tehdy přišla s vtipem "pečeme bez mouky".
....
Nechci teď moc menšíkovat a tak to vezmu zkrátka. Vtip "pečeme bez mouky" byl asi o tomhle:
Osmatřicetiletý, mimořádně úspěšný manažer krátce po rozvodu hledá nový smysl života a brouzdá po nabídkách různých kurzů. Chce se něco naučit a chce se naučit něco, co by ho obohatilo tak nějak neúčelně, mimo businessplán a ukazatele výkonnosti. Zaujme ho nabídka kurzu "pečeme bez mouky". Zajde do kulturního domu, který kurzy inzeruje, ale ačkoli přichází v době vyhrazené právě kruzu "pečeme bez mouky", nenajde ani frekventanty ani školitele. Přijde několikrát a situace se opakuje. Nakonec, jednoho dne, najde v úplně poslední místnosti na konci chodby tělocvičnu plnou mladých mužů, kteří podle pokynů trenéra dělají stále dokola kliky na jedné ruce.
"Je tohle kurz 'Pečeme bez mouky?'", zeptá se nejbližšího klikaře. "Ne," odpoví nejbližší klikař a levičkou vytáhne tělo zase třicet centimetrů nad úroveň podlahy. "Tohle je kurz 'šukáme bez ženských'," dodá nakonec.
.....
Ať už to bylo dobou nebo špatným vkusem, tenhle vtip mě pravidelně rozesmávál, kdykoliv jsem si na něj vzpomněl. A vzpomněl jsem si na něj nejčastěji tehdy, když přišla k otestování další várka výrobků "bez něčeho".
....
Jak se nultá léta přelévala do své druhé půle, ubývalo testů na výrobky bez ničeho. Část těch výrobků zamřela a část se stala normou. Na pečení bez mouky jsem zapomněl, a, popravdě, nijak mi nechybělo.
A pak jsem našel na internetu tenhle článek.
....
Dříve se - díky Velvarům - u Vltavy stavělo z vajec. Dnes - díky Sasovi - můžeme péci bez mouky. Bůh ti žehnej, Německo. Kdyby Tebe nebylo, museli bychom si Tě vytvořit...
LIP
Všechno se změnilo, když se devadesátá léta přehoupla do druhé poloviny a když pak piánko, bez slibovaného konce světa a bez Y2K převlékla kabát a stala se léty nultými.
Začala éra "bez".
Hodinka bez sluníčka při zatmění (na Flóře se zvedl vítr a v přítmí nedokonané apolypsy létaly vzduchem igelitové tašky v tak divokých sestavách, že kdyby to viděl režisér Americké krásy, natočil by ještě Dvojku, Trojku a dvanáctidílný seriál pro televizi Fox).
U Bergnerů obsluha nahoře "bez" a pivo bez řečí, protože jste prostě nevěděli, co na to říct.
Máslo bez cholesterolu a bez másla. Pivo bez chlastu. Praní bez namáčení. Calgon bez předmývání.
Vítězné tažení žvýkaček bez cukru proti slazeným žvýkačkám velikosti prkna, které si švihák ve stylu sedmdesátých s lehkými poskoky nesl uličkou supermarketu ke kasám.
Vůbec všechno bylo najednou lehké. Cola, cigára, bonbony, voda, jogurty, energetické nápoje i sýry.
Něco z toho se dalo používat, něco z toho ne. Všechno se ale dalo testovat a výrobci testovali.
...
Testovat výrobky bez něčeho bylo ohromně zábavné. Výrobky se testují na zvláštní sortě senzibilních lidí, kterým se říká respondenti. Jsou citlivější než přecitlivělé lakmusové papírky.
"Co vám to dává?", ptali jsme se těch respo-lidí a chtěli jsme slyšet nějakou tu pěknou univerzální hodnotu, jako třeba "pocit mládí", "zábava s přáteli" nebo "být dobrá matka".
"Chybí mi v tom ten cukr...", trvali na svém hypersenzitivní respo-lidé.
...
Na konci devadesátých a začátku let nultých se to sešlo tak, že jsme velkou řadu výrobků bez něčeho testovali společně s V., která tehdy přišla s vtipem "pečeme bez mouky".
....
Nechci teď moc menšíkovat a tak to vezmu zkrátka. Vtip "pečeme bez mouky" byl asi o tomhle:
Osmatřicetiletý, mimořádně úspěšný manažer krátce po rozvodu hledá nový smysl života a brouzdá po nabídkách různých kurzů. Chce se něco naučit a chce se naučit něco, co by ho obohatilo tak nějak neúčelně, mimo businessplán a ukazatele výkonnosti. Zaujme ho nabídka kurzu "pečeme bez mouky". Zajde do kulturního domu, který kurzy inzeruje, ale ačkoli přichází v době vyhrazené právě kruzu "pečeme bez mouky", nenajde ani frekventanty ani školitele. Přijde několikrát a situace se opakuje. Nakonec, jednoho dne, najde v úplně poslední místnosti na konci chodby tělocvičnu plnou mladých mužů, kteří podle pokynů trenéra dělají stále dokola kliky na jedné ruce.
"Je tohle kurz 'Pečeme bez mouky?'", zeptá se nejbližšího klikaře. "Ne," odpoví nejbližší klikař a levičkou vytáhne tělo zase třicet centimetrů nad úroveň podlahy. "Tohle je kurz 'šukáme bez ženských'," dodá nakonec.
.....
Ať už to bylo dobou nebo špatným vkusem, tenhle vtip mě pravidelně rozesmávál, kdykoliv jsem si na něj vzpomněl. A vzpomněl jsem si na něj nejčastěji tehdy, když přišla k otestování další várka výrobků "bez něčeho".
....
Jak se nultá léta přelévala do své druhé půle, ubývalo testů na výrobky bez ničeho. Část těch výrobků zamřela a část se stala normou. Na pečení bez mouky jsem zapomněl, a, popravdě, nijak mi nechybělo.
A pak jsem našel na internetu tenhle článek.
....
Dříve se - díky Velvarům - u Vltavy stavělo z vajec. Dnes - díky Sasovi - můžeme péci bez mouky. Bůh ti žehnej, Německo. Kdyby Tebe nebylo, museli bychom si Tě vytvořit...
LIP
pondělí 5. května 2008
Silní by měli být velcí. A k tomu jim dopomáhej bůh.
Hudebně i jinak úchylné Vítkovo kvarteto si ke mě našlo cestu zvláštním způsobem. Nejdřív jsem někde slyšel jen jméno kapely a už to mi přišlo neodolatelné. Pak jsem odposlouchal jejich kultovní "Je to on, je to on, ten démon, pražský démon..." a každý pátek cestou v noci z Rubínu jsem si nezpíval nic jiného. A nakonec, pár let potom, mi někdo vyprávěl o jejich fenomenálním konceptu "Pomozte silným".
Jestli to nemotám, inicovalo tehdy Vítkovo kvarteto benefiční koncert na podporu značky Coca-cola s odůvodněním, že po silných stále někdo něco chce a nic jim nedává. V mých očích tehdy Vítkovo kvarteto povyrostlo ještě o pořádný kus.
...
Nevím, kde je Vítkovu kvartetu konec dnes, ale pokud existuje nějaký Blaník, kde si dávají dvacet, měli by naladit a vyrazit na pomoc potřebným. V první řadě direct mailovému oddělení České pojišťovny.
Rohovníci tohohle týmu totiž zapomněli na dobré vychování a místo očekávatelných direktů solí klientům do schránek rovnou rány pod pás.
...
"Nastojte", říkával charismatický Kurt Vonnegut, než ve třech větách řekl všechno. "Ustojte", zkouším parafrázovat, než vám dám čuchnout, čím je cítit direct mailová pěst České pojišťovny:
"Vážený pane,
ze současné reformy zdravotního systému je jasná jedna věc - budeme PLATIT, PLATIT, PLATIT. A to i v těžké životní situaci, jakou je nemoc nebo úraz a jejich hospitalizace v nemocnici.
Pokud se kdokoli z Vaší rodiny ocitne v nemocnici, budete muset za každý den hospitalizace zaplatit 60 Kč. A jak sami víte, nemusí to být nakonec zanedbatelná částka...."
Na konci dopisu uvozeného logem s lipovými květy a obrázkem sympatického doktora, který nemá chuť odírat pacienty o poplatky, milý pozdrav "S přáním pevného zdraví".
A pak už jen jednoduchý text smlouvy a hezky předvyplněná složenka.
....
Jak empatické od té České Pojišťovny, říkám si, a přemýšlím o tom, čemu se podobá empatie supa.
Asi jako když si v Delvitě (dej jí pánbu lehké odpočinutí a že vzpomínám v dobrém) vybíráte pěkný kus zadního na nedělní oběd a představujete si, jaký to musel být pěkně rostlý, libový volek.
....
Škoda, že ta Delvita je už pryč. Mohli se domluvit s kolportéry Strážní věže třeba na téhle co-brandové kampani:
Kolportér 1 (před provozovnou): "Války a mor zachvátily celý svěéééét!"
Jeho partnerka (před provozovnou na druhé straně vchodu): "Hááááíííívééé a Osáma jsou předjezdci apokalypsýýý!"
Kolportér 1 (ze svého místa, ale trochu více si nakročí k vozíkům): "Nééémeškejtééé a naplňte svou archůůů chlebééém a nevinnými hovádky božíííími!"
Prodavačka1 (zevnitř od kasy): "Óoooomezená nabídka konzééérv a mouky značky Noe's best do začátků dééště za polovíííííc!"
....
Přeju České pojišťovně, aby byla Velká. Silná už je na to dost.
LIP
Jestli to nemotám, inicovalo tehdy Vítkovo kvarteto benefiční koncert na podporu značky Coca-cola s odůvodněním, že po silných stále někdo něco chce a nic jim nedává. V mých očích tehdy Vítkovo kvarteto povyrostlo ještě o pořádný kus.
...
Nevím, kde je Vítkovu kvartetu konec dnes, ale pokud existuje nějaký Blaník, kde si dávají dvacet, měli by naladit a vyrazit na pomoc potřebným. V první řadě direct mailovému oddělení České pojišťovny.
Rohovníci tohohle týmu totiž zapomněli na dobré vychování a místo očekávatelných direktů solí klientům do schránek rovnou rány pod pás.
...
"Nastojte", říkával charismatický Kurt Vonnegut, než ve třech větách řekl všechno. "Ustojte", zkouším parafrázovat, než vám dám čuchnout, čím je cítit direct mailová pěst České pojišťovny:
"Vážený pane,
ze současné reformy zdravotního systému je jasná jedna věc - budeme PLATIT, PLATIT, PLATIT. A to i v těžké životní situaci, jakou je nemoc nebo úraz a jejich hospitalizace v nemocnici.
Pokud se kdokoli z Vaší rodiny ocitne v nemocnici, budete muset za každý den hospitalizace zaplatit 60 Kč. A jak sami víte, nemusí to být nakonec zanedbatelná částka...."
Na konci dopisu uvozeného logem s lipovými květy a obrázkem sympatického doktora, který nemá chuť odírat pacienty o poplatky, milý pozdrav "S přáním pevného zdraví".
A pak už jen jednoduchý text smlouvy a hezky předvyplněná složenka.
....
Jak empatické od té České Pojišťovny, říkám si, a přemýšlím o tom, čemu se podobá empatie supa.
Asi jako když si v Delvitě (dej jí pánbu lehké odpočinutí a že vzpomínám v dobrém) vybíráte pěkný kus zadního na nedělní oběd a představujete si, jaký to musel být pěkně rostlý, libový volek.
....
Škoda, že ta Delvita je už pryč. Mohli se domluvit s kolportéry Strážní věže třeba na téhle co-brandové kampani:
Kolportér 1 (před provozovnou): "Války a mor zachvátily celý svěéééét!"
Jeho partnerka (před provozovnou na druhé straně vchodu): "Hááááíííívééé a Osáma jsou předjezdci apokalypsýýý!"
Kolportér 1 (ze svého místa, ale trochu více si nakročí k vozíkům): "Nééémeškejtééé a naplňte svou archůůů chlebééém a nevinnými hovádky božíííími!"
Prodavačka1 (zevnitř od kasy): "Óoooomezená nabídka konzééérv a mouky značky Noe's best do začátků dééště za polovíííííc!"
....
Přeju České pojišťovně, aby byla Velká. Silná už je na to dost.
LIP
neděle 4. května 2008
Pomáhat a chránit
Říkal jsem si taky, jestli tomu tady nechybí trocha napětí a vzrušení. Ale nemám rád ty seriály, kde vám před očima rozřežou utonulou oběť a svítí si na ni baterčičkama, aby vzápětí odhalili, kdy byla dotyčná osoba naposledy na kulečníku, co dostala v páté třídě z přírodopisu a proč ji vlastně zahradník zamordoval.
Chtěl jsem pro vás něco opravdového a přitom nervydrásajícího. Chvíli to trvalo. Teď je to tady:
Krátká reality show z policejního prostředí.
1. Nebáli se vstoupit tam, kde se obyčejný smrtelník bojí jen chvilku omeškat.
2. Měsíce vydrželi číhat na velkou rybu.
3. Pak rozhodili sítě...
...a chytili Pabla E. Spotrbara na jeho ranchu.
Konec dobrý, všechno dobré.
LIP
Chtěl jsem pro vás něco opravdového a přitom nervydrásajícího. Chvíli to trvalo. Teď je to tady:
Krátká reality show z policejního prostředí.
1. Nebáli se vstoupit tam, kde se obyčejný smrtelník bojí jen chvilku omeškat.
2. Měsíce vydrželi číhat na velkou rybu.
3. Pak rozhodili sítě...
...a chytili Pabla E. Spotrbara na jeho ranchu.
Konec dobrý, všechno dobré.
LIP
Červený se má k Modrému jako Atlantický k Indickému
Teorie o Červeném a Modrém oceánu je v marketingových vodách dobře známým a populárním příběhem. Zjednodušeně řečeho říká, že když chcete opravdu rozbít bank, nesmíte hrát stejnou hru jako ostatní, ale vytvořit si svoji vlastní se svými pravidly. Nejde o to, dělat to samé, jako lídr na dnešním trhu, ale o to, dělat něco jedinečného, na trhu, který teprve vytvoříte.
Červený oceán je metaforou dnes známého trhu, kde jsou jasně definovaná pravidla i role jednotlivých hráčů. Uspět na něm předpokládá vynaložit ohromné úsilí, vydat hromadu potu a hodně zakrvácet (proto snad červený).
Modrý oceán je přirovnání, které odkazuje k zatím neexistujícímu, vámi vytvořenému trhu, v němž se konkurence stane marginálním hráčem. Podmínkou nezbytnou pro vytváření Modrých oceánů bez krve je Value Innovation - inovace, která přináši novou hodnotu zákazníkům i výrobci.
Teorie je to hrozně hezká a já nevím nic o tom, jak snadné či těžké je uvádět ji v život. Vybavila se mi ale předminulý týden při jednom setkátí třetího druhu.
Setkání třetího druhu říkám těm druhům sociálního kontaktu, kdy se s lidmi, s nimiž běžně fungujete ve velmi formálním vztahu, sejdete velmi neformálně (analogicky setkání prvního druhu = neformální schůzka s lidmi, s nimiž udržujete neformální vztahy, sektání druhého druhu = formální kontakt s lidmi, s nimiž udržejte převážně formální vzthy). Předminulý týden byl na setkání třetího druhu velmi bohatý.
Na tom setkání mi kdosi vyprávěl, jak moc zajímavou zemí je Jižní Afrika a že jednou z největších zajímavostí je tamní podmořský život. Na jihu Afriky je prý Atlantský oceán poměrně chladný a hostí neuvěřitelnou masu ryb. Na tuny je tamní oceánská krajina údajně zdaleka nejbohatší částí podmořského světa. Také proto se tam loví řadu ryb, které důvěrně známe i v našich zeměpisných šířkách díky otvírákům na konzervy.
O kus dál na východ, v trochu teplejším Indickém oceánu, prý žije ryb mnohem méně kilogramů. Ovšem mnohonásobně více druhů.
Moc se mi ta paralela líbila: Když jsou si všichni podobní a je jich hodně, čeká je tlačenice, možná uvíznutí v síti a nakonec smrt ve vlastní (v tom lepším případě) šťávě. Když ale přestanete myslet stádním způsobem, najdete si vlastní parketu a z drobné úchylky od genetické normy uděláte třeba svoji adaptační výhodu, můžete prožít život jako v sasance.
.....
Nosil jsem tu myšlenku v hlavě až do dalšího setkání třetího druhu, které jsem měl ten týden v plánu. Jen tak mezi pivkem a pivkem tam zazněla věta, která mě o nadějnosti teorie o Modrých oceánech přesvědčila už docela:
Vždycky jde zkrátka především o to, umět se na věci podívat z toho správného úhlu:))
LIP
Červený oceán je metaforou dnes známého trhu, kde jsou jasně definovaná pravidla i role jednotlivých hráčů. Uspět na něm předpokládá vynaložit ohromné úsilí, vydat hromadu potu a hodně zakrvácet (proto snad červený).
Modrý oceán je přirovnání, které odkazuje k zatím neexistujícímu, vámi vytvořenému trhu, v němž se konkurence stane marginálním hráčem. Podmínkou nezbytnou pro vytváření Modrých oceánů bez krve je Value Innovation - inovace, která přináši novou hodnotu zákazníkům i výrobci.
Teorie je to hrozně hezká a já nevím nic o tom, jak snadné či těžké je uvádět ji v život. Vybavila se mi ale předminulý týden při jednom setkátí třetího druhu.
Setkání třetího druhu říkám těm druhům sociálního kontaktu, kdy se s lidmi, s nimiž běžně fungujete ve velmi formálním vztahu, sejdete velmi neformálně (analogicky setkání prvního druhu = neformální schůzka s lidmi, s nimiž udržujete neformální vztahy, sektání druhého druhu = formální kontakt s lidmi, s nimiž udržejte převážně formální vzthy). Předminulý týden byl na setkání třetího druhu velmi bohatý.
Na tom setkání mi kdosi vyprávěl, jak moc zajímavou zemí je Jižní Afrika a že jednou z největších zajímavostí je tamní podmořský život. Na jihu Afriky je prý Atlantský oceán poměrně chladný a hostí neuvěřitelnou masu ryb. Na tuny je tamní oceánská krajina údajně zdaleka nejbohatší částí podmořského světa. Také proto se tam loví řadu ryb, které důvěrně známe i v našich zeměpisných šířkách díky otvírákům na konzervy.
O kus dál na východ, v trochu teplejším Indickém oceánu, prý žije ryb mnohem méně kilogramů. Ovšem mnohonásobně více druhů.
Moc se mi ta paralela líbila: Když jsou si všichni podobní a je jich hodně, čeká je tlačenice, možná uvíznutí v síti a nakonec smrt ve vlastní (v tom lepším případě) šťávě. Když ale přestanete myslet stádním způsobem, najdete si vlastní parketu a z drobné úchylky od genetické normy uděláte třeba svoji adaptační výhodu, můžete prožít život jako v sasance.
.....
Nosil jsem tu myšlenku v hlavě až do dalšího setkání třetího druhu, které jsem měl ten týden v plánu. Jen tak mezi pivkem a pivkem tam zazněla věta, která mě o nadějnosti teorie o Modrých oceánech přesvědčila už docela:
"Nemám moc dobrou dlouhodobou paměť. Ale mám na starosti inovace a v tomhle oboru je to svým způsobem výhoda:))"
Vždycky jde zkrátka především o to, umět se na věci podívat z toho správného úhlu:))
LIP
Nejpozději za tisíc let dojde k implozi Vašeho univerza
Měl jsem kdysi klienta Honzu, kterému se po nějakém čase, co jsme se znali, narodil syn. Honza byl nadšeným otcem a s napětím sledoval, jak jeho novorozený potomek předpisově nabírá váhu. Byl docela fascinovaný tou rychlostí.
Spočítal si, že kdyby jeho syn přibíral každý den o stejné procento své váhy, jako den předtím, vyplnil by volný prostor mezi Zeměkoulí a Měsícem asi do 1 až 3 let (přesný výpočet si nepamatuji přesně, snad to nevadí).
29. dubna zveřejnila světová média spekulaci o tom, že společnost, která mne zaměstnává jedná o možné fúzi s konkurenční společností. Oba subjekty rostly řadou akvizic už v minulých letech a netroufám si odhadnout, jak velký kus vesmíru by mohly zaplnit, kdyby i nadále přibývaly se stejným zrychlením. Aspoň mi to připomnělo Honzu a jeho syna.
Také jsem si uvědomil, že když jsem před 12 lety nastupoval do středně velké české firmy, vůbec jsem netušil, kolika různých korporací se stanu postupně zaměstnancem. Globalizace je rychlá. Pokud byste si chtěli spočítat, jak moc, můžete zkusit následující index:
sga = (YYYY-1981) x Suma AF / (YYYY - T(uzp))
Kde:
sga je indexem subjektivního globalizačního zrychlení
YYYY- 1981 udává počet let, které uplynuly od okamžiku, kdy byl
termín 'globalizace' široce akceptován ekonomickou vědou.
Suma AF je součtem všech akvizic a fúzí za celou dobu vašeho
zaměstnaneckého poměru u dané společnosti.
A YYYY - T (uzp) je počtem let vašeho zaměstnaneckého poměru
(YYYY = rok, pro který index počítáte, T(uzp) = rok, kdy jste podespsal-a
pracovní smlouvu)
Můj sga činí k tomuto roku 86,7, když nepočítám fúzi, o které se právě spekuluje.
Pokud máte někdo index vyšší, prosím, dejte vědět. Rád bych si s Vámi popovídal, abych si ujasnil, co mě asi čeká.
...................
Přiznám se, že rychlost, s níž globalizace činí svět jednodušším (rozuměj méně různorodým), ve mě vyvolává trochu úzkost z neznámého. Po vzoru klienta Honzy jsem se proto aspoň pokusil načrtnout krizový scénář toho, jak by to mohlo vypadat, kdyby se trend ke slučování a spojování vymanil z úzce korporátního rámce a stal se silou globální. Říkám tomu LIPova prognóza:
I. 2009 Můj zaměstnavatel se spojil s konkurencí
II. 2032 Česká republika se znovuspojila se Slovenskem
III. 2485 zemské kontinentální desky se setkaly a znovuvytvořily jedinou Pangeu
IV. 2987 Země pohltila Měsíc
V. 3008 Vesmír jak ho známe implodoval do singularity
Připravte se, za tisíc let možná dojde k úplné implozi Vašeho univerza. Pip, pip, pip, pip...
LIP
Spočítal si, že kdyby jeho syn přibíral každý den o stejné procento své váhy, jako den předtím, vyplnil by volný prostor mezi Zeměkoulí a Měsícem asi do 1 až 3 let (přesný výpočet si nepamatuji přesně, snad to nevadí).
29. dubna zveřejnila světová média spekulaci o tom, že společnost, která mne zaměstnává jedná o možné fúzi s konkurenční společností. Oba subjekty rostly řadou akvizic už v minulých letech a netroufám si odhadnout, jak velký kus vesmíru by mohly zaplnit, kdyby i nadále přibývaly se stejným zrychlením. Aspoň mi to připomnělo Honzu a jeho syna.
Také jsem si uvědomil, že když jsem před 12 lety nastupoval do středně velké české firmy, vůbec jsem netušil, kolika různých korporací se stanu postupně zaměstnancem. Globalizace je rychlá. Pokud byste si chtěli spočítat, jak moc, můžete zkusit následující index:
sga = (YYYY-1981) x Suma AF / (YYYY - T(uzp))
Kde:
sga je indexem subjektivního globalizačního zrychlení
YYYY- 1981 udává počet let, které uplynuly od okamžiku, kdy byl
termín 'globalizace' široce akceptován ekonomickou vědou.
Suma AF je součtem všech akvizic a fúzí za celou dobu vašeho
zaměstnaneckého poměru u dané společnosti.
A YYYY - T (uzp) je počtem let vašeho zaměstnaneckého poměru
(YYYY = rok, pro který index počítáte, T(uzp) = rok, kdy jste podespsal-a
pracovní smlouvu)
Můj sga činí k tomuto roku 86,7, když nepočítám fúzi, o které se právě spekuluje.
Pokud máte někdo index vyšší, prosím, dejte vědět. Rád bych si s Vámi popovídal, abych si ujasnil, co mě asi čeká.
...................
Přiznám se, že rychlost, s níž globalizace činí svět jednodušším (rozuměj méně různorodým), ve mě vyvolává trochu úzkost z neznámého. Po vzoru klienta Honzy jsem se proto aspoň pokusil načrtnout krizový scénář toho, jak by to mohlo vypadat, kdyby se trend ke slučování a spojování vymanil z úzce korporátního rámce a stal se silou globální. Říkám tomu LIPova prognóza:
I. 2009 Můj zaměstnavatel se spojil s konkurencí
II. 2032 Česká republika se znovuspojila se Slovenskem
III. 2485 zemské kontinentální desky se setkaly a znovuvytvořily jedinou Pangeu
IV. 2987 Země pohltila Měsíc
V. 3008 Vesmír jak ho známe implodoval do singularity
Připravte se, za tisíc let možná dojde k úplné implozi Vašeho univerza. Pip, pip, pip, pip...
LIP
pátek 2. května 2008
Upřímně řečeno, dalo se to čekat...
Pes snědl poslední odměrku žrádla. Někdo musel dojet pro nové.
Je to můj pes. Bylo jasné, kdo pojede pro žrádlo.
Patnácti kilový pytel žrádla, co má rád můj pes, stojí kolem sedmnácti stovek. Bylo jasné kolik zaplatím.
Vzal jsem si pytel z regálu, prodavačka načetla čárový kód scannerem a požádala mě o příslušný obnos.
Zaplatil jsem a převzal účtenku. Stálo na ní:
Trochu mě to zaskočilo a chvíli jsme se tomu s paní prodavačkou smáli.
LIP
Je to můj pes. Bylo jasné, kdo pojede pro žrádlo.
Patnácti kilový pytel žrádla, co má rád můj pes, stojí kolem sedmnácti stovek. Bylo jasné kolik zaplatím.
Vzal jsem si pytel z regálu, prodavačka načetla čárový kód scannerem a požádala mě o příslušný obnos.
Zaplatil jsem a převzal účtenku. Stálo na ní:
Cena celkem
1690,oo Kč
Dnes
jste ušetřil (a)
o,oo Kč
Trochu mě to zaskočilo a chvíli jsme se tomu s paní prodavačkou smáli.
Ale upřímně řečeno, dalo se to čekat:))
LIP
Life After Mortgage
Ať už zrovna čtete Tóru, Bibli nebo Korán, jedné věci si nemůžete nevšimnout. Je až s podivem, o kolik musel být život ve 'starozákonních' časech (fanoušky Tóry a Koránu prosím o shovívavost, ale neznám adekvátní synonymum pro 'starozákonní' v jejich terminologii) zajímavější a méně předpovídatelný.
V porovnání se současností to vypadá, že se Starý Pán nějak víc angažoval v tom, co se tady dole děje a tím do událostí vnášel více nevypočitatelnosti: lidi proměnění v solné sloupy, rozestoupivší se mořské vody, velké povodně, zoologická na parníku, a vůbec. Ráno jste nemohli vědět, co přijde večer.
Jakmile se struktura řízení změnila a do funkce byl jmenovaný Náměstek, začaly se věci víc a víc vyjasňovat a zpřehledňovat.
Byly vytvořeny nové úrovně řízení, organizace získala jasnou hierarchii, došlo k výrazným akvizicím v obou Amerikách a v Austrálii, tržní podíly významně vzrostly i v jihovýchodní Asii a v Africe. Současně s tím přibylo směrnic a prováděcích pokynů, normou se staly pravidelné nedělní mítinky a hlavně - budoucnost jednotlivce začala být mnohem přehlednější: Když budete dělat to a to, stane se s vámi nakonec, na onom světě, tohle a tamto. Když to dělat nebudete, je jasné, jak to s vámi skončí.
V původním nastavení s jednoúrovňovou strukturou řízení a navíc v situaci, kdy se veškerá aktivita managementu soustředila na relativně malý a dobře ohraničený region, byl prostě individuální vliv Starého Pána mnohem citelnější. Šéf na všechno a na každého dohlížel osobně.
Standardizace příbývalo s tím, jak operace mohutněla a stávala se složitějí - horizontálně i vertikálně. Zkrátka, od dob Náměstka po dalších dva tisíce let bylo mnohem jasněji v tom, co se hraje za hru a jaká jsou pravidla. Takže není divu, že firma vynulovala kalendář a začala roky počítat zase od nuly. Srovnání s předchozím obdobím prostě s ohledem na kvalitativní změnu přestávalo dávat smysl.
Pořád ale zbylo místo na nějaká ta překvapení. Svět a vaše místo v něm byly sice jasně nalinkovány, ale mezi dneškem a koncem světa se vždycky našla skulinka pro nějaký ten zázrak. Nečekané nepřicházelo každý den, nedocházelo k němu všude stejně často a postihovalo jen vybrané: Neapol, Lurdy, Fátima, abychom jmenovali jen ty nejznámější...
Bylo to, jako hrát stolní hru Z pohádky do pohádky - věděli jste, jak hra začíná, co všechno vás může potkat na hracím plánu, i to, jak může skončit. Nicméně pořád se mohlo stát, že stoupnete na políčko "obří doupě" nebo "zakopaný poklad", a to vás pošle o několik kol dopředu nebo zpět.
No, a teď konečně k pointě. Myslím, že čas dozrál na to, abychom se na věc podívali realisticky a přiznali si, že je načase vynulovat ten kalendář znova.
Nejde o to, že firma už není co bývala. Nejde ani o to, že někteří bývalí zaměstnanci si začali zakládat vlastní byznysy a pokusili se firmě ukrojit z koláče. Nejde ani o to, že za 37 let svého života jsem nebyl svědkem žádného doložitelného zázraku.
Jde o to, že žádné zázraky už do budoucna čekat nemůžete, protože došlo k další výrazné kvalitativní změně. A nemůže za ni Náměstek, ani Starý Pán, ale hypotéky.
Zeptejte se dnešního třicátníka, co plánuje v následujících pěti deseti letech. Většina vám odpoví, že teď nic mimořádného nechystá, protože bude deset, patnáct nebo třicet let splácet hypotéku.
S hypotékou je svět ještě o poznání vypočitatelnější než s Náměstkem. Víte, co se za těch deset, patnáct nebo třicet let stane, když budete celou dobu dělat to, co se od vás čeká, a není těžké se domyslet, co vás nemine, když to dělat nebudete. Zamyslíte se nad tím, zvážíte pro a proti a celkem pevně se rozhodnete, že budete raději dělat to, co se od vás očekává.
Postupně se vám do hlavy vkrade takový ten Nádeníčkovský způsob myšlení: za dva roky už bude splátka dělat jen tolik a tolik, takže si budete moct vzít leasing na auto za tolik a tolik, a až se z hypotéky a leasingu splatí aspoň polovina, můžete začít shánět peníze na nějakou slušnou školu pro děti....
Pokud by v tomhle pěkně nalinkovaném světě ještě nastal nějaký opožděný, zbloudilý zázrak, hypotéční civilizace by ho stejně raději ignorovala. Strategické cíle byly stanoveny, detailní plány byly zpracovány, implementace probíhá. Začala doba života po hypotéce.
Srovnejte si kalendáře. Je druhého května roku 1 L.A.M. (Life After Mortgage).
LIP.
V porovnání se současností to vypadá, že se Starý Pán nějak víc angažoval v tom, co se tady dole děje a tím do událostí vnášel více nevypočitatelnosti: lidi proměnění v solné sloupy, rozestoupivší se mořské vody, velké povodně, zoologická na parníku, a vůbec. Ráno jste nemohli vědět, co přijde večer.
Jakmile se struktura řízení změnila a do funkce byl jmenovaný Náměstek, začaly se věci víc a víc vyjasňovat a zpřehledňovat.
Byly vytvořeny nové úrovně řízení, organizace získala jasnou hierarchii, došlo k výrazným akvizicím v obou Amerikách a v Austrálii, tržní podíly významně vzrostly i v jihovýchodní Asii a v Africe. Současně s tím přibylo směrnic a prováděcích pokynů, normou se staly pravidelné nedělní mítinky a hlavně - budoucnost jednotlivce začala být mnohem přehlednější: Když budete dělat to a to, stane se s vámi nakonec, na onom světě, tohle a tamto. Když to dělat nebudete, je jasné, jak to s vámi skončí.
V původním nastavení s jednoúrovňovou strukturou řízení a navíc v situaci, kdy se veškerá aktivita managementu soustředila na relativně malý a dobře ohraničený region, byl prostě individuální vliv Starého Pána mnohem citelnější. Šéf na všechno a na každého dohlížel osobně.
Standardizace příbývalo s tím, jak operace mohutněla a stávala se složitějí - horizontálně i vertikálně. Zkrátka, od dob Náměstka po dalších dva tisíce let bylo mnohem jasněji v tom, co se hraje za hru a jaká jsou pravidla. Takže není divu, že firma vynulovala kalendář a začala roky počítat zase od nuly. Srovnání s předchozím obdobím prostě s ohledem na kvalitativní změnu přestávalo dávat smysl.
Pořád ale zbylo místo na nějaká ta překvapení. Svět a vaše místo v něm byly sice jasně nalinkovány, ale mezi dneškem a koncem světa se vždycky našla skulinka pro nějaký ten zázrak. Nečekané nepřicházelo každý den, nedocházelo k němu všude stejně často a postihovalo jen vybrané: Neapol, Lurdy, Fátima, abychom jmenovali jen ty nejznámější...
Bylo to, jako hrát stolní hru Z pohádky do pohádky - věděli jste, jak hra začíná, co všechno vás může potkat na hracím plánu, i to, jak může skončit. Nicméně pořád se mohlo stát, že stoupnete na políčko "obří doupě" nebo "zakopaný poklad", a to vás pošle o několik kol dopředu nebo zpět.
No, a teď konečně k pointě. Myslím, že čas dozrál na to, abychom se na věc podívali realisticky a přiznali si, že je načase vynulovat ten kalendář znova.
Nejde o to, že firma už není co bývala. Nejde ani o to, že někteří bývalí zaměstnanci si začali zakládat vlastní byznysy a pokusili se firmě ukrojit z koláče. Nejde ani o to, že za 37 let svého života jsem nebyl svědkem žádného doložitelného zázraku.
Jde o to, že žádné zázraky už do budoucna čekat nemůžete, protože došlo k další výrazné kvalitativní změně. A nemůže za ni Náměstek, ani Starý Pán, ale hypotéky.
Zeptejte se dnešního třicátníka, co plánuje v následujících pěti deseti letech. Většina vám odpoví, že teď nic mimořádného nechystá, protože bude deset, patnáct nebo třicet let splácet hypotéku.
S hypotékou je svět ještě o poznání vypočitatelnější než s Náměstkem. Víte, co se za těch deset, patnáct nebo třicet let stane, když budete celou dobu dělat to, co se od vás čeká, a není těžké se domyslet, co vás nemine, když to dělat nebudete. Zamyslíte se nad tím, zvážíte pro a proti a celkem pevně se rozhodnete, že budete raději dělat to, co se od vás očekává.
Postupně se vám do hlavy vkrade takový ten Nádeníčkovský způsob myšlení: za dva roky už bude splátka dělat jen tolik a tolik, takže si budete moct vzít leasing na auto za tolik a tolik, a až se z hypotéky a leasingu splatí aspoň polovina, můžete začít shánět peníze na nějakou slušnou školu pro děti....
Pokud by v tomhle pěkně nalinkovaném světě ještě nastal nějaký opožděný, zbloudilý zázrak, hypotéční civilizace by ho stejně raději ignorovala. Strategické cíle byly stanoveny, detailní plány byly zpracovány, implementace probíhá. Začala doba života po hypotéce.
Srovnejte si kalendáře. Je druhého května roku 1 L.A.M. (Life After Mortgage).
LIP.
čtvrtek 1. května 2008
Dělají nám to přímo před očima
Všechny ty duchařsko-marťanské historky o únosech pozemšťanů, zjeveních a tajemných varováních ze záhrobí. Nebo ty dopisy, co když je zmačkáte a vyhodíte, někdo z vašich blízkých dopadne špatně. A když je vytáhnete z koše, slepíte a přežehlíte, zase se mu uleví.
Víte, co myslím? Vyprávějí se nejraději večer, ve stanu, nejlépe když je vám tak 10-12 let. O deset let později se jim jen smějete, o dvacet let později jim už nevěnujete pozornost.
Podobného tématu jsme se dotkli v seriozní diskusi s O. Jak je asi zřejmé už z předchozího příspěvku, je O. zásobárnou instantních teorií o čemkoliv. Zeptal jsem se ho, co si myslí o plechových cedulkách, co občas stojí jen tak u cesty, dělají, jako by nic, a přitom nesou téměř biblicky závažná sdělení.
Třeba ta, co stála před lety pod schody ke Krumlovskému zámku:
"V zimě se komunikace neudržuje"
Když máte zrovna co dělat, všechno vám v životě vychází, partnerka vás před usnutím nikdy nezapomene pochválit, a navíc vám šéf slíbil váš první samostatný výzkumný úkol, pravděpodobně nebudete této zprávě věnovat mnoho pozornosti.
Je-li ale půlka listopadu, máte depresi jako sekvoj a partnerka vám oznámila, že od příštího týdne bude před usnutím chválit někoho jiného, zamyslíte se nad tím, jestli se to, co se vám ta tabulka snaží říct, týká opravdu jen režimu údržby silnic a chodníků.
Ptal jsem se O., kdo má zapotřebí nám pravdy typu "v zimě se komunikace neudržuje" sdělovat. Tak trochu jsem doufal, že ho tím dostanu do úzkých.
Kontroval otázkou těžkého kalibru: "A proč myslíš, že tahle sdělení jsou tady pro nás?" Začalo to být zajímavé a tak jsem nepřerušoval a nechal ho mluvit.
O. si myslí, že tahle sdělení možná nejsou určena uživatelům zeměkoule. Navrhuje naopak hypotézu, že jde o systémová sdělení, která si přímo před našima očima a přitom naprosto nenápadně vyměňují "správci systému".
Je jen na vás, koho si místo téhle proměnné dosadíte: Mr. Smith z Matrixu, andělíček stážníček, tým mladých osminohých vědců univerzity ve staré a vzdálené glaxii, kteří zeměkouli pěstují v rámci své aspirantury...
Přišel únor, komunikace začala váznout, a tak už jsme se k tomuhle tématu znovu nedostali. Minulý týden jsem ale narazil na další, a musím říct, že mnohem tajemnější stopu: kousek od Rakovníka mají "správci systému" zahušťovací bod.
Víte, co myslím? Vyprávějí se nejraději večer, ve stanu, nejlépe když je vám tak 10-12 let. O deset let později se jim jen smějete, o dvacet let později jim už nevěnujete pozornost.
Podobného tématu jsme se dotkli v seriozní diskusi s O. Jak je asi zřejmé už z předchozího příspěvku, je O. zásobárnou instantních teorií o čemkoliv. Zeptal jsem se ho, co si myslí o plechových cedulkách, co občas stojí jen tak u cesty, dělají, jako by nic, a přitom nesou téměř biblicky závažná sdělení.
Třeba ta, co stála před lety pod schody ke Krumlovskému zámku:
"V zimě se komunikace neudržuje"
Když máte zrovna co dělat, všechno vám v životě vychází, partnerka vás před usnutím nikdy nezapomene pochválit, a navíc vám šéf slíbil váš první samostatný výzkumný úkol, pravděpodobně nebudete této zprávě věnovat mnoho pozornosti.
Je-li ale půlka listopadu, máte depresi jako sekvoj a partnerka vám oznámila, že od příštího týdne bude před usnutím chválit někoho jiného, zamyslíte se nad tím, jestli se to, co se vám ta tabulka snaží říct, týká opravdu jen režimu údržby silnic a chodníků.
Ptal jsem se O., kdo má zapotřebí nám pravdy typu "v zimě se komunikace neudržuje" sdělovat. Tak trochu jsem doufal, že ho tím dostanu do úzkých.
Kontroval otázkou těžkého kalibru: "A proč myslíš, že tahle sdělení jsou tady pro nás?" Začalo to být zajímavé a tak jsem nepřerušoval a nechal ho mluvit.
O. si myslí, že tahle sdělení možná nejsou určena uživatelům zeměkoule. Navrhuje naopak hypotézu, že jde o systémová sdělení, která si přímo před našima očima a přitom naprosto nenápadně vyměňují "správci systému".
Je jen na vás, koho si místo téhle proměnné dosadíte: Mr. Smith z Matrixu, andělíček stážníček, tým mladých osminohých vědců univerzity ve staré a vzdálené glaxii, kteří zeměkouli pěstují v rámci své aspirantury...
Přišel únor, komunikace začala váznout, a tak už jsme se k tomuhle tématu znovu nedostali. Minulý týden jsem ale narazil na další, a musím říct, že mnohem tajemnější stopu: kousek od Rakovníka mají "správci systému" zahušťovací bod.
Netušíte někdo, jestli to není něco nebezpečného? A jaký je proboha ten trest za poškození?
LIP
Přihlásit se k odběru:
Příspěvky (Atom)